5. ČÁST: VE VĚZENÍ II.
V předchozí části jsem popisoval, jak jsem ve vězení dokázal zprvu najít spoluvězně, kteří mě nešikanovali, když už ne přímo kamarády či „chábry“, jak se za katrem říká. Vazba ani tak nebyla nic příjemného, ale pocit jistého bezpečí, kteří mi dávali spoluvězni kolem mě, mi přeci jen dodával trochu klidu. Navíc jsem už měl pravidelný přísun knih, jednak z vězeňské knihovny, ale hlavně z domova, a tak jsem se nenudil a dny se celkem dobře ztrácely v hromadách přečtených děl. Podal jsem si žádost o propuštění a pár týdnů na to jsem dostal od bachaře náhle příkaz se sbalit. Spoluvězni mi říkali, že jdu domů a mě přepadla euforie. Rychle jsem se sbalil, některé věci nechal spoluvězňům na cele a vykročil spolu s bachařem. „Uvidíte,“ bylo jediné, co mi sdělil na dotaz, zda mě propouštějí. Radostný krok tak vystřídaly obavy, až když jsme místo do skladu v přízemí zamířili do horních pater věznice. Tušil jsem, že spíš než ráj mě čeká peklo.
III. Výprask
Bachař mě dovedl na páté podlaží. Z vyprávění jsem věděl, že je tam několik ostrých chlapíků. Cítil jsem se hrozně, strach mi svíral hrdlo a zvedal žaludek. Několik následujících dní jsem vůbec nemohl jíst. Na celu mě šoupli ke dvěma relativně mladým klukům, jeden seděl za vydírání (pracoval pro lichváře) a druhý za propagaci nacismu. Zaměstnanec vězeňské služby, který má na starosti rozdělení vězňů, zřejmě moc nepřemýšlel. Zachránilo mě však, že to byli prvotrestaní kluci, co měli ještě sami docela nahnáno a tak si vůči mně přímo nic nedovolili ze strachu z dozorců a soudu. Nic jim však nebránilo rychle rozhlásit ostatním muklům na patře, kvůli čemu sedím, a ti mi tak mohli na druhý den přichystat překvapení.
Další den jsem dopoledne šel na vycházku do kotců. Bylo to teprve podruhé a učinil jsem tak jedině proto, že to byla jediná cesta, jak zkontaktovat kluky z mé bývalé cely, že jsem ještě pořád zavřený. Zakřičel jsem to na ně ze dvora, ale moc jsme si toho říct v krátkém čase a přes velký hluk nemohli. Aspoň věděli, jak na tom jsem, i když už je to nejspíš pramálo zajímalo. Ve vězení platí, že se žije přítomností. Jakmile jsem prošel katrem ven z jejich cely, přestal jsem být jakoukoliv součástí jejich života.
Hned, co nás šoupli do kotce, přiskočil ke mně namakaný maník, kterého jsem předtím v životě neviděl, a začal do mě okamžitě bušit, což doprovázelo nadávání od ostatních, ovšem i bez toho by mi bylo jasné, za co se mi té zvláštní pozornosti dostalo. Využil jsem příležitosti, kdy bachař na věži procházel právě nad naším kotcem a na chvíli se koukl dolů. Mlácení na moment ustalo a já zakřičel nahoru, že jsem se dostal do malého konfliktu a jestli by mě mohli eskortovat zpátky. Dozorce zamumlal něco do vysílačky a potom zůstal nad námi, dokud pro mě nepřišli jeho kolegové a neodvedli mě zpět na celu.
Okamžitě jsem začal psát žádost o přeložení na jiné patro, jako důvod jsem uvedl fyzické napadení, ale viníka jsem neoznačil. Výprask mi k tomu ale nebyl jediným důvodem, protože mi ani na samotné celé nebylo dobře a to i proto, že oba spoluvězni byli nehorázná prasata. Vajgly klepaly na podlahu (kterou nikdo neuklízel), po jídle nemyli misky (a když jsem si já svoji umyl, klidně si ji příště vzali místo své), věci měli rozházené všude možně. Bylo to fakt neskutečné. Vystresován a znechucen jsem byl natolik, že jsem nedokázal ani normálně myslet, rozečteného Dostojevského jsem prakticky nevnímal. Už ani knihy mě nebyly schopny dostat pryč z reality.
Naneštěstí byly zrovna svátky na začátku července a tak jsem musel počkat na první pracovní den, až přijde vychovatel a začne se mou žádostí zabývat. Doufal jsem, že zmínku o fyzickém napadení nebudou ignorovat, nakonec jsem ale byl až překvapen, k jakému kolotoči to vedlo. Musel jsem podstoupit tělesnou prohlídku a modřiny na mém těle potvrdily má slova. Následně jsem se dostal na pohovor až k nějaké vysoké šarži a neustále jsem byl nabádán, ať popíšu pachatele. Neudělal jsem to. Přiznávám, hlavně proto, že jsem se bál, že by si ke mně později našel cestu nějaký mukl, co nesnáší bonzáky, a dostal bych znovu.
Vyšli mi vstříc s přesunem na šesté patro, kam často dávali obviněné z ekonomické trestné činnosti (nebo se to aspoň mezi mukly tak říkalo), což ve mně vzbuzovalo trochu optimismu. O něco méně pak už to, když jsem zjistil, že jeden z mých nových spolubydlící má vyholenou hlavu a plno tetování (zároveň o sobě tvrdil, že je blízkým přítelem známého lobbisty Marka Dalíka spjatého s Mirkem Topolánkem). Jinak ale nevypadal zase tak nebezpečně a tak jsem se opět svěřil, proč jsem se do vazby dostal. Samozřejmě jsem si to zase malinko přibarvil. Vzal to dobře, stejně jako další spoluvězeň na cele. Řekl mi dokonce, že na Pankráci, odkud ho převezli, rozbil jednomu prcičkáři držku, ale že mě si váží proto, že jsem mu dokázal říct pravdu do očí.
Opět jsem zkusil jít na vycházku, ale raději jen jednou, neboť jeden ze spoluvězňů na patře celou hodinu vyprávěl, jak nejraději ze všeho ve vězení mlátí prcičkáře a co všechno jim dělá, když se mu dostanou do rukou. Všechno jsem mu odkýval a byl rád, že se k němu ještě nijak nedoneslo, za co jsem ve vazbě já. Znovu jsem už raději na vycházku potom nešel.
Soužití na cele se postupně začalo rozpadat, důvodem bylo to, že já jsem si chtěl číst, zatímco spoluvězni dělat bordel a nelíbilo se jim, že v tom nejedu s nima. Nakonec jsem se tedy rozhodl podat si znovu žádost o přemístění, tentokrát na samotku. Kontaktů se spoluvězni jsem měl po necelých třech měsících více než dost.
Než mi bylo vyhověno, zažil jsem ještě jeden incident, tentokrát s bachařem. Ostatní byli zrovna na vycházce a já tedy na cele sám. Přišel mladý holohlavý dozorce a začal mi nadávat a později i vyhrožovat, že mi rozbije hubu. Potom odešel. Sepsal jsem na něj stížnost jeho nadřízeným a už ho v životě neviděl.
Během období, co jsem se pohyboval mezi ostatními vězni a měl s nimi problémy, což se tak nějak všeobecně vědělo, jsem dostal ve sprchách postupně od dvou muklů nabídku, že mě budou před ostatními chránit, pokud jim budu dělat „děvku“. Pokaždé jsem si zachoval zbývající trošku hrdosti a odmítl. Jinak jsem se se sexuálním obtěžováním ve vězení osobně nesetkal – samozřejmě vyjma slovních narážek, které vůči mně nebyly nijak neobvyklé („Zasloužil by sis, aby tě tu někdo vojel,“ apod.).
IV. Na samotce
Zbytek času ve vazbě (zhruba čtyři měsíce) jsem nakonec strávil na samotce. Vystřídal jsem několik cel, ale vždy jsem zůstával sám. Byly to cely podobné té, na které jsem strávil první noc, tedy prostor o rozměrech 6 metrů čtverečních. Ale byl jen můj! Mohl jsem si nerušeně číst, měl jsem předplaceny dvoje noviny, rodiče mi přinesly rádio, se kterým bylo hned líp. Deficit pohybu jsem si nahrazoval posilováním, neboť mezi jiné vězně jsem se snažil chodit co nejméně.
Jakmile jsem opustil samotku, míval jsem po klidu. Byl jsem opět na jiném patře, nikomu už jsem neříkal, za co jsem, ale ostatní se to stejně nakonec dozvěděli. Čelil jsem nenávistným pohledům ve sprchách či při nákupech a vždy se cítil nejistý, když jsem celu opouštěl. Občas se mi někdo pokusil nenápadně podrazit nohy či do mě strčit, slovní útoky byly pravidelné, ovšem přímo mě už nenapadl nikdo. Navíc jakmile jsem posilováním nabral pár kilo, cítil jsem se hned o něco líp. Bylo to sice jen výsledkem subjektivního pocitu, neboť proti naprosté většině muklů bych pořád neměl šanci, ale i tak mi bylo prostě lépe.
Občas to bylo i trochu komické, třeba když se osazenstvo sousední cely rozhodlo, že mě nenechají se vyspat a budou mi celou noc bušit do zdi. Vydrželi zhruba do půl jedenácté, přičemž já jsem obvykle stejně usínal později. Horší bylo poslouchat přes okno kázání mnoha lágry prolezlého mukla, který mi prorokoval, jak dostanu pět let a ve vězení potom zhebnu – před hlavním líčením vás něco takového moc nepotěší, ale tou dobou mi přišlo, že už jsem si snad i zvykl. A když na mě křičeli, že to druhý den při čekání na návštěvu schytám (vězni, co nejsou v koluzní vazbě, čekají společně v jedné místnosti), oznámil jsem to prostě bachařům a ti mě nechali na návštěvu počkat v místnosti jiné. Celkem vzato jsem tedy opět byl relativně v pohodě.
Když nebudu počítat výhrůžky a slovní šikanu od spoluvězňů, mými jedinými sociálními kontakty byla hodinu a půl trvající návštěva rodičů a bráchy jednou za čtrnáct dní (párkrát jsem místo nich pozval některé své kamarády) a občasné návštěvy právníka. Po většinu dní jsem tak s nikým neprohodil ani slovo, můj kontakt s vnějším světem se omezoval na dopisy. Ovšem když mi společnost dělali Stephen King, Umberto Eco či Victor Hugo, dalo se to snést.
Byl jsem také už veden jako takzvaný moňák či pampeliška, jak muklové častěji používají. Jedná se o označení MON, udělované vězeňskou službou, což znamená „možné oběti násilí“, a tito vězni jsou pod větším dohledem, což spočívá hlavně v tom, že chodí na pravidelné lékařské prohlídky (jestli nemají modřiny) a v některých věznicích bydlí jen spolu, což ovšem nebyl případ Ruzyně. Jelikož jsem ale byl na samotce, nijak mi to nevadilo.
Před soudem jsem ze stresu nemohl jíst a zvracel jsem, nakonec jsem to ale zvládl dobře. Naštěstí i v kobce v budově soudu, kde jsem čekal před hlavním líčením, jsem byl sám a tak jsem si mohl v klidu opakovat řeč a obdivovat vyrytý nápis nad dveřmi: „Zanechte všech nadějí, kdož sem vcházíte – Dante, Peklo“. Soud mi dopadl dobře, ale fakt, že mě čeká výkon trestu, ve mně oprávněně vzbuzoval další obavy.
V. Eskorta
Jakmile rozsudek nabyl právní moci a já se z vazebně stíhaného stal odsouzeným ve výkonu trestu, přestěhovali mě do přízemí, kde bývají krátkodobě drženi vězni před eskortou. Několik dní jsem tam strávil na cele ve společnosti mladého a celkem pohodového kluka, který mi tvrdil, že si odpykává trest za „čórky“ (krádeže), který dostal ještě jako mladistvý. Zarazilo mě, že pokud by tomu tak bylo, musel by dostat prakticky ten nejpřísnější možný trest, který mu hrozil, čili jsem mu ty čórky zrovna moc nevěřil. Ale nevyptával jsem se. Protože mně samotnému bylo blbé lhát, prostě jsem mu sdělil, že mu důvod svého pobytu neřeknu. Nevyptával se mě potom na nic, což také nebylo úplně obvyklé.
V pondělí mi sdělili, že druhý den mě budou eskortovat do Ostrova nad Ohří, což, jak jsem se dozvěděl vzápětí od spolubydlícího, je jeden z mírnějších lágrů. A taky takový, ze kterého často pouští vězně „na půlku“, tedy před uplynutím celého trestu. Zaradoval jsem se při představě, že do měsíce budu venku, neboť přes polovinu trestu jsem strávil už ve vazbě, neměl jsem žádné kázeňské prohřešky a věřil jsem, že žádost o podmíněné propuštění mi nemohou zamítnout.
Samotná eskorta byla také zážitek. Zažil jsem už pár menších, třeba k soudu či do ordinace pana Trojana kvůli znaleckému vyšetření, ale přesun do jiné věznice byl o něčem jiném. Brzo ráno nás vytahali z cel a na chodbě jsme se seřadili do řady. Jeden z muklů využil chvilky nepřítomnosti dozorců, přikradl se ke katru od samotky, kde byla držena žena a špehýrkou ji začal sledovat a vydával přitom mlaskavé zvuky. Většina muklů se tomu začala hlasitě smát. Jestli právě takoví lidé ve mně vidí největšího úchyla a monstrum, jsem jedině rád, že nejsem jako oni, proletělo mi hlavou.
Za chvilku se k nám bachaři vrátili a odvedli nás do suterénu, kde každý z nás ve vaku vyfasoval veškeré své věci. Ten můj byl narvaný až po okraj – spousta oblečení, přes deset knih a mnoho krámů. Sotva jsem to dokázal zvednout. S celým tím nákladem jsem se nejprve táhl do malé kobky, kde už byli pohromadě vězni jedoucí do stejné věznice. Nastalo takřka nekonečné čekání, naštěstí nás tam bylo jen pár a nikdo se nikoho moc nevyptával.
Potom pro nás přišli, nasadili nám pouta, ještě naposledy jsme prošli kontrolou totožnosti (na vyzvání říct křestní jméno a datum narození) a pak nás naložili do „ponorky“ spolu s řadou dalších skupinek vězňů. Transporty mezi věznicemi fungují tak, že se nejdřív svezou všichni muklové do věznice ve středočeských Jiřících a tam jsou přerozděleni a následně odtamtud putují do místa určení. Vězeň putující třeba mezi dvěma moravskými věznicemi se tak pěkně projede.
V ponorce je přísně zakázáno mluvit a já byl rád, aspoň se mě nikdo nemohl vyptávat. Protože v zadní části autobusu vyčleněné muklům jsou zadělaná okna, výhledu na krajinu jsem si moc neužil, akorát trošku přes čelní sklo. V přední části ponorky, odděleni mříží, sedí ozbrojení dozorci, přičemž jejich počet a výzbroj závisí i na kategorii převážených vězňů. Při eskortě z Ruzyně do Jiřic tak byl zhruba jeden dozorce na tři mukly a vybaveni byli například i brokovnicemi (při pohledu zblízka vzbuzuje brokovnice docela respekt), následně během cesty z Jiřic do Ostrova už nás hlídalo jen několik bachařů ozbrojených pouze pistolemi.
V Jiřicích jsme nejprve odevzdali do skladu své vaky a potom nás rozstrkali do jednotlivých eskortních cel, v každé byli muklové, kteří následně společně pojedou dál. Čekaly mě nepříjemné dvě hodiny ve společnosti pár desítek muklů a já jen doufal, že se nikdo nezačne vyptávat. Uzmul jsem si trochu místa na lavičce (rozhodně ho nebylo dost pro všechny), opřel se o stěnu a předstíral, že podřimuju, aby snad nikoho nenapadlo se mnou navazovat hovor.
Ostatní muklové se nudili a hledali rozptýlení. Nakonec jej našli v mladém hubeném vietnamském klukovi, který neuměl česky a vypadal tak na dvanáct. Celou dobu jej nepřetržitě šikanovali; posmívali se mu, snědli mu balíček jídla na cestu, šťouchali do něj… Bylo to hrozné, ale udělal jsem něco? Samozřejmě ne. Upřímně, v tu chvíli jsem byl rád, protože šikana jiného znamenala, že mám garantovaný klid až do konce eskorty. Vězení mě naučilo být bezcitným a slepým vůči utrpení druhých.
Nakonec jsme se dočkali a vydali se na poslední etapu naší cesty. Do Ostrova jsme dorazili až večer za tmy, převoz tedy spolu s různým čekáním zabral celý den. A to ještě nebylo všechno za mnou, protože jsme v Ostrově nejprve čekali, až proberou ve skladu naše osobní věci, něco dají do úschovy a zbytek nám vrátí a přidají k tomu erární vybavení: mundur, deky, ešus a lžičku. Všechno jsem si sbalil do klasické vezeňské koule a táhl se s tím snad nekonečný kilometr na nástupní oddělení (ano, stále jsem měl u sebe všechny ty knihy). Když jsme konečně dorazili, byl jsem mrtvý vyčerpáním.
Kubova zpověď je na vícero částí, přičemž každá část je na nové stránce článku.
Tímto dílem Kubova zpověď končí. Autor příběhu chtěl vydat ještě další dva díly, konkrétně část šestou, která by se ještě týkala pobytu ve vězení, a část sedmou, která měla ságu ukončit shrnutím trvalých následků. Bohužel však tento příběh nedokončil a ten tak zůstává nedopsaný. Napsal však další příběh na pokračování, konkrétně o svém pobytu v psychiatrické léčebně, s názvem Deník ze sexuologické léčby. Čtenáři se zájmem o osud autora mohou tímto vyprávěním pokračovat: