IV. ČÁST: VE VĚZENÍ I.
O životě ve vězení vypovídá více či méně pravdivě (obvykle méně pravdivě) řada filmů. Je to prostředí, které u většiny lidí vyvolává zvědavost, přesto by se tam jen málokdo toužil na delší dobu podívat, aby řadou mýtů zahalené prostředí kriminálů poznal na vlastní kůži. Mně se té zkušenosti dostalo; v cele předběžného zadržení, vazbě a výkonu trestu jsem nuceně strávil přesně 300 dní. Oproti jiným to není dlouhá doba, poznal jsem jenom dva kriminály a většinu času jsem ještě trávil v částečné izolaci od většiny obyčejných vězňů, takže se těžko mohu považovat za velkého odborníka na pobyt za mřížemi a nikdy jsem si nepřipadal jako pořádný „mukl“ (muž určený k likvidaci), jak si vězni mezi sebou říkají. Přesto jsem zažil leccos. Do kriminálu jsem se dostal ve 24 letech jako „prcičkář“. To znamená, že sedíte za mravnostní delikt. Pro ostatní jste ten nejhorší odpad a logický terč pro ty, kteří si na někom potřebují vybít zlost. Přesně takovými lidmi jsou věznice přeplněny.
I. Cela předběžného zadržení
Než soud rozhodne o uvalení vazby či stíhání na svobodě, můžete být drženi až 72 hodin v cele předběžného zadržení (CPZ). Sám jsem tam strávil jen jednu noc. Naštěstí. Protože CPZ je ta nejhorší a nejtemnější kobka. Obvinění, u nichž ještě není soudem rozhodnuto ani o uvalení vazby, jsou tak paradoxně drženi v mnohem horších podmínkách než odsouzení zločinci. Těch pár dní se dá přežít, ale jedná se vskutku o zážitek na celý život.
Přivezou vás vyšetřovatelé. Možná si ještě chvilku s pouty na rukou počkáte ve společnosti jiných zadržených a jejich doprovodu, než na vás přijde řada. Předají vás dozorcům. Následuje osobní prohlídka, na kterou si brzy zvyknete natolik, že se pro vás stane nejběžnější rutinou: svléknout se do naha, ukázat chodidla, podpaží, udělat pár dřepů (zda něco nepronášíte v útrobách), pak rychle obléknout. Můžete zůstat ve svém oblečení nebo nafasovat erární. Ale pozor, tkaničky nejsou povoleny (abyste se neoběsili). Byl jsem na to upozorněn dopředu, a tak už jsem je měl z bot vyndané, z kraťasů vytáhnout nešly, a tak jsem musel vzít za vděk vězeňskými tepláky. Nafasujete výbavu (prostěradlo na jedno použití, …). Potom následuje převod na celu.
Horší kobku si v 21. století těžko dokážete představit. Na konci cely je až u stropu malinké okénko, kterým proudí trochu vzduchu, denního světla se ale nedočkáte. Místnost nonstop osvětluje matné světlo u stropu. U stěn najdete dvě betonové postele, mírně vyvýšené v prostoru pro hlavu a s žíněnkou tak tvrdou, že pokud by tam nebyla, nepoznali byste rozdíl. Záchod s umyvadlem je v rohu místnosti, prakticky nezakrytý, čili pokud chcete vykonávat potřebu, nezbude vám, než ji provádět před spolubydlícím. Umyvadlo je stejně jako záchod na fotobuňku a při její aktivaci z kohoutku spustí ohromný proud vlažné vody (takže se nejspíš napoprvé pocákáte). Zbytek inventáře tvoří stolek a dvě židle. Především ale nemáte možnost vůbec nic dělat, můžete akorát sedět a přemýšlet o průšvihu, do kterého jste se dostali.
Největší strach jsem ale stejně měl z toho, že cely jsou pro dva. Trvalo jen pár desítek minut, než mi tam zastrčili společníka, mladého kluka, na kterého se prý snažili hodit „el paso“ (loupežné přepadení), protože byl někomu podobný. Prý. Sám jsem nebyl o nic upřímnější, podrobně jsem se rozpovídal o tom, jak mě zašili za softwarové pirátství. Díky tomu jsem přežil noc relativně v klidu (dokonce jsem i usnul, nejspíš vyčerpáním). Druhý den ráno si pro mě přišli dozorci, předali mě „mým“ vyšetřovatelům a ti mě odvezli k sobě na stanici a poté k Okresnímu soudu, který mě poslal do vazby na Ruzyň.
II. Coming out za katrem (vazba 1. část)
Těžko vyjádřit úzkost, kterou jsem pociťoval, když mě kriminalisté vezli do vazební věznice. Díval jsem se z okna na sluncem prozářené ulice a tušil, že se mi takový pohled znovu hodně dlouho nenabídne. Hlavou mi letěly drsné snímky z vězeňského prostředí, vzpomínal jsem především na Vykoupení z věznice Shawshank a přemýšlel jsem, nakolik se tomu bude realita blížit. Šikanující spoluvězni, šikanující dozorci, boj o přežití… Přál jsem si, aby cesta autem trvala věčně. Netrvala. Samozřejmě.
Dojeli jsme k věznici, otevřela se těžká kovová brána a auto projelo skrz. Svět se pro mě uzavřel. Protože ale byl čtvrtek, což je spolu s úterý eskortní den, kdy probíhají přesuny vězňů mezi věznicemi a ponorka (autobus s vězni, nazývaný „ponorkou“, protože má zadělaná všechna okna kromě těch vepředu) byla hned za námi, řekli bachaři na příjmu, že musím počkat. Tak jsem seděl se znuděnými vyšetřovateli ještě snad půl hodiny v autě a sledoval příjezd eskorty. Viděl jsem vězně nesoucí si své vaky, jak prochází kolem ozbrojených dozorců a štěkajících psů. Potom přišla řada na mě.
Vyšetřovatelé vyplnili formulář a byl jsem v rukou dozorců. Zavedli mě do malé komůrky s popsanými stěnami, kde jsem podstoupil proceduru mě známou už z CPZ (svléknout, dřepy, …) a poté tam čekal, než si pro mě přišel další bachař. Když mě vedl do útrob věznice, rozechvělým hlasem jsem mu nastínil svou situaci a požádal o umístění na samotku. To samé jsem postupně opakoval pomalu s každým zaměstnancem věznice, se kterým jsem přišel do styku.
Nafasoval jsem mundur – kalhoty, zelenou mikinu, dvě béžová trička, troje „spodky“ (často u nich přední část nahrazovala jen gumička, fakt paráda), pyžamo (platí to samé, co v předešlém případě), jeden pár ponožek (na týden) a erární vybavení – lžíci, ručník a kapesník. Moje věci mi zabavili, to co nepovažovali za nebezpečné, mi pak druhý den vrátili (psací potřeby a tak), peníze a oblečení zůstaly u nich na skladě.
Protože mě přijali až k večeru, vychovatelé, kteří běžně rozhodují o umístění vězňů na cely, byli už doma. Dozorci si zprvu se mnou nejspíš moc nevěděli rady, nejprve mě šoupli na prázdnou celu pro čtyři, ale nejspíš měli další příjem a potřebovali ji uvolnit, tak mě za chvíli zase odvedli jinam na celu ke dvěma cizincům z východu, ale ani tam jsem moc dlouho nepobyl a během chvíle se stěhoval znovu.
První noc jsem nakonec strávil na díře, což je prakticky normální cela pro jednoho vězně, akorát je v přízemí (čili žádný výhled a málo světla) a záchod je kovový, aby nešel snadno roztřískat. Jinak je to klasická samotka. Tři krát dva metry prostoru, jedna postel, pod kterou je bedna na věci, polička na stěně, už zmíněný záchod a umyvadlo za zástěnou, dvakrát zamřížované okno (klasické mříže zabraňující v útěku či vyskočení z okna doplňují „piškoty“ – malá mřížka, která by měla zabránit, aby vězni „koňovali“, tedy posílali si na provázcích věci mezi celami). Na každé cele se také nachází nouzové tlačítko pro přivolání pomoci.
Druhý den mě přestěhovali na „přibyl“ do čtvrtého patra na samotku, prošel jsem rychlým zdravotním vyšetřením, testy krve na nemoci a moči na drogy, rentgenem plic a pohovorem s vychovatelem („chci být na samotce nebo umístěn k obviněným se stejným paragrafem“), stavil se hned za mnou i právník, což pro mě byla velká vzpruha, přinesl mi dopisy, psací potřeby, slíbil, že pokud bych měl problémy, o všechno se postará.
Až později jsem se dozvěděl, že každý nově přijatý obviněný má právo se jít hned vysprchovat a požádat o obálku, papír a tužku, přičemž toto první psaní vězeňská služba odesílá na své náklady. Když jsem přišel do věznice, samozřejmě mně toto nikdo neřekl. Protože mi advokát korespondenční potřeby zanesl v pátek, domů jsem napsal až v neděli. Bylo hodně těžké psát v takové situaci. Co říct? Jak to přijmou? Můj první, asi 20 stran A4 dlouhý, dopis se nesl částečně ve stylu vysvětlování, omlouvání, ale především jsem tam vychrlil vše, co jsem si pamatoval o sekundární traumatizaci a snažil jsem se uvést rady, jak by se okolí mělo chovat k holkám, abych se jich celá ta záležitost co nejméně dotkla.
Během týdne jsem se na své cele docela zabydlel. Psal jsem domů dopisy a sepisoval pro právníka plán obhajoby (také asi 20 stran A4, jsem hrozný grafoman), ve zbylém čase jsem pak pročítal skoro metr vysokou hromadu ženských magazínů, které na cele zbyly po předchozím obyvateli (či spíš obyvatelce), jelikož mi po celý týden nebyl nikdo ze zaměstnanců věznice ochotný donést pořádnou knihu, nicméně jsem byl izolován od džungle kolem sebe a tedy relativně v bezpečí, klidu a pohodě.
Tuto „idylu“ mi po týdnu zrušil dozorce, který otevřel „bufet“ (okýnko v katru /železných dveřích/, kterým se vydává jídlo, dopisy apod.) a suše mi sdělil, že mám pět minut na to se sbalit, protože jdu na jinou celu. Udělalo se mi špatně, zatmělo před očima a třesoucíma se rukama jsem se snažil posbírat své věci a hodit je do „koule“ (vaku z deky sloužící jako denní přehoz přes postel), což mi samozřejmě šlo pomalu a dozorce, který postupně začínal být více a více nervózní, musel počkat, než budu hotov.
Zeptal jsem se ho, kam se stěhuju a nedostal žádnou odpověď, což je naprosto běžné, pokud se ptáte zaměstnanců vězeňské služby. Na otázku: „Kam mě vedete?“ vám obvykle pouze suše odvětí: „Uvidíte.“ Za nějakou dobu si zvyknete a přestanete se ptát, jen poslušně půjdete jako ovce za pastevcem. Teprve v kriminále jsem zhruba pochopil, jak bylo možný, že za druhé světové války mnozí vězni v koncentračních táborech spořádaně pochodovali přímo do plynových komor. Dlouhodobá bezmoc a strádání je dostatečně ubíjející, aby většinu lidí proměnila v ovce.
Pln úzkosti jsem klopýtal za bachařem na jiné patro, můj strach zesílil, když jsme minuli samotky na začátku chodby a já viděl, že kolem už jsou jen kobky pro více vězňů, téměř na konci chodby, před číslem 225 se můj průvodce zastavil, odemkl katr a pokynul mi, abych vstoupil, což jsem vnímal stejně, jako kdyby mi podal lano se smyčkou na konci. Ale co jsem mohl dělat? Jeden krok, druhý a už jsem byl vevnitř a vteřinu na to se za mnou katr zabouchl. Bachař se ani neobtěžoval zjistit, zda mě mí noví společníci během minuty nezabijou. Samozřejmě, jeho takový scénář ani nenapadl, ovšem mně se v hlavě nehonilo nic jiného.
Naštěstí, mí spolubydlící vypadali v rámci možností celkem sympaticky, nebyli to žádní svalovci s výrazem neandrtálce, kterých je jinak ve věznicích snad největší koncentrace na světě. Ne, tihle tři vypadali relativně sympaticky a tak jsem se trochu (ale opravdu jen trochu) uklidnil. Sedl jsem si skromně do rohu, co možná nejdál od nich a čekal, až začne obávaný kolotoč vyptávání. A nečekal jsem dlouho, však koho by nezajímalo, s kým teď bude trávit 24 hodin denně na ploše 12m2?
Povedlo se mi během vyhýbavému odpovídání si nejprve oťuknout své společníky – jeden byl velkopěstitel marihuany, další seděl kvůli mlácení manželky (a jak později vyšlo najevo, i syna) a poslední – mladý kluk – měl stejný paragraf co já, neboť v osmnácti letech měl čtrnáctiletou přítelkyni. Mimochodem, viděl jsem fotky a ta holka, na které se provinil, vypadala ve skutečnosti starší než on. Nicméně to, že skončil na vazbě, mělo víc důvodů, jak jsem se později dozvěděl. Hodně pil a napadal lidi okolo, včetně své přítelkyně nebo dokonce vlastních rodičů. Jednou napadl i řidiče autobusu, a tak mu k pohlavnímu zneužívání přidali také výtržnictví. Nebýt těchto prohřešků, do vazby by nejspíš nešel.
Postupně jsem sbíral odvahu a asi po dvou hodinách jim zhruba vyklopil, čeho jsem se dopustil. Vzali to celkem v klidu, bez nadávek, bez násilí. Během dalších dní jsem jim trpělivě vysvětlil mnoho o tom, jak to probíhalo (samozřejmě, hodně jsem to přibarvil tak, aby to celé vyznělo méně závažně a zavrženíhodně) a vysvětlil jsem i hodně o tom, co je to pedofilie. Vzali mě mezi sebe a já byl na cele v klidu, navíc jsem si měl s kým promluvit nebo zahrát poker či šachy. Získal jsem si u nich trochu respektu svým vzděláním a tím, že jsem jim dokázal při psaní dopisů radit, kde se píše jaké i/y. Přežíval jsem relativně dobře.
Důvody, proč jsem se jim rozhodl říct, za co jsem ve vazbě, byly v zásadě tři. Pamatoval jsem si matně podrobné popisování dění v kriminálu od Jana Kevina (seděl před lety za zneužití chlapce) a co jsem si vybavil, tak radil raději vše přiznat, než se to spoluvězni dozví jinou cestou. To potvrzuje třeba příběh pedofila, se kterým jsem se později setkal. Spoluvězňům dlouho úspěšně lhal, až ho jednoho dne naprášil dozorce. Protože spoluvězňům předtím lhal, dali mu to sežrat dvojnásob. Celé dny musel trávit pod lůžkem, aby ho neviděli, jinak hned schytal několik ran. Nebo jsem slyšel ještě děsivější vyprávění o klukovi, kterého donutili lézt pouze po čtyřech, jídlo mu dávali v misce na zem a on musel štěkat, jinak schytal od spoluvězňů kopanec. Bachaři to samozřejmě „neviděli“. Na opačné misce vah ale pak stojí zkušenosti ještě většího počtu „prcičkářů“, kteří to po celou dobu vazby a i trestu úspěšně tajili a zaměstnanci vězeňské služby ani nikdo jiný je nikdy neprozradili. Těžko tak říct, který přístup je bezpečnější.
Já měl nicméně vlastní rozhodování ulehčené i v tom, že mě při jednání o uvalení vazby natáčela televize a následně jsem se objevil ve zprávách na Nově i Primě a to tak, že jsem byl krásně poznat. Někteří vězni mají na celách malé přenosné televize a mezi jejich největší kratochvíle patří sledování trestních kauz v očekávání, koho jim osud podstrčí pod tlapy. Nakonec tedy, pokud bych lhal, dojel bych na to, neboť mě později několik muklů poznalo.
Ovšem, největší roli v mém rozhodování stejně sehrál třetí důvod. Ve vězení jsem byl sám a zoufale jsem cítil po spřízněné duši. Věděl jsem, že se tam musí vyskytovat další lidé obvinění z toho samého co já a tak jsem na sebe vyzradil, čeho jsem se dopustil v naději, že mě na základě toho vyhledá jiný pedofil a já budu mít nějakého kamaráda a oporu. Na to ale nikdy nedošlo.
Přesto jsem byl na cele relativně v bezpečí. Kde jsem nebyl v klidu, bylo ve vycházkových kotcích (nevelký trojuhelník z betonových zdí a dráty místo stropu), kam jsou sváděni (alespoň na Ruzyni) vězni z více cel. Tam už jsem se nesetkal s tak velkým pochopením a první vycházku jsem strávil v rohu u zdi, když na mě pár muklů pokřikovalo nadávky s tím, že jestli se hnu, tak mě zbijí. Tehdy mě ještě ani nenapadlo, že bych klidně mohl skončit hůř, ale to jsem poznal později. Na vycházky jsem už potom nechodil a poté, co jsem se při pokusu jít se na kulturku koukat na televizi (na MS v hokeji) či třeba ve sprchách setkával akorát s dalšími urážkami a drobnou šikanou, raději jsem nakonec zůstával takřka nepřetržitě zavřený na kobce a vzdával se spoluvězni tak ceněných možností ji opustit.
Spoluvězni na cele se mi průběžně měnili, ale dařilo se mi být v pohodě. Když jeden z ustálené party odešel a přišel někdo nový, vždy jsem tam pořád měl další dva kluky, se kterými jsem celkem vycházel a tak ať měl nově příchozí proti mě zpočátku jakékoliv námitky, nezbylo mu, než držet hubu, jestli nechtěl mít problémy s celím osazenstvem cely. Postupně jsem u všech dokázal získat aspoň nějaký základní respekt a úctu.
Jednou se takhle k nám na celu dostal chlap, který byl, jak se ukázalo, otcem dvou děvčátek. Když se dozvěděl, proč jsem ve vazbě, celý se rozklepal, mlčky zašel k oknu a vykouřil tam několik cigaret. Být s ním na cele sám, tak to v tu chvíli nehorázně schytám. Celý rituál se zatínáním zubů a kouření u okna se hned ještě zopakoval, když mu jeden ze spoluvězňů neprozřetelně prozradil, kde jsem před svým zatčením pracoval. Jak se totiž ukázalo, jedna z dcer nově příchozího bylo zrovna tou dobou na škole v přírodě. Během pár týdnů jsme spolu začali postupně komunikovat a já se dostal i k tomu, stručně vylíčit svůj příběh a vůbec pocity pedofila. Bylo až neuvěřitelné, k jaké změně můj nejnovější spolubydlící dospěl, jakmile věděl o něco víc. Nakonec to dospělo až k tomu, že ke mně jednou přišel a s otcovskou hrdostí mi ukázal fotky svých dcer a zeptal se mě, zda mi připadají krásné. Samozřejmě jsem řekl, že ano.
Kubova zpověď je na vícero částí, přičemž každá část je na nové stránce článku.