III. ČÁST: TRESTNÍ ŘÍZENÍ
Pracoval jsem jako vychovatel na školách v přírodě. Pohyboval jsem se v krásné přírodě obklopen spoustou dětí, které mě zbožňovaly, těšil se z uznání od třídních učitelek i svých zaměstnavatelů. Se svým sexuálním zaměřením jsem byl vyrovnán, hlídal si své chování vůči dětem a nedělalo mi problém zvládnout žádnou situaci. Své práci jsem byl oddaný, věnoval ji všechnu svou energii. Neměl jsem ani čas příliš myslet a trápit se nad tím, co jsem prováděl dřív. Byl jsem naprosto šťastný a spokojený. Bylo tomu tak poprvé v mém životě. Již brzy mě ale měly ovládnout obavy, že jsem byl takto šťastný a spokojený naposledy.
I. Zadržení
Měl jsem vědět, co se blíží. Terka s Kačkou, dívky, které jsem dříve zneužíval, mě pár týdnů předtím varovaly, že mají ve škole nařízeno jít po vyučování k pohovoru s pracovníky sociální péče. Potom se mi už neozvaly. Místo toho se po mně zanedlouho začala shánět kriminálka, jenže mě doma nezastihla. Samozřejmě, byl jsem přeci na škole v přírodě.
Když jsem se dozvěděl, kdo mně hledal, dostal jsem obavy. S policií jsem nikdy předtím neměl žádné opletačky a rozumných důvodů, proč bych je mohl zajímat, se moc vymyslet nedalo. Uklidňoval jsem se jen tím, že pokud by šlo o něco takto závažného, určitě by mě dokázali vypátrat přes mobilní telefon nebo zjistit, kam jezdím, vždyť to nebylo žádné tajemství.
Nicméně jakmile jsem se vrátil na pár dní do Prahy, s bušícím srdcem, sevřeným hrdlem a sbalenými nejnutnějšími věcmi jsem se vydal zeptat na nejbližší policejní stanici, proč se na mě vyptává kriminálka. Policista konající službu si zkontroloval mojí totožnost a poté mi sdělil, že jsou o mně vedeny záznamy na jiném oddělení, kde mi řeknou víc. Zeptal jsem se, zda by mi dal číslo, abych tam zavolal. „Určitě nepůjde o nic vážného, ale raději tam zajděte osobně,“ odpověděl a mně se div nepodlomily nohy. Poděkoval jsem mu a zamířil přes půlku města na jím zmíněnou služebnu. Na jednu stranu jsem se sice bál, ale přesto jsem především toužil vědět, na čem jsem.
Na kriminálce jsem vykoktal, o co mi zhruba jde. Opět si ověřili moji totožnost, proklepli si mě ve své databázi a potom mi policista k mému velkému údivu vrátil s úsměvem občanský průkaz. Prý se stal nějaký omyl a mám být v klidu. Uchlácholen jsem vyšel ven, slunce mi nikdy předtím nepřipadalo zářivější, slabý větřík příjemnější a hrající si děti krásnější. Cítil jsem se fantasticky, plný chuti do života.
Dva dny na to mě kriminálka přijela sebrat přímo na školu v přírodě. Jen dílem obrovské náhody a štěstí jsem zrovna nebyl u dětí ale na poradě s kolegy. Tři statní chlapi v civilu počkali v sousední místnosti a poslali pro mě zástupkyni hlavní vychovatelky, se kterou předtím mluvili. Oznámila mi třesoucím se hlasem, že mám „návštěvu“. Nemusela mi říkat víc. Vše jsem pochopil. Pobral jsem si své věci, spolupracovníkům věnoval poslední pohled a zamířil vstříc osudu.
Jakmile jsem se k mužům přiblížil, proběhlo to rychle, přesně podle jejich zažité rutiny. Zkroucení rukou za záda, nasazení pout, přitisknutí ke zdi, rychlá prohlídka, zda nejsem ozbrojen, stručné sdělení, že jsem zadržen. Zmohl jsem se jen na prosbu, zda by mohli provést svou práci bez zbytečného humbuku a především bez toho, aby mě takto viděly děti. Naštěstí mi v tomhle vyšli vstříc, přijeli s autem (na první pohled běžná Octavie) až ke dveřím a bez zbytečného povyku mě strčili dovnitř.
Už v autě si mě začali oťukávat, snažili se mě rozpovídat. Projevovali zájem o mou práci, lichotili mi, až po chvíli začali směřovat dotazy k tomu, proč si myslím, že si pro mě přijeli. Bavil jsem se s nimi, má nervozita aspoň zdánlivě začala opadat. Nepochyboval jsem, že je zle, a to svým způsobem byla úleva. Věděl jsem, na čem jsem.
V okresním městě mě předali kolegům z Prahy, kteří se mnou pokračovali v „nezávazném“ hovoru, stále více blížícímu se tématu, kvůli kterému mi dělali společnost. Přiznal jsem se jim ke své orientaci, chtěl jsem, aby se řeč posunula dál. Mluvili jsme o pedofilii, práci s dětmi, mých schopnostech ovládat své jednání. Jeden z kriminalistů byl hodně dotěrný ve svých dotazech, druhý se mě jakoby zastával. Prostě hra na hodného a zlého poldu. Jako z nějakého filmu.
Možná si říkáte, proč jsem byl vůči nim tolik vstřícný, proč jsem se s nimi vůbec bavil? Jednak jsem to chtěl mít za sebou a potom, pár let předtím, jsem si stanovil jistý závazek. Uzrál ve mně během mých začátků v pedofilní komunitě. Naslouchal jsem pedofilům, pro které děti byly krásné a nedotknutelné, kteří je chránili a dávali si pozor na své chování. V kontrastu s těmito pedofily jsem se cítil provinile a tak, snad někdy během ICQ rozhovorů s Fx100d, ve mně uzrál závazek, udělat v případě provalení mých deliktů jedinou správnou věc – postavit se ke všemu čelem a pokusit se zmírnit nepříjemnosti plynoucí mým obětem z trestního řízení.
Proto, když na mě vyšetřovatelé vytasily jména holek a zhruba období, po které jsem je zneužíval, neváhal jsem a přiznal se. V jejich kanceláři jsem jim nadiktoval několikastránkovou výpověď a stvrdil ji svým podpisem. Doufal jsem, že tím holkám pomůžu. Zároveň jsem se pokusil pomoc i sobě a uvedl vše, co by alespoň teoreticky mohlo být bráno jako polehčující okolnost. Poté následovala domovní prohlídka v mém bydlišti a zabavení počítačů a veškeré záznamové techniky. Vyšetřovatelé snad díky mému vstřícnému přístupu byli slušní, sundali mi pouta (s vřelým upozorněním, že při pokusu o útek mě odprásknou), nechali mě chvíli promluvit s matkou a neobrátili byt vzhůru nohama, spíš jen posbírali vše, co jsem jim dal. Kdybych měl někde stranou ulitých pár DVD, nevšimli by si toho. Zabavených věcí nakonec bylo tolik, že jsem jim je musel pomoc odnést do auta.
II. Přípravné řízení
Noc jsem strávil na cele předběžného zadržení, další po rozhodnutí soudu už na vazbě, ale to je část příběhu, které se budu věnovat v dalším dílu. Ráno druhý den po zadržení jsem se setkal s přiděleným advokátem. První slova po pozdravu, která jsem mu věnoval, se týkala toho, že chci, aby prvořadým cílem obhajoby byla snaha minimalizovat traumatizaci u poškozených dívek a až druhořadým úkolem pak snaha docílit co nejnižšího trestu.
Troufnu si říct, že právě tím jsem si právníka, jenž z počátku dle vlastního vyjádření nebyl vůbec rád, že mu byl přidělen zrovna případ pohlavního zneužívání, získal na svou stranu a možná i proto mi následně věnoval v mnoha ohledech nadstandardní péči – aspoň ve srovnání s tím, jaké zkušenosti měli s právníky moji spoluvězni. Nakonec navzdory možnosti sehnat si přes známé vlastního advokáta, jsem po celý proces využíval služeb zástupce ex-offo. Sedm měsíců po pravomocném rozsudku mi pak přišel účet (i státem přidělený obhájce se musí platit) – na necelých 45 tisíc. Nepovažuji to za vyhozené peníze.
Rozhodování o vazbě proběhlo rychle, v mém případě to byla spíš taková formalita. Na žádnou větší obhajobu jsem se ještě nezmohl, jen jsem nabídl soudci, že v případě neuvalení vazby neprodleně nastoupím ústavní sexuologickou léčbu, ale nepomohlo mi to. Obavy soudu z ovlivňování svědků a pokračování mé trestné činnosti mě uvrhly na dlouhé měsíce za mříže. Před a po líčení mě navíc naháněla smečka bulvárních novinářů včetně tří kameramanů. Stal jsem se toho dne takřka hlavní událostí Televizních novin a řeknu vám, není to v této souvislosti nic příjemného. Domnívám se, že tip žurnalistům poskytli kriminalisté vyšetřující můj případ.
Ten měl být velký. První odhady zněly 5-8 let natvrdo. Uklidňoval jsem se, že tolik snad nedostanu, ale myšlenky v nepříjemném vazebním prostředí byly hodně depresivní. Nijak mi na náladě samozřejmě nepřidávalo ani vědomí, že holky teď kvůli mně procházejí těžkým obdobím, že jsem jim ublížil. Zpočátku vše vypadalo beznadějně, ale nevzdal jsem se a to se mi nakonec vyplatilo.
Zajímavá je jistě skutečnost, jak se mé delikty provalily. Když končil můj sexuální vztah s Terezkou, vyzpovídal jsem se se vším klukovi, kterého jsem považoval za svého nejlepšího kamaráda. Příliš mi tenkrát nepomohl, byť jen to, že jsem to tajemství někomu sdělil, mi přineslo jistou úlevu (jak potom pod takovým tajemstvím musí trpět děti, na které je zneužívajícím dospělým naloženo!). Tři a půl roku potom, když už jsem s dotyčným příliš nekomunikoval, mě zatkla policie. O důvodech mohu jen spekulovat, ale v reportáži na Nově se objevila informace, že na mě policisté přišli vlastně náhodou – vyšetřovali jiný trestní případ a obviněný v něm mě napráskal, aby si pomohl. Vzhledem k tomu, že o celé věci mohl do podrobností obsažených v udání vědět kromě holek pouze jeden člověk, nemusel jsem si příliš lámat hlavu s tím, kdo to byl. Zvlášť, když mi jeho totožnost s úsměvem na tváři hned první den potvrdili samotní vyšetřovatelé.
Půl roku trvající přípravné řízení před hlavním líčením bylo v podstatě neustálé a velmi nepříjemné čekání. Má záležitost se ještě jakžtakž hýbala první měsíc, kdy proběhly výslechy svědků a znalecký posudek, který pánové Zdrůbek a Trojan vypracovali velmi korektně. Opravdu se v takových chvílích vyplatí obviněným se znalci plně spolupracovat, byť to v některých ohledech může být nepříjemné, neboť právě znalci mohou obviněnému příznivým posudkem velmi pomoci.
Poté se ale, kromě pravidelného zamítání mých žádostí o propuštění z vazby, nedělo vůbec nic. Čekalo se především na znalecké zkoumání obsahu mých počítačů. Kriminalisté projevili velkou touhu najít mi tam cokoliv nelegálního a tak si zabavenou techniku nejprve předhazovali různá pracoviště policie ČR, aby harddisky nakonec skončily až u specializovaného útvaru vojenské policie. Trvalo pět měsíců, než museli přiznat, že nic nezákonného neobjevili.
III. Soud
Na hlavní líčení jsem se pořádně připravil. Však mi také šlo o hodně. Napsal jsem a následně se zpaměti naučil svá vyjádření k různým otázkám, které jsem očekával nebo je chtěl sám nastolit, stejně jako jsem si připravil své vyjádření k obžalobě i závěrečnou řeč. Vše dohromady v délce necelé půl hodiny. Vyplatilo se mi to. Mé vystupování před soudem spolu se skutečností, že jsem spolupracoval a doznal se, mi přineslo u soudního senátu řadu kladných bodů.
Spolu s obhájcem jsme vyzdvihli všechny polehčující okolnosti, jinak jsem se před soudem především kál ze svých skutků. Dopředu jsem rozhodl, že obhajoba nebude mít na Terezku s Kačkou žádné dotazy, aby jejich svědectví před soudem bylo co možná nejkratší a nejméně stresující a zároveň i souhlasil, aby navzdory trestnímu řádu byla jejich výpovědi přítomna jejich matka, která jim byla velkou psychickou podporou. Díky tomu, že jsem vše sám uvedl do podrobností, nemusel je soud tahat z holek, pouze si ověřil některá základní fakta, a když plně souhlasila s mojí výpovědí, netlačily soudkyně už Terku s Kačkou do žádného podrobného popisování, čeho jsem se na nich dopouštěl. Bohužel, víc už jsem pro ně v daný moment udělat nemohl. Mojí chybou především navždy zůstane, že před soudem vůbec musely stanout.
Jejich výpovědi jsem nebyl přítomen, poslechl jsem si ji vzápětí na audio záznamu. Ostatním svědkům jsem mohl dávat otázky či komentovat jejich svědectví a hojně jsem toho využíval i přesto, že všechny výpovědi byly vůči mně v podstatě kladné. Velmi mile mě překvapila i výpověď přizvané dětské psycholožky, která prohlásila, že na holkách nejsou patrné známky jakéhokoliv traumatu v souvislosti s mým jednáním. Krásný posudek mi napsali moji zaměstnavatelé ze škol v přírodě, příznivě se vyjádřili i soudní znalci, a jakmile jsem vstřebal výpovědi holek, začal jsem věřit, že vše dobře dopadne.
Pravdou je, že snad vlivem aktuálních okolností ke mně byly v mnoha ohledech značně kritické (smrdím, nečistím si zuby, žiju v chlívku a nechtějí mě už vidět – to mě mrzí ze všeho nejvíc), zároveň mě ale v těch nejdůležitějších otázkách silně podpořily (měly mě rády, pěkně jsem si s nimi hrál, choval se k nim hezky, samy mi dovolily, abych jim sahal na intimní místa, a když mě Terezka požádala, abych toho nechal, poslechl jsem ji a své jednání už neopakoval, později jsem jej svévolně ukončil i v případě Kačky). Právě jejich výpověď měla nakonec možná na rozhodnutí soudu vůbec největší vliv.
Nakonec i sama státní zástupkyně mi navrhla překvapivě přijatelné tresty: dva roky natvrdo nebo tříletou podmínku s pětiletou zkušební dobou. Sám jsem žádal především o takový trest, který by znamenal mé propuštění z vězení a přesun na sexuologické léčení, o které jsem před soudem sám žádal (přiznávám, tohle byla z mé strany čirá vypočítatelnost, byl jsem si jistý, že léčení dostanu tak jako tak a tím, že jsem o nařízení léčby sám požádal, jsem se snažil získat sympatie soudního senátu).
IV. Konečný verdikt
Při čekání během porady soudního senátu jsem se už cítil svobodný, ale výsledný rozsudek mě nakonec trochu zpražil. Rok nepodmíněně jsem v daný moment nečekal, byť je fakt, že po svém zadržení bych ani nevěřil, že mohu skončit s tak mírným trestem. Navíc jsem měl už polovinu za sebou a vědomí, že mohu ihned žádat o podmínečné prominutí zbytku trestu, mě hřálo na srdci. Nakonec jsem tedy rozsudek přijal a nepodával si odvolání.
Spolu s trestem odnětí svobody, který jsem dostal jako prvotrestaný do věznice s dozorem (druhý nejmírnější režim z celkových čtyř), mi byla nařízena ústavní sexuologická léčba, a navíc jsem doznal na 5 let zákaz práce s dětmi do patnácti let, a to i navzdory příznivému znaleckému posudku, krásnému hodnocení od zaměstnavatelů i prosté skutečnosti, že jsem se na školách v přírodě ani táborech nikdy ničeho špatného nedopustil. Doteď si nejsem jistý, zda udělení tohoto trestu za těchto okolností bylo v mém případě vůbec legální. Nicméně, proti rozhodnutí soudu jsem se neodvolal, bál jsem se, že by to špatně vypadalo a při případném odvolání státní zástupkyně to mohlo být použito proti mně („on se odvolává proti zákazu práce s dětmi, ten nebude mít žádný náhled a pokoru, je nebezpečný!“).
Státní zastupitelství se nakonec skutečně odvolalo. Stalo se tak v poslední den stanovené lhůty, asi abych na to nemohl reagovat a odvolat se taky, když už stejně bylo jasné, že můj případ bude projednávat ještě Krajský soud a rozsudek do té doby nenabude právní moci. Zastupitelství proti mně k odvolacímu soudu poslalo jinou státní zástupkyni, předchozí nejspíš zklamala a ta nová už pro mě ostře požadovala pouze trest nepodmíněný a ve větší výši než jsem dostal u Okresního soudu.
Krajský soud můj případ projednal šest týdnů po odvolání. Jednání bylo poměrně krátké, jen shrnutí toho nejzákladnějšího, přednesení návrhu státní zástupkyně, poté slovo mého obhájce a nakonec má závěrečná řeč, na kterou jsem se opět pečlivě připravil a dost možná právě tím jsem se zachránil před delším časem stráveným v kriminálu. Rozsudek Okresního soudu byl potvrzen a nabyl právní moci.
Když se nad tím zamyslím, vyšel jsem z toho na první pohled velmi lacino. Ve vězení jsem nakonec po podmínečném zkrácení trestu strávil přesně 300 dní. Dílem jsem měl štěstí, dílem mě zachránilo to, že jsem se předtím choval k lidem hezky a oni mi to před soudem vrátili, stejně jako mi pomohla má schopnost slušně vystupovat a fakt, že jsem se nikdy předtím nedopustil ani přestupku. Za to, co jsem provedl, jsem klidně mohl dostat i pět let. Vzhledem k tomu, jak se mi vedlo ve vězení, nejsem si jist, zda bych je vůbec zvládl – alespoň tedy s uchováním příčetnosti a zdraví.
Sám si často říkám, že trest udělený mi soudem byl nepatřičně mírný. Na druhou stranu, aspoň mi to dalo možnost vrátit se zpět do života a pokusit se o něco dobrého.
Kubova zpověď je na vícero částí, přičemž každá část je na nové stránce článku.