I. ČÁST: PŘÍČINY ZNEUŽÍVÁNÍ
Píše se mi těžce. Sedím na posteli v pavilonu sexuologie v Bohnicích, upíjím čaj a skrz zamřížované okno do mě pere jarní slunce, zatímco se snažím utřídit své myšlenky. Tíží mě výčitky, trápí svědomí, utápím se ve své vině; pro pedofily bývají děti tím nejkrásnějším a nejcennějším, oproti pokřivenému mediálnímu obrazu si většina pedofilů uvědomuje zranitelnost těch malých spontánních a věčně zvědavých bytostí a nikdy je neohrozí nevhodným chováním, naopak mnozí pedofilové plni ideálů brojí proti zneužívání dětí a pachatelům, kteří jsou většinou nepedofilní, ostře nadávají. Já ale patřím k výjimkám. Jsem pedofil, co zneužíval, a toto je můj příběh:
Bylo mi dvacet, jí sedm. Byla pro mě vším. Miloval jsem ji a chtěl pro ni jen to nejlepší. Chránil bych ji třeba i před celým světem, obětoval bych pro ni i život, pokud by to bylo nutné. Jenom před sebou jsem ji ochránit nedokázal. Dlouho jsem přemýšlel, jak se to jenom mohlo stát?
Nehledejte za tím nic skandálního; nebyl jsem v dětství zneužíván, rodiče se ke mně chovali hezky, nemůže za to tragická pubertální láska ani nezvladatelná sexuální touha, které by za žádných okolností nebylo možno odolat.
Přesto je třeba hledat prapříčiny následných událostí v době mého dospívání. Už tehdy jsem cítil, že je se mnou něco jinak. Neviděl jsem žádnou zvláštní krásu ve svých vrstevnicích, nesnil o ženách jako moji spolužáci, ani jsem nepociťoval nadstandardní přitažlivost ke klukům. Již tenkrát mě to táhlo k dětem, ale nic jsem si nepřiznával a vytěsňoval děti ze svých představ a myšlenek. Chtěl jsem být normální a nedokázal si přestat lhát, nemohl se ztotožnit s mezi lidmi nejrozšířenějším obrazem pedofilů jako zlých odporných padouchů znásilňujících děti a jiný pohled na pedofilii mi nikdo nenabídl. Snad by stačila jediná beseda ve škole, jediný naučný pořad v televizi či článek v novinách, který by upoutal moji pozornost a vše mohlo být jinak. Jenže nebylo.
Zůstával jsem zmaten. V hlavě jsem měl chaos a v duši prázdnotu. Propadl jsem se do vleklých depresí. Ač jsem byl stále nezletilý, hodně jsem pil ve snaze utopit své problémy v alkoholu. Uvažoval jsem nad sebevraždou, ale ke konečnému řešení mnoha pedofilů jsem se nakonec neodhodlal. Mým přáním zůstávalo poznat lásku a všemi vyzdvihovaný sex, což jsem vnímal jako jedinou možnou cestu k normalitě.
Člověk si ale nevybírá, do koho se zamiluje. Náhle jsem propadl kouzlu Terezky, malé rošťačky ze širší rodiny, kterou jsem do té doby přehlížel (přeci není normální, aby se kluk mého věku věnoval dětem). Najednou pro mě byla tím nejdůležitějším na světě a začal jsem s ní trávit spoustu času. Dováděli jsme venku, lezli po stromech, stavěli bunkry, sportovali, hráli hry, povídali si, předčítal jsem jí i pomáhal se školním učivem. Staral jsem se o ni, když byla nemocná a utěšoval ji ve chvílích smutku.
Do té doby jsem se dětem spíše vyhýbal a neměl s nimi žádné zkušenosti, vše pro mě proto bylo ještě intenzivnější a já byl zaplaven úplně novými pocity, se kterými mi bylo o to těžší se vyrovnat. Stále jsem nevěděl nic o svém sexuálním zaměření (ani si ho nepřiznával), neměl jsem nejmenší ponětí o rizicích, které sebou nese a také jsem ani netušil, že dětem může ublížit i dobrovolný sexuální kontakt s dospělým. To považuji za hlavní důvody svého selhání.
Aniž bych to měl v plánu nebo si to alespoň uvědomoval, mé chování k Terezce rychle nabralo špatný směr. Podněcoval jsem její zvědavost, zaváděl řeč k sexuálním tématům, vytvářel podmínky, aby mě mohla šmírovat při převlékání, vyhledával příležitosti, jak se jí dotýkat, sledovat ji při koupání a především jsem se neustále snažil být s ní sám, kvůli čemuž jsem odstrkával její sestru Kačku (jak moc se teď za to vše stydím!).
Netrvalo dlouho a má ruka se ocitla u Terezky v kalhotkách. A nezůstalo jen při tom. Názornými ukázkami jsem dával za dost její přirozené zvědavosti ve věcech sexuality. Naučil jsem ji a hrál s ní erotické hry jako „na doktora“. Zkoumali jsme svá nahá těla, mazlili jsme se a já ji pravidelně dráždil na přirození.
Terezka na to vše přistoupila. Byla příliš malá, aby to plně chápala, snad se jí to i určitým způsobem líbilo (což mě neomlouvá), možná se mi tím i snažila odvděčit za spoustu krásných chvil, co jsme spolu prožili a zejména v tom jistě hrál roli probíhající dlouhý bouřlivý rozchod jejích rodičů, kteří se neustále hádali a na děti neměli čas. Ty se pak zoufale upínaly na jiné dospělé ve snaze získat lásku a pocit bezpečí. Pokud jste rodiče, nejlepší, co můžete udělat pro ochranu svých dětí, je vyvarovat se domácích problémů a udržet si důvěru svých dětí.
Přestože jsem vždy byl slušný, pocházel jsem z rodiny, kde nikdo neměl problémy se zákonem, ve škole se mi dařilo a sám jsem nikdy nemusel platit ani pokutu, rozhodnout se pro překročení zákona pro mě bylo překvapivě snadné. Jak jsem již líčil, byl jsem v depresích a přemýšlel o sebevraždě. Ani případná hrozba trestu smrti by mě tenkrát od mého jednání neodradila – však jsem si tehdy myslel, že nemám nic, co bych mohl ztratit. Chtěl jsem poznat lásku a erotiku bez ohledu na to, co mě to bude stát. A Terezka? Přes veškerou svou zoufalost bych neudělal nic, o čem bych si myslel, že jí to ublíží. Jenže jsem se bláhově domníval, že sexuální aktivity na bázi hlazení, mazlení a her, proti kterým neprotestuje ani ji nezpůsobují bolest, jí nemohou ničím ublížit. Ach, kdyby mě tak včas někdo vyvedl z omylu!
Snad jsem na to mohl přijít sám. Většina pedofilů se pohlavního zneužití nedopustí, aniž by v mládí měli více informací. Těžko říct, zda je to proto, že se v kritickém věku neocitli v tak těsné blízkosti dítěte, které by bylo ještě následkem rodinných potíží zranitelnější, nebo zda jsou ostatní méně sobečtí a více zodpovědní než já? Možná částečně platí obojí.
Rok po Terezce jsem začal zneužívat i Kačku. Ta se pořád pídila, co to provádím s její sestřičkou, a tak jsem neodolal a začal jí dělat podobné věci, co Terce. Přitom jsem se stále nezabýval úvahami, zda nemohu holkám ublížit, vždyť jsem si říkal, že se jim to líbí a tak na tom není nic špatného – trvalo ještě nějaký čas, než jsem bolestně poznal opak.
Za těchto okolností jsem se dopouštěl pohlavního zneužívání. Sám to považuji za své životní – a vzhledem k holkám neomluvitelné – selhání, které si budu vyčítat do konce života. Nemohu to ale vzít zpět, ač bych sebevíc chtěl.
Mohu akorát nastolit otázku, zda by do budoucna v případech podobných tomu mému mohla pomoci osvěta a sexuální výchova na základních či středních školách se zaměřením na sexuální variace (které nejsou něčím výjimečným, různé odhady a výzkumy uvádějí například počet pedofilů v populaci v řádu procent) ve smyslu, že i mezi žáky a studenty jsou také pedofilové, což pro ně neznamená konec světa, nepředurčuje je to k ubližování dětem a mohou i s netypickou sexuální orientací vést spokojený a pro své okolí prospěšný život a nedostávat se přitom do konfliktů se zákonem. Mnozí to tak dokážou a mohou sloužit za potřebný pozitivní vzor – ukázku toho, že to tak jde. Kolik mladých pedofilů a jiných deviantů by to mohlo odradit od sebevraždy, kolik dětí by to mohlo uchránit od pohlavního zneužívání (byť by to nezabránilo obtěžování dětí ze strany sexuálně normálních dospělých, kterých je mezi pachateli dle sexuologů většina)?
Kubova zpověď je na vícero částí, přičemž každá část je na nové stránce článku.