Toto je příběh, který jsem původně napsal v roce 2011. Metafora, na které je postaven, pochází od mého otce, když jsme mluvili o mé pedofilii. Je součástí dodatku mé knihy Für ein Kinderlachen pod názvem Die Rosenmetapher (metafora o růži). Několik let sloužila jako úvod k části o sexuálním zneužívání dětí a materiálech zobrazující sexuální zneužívání dětí, na staré verzi webu Fate and Challenge (nyní na archiv.suh-ev.de). Na začátku psaní tohoto příběhu stála otázka, co se lidem na květinách nejvíce líbí. Obdivují především jejich krásné květy, že? Co by byly květiny bez květů! Ale co vlastně květy pro rostlinu jsou? Možná to zní divně, říct to tak napřímo, ale to, co nejvíc obdivujeme — květy — jsou ve skutečnosti jejich genitálie.
Zahrada růží
Na stránce max2cents.eu, autor – Max Weber
Z originálu The Rose Garden přeložila Bouře
Byl jednou jeden muž, který pěstoval růže. Měl velkou zahradu, do níž lidé chodili, aby obdivovali jeho růže, když kvetly. Obdivovali také veškerou tu tvrdou práci, kterou do svých rostlin vkládal — stejně jako každý rok.
Mezi pravidelnými návštěvníky jeho zahrady byl i jeden muž, který však nepřicházel tehdy, když růže kvetly. Ne, on přicházel, když teprve rostla poupata oněch růží. Přicházel několikrát do roka, aby zkontroloval růst pupenů. Kvetoucí růže mu připadaly stejně krásné, ale obzvlášť ho fascinovalo, jak se z malých, hrbolatých poupat mohou stát tak velké a jemné květy. Přicházel každý rok a nemohl se nabažit těch malých zelených pupenů a způsobu, jakým se rozvíjely.
Jednoho dne ho zvědavost dohnala k tomu, že chtěl zjistit, jak je možné, že poupata zvládnou v těch malých, kulatých kuličkách vyrůst v tak jemné okvětní lístky, aniž by se zamotala nebo srostla. Seděl v zahradě a pár poupat otevřel, aby viděl, jak vypadají uvnitř. Byl fascinován. Pořizoval fotografie, kreslil si nákresy a snažil se pochopit, co se uvnitř poupat během růstu děje.
Když přišel čas kvetení růží, byl už dávno pryč. Věděl, jak růže kvetou. Byly k vidění všude. Ale nikdo se, zdá se, nezajímal o poupata a jejich vývoj. V té době ho zavolal majitel zahrady. Přišel, a pěstitel růží ho požádal, aby se s ním prošel po zahradě. Vedli živý rozhovor a pěstitel mu vyprávěl o všem tom úsilí, které je třeba vynaložit, aby růže jednou vykvetly v celé své kráse. Pak řekl: „Pojď, chci ti něco ukázat.“
Když ho vedl zahradou, téměř žádné místo nepoznával. Všechno vypadalo úplně jinak než v době, kdy sem obvykle chodil.
„Všiml sis něčeho?“ zeptal se ho pěstitel růží náhle.
„Ne,“ odpověděl druhý muž, „čeho bych si měl všimnout?“
„Jen se dobře podívej! Nevšiml sis něčeho na téhle a tamté růži?“
Uvědomil si, že květiny, které mu pěstitel ukazoval, byly skutečně jiné než ostatní růže v zahradě. Neměly stejnou ladnost a krásu jako ostatní růže. Ne, některé byly dokonce zdeformované a jejich okvětní lístky byly částečně zčernalé a uschlé.
Muž, který kdysi zkoumal poupata, pocítil lítost nad těmito růžemi. Co se jim stalo, ptal se sám sebe. „Co je s nimi? Zasáhl je pozdní mráz?“
„Ne,“ odpověděl pěstitel růží, „to jsou ty květiny, jejichž poupata jsi před pár měsíci otevíral a zkoumal.“
Otec mi jednou řekl toto přirovnání poté, co jsem se mu přiznal se svou pedofilií, a opravdu se mě tento příběh dotkl a dal mi to hodně podnětů k přemýšlení. Přirovnal někoho, kdo přistupuje k dětem na sexuální úrovni a zneužívá je, k otevírání poupat květin a jejich zkoumání. Jistě zajímavá a fascinující věc, poháněná zvědavostí a bez zlého úmyslu. Co jiného jsou poupata než nedokončené genitálie květin? Jaký vliv by však taková zcela nevinná zvědavost měla na květy?
Sexuální pud také částečně funguje prostřednictvím zvědavosti. Ne nadarmo se v němčině říká: „Nebýt zvědavosti, kočárek by zůstal prázdný.“ A tak se to děje. A pokud jde o rostliny, dovolíme si hrát, a to dokonce s ničivou zvědavostí. Také květiny řežeme a dáváme do váz. Ale když se pak odhodláte, opustíte alegorii a místo květin do nich umístíte děti, o kterých tu vlastně mluvíme… Najednou se všechny tyto myšlenky a metafory stanou docela znepokojivými, že?
Co jiného například dělají rodiče, kteří využívají své děti k sebevyjádření, než že je uříznou jako květinu a dají do vázy, ze které nemohou utéct! Mají se snad děti uřezávat a dávat do vázy, aby vypadaly hezky? Nebo je přípustné udělat z dětí objekt své zvědavosti?“ – Z tohoto převodu do reality je mi osobně dost úzko, dokonce špatně: měly by kvést, mělo by jim být umožněno být co nejsvobodnější a nejbezstarostnější! Kdo by kdy chtěl riskovat takovou škodu, ať už ze zvědavosti nebo chtíče?
