Úvaha nad životní filozofií pedofila

(Ne)schopnost lásky dětí

Jen blázen by tvrdil, že dítě není schopné lásky. Dítě svou lásku k bližním dává najevo stále, už od toho nejnižšího věku. Jeho náklonnost například k rodičům je v podstatě okamžitá. Hlas matky jej uklidňuje hned, jak se narodí. Náruč rodiče jej upokojí, když je vystresované. A láska není jen k rodičům, ale samozřejmě i k jiným dospělým a dětem, s nimiž dítě přichází do kontaktu. Určitou formu „mít rád“, tedy lásku, vnímá spousta dětí i ke svým kamarádům ze školky, učitelům, vedoucím v kroužcích, tetám a strýčkům… k nespočtu osob, stejně jako my dospělí, jen nám dospělým je někdy stydno přiznat, že ten pocit „mít rád“, který cítíme k našim přátelům, je také láskou, byť ne láskou partnerskou. Ono v poslední době se slovo „láska“ začalo užívat právě jen v kontextu lásky partnerské, a to je samozřejmě špatně.

Stejně tak by bylo bláznovství tvrdit, že děti nevnímají sexualitu a že se u nich neprojevuje. Kdyby tomu tak nebylo, nevznikají mezi dětmi hry na doktora a rodiče v internetových poradnách neřeší, co dělat, když ví, že malé dítě masturbuje, a jak k tomu mají přistoupit. Děti cítí sexualitu. Čistě v pojetí odbornosti by se dalo podotknout, že mají genitál jako dospělí, takže cítí formy sexuálního vzrušení, když se třeba o něco otírají.

Co je však skutečné bláznovství, které na rozdíl od dvou předchozích není jen hloupé, ale především nebezpečné, tak myslet si a tvrdit, že jelikož je dítě schopné cítit lásku a projevuje se u něj sexualita, tak je to stejné jako u dospělých, že je to snad důvod k tomu, aby byl sexuální kontakt s dítětem omluvitelný. Samozřejmě, že děti umí mít rády, že cítí lásku. Dokážou dokonce cítit určité dětské zamilování, zakoukání – já sám to nazývám určitou „pre-romantickou láskou“. Ale tato láska je stejně křehká, jako jsou děti všeobecně ve všem. A neznamená, že je dítě připravené na partnerský vztah. Nebo na sex. Ani jedno z toho.

Zrada důvěry

Dítě, které má někoho rádo, v toho člověka má důvěru. Ten člověk je pro něj vzorem a idolem, k tomu člověku vzhlíží, z toho člověka si bere příklad, na toho člověka se obrací, když potřebuje pomoct, když se cítí samotné, vystresované. A není větším zklamáním téhle důvěry, než využít tuto náklonnost dítěte k tomu, abych uspokojil svoje vlastní tužby. Abych si namlouval, jak jsou děti připravené na to mít partnerské sexuální vztahy, jak jim to neublíží, pakliže je to „z lásky“. Tyto myšlenky si často namlouvají ti pedofilové, kteří nechtějí přijmout svůj životní úděl, který je prostý: buďto být správným člověkem a mít rád děti, a tak se snažit ze všech sil vůči nim neselhat, anebo tím zlým člověkem, kterému nejde o dobro dětí, ale dobro své, a tak si jednoduše vezme to, po čem touží. Ono by bylo totiž tak lákavé podlehnout svodům myšlenek, že děti na to jsou připravené, abychom mohli ulehčit tomu osudu, který vskutku není lehký.

Je to něco, co by nám tak moc hrálo do karet. Tak proč tomu nevěřit, že? Proč si nenamlouvat, že to nebude mít žádné následky? Proč prostě neignorovat ty příběhy zneužitých, kteří také „svého“ pachatele milovaly, které v něj měly důvěru, které dodnes mají trvalé následky, neschopnost najít si vztahy, neschopnost žít normální sexuální život, které dodnes řeší paranoidní myšlenky vůči druhým i vůči sobě, které mají v sexualitě často naprostý zmatek, které trpí depresemi a úzkostmi, které trpí fobiemi, které trpí panikami, u kterých se může vyvinout porucha osobnosti? Proč bychom tohle všechno neignorovali jen proto, co chceme aby bylo pravdou? Abychom my sami mohli být šťastní? Abychom my sami dospěli naplnění těch tužeb, které máme?

„Dobří“ a „zlí“

A zde přichází určitý okamžik, kterým si dle mého názoru každý pedofil musí jednou projít. Okamžik rozhodnutí. U každého pedofila přichází jindy a u některých pedofilů může být nekonečný. Je to rozhodnutí, které pedofily právě odliší na ty „dobré“ a na ty „zlé“. Ten „zlý“ podlehne svým mylným myšlenkám a bude přesvědčen, že svět funguje tak, jak by chtěl on sám. Že na světě existují děti, kterým neublíží, pokud po nich budeme chtít, aby v naší hlavě zaujmuly pozici vyspělých a posloužily iluzi o sexuálním kontaktu, který dětem neubližuje.

Ten „dobrý“ si přizná, že podobné myšlenky jsou jen představami. A byť je v té mysli třeba bude nadále mít, bude umět rozlišit mezi představou a realitou. A bude si umět přiznat, že jsou věci, které by chtěl, kterých ale nelze dosáhnout.

A nechci tvrdit, že pedofil, který selže, je automaticky zlým. Protože je snadné selhat, když člověk klopýtá mezi rozhodnutími, mezi tou „zlou“ a „dobrou“ stranou. I proto vždycky musím trochu vinit společnost – protože jak by byl svět jednodušší, kdyby se o pedofilii více mluvilo a kdyby pedofil včas našel informace a nemusel se bát vyhledat oporu, kterou tak potřebuje. Ne – skutečně si nemyslím, že selhání musí nutně znamenat zlého člověka. Být zlým či dobrým, to je o rozhodnutí. A i člověk, co selhal, se do budoucna může stát tím dobrým. Může mít snahu odčinit své viny, litovat jich a hlavně se z nich poučit. Může mít snahu pochopit své vlastní chyby. A to rozděluje (nebo může rozdělovat) člověka, který selhal, od člověka, který se dal na špatnou cestu.

Bolest a její mír

Napsal jsem tady, že takovým okamžikem si prochází každý a že u některých pedofilů může být nekonečný. Ono každému chvíli trvá, než si myšlenky utříbí, než dojde k prozření a pochopení. Protože ono pochopení bolí. Bolí přiznání sám sobě, že ať budu toužit jakkoliv, nikdy své největší tužby nedosáhnu. Je to sen, který nikdy nedojde naplnění. Je to předem prohraný boj. Není šance jako u jiných, kteří mají tu cestu ke svému snu klikatou, že se tím probojujeme, že přece jen nakonec je alespoň ten nejslabší tón naděje… A proto je tento okamžik pro některé tak těžké překonat.

Proto vznikají „zlí“ a proto jsou i pedofilové, kteří se navždy potácí mezi jednou a druhou stranou, nevyrovnaní sami v sobě, kteří jsou častokrát nebezpeční sobě i dětem. Téměř každý pedofil musí onen okamžik „potácení se“ znát, a to z dob mládí, když konečně přichází ono prozření, co se nám líbí a co jsme zač, co je naší niterní součástí. A je přirozené to nejdřív odmítat, děsit se toho prozření a té bolesti. Ale chceme-li dosáhnout vnitřního pokoje a míru, nakonec k tomu rozhodnutí musí dojít. Jinak ta tupá bolest bude nekonečná.

A co vlastně přinese ten největší mír? Nejspíše ono přiznání si pravdy, ono rozhodnutí. Přijmutí faktu tak, jak to je. Přestat bojovat s našimi odmítavými myšlenkami s realitou a uvědomit si, že svět nebude takovým, jaký si jej přejeme. A ani děti nebudou tak vyspělé, jak bychom si bývali přáli. Dětem bude stále ubližovat, pokud vůči nim selžeme, děti bude stále zrazovat, pokud využijeme jejich náklonnosti a důvěry.

A potom je načase začít na tomto faktu stavět a budovat. Budovat budoucnost, která nebude založena na naší vině, na našem selhání a na další ještě větší bolesti nás i druhých, ale která bude založena na tom pozitivním, na čem nám skutečně záleží.

Upřímnost k sobě sama

Je důležité být k sobě upřímný. A to je něco, čeho mnozí lidé nedosáhnou nikdy za svůj život. Dokonce se domnívám, že nikdo k sobě neumí být upřímný za všech okolností, neboť myšlenky jsou zrádné. Ale někdy, například v tomto okamžiku, je upřímnost k sobě skutečně důležitá. Možná stejně jako „okamžik rozhodnutí“, o němž jsem psal.

Protože ani ono rozhodnutí nemusí být dostatečným pro to, aby dotyčný neselhal. Protože i když si dotyčný přizná skutečnost světa, tak může být váben okolnostmi. Protože ne každý je dostatečně silný, aby každou takovou situaci překonal. A že krize přicházejí – i v životech pedofilů. A proto, jak říkám, je třeba upřímnosti sama k sobě, alespoň ohledně tohoto tématu. Upřímnosti ne ohledně toho, co bych chtěl, ale toho, čeho jsem schopen a co bude pro mě a pro mé okolí nejlepší.

I odborníci říkají, že pedofilové umí být dobrými učiteli, vedoucími v kroužcích, popřípadě dětskými psychology, dobrými kamarády dětí, či dokonce rodiči. A jsou mezi námi lidé, kteří se pro tuto dráhu rozhodli a kteří ji umí naplňovat více než dobře. A jsou to ti šťastní, kteří vyjma pedofilie mají i určité nadání a schopnost pevné vůle. A těm já děkuji za to, jací jsou, neboť nám ukazují naději – naději na něco, co může naplnit to prázdné místo uvnitř nás, které vznikne po prozření a zavrhnutí naší největší touhy. Je úžasné najít si možnost být dětem prospěšný, naplnit si život jejich přítomností, a to vše bez toho, abychom jakkoliv selhávali.

(Ne)vhodnost pro práci s dětmi

Ale jsou mezi námi i pedofilové, pro něž tato cesta bohužel není tak správná. Ne každý má nadání pro práci s dětmi, ne každý by tuto práci (nebo, v případě rodičovství či kamarádství, spíše „práci“) dokázal vykonávat ke spokojenosti všech zúčastněných. Ale to neznamená, že jsou nějak „vadní“ nebo „špatní“. Jednoduše takoví jsou. I mezi běžnou populací jsou lidé, kterým jednoduše práce s dětmi sedne a je pro ně naplňující, je pro ně tou správnou cestou, a lidé, u nichž to tak jednoduše není. A pedofilie je pořád jen jeden z faktorů, jen jeden určitý „prediktor“. Nezaručuje ani osobnost, ani nadání.

A pak jsou lidé, kteří by třeba pracovat s dětmi chtěli a možná by je to i naplňovalo, ale nemohou. Nyní nemluvím o těch, kdo pro to z časových či nejistých důvodů nenacházejí odvahu, ale o lidech, kteří by třeba i tu odvahu našli – ale ví, že by jim to mohlo způsobit krizi, že by je to mohlo svést z té správné cesty, na kterou se dali. A skutečně – pro některé pedofily může být práce s dětmi nebezpečná. Protože schopnost pevné vůle je u každého různá. Ale o to víc si takových lidí vážím, pokud se rozhodnou opětovně pro to nejzodpovědnější, i když to bolí – pro to se nepokoušet, když ví o svém problému, a s dětmi nepracovat.

Bylo by špatné říkat si, že když jsem pedofil a když jsem se rozhodl, že dětem neublížím, tak není možnost, abych selhal. Dokonce to spíše ukazuje to, jak je daný jedinec ještě nerozhodný a hrne se do všeho po hlavě, bez zvážení nebezpečí pro sebe a své okolí. Protože já mám za to, že práce s dětmi je natolik zodpovědná činnost, že si zaslouží konstantního uvažování a zvažování. Protože dotyčný přebírá zodpovědnost za mnoho dětí (a mnohdy také jejich důvěru) a spoléhá na něj spousta rodičů, kteří věří, že pro dítě chceme to nejlepší. A tak by to i mělo být.

Závěrečné zamyšlení

Napsal jsem tady, jak snadné je trpět iluzí, že je něco možné, jen proto, že bych si neskutečně moc přál, aby to reálné opravdu bylo. O to více mě trápí, když se setkávám s těmito názory podsouvanými těm, kteří ještě nedospěli k výsledku svého rozjímání nad již zmíněným Rozhodnutím. Kteří jsou tak strašně náchylní k tomu sejít na špatnou cestu, protože ta se zdá býti dlážděna lepšími vizemi – vizemi naplnění touhy; byť třeba původně nebyli špatní, jen potřebovali navést „tím správným směrem“.

A někdo by mi mohl namítat, že se vyskytnou i případy dětí, kterým sexuální kontakt neublížil. I na to mám odpověď. Nejdříve je za mě nutné zamyslet se nad tím, nakolik vlastně dokážeme určit, zda-li daný sexuální kontakt dítěti skutečně neublížil. I v dnešní době agresivní rodiče, kteří nadávají, žijí doma v bordelu, popřípadě bijí svoje rodinné příslušníky vč. dětí, tvrdí, že „jejich rodiče je bili od rána do večera, když něco provedli, a nijak je to nepoznamenalo“. A přitom já tam to poznamenání vidím výrazné jako blázen.

Takže jak si mohu být jist, že to dané dítě nepoznamenalo? Kdy to budu moci tvrdit? Až mu bude osmnáct? Až mu bude dvacet? Až bude mít prvního potomka? Nebo až bude v důchodu? Když přesně nastane ten moment, kdy si budu moct říct z plných plic „ať jsem udělal tomu dítěti cokoliv, tohoto člověka to vůbec nepoznamenalo“? A co když se následky objeví, ale někde, kde to já neuvidím? Co když já uvidím, jak je v pořádku, ale za zavřenými dveřmi se bude trápit s něčím, o čem se mi nikdy nesvěří? A i když mi řekne, že ho to nijak nepoznamenalo, můžu mu v tomto věřit? Když vidím tolik těch, kteří o něčem jiném tvrdí to samé, a přesto na nich ty následky vidím… Těch „co když“ je tak mnoho… v podstatě ani nelze říci, že nějaký sexuální kontakt neublížil. Nikdy nebude ta jistota. Nikdy.

Dokonce i úděl toho pedofila, který zneužil a uvědomil si svou chybu, je, že v podstatě celý život bude cítit obavu, zda se něco objeví, zda uvidí, jak moc ve skutečnosti ublížil.

A i kdyby přece existoval jedinec, kterého to nijak nepoznamená… je to snad omluva za všechny ty roztříštěné dětské duše? Kdo jsem já, abych rozhodoval o tom, komu to ublíží a komu ne? Jenom třeba na základě toho, že mě dané dítě má rádo, že mi důvěřuje? Proč bych si měl hrát na někoho vševědoucího, proč bych si měl hrát na Boha a hrát ruskou ruletu se životy dítěte?

Ale to už se vracíme zpět na začátek.

Diskuze ke článku možná v tématu Marcův koutek pozdně nočních filozofických úvah.

Marco Freeman se představuje

Marco Freeman, administrátor www.pedofilie-info.cz Kontakt: [email protected]
Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, Názory a komentáře. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.