Autor: Martin Fafejta, Ph.D.
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, FF UP Olomouc
Tento příspěvek byl prezentován na 25. kongresu k sexuální výchově v Pardubicích.
Následující stať vychází z výzkumných rozhovorů se členy Československé pedofilní komunity (ČEPEK), svépomocné skupiny českých a slovenských pedofilů. Cílem této skupiny je jednak osvěta a edukace veřejnosti, ale i informačně-terapeutická činnost mezi pedofilními jedinci, aby tito lidé mohli prožít relativně spokojený život, ve kterém nebudou nikomu na základě své sexuální orientace ubližovat a nedopustí se kriminálního jednání. Tato stať zabývá se tím, nakolik by lepší informovanost a oslabování stereotypů a předsudků jak směrem k veřejnosti, tak mezi samotnými pedofilními jedinci mohly přispět ke snížení rizika zneužití dítěte člověkem s pedofilní preferencí.
Aniž si to uvědomujeme, naše názory jsou často ovlivněny předsudky, které mnohdy plynou z neznalosti. V mých rozhovorech s členy ČEPEKu často zaznívalo, že Češi sice zastávají netolerantní postoje, to ale není dáno tím, že by byli z principu netolerantní, ale tím, že jim chybí informace. Pokud je mají, tolerantní být dokážou. I já před lety napsal něco, co bych dnes již nenapsal, jen proto, že jsem nad danou věcí nepřemýšlel a neměl jsem informace. V článku, který polemizoval s tezí, že homosexualita je úchylka, jsem napsal, že „homosexuál svou sexualitou může někomu škodit úplně stejně jako heterosexuál, na rozdíl od pedofila“. Tím jsem nevědomky spojil sexuální preferenci se sexuálním chováním. Záhy mi přišel e-mail od jednoho ze zakládajících členů ČEPEKu, ve kterém mi dotyčný napsal: „V podstatě bych Vás prosil o jedinou věc – abyste rozlišoval pojmově mezi pedofilií jako sexuální orientací na děti a pohlavním zneužíváním dětí, které není totožné s pojmem pedofilie.“ Ano, to že je někdo pedofilní, neznamená, že zneužívá děti. A platí to i naopak, to, že někdo zneužil dítě, neznamená, že jde o pedofila. Kriminální statistiky i zkušenosti sexuologů, psychiatrů a psychologů, kteří s pedofily pracují, ukazují, že většina pedofilů dítě nikdy nezneužije a děti jsou mnohdy zneužity někým, kdo není pedofil.
Pokud jednáme na základě předsudků a stereotypů, nejenže se dopouštíme nespravedlností vůči konkrétním lidem a skupinám, ale naše jednání je neadekvátní, nevede k cílům, které jsme si vytyčili, může být přímo kontraproduktivní. To si lze ukázat i na výše zmíněných stereotypech. Podívejme se na ně a ukažme si, jaké neadekvátní reakce a rozhodnutí z nich mohou plynout.
Jedním z nejtypičtějších předsudků je ten, že všichni pedofilové zneužívají (zneužili nebo zneužijí) dítě. Podle dalšího jsou děti zneužívány pouze pedofily a nepedofilní jedinec by s dítětem neměl nikdy žádný sexuální kontakt. Tyto předsudky jsou pravidelně reprodukovány médii a pro běžného člověka je slovo pedofil synonymem pro člověka, který sexuálně zneužívá děti. I já se setkávám s tím, že lidé pozdvihnou obočí, když jim řeknu, že dělám výzkum mezi pedofily. Když jim vysvětluji, že mne zajímají předsudky, které jsou s pedofilií spojeny, ptají se mě, jestli chci pedofily nějak obhajovat, přičemž z tónu jejich řeči plyne, že takoví lidé si zastání nezaslouží. V médiích se často objevují zprávy, že dítě bylo zneužito pedofilem, i když je útočník neznámý – viz titulky „Policie pátrá po pedofilovi: V Jirkově sexuálně napadl školačku!“ (Blesk.cz, 7. 5. 2014) nebo „Policie pátrá po pedofilovi z Děčína: Lákal malé holčičky přes sociální sítě“ (Blesk.cz, 30. 9. 2016). Ač novináři v těchto případech nevěděli vůbec nic o osobě dotyčných pachatelů a neznali jejich identitu, nebránilo jim to identifikovat jejich sexuální orientaci.
K čemu takováto situace vede? Mladý muž, který o sobě zjistí, že jej přitahují děti, vše tají, neboť se bojí nepřátelských reakcí okolí, o svých sexuálních touhách a preferencích nemluví ani s nejbližšími přáteli a příbuznými, ani s odborníky. Takto mohou být předsudky týkající se pedofilie v důsledku velmi kontraproduktivní – člověk, který své sexuální preference tají a nemá nikoho, kdo by mu pomohl pracovat s jeho touhami, může být nakonec ve srovnání s tím, kdo má o těchto věcech s kým mluvit, velmi nebezpečný. I proto se ČEPEK snaží měnit stereotypní pohled veřejnosti na pedofilii, aby se pedofilní jedinci nebáli svěřit svému okolí.
Jedním z dalších stereotypů je, že ubližují zlí lidé a že zneužití má vždy násilnou povahu. Pak se ti, co se za zlé nepovažují a nikdy dítěti nezpůsobili fyzickou bolest a ani jej k ničemu nedonutili, mohou domnívat, že dětem z jejich strany nic nehrozí a dítěti by nikdy nezpůsobili nic špatného. Jak prohlásil Boris[1], jeden z účastníků výzkumu: „Dlouho jsem nechápal, jak můžou ubližovat třeba sexuální aktivity s dítětem […], vnitřně jsem si říkal, že to až tolik nevadí, když je to oboustranně se souhlasem.“ Změnit pohled na věc mu podle jeho slov pomohl až ČEPEK. Podobně uvažoval Karel, který o době, než narazil na ČEPEK, mluví takto: „Takže […] jsem neměl v podstatě ani nějakou představu, co je to pohlavní zneužívání. Byl jsem ovlivněnej médiema, že k tomu vždycky patřilo nějaký fyzický násilí. A já jsem se v životě žádnýho fyzickýho násilí na dětech nedopustil. Takže prostě mně to ani nějak jako nedocvaklo, že by mohlo jít o zneužívání […] prostě neuvažoval jsem o tom jako o ubližování […].“ Takový způsob uvažování, či spíše neuvažování o problému pak může skončit skutečným zneužitím. Jak říká Kamil: „Takže nebezpečný je opravdu spíš ten, kdo to o sobě neví, nebo to nechce vědět nebo dělá něco, co by se dělat nemělo, a myslí si, že je to všecko v pořádku.“
Jedna z úloh ČEPEKu je tedy informovat a vzdělávat pedofilní jedince, říkat jim, co je zneužití, jak k němu může dojít a jak si budovat mechanismy, aby k něčemu takovému nedošlo. Slovy Kamila: „Kdybych nepřemýšlel nad tím, jestli můžu nějakému dítěti ublížit, řekl bych, že bych byl asi nebezpečnější, než když nad tím přemýšlím. A řekl bych, že takový člověk, pokud by třeba v komunitě [tj. v ČEPEKu] byl a já bych o něm věděl, tak bych se mu to snažil ukazovat mnohem víc. Protože pokud o tom člověk nepřemýšlí, že by v nějaké situaci mohl selhat, tak nemá vystavěné žádné zábrany a ani žádné mechanismy na to, jak se zkontrolovat.“ Nebo jak říká Karel: „[…] tady v té výchově i třeba pomáhá ČEPEK, pokud se tam ten klučina dostane zavčasu. Byl jsem svědkem několika diskuzí na chatu [na webových stránkách ČEPEKu], kdy tam přišel někdo novej a měl takový pochybný názory. Ten kolektiv těch ostatních se mu to snažil vysvětlit.“ Karel pak dále pokračuje: „Samozřejmě zodpovědnost, nějaká výchova toho pedofila by tam asi měla bejt, aby si sám uvědomil, jaký má rizikový okamžiky, co ho extra vzrušuje […]. Chce to vychytat svoje rizikový situace, znát je, vyhýbat se jim a hlavně být informovanej, co je to zneužití, že to prostě je jakejkoliv dotek, že to není jenom nějaký násilí, což … mně teda jako nikdo neřekl. I když asi morálně jsem to věděl, určitě, že. Ale že by mohly být nějaký následky za x let, to taky jsem netušil. Jo, že prostě tady ta informovanost určitě dokáže toho pedofila přibrzdit.“ Podobně mluví i Libor: „[…] na tom ČEPEKu, tam asi jde fakt o tu informovanost […]. Když člověk, mladej člověk, na to u sebe přijde a teď neví co a jak, že může být svým chováním nebezpečnej.“ Či Tiborovými slovy: „Já jsem si o pedofilii moc nevyhledával informace. A informace, který jsem měl, byly v podstatě z médií, kdy tenhleten pedofil zneužil tohle dítě, pak ho, nedej bože, ještě odvedl do lesa a tam ho zabil. Nebo tihleti zneužili desítky dětí, když natáčeli dětskou pornografii. Měl jsem tyhlety velký mediální případy a já jsem si říkal: No tak co, nic nenatáčím, s dětma si nepíšu…“
Jedním z dalších spouštěčů potenciálně nebezpečného chování je stres. I zde může dobře zafungovat ČEPEK, kde je člověk Liborovými slovy „mezi svými“, kde nemusí nic vysvětlovat a všichni jej chápou: „Někdo přijde, něco jen jakoby nadnese a všichni chápou, o čem mluví. Nemusí se nijak přetvařovat, ani to vysvětlovat.“ Podobnou zkušenost má i Patrik: „Ale skrz chat [na webu ČEPEKu] mně pomohli, ti lidé mně občas, když jsem si s něčím nevěděl rady, tak mně poradili.“ ČEPEK je prostor, jak virtuální, tak faktický, kde se jedinec může svěřit, kde jej druzí neodsuzují, kde jej podpoří. ČEPEK takto funguje jako svépomocná a sebepodpůrná skupina, která svým členům poskytuje nejen informace, ale i neformální terapeutické služby, což samo o sobě může být prevencí proti páchání trestných činů a zneužívání dětí. Jak říká Martin: „Ale tam jsem právě zjistil, že nejsem sám takovej, že se s tím dá normálně žít […] pomohlo mi to hodně, ten ČEPEK.“ Podobně hovoří Stanislav: „ČEPEK […]působí dovnitř na členy a snaží se jim dávat prostor pro vyjádření nějakých svých myšlenek, pro komunikaci s lidmi, kteří to mají podobně. Protože na takový lidi se v běžném životě naráží docela obtížně už jenom proto, že se to každý bojí říct.“ Nebo slovy Milana: „Protože tam vlastně na tom webu [ČEPEKu], tam první věc byla, že ten web ukázal, že nejsem jediný, druhá věc je, že lidé na tom webu, když tam někdo přijde, tak se ho snaží nějak směrovat, když neví kudy kam, tak se mu snaží pomoct ho nasměrovat podle mě správným směrem, aby se choval a snažil žít tak, jak je to tady v rámci kultury morální […].“
Další stereotyp říká, že na pedofilii není nic pozitivního a jsou s ní spojena jen negativa. Jak říkal Martin: „Jako já jsem si furt říkal jako, že jsem nějakej špatnej… I když jsem nic neudělal.“ To vede k pochybování o sobě samém, což může vyústit až ve stresové stavy a situace, ve kterých pedofilní jedinec nad sebou může ztratit kontrolu, selhat a někomu ublížit. Pokud je velká část společnosti přesvědčena, že už na základě sexuální preference, kterou si jedinec sám nijak nevybral a ani vybrat nemohl, je špatným člověkem, který pokud ještě neublížil, tak dříve či později ublíží, může toto přesvědčení fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Daný jedinec si řekne, že jej druzí stejně již mají za úchyla a kriminálníka, tak kriminálním jednáním nemůže nic ztratit.
Proti stereotypu, podle kterého není na pedofilii nic pozitivního, se ohrazovali mnozí z účastníků mého výzkumu. Pokud má člověk svou touhu pod kontrolou, respektive má kolem sebe lidi, kteří mu se sebekontrolou pomáhají, může být jeho kontakt s dětmi pozitivní. Jak opakovaně říkali, pedofilové mají děti rádi, dokáží se jim přiblížit na mentální a psychické rovině, rádi jim věnují svůj čas, jsou pro ně rádci a mentory, záleží jim na jejich zdravém vývoji (pro úplnost je nutno dodat, že ne všichni zpovídání toužili po kontaktu s dětmi a domnívali se, že by pro práci s dětmi měli nějaké zvláštní nadání). Pedofilii vnímají pozitivně v tom smyslu, že mají pozitivní vztah k dětem jako k takovým (mnozí říkali, že cítí, že jako pedofilové mají pozitivnější vztahy k dětem a více se do nich dokážou vcítit než nepedofilové) – jejich orientace nemusí mít jen podobu potenciálně nebezpečného vztahu k jednomu konkrétnímu dítěti, které je přitahuje. A navíc, jak opakovaně zdůrazňovali, mít někoho rád přeci znamená, že mu nechci ublížit. I v tom jim pomohl ČEPEK. Tiborovými slovy: „Pak […] přišel ten coming out, přišel jsem do komunity [tím myslí ČEPEK] a začal jsem se bavit […] i o hraní si s dětmi, o tom, jak jsou děti veselý. I o tý nesexuální stránce těch dětí. A začal jsem o nich víc takhle uvažovat, přestal jsem vyhledávat dětskou pornografii.“
I když i zde někteří účastníci zdůrazňovali, že nelze všechny pedofily idealizovat jako jedince, kteří by dítě nikdy nezneužili a pokud ho zneužijí, je to dáno tím, že byli v stresu, který v nich vyvolala společnost, a neměli dost informací. Slovy Milana: „Když jedni tvrdí jeden extrém, že všichni pedofilové jsou zlí a špatní a měli by být zavřeni, tak u nás na ČEPEKU se stával přesnej opak určitou dobu, že se o nich mluvilo jako o nejlepších učitelech, profesorech, táborových vedoucích a tak. A to, že je někdo pedofil, ještě podle mě nemusí znamenat, že bude mít lepší vztahy s dětmi, že se k nim bude líp chovat. […] může to být pedofil, ale zároveň to může být nějakej, když to řeknu slušně, sobeckej člověk a toho nic takovýho zajímat nebude.“ Či jak říká Tibor: „ […] v každý skupině bude někdo, kdo bude dělat blbý věci, tomu se prostě člověk nevyhne. Ano, jsou pedofilové, kteří budou zneužívat, a nezastaví je to, jestli bude ta společnost tolerantní nebo ne, prostě budou to dělat dál.“ I když i podle něj může být pro většinu pedofilů důležitá informovanost a podpora ze strany ČEPEKu, když říká, že na místě jsou obavy v případě těch „který to budou v sobě popírat“. Pokud si i díky ČEPEKu přiznají, že by za určitých okolností mohli někomu ublížit, riziko se podle něj snižuje.
Co z výše napsaného plyne? Je nutno si uvědomit, že výskyt pedofilní orientace není tak řídký, jak bychom si mohli myslet, a neomezuje se jen na dospělé devianty, kteří ubližují dětem. Pedofilní jedinci jsou i mezi žáky základních škol – většina účastníků výzkumu hovořila o tom, že si svou orientaci začala uvědomovat v období puberty. Sexuální výchova by se proto měla zabývat i pedofilií. A to zdaleka nejen tehdy, když se mluví o tom, jak se mají děti a dospívající bránit proti sexuálním útočníkům, zvláště když zdaleka ne každý sexuální útočník je pedofil. Jde i o to pomoci mladým lidem s pedofilní preferencí přijmout sebe sama, nepropadat depresím, které nejenže ubližují jim samým, ale mohou přispět i k tomu, že pod vlivem stresu ztratí v určité situaci sebekontrolu a někomu ublíží. Jde o to dát těmto lidem informace, na základě kterých se budou moc vyhnout rizikovému chování a dát informace i jejich spolužákům (a takto zprostředkovaně i jejich rodičům), aby nepropadali zjednodušujícím předsudkům. Lidem, kteří se neřídí jen předsudky, se jejich pedofilní kamarádi a blízcí nemusí bát svěřit se se svou orientací. Pak mají i možnost pracovat se svou sexuální preferencí tak, aby neničila život ani jim, ani druhým.
To je jistě mnohem účinnější prevencí proti sexuálně nebezpečnému chování než pouhé strašení před neznámými devianty. A může se tak pomoci mladým lidem v pubertě, kteří nenesou žádnou zodpovědnost za to, jakými sexuálními touhami byli obdařeni.
[1] Všechna jména jsou v rámci zachování anonymity účastníků výzkumu vymyšlena.