Dotaz vložen 29. 11. 2017 v 16:41
Dobrý den,
jsem homosexuální pedofil a tuto skutečnost si uvědomuji už od svých 15 let, což je tedy skoro 12 let. Na gymnáziu, které jsem studoval, jsem nezažíval úplně šťastné období, nicméně svůj problém jsem relativně zvládal, protože jsem pracoval s dětmi a měl jsem možnost dokázat si, že opravdu nejsem zrůda z novin, která dětem ubližuje. Naopak – byl jsem a stále jsem (s dětmi pracuji v jedné dětské organizaci jako vedoucí) v dětském kolektivu oblíben a děti nikdy nepoznaly, že je se mnou něco v nepořádku.
Gymnázium jsem nakonec zvládl, a protože mě práce s dětmi bavila, bylo pro mě logické rozhodnutí, že chci být učitelem. Mám však problém s autoritami a nikdy jsem nechápal, proč se mám něco učit nazpaměť, když zároveň marně hledám v takovém učení nějakou užitnou hodnotu.
To byl pravděpodobně důvod, proč jsem již dvakrát pedagogickou fakultu opustil a s podobnými pocity jí studuji potřetí. V období mých pokusů o dodělání VŠ, asi tak čtyři pět let zpátky, jsem již začínal mít pocity, že nic nemá smysl, že vlastně nemám žádnou budoucnost, protože po zbytek života budu sám, protože nejsem schopen se zamilovat do ženy a mít s ní rodinu, několikrát jsem se nešťastně zamiloval do mladého chlapce (nešťastně neznamená pro ty chlapce – ti se to nikdy nedozvěděli), což mě vnitřně sžíralo, protože ačkoliv tomu spoustu lidí nevěří i pedofil může cítit lásku, ale narozdíl od ostatních se s ní nemůže nikomu svěřit a vybudovat na základě takových citů plnohodnotný vztah. Ano, dítě cítí, že jste si blíže, ale bude vás brát jako kamaráda, nebo staršího sourozence, což je sice krásná útěcha pro lidi, kteří nemají ani to, ale člověka to nenaplní na celý život.
Je to jako s alkoholem, nejdříve přijde krásný pocit blaženosti a pak kruté vystřízlivění, po kterém vám je úplně nemyslitelně zle a opakujete si, že příště už to neuděláte. Ono se ale nejde nezamilovat, já to zkoušel a je to ještě horší.
Mám pocit, že jsem z toho období tak nějak potlačil lásku a city nejen k dětem, ale ke všem a i k sobě. Jednu dobu jsem si myslel, že mám místo srdce kámen. Nedokázal jsem cítit radost, život byl jen pouhá nic neříkajicí šeď.
Ve škole mě to nebavilo, navíc jsem musel ke škole pracovat a tak jsem se rozhodl, že vlastně nemám co ztratit a odešel sloužit do armády s tím, že vojenský dril, riziko a necitlivý přístup mě třeba přesvědčí, že je vlastně dobré vážit si života.
Jak to v pohádkách bývá, v mém případě to tak nebylo. Armáda mě sice na nějaký čas zaměstnala z hlediska toho, že jsem nemusel řešit svoje problémy, protože jsem byl jen součást davu, která dostávala do těla, ale nakonec se opět ze života stala ta známá šeď bez budoucnosti s otázkou, kdy to skončí a jak, co vlastně na světě mám dělat a proč.
Co mi paradoxně pomohlo, z toho nejhoršího, tedy naučení se vážit si života, byla zlá věc – pychotropní drogy. Nebudu popisovat období, kdy mě doprovázely, jen to, co mi daly.
Jednou přišla situace, kdy jsem to s nimi přehnal. Zažil jsem zvláštní stav, který umocnil mé každodenní pocity. Měl jsem pocit, jako kdybych pomalu na obláčku stoupal k velmi vysoké zdi, za kterou není vidět a pomalu jsem se dostával přes okraj. Byl to moc krásný pocit, protože za tou zdí začínalo něco nového, kde jsem cítil, že já nebudu já a všechno zlé
zmizí. Uvědomil jsem si ale zároveň, že tím pádem zmizí i mé já a to definitivně. Měl jsem pocit, jako kdybych umíral. Na jednu stranu to bylo lákavé, na druhou mě to však dovedlo k myšlenkám, že když se mi rozpadne realita, zmizím nadobro a už se nikdy nevrátím. To vedlo k tomu, že jsem dostal strach, že vlastně nejsem schopen ten obláček, na kterém jsem se vznášel, ovládat a já zemřu. Doktor by řekl, panická úzkost. Ano, vedlejší projev halucinogenů, které mě ten den dovedly až na záchytku, ráno na psychiatrii a po vystřízlivění nakonec do mého obvyklého stavu vědomí, na který jsem byl zvyklý, ovšem tentokrát jsem se v něm cítil dobře a bezpečně a byl jsem skutečně rád, že jsem.
Již nepřemýšlím nad sebevraždou, smysl života však i nadále hledám.
Naučil jsem se díky drogám (které jsem se rozhodl již nebrat) radovat se z maličkostí, ale stejně mám pořád pocit strašlivé prázdnoty, kterou nevím, jak mám zvládat. Ano, mám kde spát, co jíst, mám skvělé přátele, dokonce můžu pracovat s dětmi, stejně mě ale něco uvnitř drásá.
Hrozně si přeji mít rodinu a starat se o ní, vím ale, že to je něco, čeho nejsem schopen, protože nejsem schopen ženu vnímat jako partnerku, do které se zamiluji.
Jak dlouho a neúspěšně studuji, mám i pocit toho, že to v životě nikam nedotáhnu a i když vím, že jde o to se kousnout a pár let se učit, nejsem toho schopen. Radši hledám ústupky a důvody, proč se studiu vyhýbat.
Dlouho přemýšlím, jestli mi nějak pomůže návštěva sexuologa, nebo psychologa, ta první varianta asi ne, protože i když cítím k dětem sexuální puzení – zvládám ho na úrovni masturbačních fantazií. Varianta psychologa mi však přijde začarovaná. Nevím,
jestli takový člověk, kterého bych si vybral, dokáže pochopit mou situaci, protože dnes a denně narážím na předsudky ohledně pedofilie, zároveň ani nevím, jak by mi mohl pomoci, když moje problémy pramení z věcí, které nejdou změnit.
Každopádně děkuji za možnost se takto vypsat.
MUDr. Antonín Brzek odpovídá:
Milý příteli,
Z Vašeho textu plyne, že jste velmi iteligentní a dobře strukturovaná osobnost. S takovými lidmi se v ordinaci setkávám velmi zřídka. To je pro Vás velká devíza, která Vám může moc pomáhat v životě.
Na druhé straně Váš úděl pedofila je jistě nezáviděníhodný. Mějte ale stále na paměti, že v tom nejste sám. A nejen to, že je na světě mnoho pedofilů, a většina z nich nebyla obdařena Vaším intelektem a kvalitní osobností, což jim komplikuje život. Je tam mnoho jiných, mnohem nebezpečnějších deviantů, a ani ti za svůj úděl nemohou. A je mnoho lidí těžce postižených mimo sexuální oblast.
Inu, prožít plnou erotickou lásku se vším všudy a v souladu se zákonem sice namáte šanci, ale pamatujte, že sexualita není celý život člověka. Ikdyž ve Vašem věku je přirozené, že se vám to tak jeví. A je mnoho gynekofilních heterosexuálů, kteří z mnoha jiných důvodů nemají na spokojený erotický život šanci.
Musíte se snažit hledat také jiné oblasti životního smyslu. Třeba něco dobrého dělat pro druhé, třeba pro ty děti. Pokud možno bez osobního kontatu s nimi. Vzpomeňte na pana Foglara, jak mnoho dobra vykonal pro ty, které miloval, a jeho dílo přežívá generace.
Pokud jde o vlastní fyzickou sexualitu, holt Vám nezbývá, než se v ní omezit na autoerotiku. Snad Vás potěší, že mnozí gynelofilní heterosexuálové se k ní mnohdy obracejí a nacházejí v ní, s pomocí pornografie, větší uspokojení, než s živou ženskou. Přicházejí do ordinace a naříkají si, že jejich manželství je tím ochuzeno a žena se zlobí. Pokud ale zmiňuji pornografii, bacha na tu staženou z internetu. Nemusím Vám asi připomínat, jak to je nebezpečné.
Na druhé straně, láska není jen fyzické ukojení. Je řada pedofilů, kteří se dokáží zamilovat i do ženy. Samozřejmě ne na základě jejích tělesných vnadů, ale navzdory jim. Jde o takovou ženou, která se zamiluje do Vás pro Vaši ušlechtilou osobnost, a prožitek přijímané lásky může vybudit i lásku z Vaší strany a tato láska pak je zakotvena v lásce k osobnosti toho druhého. Samozřejmě, takové ženy nechodí kolem Vás v zástupech, ale takové jsou. Z ordinace je znám. A vůbec nemusí taková žena trvat na plnohodnotném souložení z vaší strany.
V tom směru máte dnes možnost hledat na internetu, kde můžete oslovit miliony potenciálních partnerek.
Takže, mnoho síly do života, a kdybyste se přecejen rozhodl kontaktovat sexuologa, mohu Vám nabídnout konzultaci až od března, nyní nebudu v Evropě. Kontakt na mě [email protected]
S pozdravy
MUDr. Brzek