Je mi 20 let, studuji pedagogickou fakultu na VŠ a momentálně jsem se svým „problémem“ stoprocentně smířen a vím, že je v mé moci dětem nikdy neublížit, ba naopak. Určitě Vás ale zajímá, jak jsem dospěl až sem…
Už jako malý kluk jsem si přál mladšího brášku a to z čistě praktických důvodů; prostě jsem záviděl svým spolužákům, že i když jsou třeba u babičky, nikdy se nenudí, protože mají svého kamaráda přímo v rodině. To jsem o své mladší, rozmazlené sestře říct nemohl. Dodnes přemýšlím, jestli ta nesplněná touha mohla něco spustit, zaktivovat, ale věřím, že pokud je to něco z mého mládí, asi to nebude právě tohle. Pokračovat ve čtení