Nadčasovou, dodnes ceněnou myšlenkou, ke které položil základy Sigmund Freud a dále ji rozvinula jeho dcera Anna a další následovníci, je teorie obranných mechanismů ega, tedy nevědomých sebeklamů, kterými chráníme svou sebeúctu a svoji představu o světě a o sobě před skutečnostmi, které ji nabourávají. Dodnes jich bylo popsáno více než 50, asi 16 nejzákladnějších popisuje článek Michaely Peterkové.
Tyto sebeklamy mají u zdravého člověka fungovat jako nárazníky. Setká-li se člověk s faktem, který mu ohrožuje jeho vidění světa nebo jeho sebevědomí a s nímž není schopen se vyrovnat ihned, nevědomí ho před novou informací chrání – dává mu čas, aby ji mohl vstřebat, v klidu a s rozmyslem zabudovat do svého myšlení. Kdyby člověk přijal novou informaci hned a nepřipraven, mohl by se mu jeho svět zbořit – ztratil by pevný bod, zešílel by, ztratil by nad sebou kontrolu a začal by dělat věci, kterým sám nerozumí a se kterými vlastně nesouhlasí. Ovšem zdravé není ani to, když člověk ve své chlácholivé lži zůstává natrvalo. Za úplně ideální se považuje, pokud je člověk zralý a vyrovnaný natolik, že sebeklamy vůbec nepotřebuje. K tomu by měl dospět i tím, že je umí pojmenovat, odhalovat a překonávat. Pokračovat ve čtení →