Prokletí pedofilie?

Dobrý den, až ve svých 33 letech jsem si uvědomil, že téma pedofilie je mi blízké, že je mi dokonce víc než blízké… No nakonec až tak blízké, že jsem pochopil, že jsem pedofil. Co k tomu zjištění vedlo? Stalo se to tak, že v rámci jednoho chatu mi dotyčný dost nelibě „řekl“, že jsem nechutný pedofil a že kdyby mě měl po ruce, tak by to se mnou nedopadlo rozhodně nijak růžově.

To mě opravdu šokovalo, a tak jsem začal více přemýšlet nad svým životem. Co a jak cítím, na co koukám, co preferuji a jaký vlastně ve vztahu k sexualitě skutečně jsem. Rozvzpomínal jsem se na drobné zážitky ze života, na to, kam se dívám holkám třeba na bazéně, koho při pohledu upřednostním (když mám na výběr dospělou ženu a dívku) atd.

Byly to vzpomínky na sportoviště, sauny a jiná „kulturní“ zařízení. Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že jsem to přeci musel vědět už tehdy, na co a kam koukám. Ano, věděl jsem, ale raději jsem na to nechtěl myslet, omlouval jsem to tím, že je to jen zvědavost, přirozenost každého chlapa apod.

Je šílené, že sebeuvědomění si toho, že jsem pedofil, se posunulo až na tak „pozdní“ věk 33 let. Samozřejmě tato „nová“ věc mnou opravdu hodně otřásla. Měl jsem výčitky svědomí a skoro jsem se nemohl lidem podívat ani do očí. Cítil jsem se prostě jako vyvrhel, nejhorší z nejhorších, úchyl a lidská zrůda. Vyhledal jsem tedy odbornou pomoc, svěřil se tomu nejbližšímu člověku (mé manželce) a také natrefil na tento web. Prostě pracoval jsem na sobě (a stále pracuji), jak jen to šlo, abych svůj „problém“ pochopil. Teď ve věku 34 let jsem teprve na začátku cesty a tento začátek cesty je na mě bohužel stále znát.

Pořád se snažím (snad marně) překročit svůj vlastní stín, stát se někým jiným. Snažím se, i přes důrazné výhrady terapeuta o tom, že to není možné, změnit svou orientaci. Zatím je to opravdu „boj s větrnými mlýny“. Udělat ze sebe běžného heterosexuála je opravdu problém nadlidský. Přesto mi přijde, že to možné je, snažím se tomu alespoň věřit. Člověk by ale musel být asi víc, než jen běžným člověkem, musel by transformovat sebe samotného – a řekněte, jak je to opravdu reálné. I kdyby to jeden ze stovky zvládl, jak je to potom plošně uplatnitelné? Jak prostě sobě a ostatním s tímto pomoci? A chceme s tím vůbec hnout? Chceme s tím až takto MOC pomoci?

Když by si člověk začal představovat věci jinak a jiné, když by odklonil pozornost úplně jiným směrem, třeba by se změnil. Rozhodně však musím přiznat, že po více jak půl roce od zjištění, že jsem pedofil, se mi to nedaří. Někdy si sám říkám, jestli vůbec chci takovou změnu na sobě provést. Ono totiž vzdát se něčeho krásného, to nikdo nedělá moc rád. A vzdát se něčeho, co je pro mě symbolem lásky, něhy, dokonalosti, ale i erotiky života? No, takových lidí asi moc nebude, co toto vše budou chtít jen tak opustit. Proto zatím vidím svou jedinou „záchranu“ v co nejpozitivnější pohled na moji pedofilní orientaci, snahu o probuzení toho hezkého, co z této orientace mohu vymáčknout. A chce to opravdu pevně zmáčknout a drtit, jako ten citrón… Potom všem u mě zůstane snad jen obdiv ke kráse hlasu, pleti, něžném úsměvu, radosti z pomoci a potřebnosti pro takové slečny.

Přijde mi, že být pedofilem je naprosté prokletí osudu. Je to touha po čistotě, které se chcete dotknout a uchopit ji a přesto nemůžete. Nemáte k tomu právo, jinak by se rozpadla a uvadla a vás samotného by zničila ve všech stránkách života. A nejvíc zvláštní je, že to ani udělat nechcete, přitom jste tak vábeni tím zvláštním puzením nevinného života. Jsou to pro mě víly a představitelky něčeho krásného a ideálního.

Nepřál bych nikomu z tvz. běžných heterosexuálů, aby se narodili jako pedofilové, nepřál bych jim prožívat ten strach z odsouzení, tu nutnost neustále se ovládat v prezentaci svého pohledu na svět. Hlídat si své pohledy, aby nebyly moc „nevhodné“, moc „prozrazující“. Žít ve strachu a pod palbou hloupých připomínek toho, že máte děti nějak moc rád, moc jim rozumíte a moc se jim obdivujete, i když to dotyčný o vás neví. Prostě se bojíte žít s touto „diagnózou“. A protože to o sobě víte, bojíte se dítěte jakkoli dotknout, pohladit ho. Nikdy byste neublížili, ale máte takovou depku z toho, že jste jiný, že se raději vyhýbáte úplně všemu. Pak zase propadáte do deprese, že nemůžete svoji orientaci prezentovat alespoň v té nejčistší formě. Prostě není to opravdu snadné a prosím všechny běžné heterosexuály, aby se nad tím zamysleli aspoň jednou i tímto způsobem.

Abych mé zaměření trochu konkretizoval, tak mě přitahují dívky ve věku 7-13 let. Každá jinak a každá věková hranice také jiným způsobem. U nižších věkových hranic cítím obrovskou potřebu ochrany a pomoci takovým holčičkám. U starších se více vkrádá právě i ten erotický náboj a vzrušení. Na druhou stranu nemohu říct, že když je slečně 8 let, tak bych ji nechtěl vidět nahou. Rád se kouknu, rád se zasním. Nechci si hrát na svatého, nechci být pokrytec. Prostě jsem pedofil a jediné co mohu dělat, snažit se naložit se svou orientací co nejlíp a nejpřínosněji pro sebe a své okolí. To je právě ta komplikovanost pedofilie, ta barevnost, která v sobě snoubí platonický a ochranitelský princip s erotickou láskou.

Snažím si hlídat myšlenky, představy, pohledy, ale člověk tu a tam sklouzne právě tím pohledem na pěkný dekolt, zadeček atd. Snad tuto „zvrhlost“ kompenzuje alespoň ta upřímná snaha o pozvednutí tohoto platonického vztahu na tu nejčistší lásku, která je vůbec možná.

Víte, nikdy, opravdu nikdy jsem žádné takové slečně fyzicky ani psychicky neublížil (a nehodlám na tom nic měnit). Měl jsem k tomu mnohokráte naprosto ideální podmínky (tím myslím opravdu dokonale ideální), přesto mi to přišlo nemyslitelné, nepřípustné a nemorální. Dětem se nemá ubližovat, tak jsem byl vychovaný, tak to cítím, a tak si za tím stojím. Když někoho milujete, tak mu prostě nemůžete ublížit, to nejde. S dětmi přímo pracuji a nevidím to jako ohrožující pro děti či pro mě. Je v tom naplnění mé touhy pomáhat dětem. Když vidím, že jsou spokojené, tak je mi prostě fajn. Jen k tomuto odstavci ještě krátký dovětek: Nemohu se dívat na filmy, kde děti týrají nebo jim jinak ubližují, dělá se mi z toho špatně. Bránil bych dítě celým svým srdcem, kdyby mu chtěl někdo ublížit. Takový jsem JÁ pedofil.

Tento web mě uklidnil v tom, že tento problém nemám jen já, že snad někdo může vidět pedofilii i částečně pozitivně. Za to vše děkuji. Na druhou stranu přesně nechápu, kam vedou cesty a cíle webu, a to jsem ho z větší části pročetl*. To, po čem „toužíme“, naplněno být celistvě nemůže. Myslím, že každý z nás si to uvědomuje. A nemusí tím být myšlený přímo styk. Spíše jsem koukal na vztah, rovnocenný vztah. To prostě není a nebude nikdy možné. Je to smutné, depresivní, ale je to tak… V tom se naprosto zásadně liší pedofil od běžného homosexuála, který může mít rovnocenný vztah a zdaleka není považovaný za takovou „zrůdu“ jako pedofil.

Co se týká společnosti, tak ta názor dle mého stejně nezmění a určitým způsobem ji JÁ pedofil chápu. My v dítěti chceme vidět „rovnocenného partnera“, a to je pro lidi obecně ohrožující, odpuzující a kdo ví co ještě. Nevím tedy, zda je možné tento „boj“ se společností vybojovat. Představte si, jak ředitel říká mamince: „Tak vážená paní, vaše dcera bude u výborného pedagoga, který se vždy k dětem choval přímo božsky ideálně, ale snad vám, paninko, nebude vadit, taková drobnost, a to, že je pedofilní.“ Paní X řekne, že je ráda, a všichni se v dobrém rozejdou. Že by sem vedly snahy webu? Promiňte, administrátoři, tu moji ironii, vážím si vaší práce (i když nevidím přesně její cíl), jen se snažím stát nohama na zemi.

Víte, upřímně si nemyslím, že kdy budu s tímto prokletím šťastný, že se kdy budu moci alespoň na platonické úrovni projevit, svěřit kamarádům apod. Copak mohu říct kamarádovi: „Mrkni, ta osmiletá princezna má v těch plavkách ale hezkou prdelku, co myslíš?“ A to že zároveň dodám: „Běda ale tomu, kdo by na ni chtěl nevhodně sáhnout nebo ji ublížit“, to už mi prostě moc nepomůže. Lidé těžko rozumí této protikladnosti, ironii a hře osudu, prokletí orientace jménem pedofilie.

Moje partnerka to pochopila, pochopila to do té míry, že jí mohu říct, že tamta holka prostě má hezkou prdelku. Bere mě tak a já jsem jí za to nesmírně vděčný. Důvěřuje mi a ví, že bych ji nikdy nezklamal, a tak se možná i proto snaží mi moji snahu vynahradit tímto společným sdílením. Toto je pro mě po těch letech úžasný pocit a pokrok, moci se takto svěřit.

Nevím jak to moje vylévání srdce uzavřít… Snad bych si jen přál, aby to moje psaníčko pomohlo někomu dalšímu, aby věděl, že v tom prostě není sám, a aby se snažil tu svoji orientaci pozvednout do co nejčistších forem lásky. Jinak si myslím, že se s tím ani žít nedá.

Nakonec upozorňuji na to, že ač píšu často v množném čísle, tak jsou to jen moje myšlenky, můj osobní pohled a nechci nic z toho zobecňovat a vnucovat někomu jinému. Děkuji administraci, že mi tento text uveřejnila. Registrovat přímo si netroufám, přeci jen se bojím společnosti snad víc, než se bojí ona mě.

Hezký den a život vám všem!

Pavel

Autor posléze navázal na svůj příběh a napsal článek Prokletí pedofilie? II. (aneb reakce na jeden komentář), v němž přednesl několik dalších podnětných myšlenek v reakci na komentář jiného uživatele. Zájemci mohou pokračovat na doplnění kliknutím na další stranu: