Ahoj, po delší době jsem se odhodlala k sepsání druhé části svého příběhu o znásilnění masérem – známým.
V první části jsem popsala samotný skutek a závěr byl takový, že jsem šla na policii.
O samotném přístupu policie a všech složek bych se zde ráda více rozepsala, protože si myslím, že je to důležité, a bohužel někteří lidé dle mého názoru nemají na svých pozicích co dělat. Myslím, že vyšetřování (alespoň to mé) svým způsobem vede také k další traumatizaci oběti, to stejné i reakce okolí.
Ráda bych ještě sdělila, že jsem nikdy předtím nic podobného s policií neřešila, takže jsem absolutně netušila, jaké by měly být postupy.
Poté, co jsem došla na policii, jsem jim řekla, že mě osahával masér a že to, co se mi stalo, chci nahlásit, aby se to nestalo někomu dalšímu. To bylo ostatně stále v tom stálém šoku, který probíhal celý zbytek dne. V tom šoku jsem si ještě nepřipouštěla, co se stalo. Myslela jsem si, že kromě toho šoku jsem „v pohodě“ a že mě jenom osahával. Uvědomění přišlo až ten večer, kdy jsem přijela domů.
Seděla jsem v hlavní místnosti a přišla paní policajtka, které jsem vylíčila, co se stalo. Přemýšlela, jak to napasovat a obeznámila mě o tom, že pokud bude kvalifikace jako znásilnění a chci to nahlásit, že budu muset podat výpověď, přijedou z kriminálky a rozjede se vyšetřování.
V té době jsem nebyla ale obeznámena, co přesně to vyšetřování obnáší. Moje mylná domněnka byla o prověření důkazů na místě činu a výpověď moje i pachatele, testy DNA. Myslela jsem si, že tím to hasne. Velmi jsem se mýlila…
Řekla jsem, že to tedy nahlásím a že podám výpověď. Ten den mě vyslýchal jeden muž, se kterým jsem byla zcela sama v místnosti. Další mě fotil jen ve spodním prádle a nechali si u sebe moje kalhotky, které jsem v době masáže měla na sobě.
Ptali se na nejrůznější detaily, co měl na sobě, kolik prstů tam strkal, jak dlouho trvaly různé věci. Poté sem jela ještě na gynekologické vyšetření k dalšímu lékaři, který byl také muž. Incident se stal odhadem v 9:30 ráno a domů jsem přijela až v 18:30.
Ještě zbývala otázka, co můj partner. Naštěstí mu to řekla moje mamka ještě předtím, než jsem přijela domů z vyšetření, protože jsem ji o to požádala, jelikož já sama bych mu to říci do očí nedokázala.
Vyčítal si, že mi nemohl nijak pomoct a byl z toho dost špatný. V té době jsme spolu byli už jeden rok. Večer jsme šli ještě spolu do sprchy, a tam nastal první problém. Bylo mi nechutné se před ním svléknout a bylo mi ze sebe špatně. Připadala jsem si jako špína. Tam mi došlo, že to asi nebude jen tak. Když jsem se překonala a do té sprchy jsme šli, potřebovala jsem si moc dokázat, že jsem v pořádku, žádný vliv to mít nebude.
Tak jsem si pak vyzkoušela mít sex.
Nebylo to dobrý u mě v hlavě, ale překonala jsem se, protože jsem tak moc chtěla, aby to bylo v pořádku, abych byla normální. Bohužel další potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Celý ten proces dokazování trval jeden rok a dva měsíce, během kterých jsem absolvovala tři výslechy trvající jeden až dvě hodiny a znalecké posudky a přípravu na soud.
Pan M. nemusel na žádný znalecký posudek ani vyšetření, protože by to prý bylo pro něj příliš traumatizující. Dost smutný byl i fakt, že ačkoliv Vám se něco stane, vyšetřující komisařka Vám odmítne sdělovat informace, které se týkaly vyšetřování. Sdělili mi je až poté, co jsem si sama dva měsíce od události našla právničku, protože policie se se mnou odmítala bavit. Nebyli ani schopní mi říct, kdy panu M. sdělili podání trestního oznámení, což jsem po nich požadovala z toho důvodu, že pan M. pracoval na protější straně ulice. Každý den jsme se potkávali, měla sem strach o své bezpečí. Ani toto však neudělali. Celou dobu vyšetřování až do soudu jsme se potkávali několikrát do týdne.
Policie nemohla dát zákaz přiblížení, o který jsem také žádala. Jelikož právně pan M. nic nespáchal, nebyl k tomu důvod.
Ráda bych zde vypíchla jeden posudek, výslech a v další části bych se ráda věnovala tomu psychologickému problému během vyšetřování. Co se týká daného posudku, jeden zpracoval psychiatr a druhý psycholožka. Měli posoudit, zda nemám sklony lhát a zkreslovat realitu nebo na sebe nějakým způsobem upozorňovat.
Výslech – 4 měsíce po znásilnění
U výslechu měla být má právnička, jeho právnička, státní zástupkyně a vyšetřovatelka. Bohužel k mému zjištění jsem přišla do místnosti jako poslední. Místo právničky od pachatele tam seděl muž. Byla sem naprosto v šoku, nikdo mě s tímto faktem neseznámil dopředu. Jen co jsem si sedla na židli, hned jsem se tam rozklepala, rozbrečela a musela se jít uklidnit ven. Měla jsem strach z manipulace ze strany právníka pana M. a i z něho samotného. Byl to šok, když místo ženy právničky sedí muž právník.
Samotný výslech probíhal mým popisem situace a otázkami komisařky na sebemenší detaily, jak dlouho trvalo tohle, kolik prstů tam strkal, jak dlouho to trvalo, od koho bylo to sperma, když od pachatele nebylo a další podobné otázky.
Vypovídala jsem dvě hodiny a přišla mi to jako věčnost. Měla jsem pocit, jakože jim musím dokázat, že nelžu. Bylo to pro mě něco šíleného. V té době jsem měla sama už tak psychické problémy a připomínat si ty nejmenší detaily člověku moc nepřidá.
Odborné posudky – 8 měsíců po znásilnění
U posudku se budeme bavit o paní psycholožce. Už samo o sobě jsem byla dost nervózní, protože co když „něco“ najde. Měla jsem strach a nevěděla jsem, co mám čekat. Do té doby se spíše všichni chovali jakože on je nevinný a já nejsem moc věrohodná.
Paní psycholožka byla starší paní kolem 60 let. Sedla jsem si ke stolu naproti ní. Vysvětlila mi, že vyšetření bude formou psaného testu, porovnávání různých obrázků, kreslení stromu, postav a nějaký všeobecný přehled a že posudek bude tak na 4 až 5 hodin.
Než jsme začali se samotným testem, psycholožka se ptala, co se stalo a co by byl pro mě dostačující trest a co bych si přála. Tak jsem jí řekla, že už to je přes půl roku, co se to stalo. Stále špatně spím a není to úplně ideální a budu se v tom určitě ještě nějakou dobu plácat. Za ty psychické potíže, co mám, tak bych chtěla, aby dostal alespoň nějaký trest. Aby si šel sednout na nějakou dobu. Přála jsem si hlavně upřímnou omluvu z jeho strany a přiznání k tomu, co udělal. Celou dobu totiž tvrdil, že mi nic neudělal a s touto verzí se pracovalo i u soudu.
Psycholožka mi řekla. „Přece byste mu nechtěla zkazit život, aby si šel sednout třeba na 7 let?“ Řekla jsem tenkrát, že to zase ne, že třeba rok dva, protože já se v tom už skoro rok plácám a on nemá žádný problém, žije si, jako kdyby se nic nedělo, nestalo a že rok mi nepřijde dlouhá doba. Psycholožka pak dodala: „Je to chlap a když před ním je mladá holka ve spodním prádle, chlapi mají pudy…“
Ztuhla jsem, že by se ve mě krve nedořezal. Musela jsem se omluvit. Zeptala jsem se, zda si můžeme dát pauzu. Šla jsem to ven rozdýchat a zavolat příteli. Rozbrečela jsem se do telefonu. Nechápala jsem, jak tohle může někdo říct a ještě psycholožka, která má na mě dělat posudek.
Očividně si udělala obrázek ještě předtím, než se ten test vůbec udělal. Měla sem strach a připadala jsem si jako naivní holka. Co jsem si myslela, když lezu k chlapovi na masáže, tak je přece jasné, že se něco stane. Alespoň takto to vyznělo z jejich slov, její mínění o mně. A ještě se k té paní mám vrátit, sedět tam 4-5 hodin a ona mě bude zkoumat jak nějakou pokusnou krysu. Bylo mi z toho zle. Nakonec jsem překlepala těch pár hodin a doufala, že už ji nikdy neuvidím a měla jsem strach, co napíše do posudku.
Naopak musím podotknout, že přístup pana psychiatra, ze kterého jsem měla větší strach, byl senzační a připadala jsem si komfortně. Moc fajn straší pán s milým a vstřícným úsměvem. Ještě mě povzbudil, že bude lépe a že si na to za pár let ani nevzpomenu. Sice to byla lež, ale milá a povzbuzující.
Po hlavním výslechu a posudcích
Z výsledků vyplývala posttraumatická stresová porucha a prokázalo se, že nemám sklony si zkreslovat věci ke svému prospěchu, nemám sklony k lhavosti a upozorňovat na sebe. Vše tedy vyšlo v můj prospěch.
Pan M. ještě před soudem požadoval změnu kvalifikace ze „znásilnění“ na „těžké ublížení na zdraví z nedbalosti a zneužití“. Což posunulo celý proces o další čas. Nakonec se kvalifikace ponechala jako znásilnění. Žádost pana M. byla zamítnuta. Ustanovilo se tedy datum soudu.
Pár dní před soudem jsem se sešla se svou právničkou, abychom si prošly mou výpověď z hlavního výslechu skrz soud, u kterého jsem měla vypovídat jako poškozená.
Nejprve jsem jí měla sdělit, co se tedy stalo a abych znova popsala situaci. Poté, co jsem domluvila, se mě zeptala, zda jsem tu výpověď nedávno četla. Odpověděla jsem, že ne. Naposledy před půl rokem po tom výslechu, tak si úplně nepamatuji asi všechny detaily. Právnička mi řekla, že je to zvláštní, že sem jí to řekla v podstatě přesně jako před půl rokem a použila jsem i stejná slova v popisu situace.
Sdělila mi i možnost sepsat dopis soudu o tom, jak můj život ovlivnilo jednání pana M.
Zde přikládám svůj dopis:
Vážený soudě, ráda bych vám sdělila a zároveň se vyjádřila k tomu, jaké mělo jednání pana M. následky na můj život.
Po samotné události se můj život otočil naruby. V každodenním životě jsem měla problémy například:
• Chodit z práce sama domů, protože jsem měla a stále mám strach, že mi někdo opět ublíží. Pokud ke mně například známý člověk přišel zezadu a sáhl mi na rameno a já nevěděla, o koho se jedná, měla jsem strach a vylekala jsem se.
• Dále jsem u sebe zaznamenala výrazné snížení důvěry v přátelské chování jiných mužů, za jejichž vyjadřováním a chováním hned předpokládám, že mají postranní úmysly. Přitom to tak vůbec být nemusí…
• Měla jsem problém například i s tak běžnou věcí jako je vyšetření rentgenem. Po rentgenu břicha v nemocnici, kdy jsem si musela svléknout tričko a spodní prádlo a dojít k rentgenové tabuli, jsem se zhroutila. Tuto situaci jsem nezvládla, protože se mi okamžitě vybavila vzpomínka na masáž. Poté, co jsem odešla z ambulance, jsem začala plakat.
Tyto i více dalších situací po incidentu se ale netýkaly jen oblastí běžného života, ale významně také soužití s partnerem.
S partnerem jsem nějakou dobu po incidentu nebyla vůbec schopná intimního soužití. Věci, na které byl zvyklý v mém chování a na které jsem vlastně byla zvyklá i já, najednou prostě nešly realizovat.
Pokud bych měla shrnout průběh mého vyrovnávání se se zážitky z incidentu, úplně nejhorší pro mě byly první 3 až 4 měsíce. Chtěla jsem se co nejrychleji vrátit k životu, který jsem vedla před touto situací, ale to, že tento proces není možné uspěchat, mi bohužel došlo až s odstupem. Do jisté míry se domnívám, že mé chování již nikdy nebude takové jako předtím, což je pro mě velice bolestivé.
Ale řekla jsem si, že pokud se budu opravdu snažit, aby mi bylo psychicky dobře a aby tyhle ošklivé myšlenky, vzpomínky a nepříjemné situace byly o něco lepší a snesitelnější, mohu toho dosáhnout. Za důležité vnímám, že jsem se opravdu chtěla a stále chci co nejvíce přiblížit svému životu před incidentem.
Po těch 3 až 4 měsících, kdy jsem si tyto věci uvědomila, se můj stav začal zlepšovat. Začala jsem se cítit alespoň o něco lépe, i když občas nastaly situace (například výše uvedené), které jsem nedokázala předpovědět a nepříjemně mě zaskočily. Celkově však byl můj psychický stav lepší.
Významný zlom bohužel nastal toto léto v srpnu, kdy jsem potkala p. M a v domnění, že jde za mnou, jsem zpanikařila. Přestože se ukázalo, že jeho kroky nevedly ke mně, nedokázala jsem obavy z jeho přítomnosti potlačit. Dalo by se tak říci, že se můj strach z tohoto člověka opět vrátil či prohloubil. Spolu s ním se vrátila i moje psychická nepohoda a bolest. V současnosti se mi stále vrací nevítané vzpomínky z incidentu, které mi ubližují.
Na závěr bych ráda řekla, že je velmi smutné, že se vinou jednání jednoho člověka můžete začít chovat v některých situacích tak, jak byste se předtím nechovali a jak se vlastně vůbec chovat nechcete. Je to frustrující. Připadáte si jako naprostý blázen, protože víte, že vaše reakce nejsou běžné ani normální, nejsou vaše. Ale zároveň si nemůžete pomoct, protože máte strach a připadáte si bezmocní. Toto vše se děje v mojí hlavě pokaždé, kdy se stane nějaká nepředvídatelná náročná situace, ať už v oblasti intimního života s partnerem, nebo v oblasti každodenního fungování.
Věřím, že můj psychický stav už bude jenom lepší a že člověk, který mi takto poznamenal významnou a do té doby radostnou část života a tak moc mi ublížil, cítí alespoň špetku viny.
Děkuji za Vaši pozornost, za Váš čas a za tuto možnost se vyjádřit o mém životě po incidentu. Tento krok byl pro mě osobně velmi důležitý.
Ze samotného soudu sem měla dost obavu, i když mi bylo umožněno vypovídat z jiné místnosti prostřednictvím obrazovky a měla jsem domluvenou paní důvěrníci z Bílého kruhu bezpečí, s níž jsem se během doby dokazování dvakrát až třikrát sešla jako s psychickou podporou.
Znásilnění tedy proběhlo 4. 10. 2021 a soud byl až 7. 11. 2022. V den soudu sem měla přijet o hodinu a půl později než pan M., který vypovídal první. S ním tam byla jeho žena a celá její rodina, aby si vyslechli rozsudek.
Právnička mi volala cca půl hodiny před tím, než jsem měla vyjet z domu ke krajskému soudu. Sdělila mi, že pan M. se přiznal ke svému činu a že nemusím jezdit. V tu chvíli jsem byla v šoku. Nevěděla jsem, co mám očekávat. Jaký bude rozsudek? Jak ten soud probíhal?
Mísilo se ve mně hned několik pocitů. Strachu, nervozity a zároveň radosti, že konečně po celém tom utrpení a výsleších to přiznal a nelhal. Teď bylo stoprocentně jisté, že jsem si to nevymyslela. Ti, co se celou dobu chovali tak, že lžu, teď akorát mohli být zticha.
Hezký, příjemný pocit, který svým způsobem na chvíli odstraní tu všude přítomnou úzkost a strach během posledních 14 měsíců a když vám lidé okolo konečně věří.
Každopádně abychom se dostali k závěru vyšetřování a soudu. Dotyčný tím, že se přiznal a „projevil lítost“, což byly polehčující okolnosti, dostal na 5 let podmínku s tím, že když ji poruší, půjde sedět na 3 roky. Dále mi má vyplatit částku za těžkou újmu na zdraví. Má zákaz přiblížení, protože by mohlo dojít k větší a dodatečné traumatizaci. A má zákaz činnosti na 5let.
V této době jsem již cca 10 měsíců docházela na pravidelné psychoterapie. Pomáhaly mi. Člověku to pomůže i během vyšetřování případu. Bohužel během vyšetřování a výslechů jsem neměla kloudný prostor řešit vzniklé trauma v takovém rozsahu, jak bych chtěla. Uzdravení traumatu neprobíhalo tak rychle, jak bych tenkrát chtěla, jelikož jsem řešila věci skrz vyšetřování jako posudky, výslechy a podobně.
Neustále dokola si připomínám samotnou situaci, protože u výslechu to bylo potřeba. Vidět toho člověka několikrát do týdne. Poslouchat „kecy“ okolí a lidí, co o tom nic nevědí a jsou nejvíc chytří a zachovali by se lépe, ideálně se do té situace vůbec nedostali. Nebo jsem si za to přece mohla sama. O této problematice bych se celkově ráda rozepsala v další části.
Po soudu jsem dále pravidelně docházela na terapie a řešila své post-trauma. Bohužel to největší „peklo“ vypuklo až po soudu
Pokud by měl někdo nějaké otázky apod., ráda bych zde nechala svůj email: [email protected]