Ahoj, rozhodla sem se zde sepsat svůj příběh o mém znásilnění. Třeba to někomu pomůže ve větší empatii k obětem a pochopení jejich pocitů, jaké následky může mít tento čin.
Ráda bych úvodem řekla, že znásilnění proběhlo, když mi bylo 22 let, a ráda bych zmínila, že jsem v té době měla a stále mám partnera. Chtěla bych v několika článcích nastínit své myšlenkové pochody, co se mi honilo hlavou.
Asi by bylo fajn začít samotným činem. Ty věci, co zde popisuji, není to úplně dopodrobna, ale jsou to podstatné věci, které z velké častí zapříčinily mé trauma. A kolem kterých se v budoucnu točí mé problémy.
Znásilnil mě můj známý – masér. Nebyla to žádná cizí osoba někde v parku… (zde budu nazývat toho známého M). Čin se stal, když jsem byla u M. na masáži zad. Masáž nejdřív probíhala v pořádku, stejně jako předešlé, jen s tím rozdílem, že vedle v místnosti nebyla jeho žena (nehtařka). Ležela jsem na břiše, on masíroval záda. Najednou přešel k tříslům (tam masíroval standardně, společně s nohama) a najednou strčil prsty dovnitř do pochvy… Samozřejmě jsem se lekla a říkala jsem si, co to jako je… Snad nějaký špatný omyl? Zeptal se, zda mě to bolí… Odpověděla jsem, že ano… A že mi to je nepříjemný… Tak přestal.
Byla jsem v šoku, co si to dovolil a jestli se mi to nezdálo… Vrátil se k zádům, tak jsem si říkala, snad to byl fakt jen omyl, nebudu dělat hysterku. Už to neudělá. Pak to přišlo ale znova.
Mezitím mi ještě stihl svoje „nadobíčko“ otřít o záda… Já se radši neotáčela, nechtěla jsem to vidět..
(M. byl za mými zády, když jsem ležela na boku). A hlavou mi běhalo jen to, co bude dál? Co když mi něco udělá? Jsem s ním zamčená. Nikdo mě neuslyší křičet. Ležela jsem tam jak přibitá a nebyla schopná se ani hnout, moje tělo mě neposlouchalo. Jen jsem čuměla do blba. Paralyzovaná tím šíleným strachem a šokem… Nevěděla jsem, co mám dělat. Když se budu bránit, bude to horší? Neublíží mi? Hlavou mi běhalo neuvěřitelně moc myšlenek a já byla jak přikovaná… Byla jsem schopná jen ležet a „čekat, až to skončí…“
Pak mi ale blesklo hlavou, že když nic neudělám, tak tady můžu klidně umřít, nevěděla jsem, co mu může rupnout v hlavě. Když nebral ohled na moje ne… Řekla jsem si, že lepší se o něco pokusit, než neudělat nic. Že když mi bude chtít ještě víc ublížit, udělá to i tak.
Zvládla sem se pouze přetočit na záda a odsunout od něj. Přiklekl si ke mně, řekl, že jenom jednou a začal si sahat na kalhoty… To už bylo moc… Říkala sem si, musím vypadnout a hned! Už tam nebudu ani minutu… Tak jsem se dokázala zvednout… Jít se obléknout. Řekl, ať se jdu ještě ohnout přes židli… To už jsem ale neposlouchala a měla v hlavě jen to, jak rychle vypadnout. Asi měl v tu chvíli nahnáno, abych to někde neřekla a on neměl průšvih… nebo nevím, ale normálně mi odemkl.
Řekl, že se omlouvá, pokud udělal něco špatně… A zda si nepůjdeme zakouřit. Vymluvila sem se, že spěchám za kamarádkou. Šla jsem za mamkou jí sdělit, co se stalo, a posléze jsme šly spolu na policii.
Pokračování je v další části: Příběh Terulle: část II.
Pokud by měl někdo nějaké otázky apod., ráda bych zde nechala svůj email: [email protected]