Výhody pedofilního sadismu
Může mít vůbec nějaká sexuální dispozice, ať už je obecně považovaná za nenormální nebo normální, nějaké výhody? Svou vyloženě pozitivní stránku pro toho, kdo je jejím nositelem? Má jasně dané výhody ona normální heterosexualita nebo má své klady pedofilie oproti jiným sexualitám? Otázka by šla zároveň otočit: Je nějaká sexuální orientace ve své podstatě automaticky horší než jiné? Když už o tom takto uvažujeme, vytváříme konstrukt. Já věřím, že každý si sám pro sebe může utvořit takový konstrukt, skrze který se může snažit nalézt pozitivní stránky jakékoliv své dispozice, a ty pak využít ve prospěch svůj i druhých.
Pokud jedinec dokáže nazřít právě ta pozitiva, osvojit si je ve svém jednání, nebo jim prostě uvěří, pak se skrze ně může vyrovnat se svými dispozicemi, a taky žít pozitivní život. Ovšem pouze pokud se víra v takovou ideu, nebo přímo sebeklam, nezlomí k převažujícím negativním důsledkům.
Ale jak hledat taková pozitiva v pedo-sadizmu? Tak jak jsem tuto sexuální variaci poznal já, můžu soudit, že nelze říct, že by pedosadista nedokázal cítit lásku k dítěti, že by jej zároveň i samotné dětské tělo nepřitahovalo. Jenže větší vzrušivost přichází ve chvíli, kdy si představí ubližování dítěti. Řekl bych, že podstatou celoživotní práce se svojí sexuální orientací je nahlédnutí určité životní zkušenosti. Tu je třeba sám v sobě rozebrat, označit si, rozvíjet ji správným směrem.
Souhrnně by se dala vidět taková teorie, že když člověk nahlédne skutečné zlo prostřednictvím násilí, byť třeba jen ve své fantazii a dost nad tím uvažuje, může ho to vést k tomu, aby se ve svém životě snažil spíš realizovat určitou formu dobra. Protože se toho zla a násilí bojí, protože ho zná. Leckdo může mít odpor k násilí, ale ten nebude dost zažraný pod kůži, pokud dotyčný skutečně násilí nepozná. A kdo se násilím, třeba jen ve své mysli často zabývá, vytříbí si na něj citlivost.
Někdy se taky můžeme potkávat s argumentem, že pokud se zneužití, znásilnění, dopustí pedosadista, následky pro dítě budou mnohonásobně horší, než pokud by selhal pouze pedofil. Souhlasím, může tomu tak být, ovšem za předpokladu zda by během zneužití uplatnil delikvent i svou složku sadistickou, nebo pouze složku pedofilní. Zároveň je pro mě takový argument absurdní. Všem nám jde přece o to, jak se po celý život nikdy zneužití dítěte nedopustit. Proč pak varovně zvedat prst vzhledem k následkům, které tak usvědčují pedosadistu, že je nebezpečnější dětem než pedofil?
V praktickém životě to může mít význam pouze za předpokladu, pokud se takové varování projeví jako další a velmi silná zábrana nenechat svým pudům volný průběh v přítomnosti dítěte. Pak by se totiž skutečně mohlo nevhodné chování vůči dítěti vyvinout ve znásilnění. Navíc odpor dítěte, nelibost z toho, co je s ním prováděno, může sexuální pud dále vybičovat. Nemusí, ale ta obava z toho je silná, a o to pak je prospěšná ještě větší míra sebekontroly.
Dál můžu opravdu už spíš jen spekulovat. U pedosadistů se může projevovat snaha nějak dítěti pomoct, prospět v krizové situaci, což může plynout z toho, že si více všímají utrpení dětí. Ono ublížení dítěte jde ruku v ruce s utěšováním dítěte. A jelikož i pedo sadisté mívají intenzivní emoce vůči dětem jako ostatní pedofilové, tak i když sami dítěti neublíží, emocionálně je to může silně táhnout, aby se pokusili dítěti nějak výrazně prospět, zachránit ho, pomoct mu v těžké situaci. Někdy se z toho může stávat až tak trochu komplex, že pomalu nestačí s dítětem sdílet radost, zahrát si s ním, vyblbnout se s ním, ale touží mu hlavně nějak výrazně pomoct, a když k tomu nemá šanci, jaksi si připadá, že nedělá pro dítě dost. Jak říkám, teorie. Stejně tak můžou k dítěti přistupovat i jiní pedofilové, samozřejmě lidé obecně, a záleží to spíš na uvažování jednotlivce.
Anebo logicky, kdo cítí vnitřní vinu, že jej vzrušuje násilí na dítěti, nemůže mít pak právě tu potřebu si to kompenzovat ve vyhledávání pomoci dětem?
Souhrnně se tedy dá říct, že uvědomělý pedosadista nemůže být k násilí lhostejný, protože s ním má svou vlastní intenzivní zkušenost. Projevy násilí, zvláště tedy vůči dětem, v něm nemohou nevyvolávat pocity. A máme zde opět další rozpor. Pokud dotyčného násilí vzrušuje, ještě to neznamená, že se mu nehnusí. I ten pocit vzrušení, bez ohledu na to, že se odehrává pouze v jeho hlavě, pro něj v dané chvíli může být odporný. Je to rozpor, který v životě musí překonat, pokud má být vyrovnaným člověk. O vyrovnání se s pedo-sadizmem zase jindy.
Článek obsahuje vícero částí, přičemž každá část je na nové stránce článku.