Ole Martin Moen a Aksel Braanen Sterri
University of Oslo, Oslo, Norway
Článek z originálního znění do češtiny přeložil uživatel Dreamer
Být pedofilem znamená podle Světové zdravotnické organizace sexuálně preferovat děti, chlapce nebo dívky, případně obojí, obvykle v prepubertálním nebo raně pubertálním věku. Pedofilie je velmi rozšířená – přibližně dvě procenta dospělé populace jsou primárně sexuálně přitahována dětmi – a celosvětově je přibližně každá pátá dívka a každý dvanáctý chlapec obětí sexuálního zneužívání.
Většina výzkumníků zabývajících se pedofilií jsou psychologové, psychiatři a kriminologové. Jak by mohli do diskuse přispět etici? V této kapitole si klademe a snažíme se odpovědět na tři výrazně etické otázky týkající se pedofilie: (1) Je nemorální být pedofilem? (2) Je nemorální, aby pedofilové vyhledávali sexuální kontakt s dětmi? (3) Je nemorální, aby pedofilové uspokojovali své sexuální preference pomocí počítačové grafiky, sexuálních panenek a/nebo sexuálních robotů, kteří napodobují děti? Doufáme, že prostřednictvím diskuse o těchto otázkách ukážeme, že etické zkoumání pedofilie může pomoci posunout naše chápání toho, jak by měla být pedofilie chápána, posuzována a řešena.
Je nemorální být pedofil?
Všimněte si, že podle výše uvedené definice Světové zdravotnické organizace být pedofilem není totéž jako usilovat o sexuální kontakt s dětmi. Být pedofilem znamená mít sexuální preference vůči dětem, ale mít preference není totéž jako jednat podle těchto preferencí. Naším prvním cílem v této kapitole je diskutovat o morálním statusu pouhého bytí pedofilem.
Není pochyb o tom, že je velmi nešťastné, že některé dospělé sexuálně přitahují děti. Skutečnost, že je nějaký rys nešťastný, však sama o sobě nestačí k tomu, abychom mohli oprávněně dojít k závěru, že je nemorální tento rys mít. Obvykle považujeme za samozřejmé, že aby něco bylo nemorální, musí to být kromě toho, že je to nešťastné, také něco, co v určitém smyslu ovládáme nebo volíme. Mít vážnou nakažlivou nemoc může být vskutku nešťastné, ale pokud člověk nemohl ovlivnit okolnosti, které nemoc vyvolaly, a neškodí ostatním, bylo by nesprávné vyvozovat, že se dopustil morálního pochybení.
Mají pedofilové kontrolu nad okolnostmi, které z nich pedofily dělají? Nic nenasvědčuje tomu, že ano. Mezi konkurenční vědecká vysvětlení pedofilie patří kondicionování, sexuální zneužívání v dětství a neurovývojové poruchy. Pokud jde o to, jak je pedofilie popisována z pohledu první osoby, pedofilové obvykle uvádějí, že svou sexuální preferenci objeví (obvykle v dospívání), nikoli že si ji vyberou, a když už se někdo stane pedofilem, existuje jen málo důkazů, které by naznačovaly, že je pro něj snazší vybrat si, že ho sexuálně přitahují dospělí, než je pro ty z nás, kteří pedofily nejsou, vybrat si, že je sexuálně přitahují děti. Být pedofilem je také velmi nevýhodné, takže je v obecnější rovině záhadou, proč by si někdo vůbec vybíral pedofilní preference, kdyby mohl. Ačkoli tuto otázku zde nelze vyřešit, zdá se nanejvýš pravděpodobné, že pedofilové si své preference nevybírají a že ačkoli jejich preference mohou být nešťastné a možná se také počítají za nemoc, samotný fakt, že je sexuálně přitahují děti, není sám o sobě ani morální, ani nemorální.
Je nemorální, aby pedofilové vyhledávali sexuální kontakty s dětmi?
I kdybychom připustili, že není nemorální být pedofilem, může být pro pedofily nemorální vyhledávat sexuální kontakt s dětmi. Takové jednání je čin nebo řada činů a činy podléhají morálnímu hodnocení. Nyní prozkoumáme dva argumenty, proč je nemorální, aby se pedofilové věnovali sexu mezi dospělými a dětmi: argument o škodě a argument o souhlasu.
Argument o škodlivosti
Argument o škodlivosti je jednoduchý argument se dvěma premisami: Empirický předpoklad, že sex dospělých s dětmi vážně poškozuje děti, a normativní předpoklad, že je nemorální vážně poškozovat děti. Budeme jednoduše považovat za samozřejmou nespornou normativní premisu, že je nemorální vážně poškozovat děti, přinejmenším pokud je důvodem škodlivého jednání pouze to, že dospělému přináší sexuální potěšení. Relevantní otázka pak zní: Poškozuje sex dospělých s dětmi děti?
Abychom to zjistili, bylo by užitečné rozlišovat mezi tělesnou a psychickou újmou. Pokud jsou malé děti penetrovány nebo jinak znásilněny, mají značnou šanci utrpět tělesnou újmu. Tolik je skutečně nesporné, takže to budeme považovat za samozřejmé. Většina sexu mezi dospělými a dětmi však nezahrnuje násilí ani penetraci. Ačkoli existuje mnoho tragických protipříkladů, nejcharakterističtějšími pedofilními aktivitami jsou tulení, hlazení a mazlení s genitáliemi, a pokud dojde k plnohodnotnému pohlavnímu styku, dochází k němu nejčastěji v době, kdy je dítě již dostatečně v pubertě. Zdá se, že je těžké tvrdit, že tulení, hlazení a mazlení způsobují fyzickou újmu na dětském těle, takže pokud se domníváme, že i tyto případy jsou problematické, pak újma, na kterou se odvoláváme, musí být přinejmenším zčásti psychická.
Pohled na korelaci mezi tím, že se člověk v dětství stal obětí sexuálního zneužívání, a tím, že trpí psychickými potížemi, zřejmě naznačuje, že sex mezi dospělým a dítětem je psychicky škodlivý. Metaanalýzy odhadují, že 51 až 79 % sexuálně zneužitých dětí vykazuje příznaky psychických poruch. Sexuální zneužívání v dětství koreluje se zvýšenou pravděpodobností výskytu drogové závislosti, závislosti na alkoholu, závažných depresí, celkové úzkostné poruchy a dalších psychických poruch.
Víme však, že sex mezi dospělým a dítětem je příčinou poškození? Jedním z argumentů, že tomu tak být nemusí, je, že tuto korelaci lze vysvětlit genetickými nebo environmentálními faktory, které u některých dětí zvyšují pravděpodobnost jak zneužití, tak psychických poruch. K sexuálnímu zneužívání dětí často dochází v rodinách, které mají i jiné problémy, takže přímou kauzalitu mezi sexuálním zneužíváním a pozdějším špatným přizpůsobením nelze vyvozovat. Existují však určité důkazy, které ukazují na příčinnou souvislost. V případech, kdy bylo sexuálně zneužito pouze jedno ze dvou dvojčat, má to, které bylo sexuálně zneužito, výrazně vyšší riziko depresí, závislosti na alkoholu a nikotinu a poruch chování. Navíc pokud kontrolujeme genetické predispozice k depresi, korelace mezi pohlavím dospělého dítěte a příznaky antisociální osobnosti, depresí a zneužívání návykových látek stále platí.
Tyto výsledky naznačují, že sex mezi dospělými a dětmi způsobuje psychickou újmu. Filozof Robert Ehman však tvrdí, že sex dospělých s dětmi způsobuje psychickou újmu pouze nebo převážně kvůli způsobu, jakým společnost pohlíží na sexuální kontakt mezi dospělými a dětmi a jak s ním zachází. Ehman se domnívá, že tato újma je důsledkem sebenaplňujícího se proroctví. Podle jeho názoru je sex mezi dospělými a dětmi traumatizující díky kultuře, která jej označuje silně hodnotícími termíny, jako je „zneužití“, „napadení“ a „obtěžování“, a sděluje dětem, že jsou poznamenány na celý život.
Stigma spojené s obětí sexuálního zneužívání v dětství může škodlivou situaci jednoznačně ještě zhoršit. To je v souladu s výzkumem Susan Clancyové, který naznačuje, že oběti sexuálního zneužívání dětí obvykle netrpí psychickými problémy proto, že zneužívání bylo traumatizující v době, kdy k němu došlo, ale že zneužívání má tendenci stát se problémem až později, když jsou vzpomínky zpracovány a prozkoumány a činy lépe pochopeny. Na druhou stranu studie Michaela De Bellise, Evy G. Sprattové a Stephena R. Hoopera dochází k závěru, že „posttraumatická stresová porucha se běžně vyskytuje u sexuálně zneužitých dětí, zejména v období bezprostředně po odhalení zneužití“. I když si mnoho obětí sexuálního zneužívání dětí nepamatuje událost jako traumatizující v době, kdy se stala, jak naznačuje Clanceyho výzkum, nevylučuje to, že na ně měla negativní dopad. Je také důležité mít na paměti, že i kdybychom připustili, že většina újmy vzniká v důsledku kulturních postojů, újma je přesto skutečná.
Ehman však možná správně tvrdí, že ne všechny případy sexu mezi dospělým a dítětem jsou pro dítě škodlivé. Bruce Rind, Philip Tromovitch a Robert Bauserman se ve své vlivné metaanalýze 59 studií na vysokoškolských studentech zaměřili nejen na škodlivost či neškodlivost, ale také na zprávy o pozitivních zkušenostech. Zjistili, že menšina vysokoškolských studentů, kteří měli v dětství sexuální kontakt s dospělým, zpětně popsala tuto zkušenost jako pozitivní. Zjistili také, že rozsah psychické újmy silně závisel na tom, zda byl incident (incidenty) zpětně popsán jako „dobrovolný“. U „souhlasících“ chlapců se psychické následky „nelišily od následků v kontrolních skupinách“. Ačkoli je Rindova studie kontroverzní, její hlavní závěry se při replikaci potvrdily.
V této souvislosti je třeba uvést několik bodů. Vzhledem k tomu, že dochází k významným škodám, skutečnost, že některé děti nemusí být poškozeny – a že menšina z nich uvádí, že jejich sexuální zkušenosti byly pozitivní – nedokládá, že poškození není očekávaným důsledkem sexu mezi dospělými a dětmi. Užitečnou paralelou k sexu mezi dospělými a dětmi by mohlo být podávání tvrdých drog dětem. I kdybychom připustili, že podávání tvrdých drog dětem může někdy skončit dobře, a i kdybychom zjistili, že menšina později uvedla, že podávání tvrdých drog bylo v souhrnu pozitivní zkušeností, stále může platit, že škodu je třeba očekávat a že v některých případech bude výsledkem zničující škoda.
Stephen Kershnar proti tomuto směru argumentace namítá, že očekávaná újma ze sexu dospělých s dětmi obecně nedokáže stanovit očekávanou újmu ve všech variantách sexu dospělých s dětmi. Na základě Rindovy studie by mohl být člověk v pokušení dojít k závěru, že zatímco většina případů sexu dospělých s dětmi je škodlivá, dobrovolný sex s chlapci je relativně neškodný. Ačkoli má Kershnar pravdu v tom, že při přiřazování očekávané škodlivosti musíme vyčlenit příslušnou třídu činů, nejistota spojená s klasifikací činů může být oboustranná, protože pedofil může být veden zištnými předsudky k závěru, že určitý čin není škodlivý, i když by škodlivý být mohl. Navíc je třeba mít se na pozoru před příliš silnými závěry založenými na Rindově studii. Rind čerpal svůj vzorek výhradně z amerických vysokoškolských studentů a vysokoškolští studenti nemusí nutně reprezentovat obecnou populaci. Především je zřejmé, že ti, kterým sex mezi dospělými dětmi výrazně uškodil, pravděpodobně mnohem méně často studují vysokou školu.
Vzhledem k tomu musíme, aby argument o škodě zůstal přesvědčivý, ho přeformulovat na riziko škody. Empirickým předpokladem této varianty argumentu je, že sex dospělých s dětmi vystavuje děti vysokému riziku vážného poškození. Normativní premisou je, že vystavovat děti vysokému riziku vážného poškození je morálně špatné (pokud neexistují velmi silné důvody pro opak). Přijmeme-li obě tyto premisy, a zdá se, že bychom měli, máme k dispozici rozumný argument, proč je pro pedofily špatné provozovat sex mezi dospělými a dětmi.
Argument o souhlasu
Dalším častým argumentem, proč je špatné, když se pedofilové věnují sexu mezi dospělými a dětmi, je argument souhlasu. Tento argument lze rovněž formulovat na základě dvou premis: Za prvé, že je nemorální provozovat sex bez souhlasu; za druhé, že děti nemohou se sexem souhlasit, a proto se sex zahrnující děti stává nesouhlasným.
Argument souhlasu má silnou intuitivní přitažlivost. David Finkelhor, jeden z předních světových badatelů v oblasti pedofilie, tvrdí, že argument souhlasu je dokonce silnější než argument újmy. Důvodem je, jak vysvětluje, že argument újmy je empiricky napadnutelný: Je závislý na empirickém faktu újmy, který je v některých případech sporný. Naproti tomu argument souhlasu není ve stejné míře závislý na nejistých empirických faktech.
Proto se argument souhlasu jeví jako robustnější.
Ačkoli má Finkelhor pravdu v tom, že argument o škodě je empiricky slabý, domníváme se, že se mýlí v závěru, že argument o souhlasu je méně napadnutelný. Důvodem je to, že argument souhlasu je závislý na argumentu újmy. Abychom pochopili proč, vezměme nejprve v úvahu prozaický fakt, že existuje mnoho věcí, s nimiž mohou děti oprávněně souhlasit. Pokud se otec zeptá svého desetiletého syna, zda si mají jít zahrát basketbal, a syn řekne ano – a pak si jdou zahrát basketbal – nic špatného se nestalo. Totéž by platilo, kdyby jel na lyžařský zájezd, díval se na dětský film nebo pekl dort. Na druhou stranu jsou věci, se kterými děti souhlasit nemusí. Pokud by otec navrhl, aby si se synem šli hrát se zbraněmi, opít se nebo mít sex, nebylo by přípustné tyto návrhy realizovat, a to bez ohledu na to, zda syn řekl ano nebo ne.
Proč mohou děti s některými věcmi souhlasit, ale s jinými ne? Zdá se, že hlavním vysvětlením je, že některé věci jsou škodlivé a jiné ne, a že zatímco dospělí mají výsadu souhlasit se škodlivými věcmi (v určitých mezích), děti stejnou výsadu nemají nebo ji nemají ve stejném rozsahu. Důvodem, proč argument souhlasu závisí na argumentu škodlivosti, je tedy to, že pouze v případě, že je argument škodlivosti správný, máme dobré vysvětlení, proč děti nemohou oprávněně souhlasit se sexem. Pokud by sex dospělých s dětmi nepředstavoval vůbec žádné riziko újmy, není jasné, proč by s ním děti nemohly souhlasit.
Možná, že by se dalo namítnout, že děti nemohou dát souhlas k sexu proto, že nejsou dostatečně fyzicky a psychicky vyvinuté, aby věděly, k čemu dávají souhlas, pokud se sexem souhlasí. Ačkoli to může být pravda, při absenci jakéhokoli rizika újmy se to také nezdá být problematické. Pokud by se desetiletý chlapec odvážil číst Hegela, je zřejmé, že by nebyl dostatečně vyvinutý, aby věděl, co dělá. Přesto, protože by ho to pravděpodobně nevystavilo žádnému významnému riziku újmy, nebylo by nic špatného na tom, kdybychom mu to dovolili.
I když však argument souhlasu závisí na argumentu újmy, neznamená to, že argument souhlasu je eliminován. Chtěli bychom naopak tvrdit, že argument újmy obhajuje argument souhlasu v tom smyslu, že poskytuje vysvětlení, proč je sex něčím, k čemu děti vzhledem ke své úrovni autonomie a chápání nemohou dát souhlas. Přesto v rámci této diskuse argument souhlasu také mnoho nepřináší. Zatímco argument o újmě uvádí, že je špatné vystavit dítě značnému riziku vážné újmy, argument o souhlasu uvádí, že je to špatné, i když s tím dítě souhlasí. Jelikož toto je implicitně obsaženo již v argumentu o újmě, dospěli jsme k závěru, že právě argument o újmě je hlavním vysvětlením toho, proč je špatné, aby pedofilové provozovali sex mezi dospělými a dětmi.
Je pro pedofily nemorální používat dětské sexuální panenky a počítačem generovanou dětskou pornografii?
Dosud jsme se zabývali etickým statusem pedofilie a provozování sexu mezi dospělými a dětmi. Jak bychom však měli posuzovat způsoby uspokojování pedofilních preferencí, které nezahrnují žádné skutečné děti, jako je používání počítačem generované grafiky, která zobrazuje děti, dětských sexuálních panenek nebo dětských sexuálních robotů?
I když si většina z nás asi myslí, že je méně špatné věnovat se těmto zástupným aktivitám než sexu mezi dospělými a dětmi, přesto se tyto zástupné aktivity zdají být problematické. V čem však spočívá problém? Zdá se, že argument o škodlivosti, přinejmenším ve výše diskutované podobě, se neuplatní, protože pouhé reprezentace dětí patrně nemohou být škodlivé. Nyní se budeme zabývat dvěma argumenty, které se snaží doložit špatnost pedofilních aktivit i při absenci skutečných dětí, a to argumentem neúcty a argumentem podněcování.
Argument o neúctě
Podle argumentu o neúctě je špatné snažit se uspokojit pedofilní preference i bez přítomnosti skutečných dětí, protože je to neuctivé a projevuje to špatný morální charakter. Abyste si uvědomili sílu tohoto tvrzení, představte si, že přijdete za svým kamarádem a zjistíte, že má pro zábavu sex s dětským sexuálním robotem. Byli byste naštvaní? John Danaher tvrdí, že „ti, kdo se takových činů dopouštějí, buď (a) přímo vyjadřují nedostatečný morální charakter, protože touží po skutečném znásilnění a sexuálním zneužívání dětí, nebo (b) projevují sociálně problematickou formu morální citlivosti“.
Připusťme pro účely tohoto argumentu, že určitá praktika může být morálně špatná na základě toho, že je neuctivá nebo projevuje špatný morální charakter. Připusťme také, že Danaher má pravdu v tom, že pro většinu lidí, včetně vašeho přítele, by bylo špatné mít sex s dětskými sexuálními roboty, a to z důvodů, které Danaher uvádí. Platí však stejné důvody i v případě pedofilů? Je rozumné tvrdit, že pedofilové „vyjadřují nedostatečný morální charakter“ nebo „vykazují sociálně problematickou formu morální citlivosti“, pokud své preference uspokojují způsobem, který nezahrnuje žádné skutečné děti?
Vzhledem k tomu, že pedofilové si své sexuální preference nevybrali a nemohou je prostřednictvím aktu volby směřovat k dospělým, zdá se, že přinejmenším v jednom smyslu pedofilové projevují úctu, péči a zájem, když se rozhodnou nevyhledávat sexuální kontakt se skutečnými dětmi a místo toho využívají necítící náhražky, i když je to z pohledu mnoha pedofilů pravděpodobně sexuálně suboptimální. Je také důležité mít na paměti, že i když sex mezi dospělým a dítětem v reálném životě dětem škodí, nemůžeme z toho vyvozovat, že pedofilové touží dětem škodit a že právě touha škodit je to, co při používání náhražek konají. Když jsou sami pedofilové dotazováni na své záměry a motivace, spíše než touhu škodit obvykle uvádějí, že se do dětí zamilovávají, touží po fyzické blízkosti s dětmi a chtějí, aby jejich city byly opětovány. Pedofilové touží po sexu s dětmi, a dokud je to jen kontingentní fakt o světě, že děti jsou poškozovány sexem mezi dospělými a dětmi, není důvod předpokládat úmysly škodit, neúctu nebo projevy zlé vůle u všech nebo dokonce u většiny pedofilů.
Tím nepopíráme, že někteří pedofilové velmi pravděpodobně touží dětem ublížit. I kdybychom však připustili, že snaha o uspokojení takových tužeb je vždy špatná, přesto nám chybí argument proti uspokojování pedofilních tužeb obecně. Touha ublížit může být koneckonců také rysem sexuálních tužeb orientovaných na dospělé, ale nemyslíme si, že to stačí k tomu, aby uspokojování všech sexuálních tužeb orientovaných na dospělé bylo špatné. Proto se argument, že pro pedofily je špatné užívat si reprezentace sexu mezi dospělými a dětmi, protože je to neuctivé, jeví jako silný pouze vůči dílčí části takových aktivit.
Argument o podněcování
Dalším argumentem, proč je nemorální, aby pedofilové používali počítačem vytvořenou grafiku, dětské sexuální panenky nebo dětské sexuální roboty, je to, že to může vyvolat jejich touhu po sexu mezi dospělými a dětmi se skutečnými dětmi.
Tento argument se zdá být intuitivně přitažlivý, protože je pravděpodobné, že opakované zapojení do simulace nějaké činnosti snižuje zábrany zapojit se do ní v reálném životě. Výzkumy sexuálních násilníků na dětech odhalují, že někteří sexuální delikventi používají pornografii „jako disinhibiční metodu před spácháním zneužití dítěte“.
Na druhou stranu David Riegel vyslovil domněnku, že pro mnoho pedofilů je pornografie nástrojem, který jim pomáhá přesměrovat jejich pudy a nutkání a poskytuje jim odreagování jejich sexuálních tužeb způsobem, který nezahrnuje sex s dětmi. V internetovém průzkumu zjistil, že 84 % respondentů uvedlo, že dětská erotika je „užitečnou […] náhradou za skutečný sexuální styk s chlapci v tom smyslu, že jejich nutkání a pudy jsou přesměrovány a mají možnost odreagování, které se netýká žádné jiné osoby“. Dennis Howitt v jiné studii o užívání pornografie mezi pedofily dospěl k závěru, že „nebyla prokázána žádná jasná příčinná souvislost mezi … vystavením pornografii a sexuálními trestnými činy“.
Jedním z problémů těchto studií je, že jsou založeny na tom, jak pedofilové vysvětlují své minulé chování výzkumníkům, což přináší několik potenciálních zdrojů chyb. Nemůžeme si být jisti, zda si na události vzpomínají správně nebo zda jsou spolehlivými interprety svého chování. Je také těžké zjistit, co by se stalo, kdyby k těmto podnětům nedošlo. S cílem korigovat některé z těchto zdrojů chyb v předchozích studiích Jerome Endrass a kol. studovali míru recidivy v populaci osob obviněných z držení dětské pornografie. Výzkumníci je sledovali po dobu šesti let a zjistili, že „užívání dětské pornografie samo o sobě není rizikovým faktorem pro páchání přímých sexuálních trestných činů – alespoň ne u těch subjektů, které se dosud nikdy nedopustily přímého sexuálního trestného činu“.
Další důkaz lze nalézt ve studiích zemí, kde se přístup k dětské pornografii buď usnadnil, nebo ztížil. Pokud přístup k dětské pornografii vede k většímu počtu sexuálních zneužití, měli bychom očekávat, že podíl sexuálních zneužití dětí ve společnosti se zvýší, pokud má k dětské pornografii přístup více lidí. Zdá se však, že je tomu naopak. Milton Diamond, Eva Jozífková a Petr Weis zjistili, že když Česká republika v roce 1989 zrušila zákaz pornografie, včetně dětské pornografie, došlo k poklesu znásilnění a sexuálního zneužívání dětí. Podobné negativní korelace mezi dostupností dětské pornografie a sexem mezi dospělými a dětmi zjistil Diamond také v Japonsku, Číně a Spojených státech. Tyto výsledky jsou rovněž v souladu se zjištěními z dánské studie z počátku 20. století. Ačkoli můžeme pochybovat o tom, do jaké míry tyto korelace svědčí o příčinné souvislosti, žádná studie, o které víme, zatím neprokázala opačnou korelaci.
Při pohledu na několik těchto studií dospívá John Danaher k závěru, že „výzkumy souvislostí mezi dětskou pornografií a skutečnými činy sexuálního zneužívání dětí jsou … nejednoznačné“. Z toho podle něj vyplývá, že není jasné, jaký vliv by mělo povolení sexuálních robotů na děti. Jak však vyplývá z výše uvedeného přehledu výzkumu, není to správný závěr. Existuje jasná tendence ve směru snížení sexuálního zneužívání dětí, pokud jsou náhradní aktivity přístupné.
Ačkoli nevíme, do jaké míry se to, co víme o přístupu k dětské pornografii, zobecňuje na počítačem generovanou grafiku, sexuální panenky a/nebo sexuální roboty, určité zobecnění se zdá být pravděpodobné. James Cantor, zkušený psycholog, který pracuje s pachateli sexuálních trestných činů vůči dětem, uvádí, že „důsledně pozoruji, že muži páchají své trestné činy, když se cítí nejzoufaleji. Tím, že jim blokujeme neškodné způsoby masturbace, je jen činíme ještě zoufalejšími“. Vzhledem k výzkumu a mechanismům, které jsou pravděpodobně ve hře, máme nejvíce důvodů k závěru, že přístup k takovému obsahu povede k menšímu počtu sexuálních styků mezi dospělými a dětmi. Při absenci přesvědčivých argumentů o opaku bychom dále měli dojít k závěru, že pro pedofily může být morálně přípustné užívat si fiktivní příběhy, sexuální dětské roboty a počítačem generovanou grafiku s pedofilním obsahem.
Je však důležité poznamenat, že i když tento závěr přijmeme, neznamená to, že nám takové praktiky musí vyhovovat nebo že bychom se neměli znepokojovat, kdybychom zjistili, že někdo, koho známe, se rád věnuje aktivitám, které simulují sex mezi dospělými a dětmi. Mohli bychom mít skutečně dobré důvody k obavám, protože to je silná známka toho, že dotyčná osoba je pedofil, a pedofilie předurčuje lidi k vyhledávání sexu mezi dospělými a dětmi, což zase vystavuje děti značnému riziku vážného poškození. Všimněte si však, že v tomto případě je znepokojující zjištění sexuálních preferencí dané osoby prostřednictvím jejího potěšení ze simulovaného sexu mezi dospělými a dětmi, nikoli potěšení ze simulovaného sexu mezi dospělými a dětmi jako takového. Vzhledem k tomu, že tyto preference má a nemůže je změnit, nemusí se dopustit ničeho špatného. Naopak, vzhledem k nešťastné situaci, v níž se ocitli, možná uplatňují jednu z nejlepších strategií, která se jim nabízí.
Závěr
Pokud jsou naše argumenty v této kapitole správné, pak být pedofilem – ve smyslu mít sexuální zálibu v dětech – není samo o sobě ani morální, ani nemorální. Zapojení do sexu mezi dospělými a dětmi je však nemorální, a to z důvodu očekávaného poškození dětí. A konečně, používání simulací sexu mezi dospělými a dětmi je morálně přijatelné a v některých případech může být nejlepší dostupnou možností. Pokud jsou tyto závěry správné, jaké z toho vyplývají praktické důsledky?
Jedním z hlavních důsledků je, že při řešení pedofilie by naším cílem nemělo být hledání východisek pro naše znechucení a rozhořčení, ale spíše minimalizace toho, co je skutečným problémem: ubližování dětem.
Z nejméně revizionistického hlediska nám cíl snížit újmu poskytuje dobré ospravedlnění pro zachování současných zákazů sexu mezi dospělými a dětmi a výroby dětské pornografie. Existuje však také řada revizionističtějších důsledků. Jedním z revizionistických důsledků je, že bychom se měli zdržet odsuzování pedofilů, pokud o nich nevíme, že usilovali o sexuální kontakt s dětmi. Odsuzovat pedofily, kteří se nedopustili trestného činu, je značně nespravedlivé; mnozí z nich jsou naprosto dobří lidé, které bychom měli chválit za to, že se svou sexualitou nakládají tak, aby neubližovali dětem.
Dnešní všeobecné odsuzování odrazuje pedofily od toho, aby se zdravotníkům svěřovali se svou přitažlivostí k dětem. Mnoho pedofilů uvádí, že nevěří, že zdravotníci jejich problémy pochopí, a bojí se, že budou dále stigmatizováni, pokud své sexuální preference prozradí. Vzhledem k tomu, že odhalení a poradenství může pomoci zabránit zneužívání, je to velmi nešťastné. Je také známo, že stigmatizace vede ke stresu spojenému se stigmatizací, včetně sociálních a mezilidských problémů, emoční dysregulace, omezených životních příležitostí, což jsou podle teorie zase ústřední rizikové faktory pro spuštění sexuálních trestných činů. Jedním z důležitých zjištění v tomto ohledu je, že „jedinci páchají trestnou činnost, když jsou nejzranitelnější a zažívají všudypřítomnou osamělost“.
Kromě poskytování větší pomoci a snižování stigmatizace bychom měli dospívající učit nejen to, co dělat v případě, že se stanou obětí sexuálního zneužívání (což jsme je naštěstí v posledních desetiletích začali učit), ale také to, co dělat v případě, že oni sami jsou pedofilové. Určité procento dospívajících buď pedofily jsou, nebo se jimi stanou, a v současné době se jim nedostává žádných rad, jak se svou sexualitou zacházet. Pokud se domníváme, že pedofilové jsou ze své podstaty nemorální a touží dětem ubližovat, je pochopitelné, že si nemyslíme, že by jim takové rady pomohly. Pokud se naopak domníváme, že se pedofilové bez vlastního přičinění ocitli v situaci, kterou jen těžko zvládají, mohly by rady, jak žít jako pedofil, který nepáchá trestnou činnost, znamenat velkou změnu.
Je pravděpodobné, že výroba, distribuce a používání počítačem generované grafiky, dětských sexuálních panenek a dětských sexuálních robotů by měly být v určité formě legalizovány. To však neznamená, že by měly být volně prodejné. Vlády by měly experimentovat s různými způsoby regulace těchto produktů s cílem minimalizovat negativní účinky na třetí strany. Jednou z možností je, že pedofilové mohou mít legální přístup k těmto produktům, pokud se zaregistrují u psychiatra. Musíme však mít na paměti, že vzhledem k tomu, že mnoho pedofilů se může zdráhat odhalit psychiatrovi své sexuální preference a přesto by jim používání těchto náhražek mohlo pomoci vyhnout se obtěžování, může být tento regulační režim příliš přísný.
V případě pedofilů, kteří obtěžovali děti, by měla být prozkoumána kognitivně-behaviorální terapie, případně v kombinaci s drogami posilujícími empatii, jako je MDMA, jako prostředek ke zvýšení empatického porozumění škodám, které způsobují dětem, a k výuce technik, které jim mohou pomoci odolat pokušení páchat nové trestné činy.
Politický plán řešení pedofilie samozřejmě vyžaduje interdisciplinární práci, která dalece přesahuje rámec této kapitoly. To, co jsme zde udělali, je nástin toho, jak by se k pedofilii mělo v rámci takového plánu přistupovat. Cílem našeho společenského a právního přístupu k pedofilii by mělo být minimalizovat poškozování dětí, a pokud je současná praxe v tomto ohledu kontraproduktivní, měli bychom své způsoby změnit.
Originál: PDF Verze vydavatele