Vážený pane, vážená paní,
mé jméno je
Prosím tě, jaký pane a paní? Sice sem ti říkal, že se to má podobat dopisu, který ste si cvičili ve škole, ale určitě nepiš oslovení, a už vůbec ne tak formálně! Musíš se hezky uvolnit … Počkej, narovnej se takhle, no … já tě budu hezky škrabkat a ty piš, jo?
No dobře.
Ahoj, jmenuju se Ondřej Novotný, všichni mi říkají Ondro, to jen Tomi mě oslovuje Kočičko.
Kočičko, neštvi mě!
No co, tys na ten internet přece taky strčil všechny podrobnosti vo mně, tak já tam dám zas to, jakej seš ty! Hej, nepřestávej s tím škrabkáním! Dyž mě budeš při tom psaní furt hladit, tak tě možná zas až tak špatně nepopíšu.
Že seš to ty …
Je mi třináct let, chodím do sekundy na mělnickém gymnáziu. Když jsem si přečetl, co všechno o mně a o sobě dal Tomi na internet, tak i já chci něco sepsat. V poslední době mě psaní docela chytlo, začal jsem dokonce i číst. Na základní škole pro mě kniha byla něco, čím se podpaluje oheň při nedostatku novin. Teď už mám na Tomiho rady přečtené Mikulášovy patálie, Bylo nás pět
Jo, Bylo nás pět sice přečtený máš, ale nebýt mýho vysvětlení, tak si pořád myslíš, že to bylo vo sloní rodince!
Hele, já sem spisovatel a ty seš … hm … škrabka! Já píšu a ty škrabkáš. Nerušit, Shakespeare pracuje!
a pár dalších knížek. Paní učitelka z češtiny mě pochválila, že jsem se ve psaní slohů za poslední rok a půl v mnoha ohledech zlepšil, což přisuzuje svému učitelskému umění. Pche, to určitě, všechno mám od Tomiho! Napsal jsem tolik textu, že bych tím snad zaplnil celou naši knihovnu.
Asi si řeknete, proč tady něco píšu já, když jste byli zvyklí na to, že vás o všem kolem nás dvou až příliš podrobně a zkresleně informoval Tomi – to mi ovšem nevadí, protože na něj pošlu OSA, abych si nárokoval autorská práva.
Dej sem ruku! Vařila myšička …
Nee!
Ještě pořád tě přeperu, ty oso! Vařila myšička copyright na zeleným rendlíčku. Toho nechala být, toho zavřela, tomu dala pokutu, tomu zabavila hard disk … a Kočičce … a Kočičce! Frr do komůrečky a tam vše sebrala!
Nee, p-prosím, já se-e už dus-sím! Už nemů-ůžu!
No dobře, ale uděláme malou změnu. Pojď, sedni si ke mně na klín, budu tě tak mít pod kontrolou.
Vysvětlení je jednoduché, i když mě Tomi sice má moc rád a já jeho, znám mě víc než kdo jiný, chci uvést své pocity z „první ruky“. (To je přirovnání, probírali jsme ho ve slohu!)
Známe se už víc než dva a půl roku, naše přátelství vzniklo v kroužku badmintonu, kam
Moc to zas nekonkretizuj, Mělník není zas tak velkej, aby tu byl víc než jeden kroužek badmintonu, takže by si nás někdo mohl najít.
Jasně a víceletých gymnázií tu je strašně moc, co?;
No co, nemůžu myslet na všechno. Piš, mudrlante, nebo tě zas zlechtám!
jsme začali chodit na začátku minulého školního roku. Tady musím napsat to, co někdo nejmenovaný nikdy neuvedl, a sice, že jsme spolu první měsíc neprohodili ani slovo. Celkem nás tam chodilo asi patnáct, našel jsem si tam kamaráda jménem Lukáš, se kterým jsem se začal hodně bavit. V říjnu nás vzal pan trenér za odměnu, protože nám to prý náramně šlo, do bazénu. Měli jsme velkou šatnu, kde jsme byli jen my, nikdo z naší skupiny se nepřevlékal za závěsem. Sundal jsem si oblečení, trochu se protáhl, protože jsem se cítil, jako bych měl záda z kamene, a navlékl si plavky. Tomi mě samozřejmě celou dobu nenápadně pozoroval. Asi tak nenápadně jako když poslanec nespí. To musel být okamžik, kdy jsem se mu zalíbil.
To není pravda!
Takže já sem se ti nelíbil?!
Ale ne, Ondro, samozřejmě že si se mně líbil …
Tak vidíš!
Líbil ses mně, ale nijak sem si tě nevšímal. Tehdy sem si ani neuvědomoval, že se mi nějak líbíš, myslel sem, že sem se na tebe zadíval jen proto, že si se tam protahoval.
Hned na další hodině badmintonu za mnou Tomi přišel a řekl: „Ty seš Ondra, že jo?“ a pokračoval, než jsem stihl kývnout, „vybíráš si zvláštní doby na rozcvičky, to vždycky?“
Okamžitě jsem věděl, o čem mluví, ale netušil jsem, co na tom bylo zvláštního. Pořád nechápu, proč se někteří mí spolužáci třeba při převlékání kvůli tělocviku tváří, jako by jim někdo chtěl zaživa vytáhnout vnitřnosti. Vždyť nám je dvanáct, proboha, dole jsme všichni kluci stejní.
Ty se nějak rozepisuješ.
Však ty jsi taky psal všechno, co tě napadlo.
Pořád tam vypadáme jako děti, a ne jako ti manekýni z erotických videí.
Ondro?!
Já nic, já muzikant!
Zvláštní, že co Čech, to muzikant!
Tolik asi k vysvětlení, proč jsem v badmintonu Tomimu odpověděl následující: „Nechňapu?“
Tomi se usmál a hned změnil téma zatím tak krátkého rozhovoru. Začali jsme si povídat o tom, jak často kdo chodíme do bazénu či akvaparku, pak jsme přešli na formality typu na jakou školu chodíme či kolik nám je vůbec let a nakonec nás pan trenér okřikl, že tady nejsme kvůli klábosení, ale abychom se zlepšovali s raketou. Rychle jsme si stoupli na určená místa a začali proti sobě hrát.
Při dalších hodinách tréninku jsem se čím dál tím méně bavil s Lukášem a pořád víc s Tomem, jak jsme ho tehdy oslovoval. Prvních pár týdnů, kdy jsem si ho spíš jen „otrkával“, proč se se mnou, tak mladým klukem, baví skoro středoškolák, ale po novém roce jsem se už cítil skvěle, protože jsem nikdy kamaráda, který by byl o celé tři roky starší než já sám, neměl. Navzdory tomu, že jsme si spolu často povídali, jsme se mimo kroužek nesetkávali, což se změnilo vlastně až v Římě, kde mě potkal, ale nechci předbíhat.
Dny, týdny, měsíce plynuly a blížil se duben, velké vyvrcholení, jak tomu pan trenér rád říkal – soustředění se závěrečnou soutěží. Taťka mi nabalil spacák, plno jídla a oblečení a v sobotu v sedm ráno (fuj!) byl před vlakovým nádražím sraz. Jeli jsme do hlavního města, kde jsme měli pronajatý velký sál, ve kterém jsme pořád dokola hráli badminton. Nebýt skvělých palačinek, které jsme měli na sobotní oběd, a Tomiho, který se tam o mě celý víkend staral, bavil mě, rozesmíval mě, asi bych umřel na noia da pazzi.
Cacchio ci metti italiano dappertutto? Nessuno ti capirà!1) Musíš tam dávat české překlady, nespoléhej na to, že všichni mluví česky i italsky zároveň.
1) Proč, sakra, všude dáváš italštinu? Nikdo ti nebude rozumět!
Když vono to tam tak sedí, v češtině to tak hezky vyjádřit nejde.
Houby, dej tam „umřít nudou“ a je to!
To mě nenapadlo! Výborně, můj rádče, smíte mě nadále škrabkat.
asi bych umřel nudou.
Druhého dne ráno (turnaj měl být až po obědě) jsme šli jako velká skupina z malého města si projít Prahu. Tím „šli“ mám namysli jeli tramvají a „projít Prahu“ znamená navštívit nákupní centrum Fauna, Flora, nebo jak se to jmenovalo.
Flora.
nákupní centrum Flora. Zde byl naštěstí rozchod, protože pan trenér, který naši tlupu vedl, správně usoudil, že v tak hojném počtu bychom organizovaně vše neprošli. Dostali jsme pokyny, že nesmíme opustit budovu či vstoupit do metra, byly určeny místo a čas opětovného setkání. „Desetiprocentní ztráty jsou povoleny, že ano?“ zeptal se Tomi, což mě rozesmálo. Pan trenér označil mého kamaráda za vykleštěného býka.
Já s Tomim, samozřejmě že jsme drželi při sobě, jsme se vydali do nejvyššího patra, abychom ochutnali trochu výborné americké kuchyně v restauraci zvané McDonald’s. Jen co jsme dojedli, můj jedenáctiletý mozeček rozhodl, že k dobrému jídlu patří i zábava, a tak jsem si sundal boty a jal se prozkoumávat prolézačky, které se nacházely poblíž našeho stolu. Na Tomim jsem už tehdy poznal, jak mu je líto, že už nemá věk na to, aby mohl dovádět spolu s dětmi na klouzačce a dalších atrakcích, a tak když se najednou otočil, neváhal jsem ani vteřinu, vytáhl jsem z bazénku, ve kterém jsem se rochnil, modrou plastovou kuličku,
No, no, no, jak si můžeš po dvou letech pamatovat barvu jakési kuličky?
První pusu, první rande a první hozenou kuličku si člověk vždycky zapamatuje!
jichž tam byly stovky, a hodil ji po svém kamarádu.
Kamarádu, to zní divně.
No jo, ale prej se to používat může. Kamarád bez kamaráda jako pán bez pána, pánu či pánovi, kamarádu či kamarádovi.
Jen aby, čeština je zrádná!
Tomi, jako by do něj blesk uhodil, se ve vteřině otočil, zvedl ze židle a doslova přiletěl před bazének s kuličkami, ve kterém jsem po kolena stál. Než jsem stačil vzpamatovat a uvědomit si, že teď se bude konat má poprava, sehnul se Tomi ke mně, několika pohyby rukou mě rychle, a přece jemně položil na kuličky, stáhl mi tričko až ke krku a … začala má muka, za něž by se ani GESTAPO nemuselo stydět. „Né, stačííí, už dóóóst! Prosííím! Já už nemůžúú!“
Muka?! Chceš muka?! Já ti ukážu!
Ne, ne, ne, ne, ne! … Stačí! … Já už budu hodný!
Bál jsem se, že se mi protrhne bránice a nebudu moct dýchat, jak jsem se smál na celé nákupní středisko. Ač po chvilce, jež se mi zdála věčností, mě Tomi vytáhl, jsem byl naprosto bez energie, měl jsem blažené pocity, tolik endorfinu
A víš ty vůbec, co to endorfin je?
Hormon štěstí, prej se vyskytuje mimo jiný v hořký čokoládě. Brali sme to nedávno v přírodopise, tedy aspoň doufám, že jsem ten učitelů výklad pochopil dobře.
jako tehdy jsem v krvi snad už nikdy neměl. Můj kamarád mi pomohl si sednout zpátky ke stolu a jako „omluvu“ mi honem koupil teplý čaj, pokud se tak ta hnědá břečka z rychlého občerstvení dá nazvat.
Když se nad tím dnes zamyslím, tak snad i musím Tomimu poděkovat. Nebyl jsem někým, kdo by byl zvyklý na takové divoké, ale zábavné zacházení ze strany dospělého, za kterého jsem ho tehdy považoval.
Není vůbec zač, seš ten nejhodnější chlapec na světě, a tak si výjimečné zacházení plně zasloužíš.
A proto mi nám teď třeba zajdeš objednat pizzu, že jo?
Jasně, i když jsme hodinu zpátky měli oběd. Nechceš raději pokračovat?, mě to docela zajímá!
Na tréninku, který následoval po víkendovém soustředění, jsem si všiml, že Lukáš přestal do badmintonu chodit. Tímto suchým konstatováním to v mé mysli skončilo, dále jsem to neřešil. Byl jsem zvyklý, že někteří lidé přicházejí a jiní zas odcházejí. Bohužel, na tohoto kamaráda, díky kterému mě první měsíc badmintonu bavil a jenž mě naučil, jak se raketa vůbec drží, nemám spojení, a dokonce ani nevím, jaké měl příjmení či kam chodil na školu. Celou dobu to pro mě byl prostě Lukáš, mrzí mě, že jsem tímto způsobem o něj přišel. To až s Tomim jsem se začal poznávat lépe, s ním jsem si začal vyměňovat informace o našich příjmení, bydlištích, školách, zálibách krom badmintonu a podobně.
„Ty spisovateli smutnejch příběhů,“ vytrhl jsem Ondru z jeho romanopisectví, „že bys třeba napsal vo tom, že Lukáš je teď jeden z tvejch nejlepších kamarádů, a navíc spolužák?“
Ondra se jen zaculil a hláskem neviňátka pronesl: „Trochu sem se tím psaním nechal unýst, no. Je to tvoje vina,“ začal mě obviňovat, ale jeho skrývaný úsměv vše prozradil, „žes do mě rok lil moudra o kultivovaným psaným projevu, spisovný mateřštině a podobnejch věcech, vo nichž sem před tím neměl ani tucha!“
Já ti dám, že je to má vina, pomyslel jsem si. Hbitě jsem využil toho, že mám Ondru stále na svém klíně, uchopil ho do náručí a začal jej bez milosti lechtat. „Teď si můžeš naříkat, že se ti trhá bránice, potvůrko,“ poškádlil jsem ho jeho vlastními slovy.
Jen co jsem s šimráním ustal a on se domníval, že je mukám konec, počal jsem konečkem svého ukazováčku sjíždět po jeho tělíčku: Zlatavé vlásky, s nimiž už rok a půl nebyl u holiče, mu sahaly po ramínka, mé staré obavy, už mu už hříva tmavne, se ukázaly neopodstatněnými; modrá kukadla, se kterými umí vykouzlit jak pohled „Výborně!“ od pana Burnse, tak i Kocourovy dojemné oči; nosík, stále drobounký, což se u třináctiletého chlapce už tak často nevídá; ústa, od nichž je pusa na dobrou noc sladší než božská ambrózie; krček, na němž se ohryzek stále ještě nemá své důstojné místo; hubené bříško, zdobené díky sportování náznaky svalů; ne – jistou bouličku na slipech jsem přeletěl; teňoulinké, a přece silné nožky; a konečně chodila!
Chodidla, o nichž by kvůli číslu bot málokdo řekl, že patří už třináctiletému chlapci. Má na nich jen ponožky. A už nemá! Za tu dobu jsem se naučil sundat mu jeho ochranu před trýznivými tresty rychleji, než by stejnou dráhu ujel nejeden závodník Formule 1.
„Víš, co bude následovat, pokud neodvoláš, že to byla moje vina?“ dal jsem mu ještě poslední možnost záchrany.
„Kvůli tobě teď mejvám nejlepší slohy ve třídě! Třídní šprty nechávám daleko za sebou! Ty za to můžeš! Dyž mluvím, musím pomalu, ať si promyslím, co řeknu, jinak bych zněl jak nějakej Vančura!“ prohlásil s úsměvem na tváři.
„Použils ‚bych‘ místo ‚bysem‘ a znáš jednoho z mistrů českého jazyka, co víc si přát?“ zněla má popudivá odpověď.
Lechtání Ondry na chodidlech je účinná, ale velmi nebezpečná věc. Nedávno, když jsem ho měl opět na klíně, v levé ruce jsem mu držel nožky a pravou jsem ho začal šimrat, mě kolenem kopl do brady. Bylo to podvědomé, neuvědomil si, že něco takového vůbec zvládl, však se mi ještě asi týden omlouval. Na oplátku se mi ovšem dostalo obkladu, který mi k lícím tiskly ty nejjemnější ručky na světě.
Prosím, už dost! Chci to dopsat!
Ale jenom že jsi to ty, Kočičko.
Mňau!
Čas plynul a Tomi mi byl stále milejší a milejší. Dodnes nerozumím úžasné shodě náhod, díky které narazil na mou mamku, které mu na Roma Termini prodávala lístky do Terni, a ještě k tomu ho poznala. Vím jedno, a sice, že když u mamky doma, kde jsem toho času byl sám, někdo zazvonil a tím někým nebyl nikdo jiný než Tomi, byl jsem rád. Nebyl to pocit štěstí či výsostného blaha, byla to prachobyčejná radost, nic víc, nic míň. To až když jsme spolu trávili část prázdnin, to bylo něco!
Mými druhými nejoblíbenějšími zážitky s Tomim jsou sledování filmů. Bohužel, nemáme ve městě CineStar (čímž žádám všechny, kteří mají něco společného s vedením této sítě kin, aby s tím něco udělali), musíme si proto vystačit s domácím sledováním poctivě upirátěných snímků. Třeba posledně, kdy Tomi byl u mě doma, abychom se večer podívali na můj oblíbený Kameňák.
Zajímavý, že každej tejden se tvůj oblíbenej film mění.
Hele, chtěls, abysem to dopsal, ne?
Jo, jo. Každopádně už je docela pozdě, budu muset jít, aby se rodiče zas nezlobili. Dodělej to bez mýho dozoru.
Počkej, a pusa nic?
Heh.
Zatímco já připojuju notebook k televizi, Tomi se nakrátko přestěhuje do kuchyně, kde připraví občerstvení. Nezáživné věci, to hlavní přichází, až když je vše připraveno. Sednu si na pohovku, Tomi pustí připravený film a zjistí, co jsem to vlastně vybral. Jen co si Tomi usedne, rychle se uvelebím na jeho klíně, což mi dává krásný pocit bezpečí a zároveň důvěry, která mezi námi dvěma panuje.
Budu muset počkat na zítřek, až budu s Tomim, protože bez něj mi to psaní přece jen tak ještě nejde. Už to nemá onu šťávu. Na shledanou!
Tohle jsem já před půlrokem u Terni, ale Tomimu ani muk! Kdyby se dozvěděl, že jsem vám sem dal i svou fotku, jistě by si mě podal.
Diskuze k blovídce: http://www.pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?f=31&t=1650
