Mnoho pedofilů si uvědomuje, jaké následky by mohlo mít, pokud by se dopustili pohlavního zneužití dítěte. Vedou řádný život a dovedou se ovládat, protože si plně uvědomují, že i jen jeden jediný incident ve smyslu jakýchkoliv sexuálních aktivit s dítětem může obrátit život naruby nejen jim samotným a jejich blízkým, ale též dotyčnému dítěti a jeho rodinným příslušníkům, přičemž důsledky pro všechny mohou být doživotní, zásadní a nevratné.
Jiní lidé ale mohou následky sexuálních aktivit s dítětem lehkovážně podceňovat a teprve až s odstupem let po překročení zákonných norem si uvědomit, co všechno způsobili, o co přišli a začít litovat svého jednání. To už je ovšem pozdě. Proto především pro ně je určen tento článek.
ARGUMENTY OBHÁJCŮ SEXUÁLNÍCH AKTIVIT S DĚTMI
Zastánci a obhájci konsensuálních (dobrovolných) sexuálních aktivit s dětmi tvrdí, že dobrovolné formy kontaktu na základě mazlení a her nemohou ublížit a odkazují jednak na některé vědecké studie, ze kterých skutečně vyplývá, že pohlavní zneužití nepřináší pokaždé dítěti trauma, a jednak také uvádějí příklady z dávné historie či několika primitivních domorodých kmenů, kde byly sexuální kontakty dospělých s dětmi v určité míře společensky akceptované, a tedy legální. Dále tvrdí, že děti mají vlastní potřeby a zvědavost směrem k sexualitě a že by jim měla být dopřána volnost uskutečnit libovolné aktivity, které chtějí.
Jenže takový postoj je jednostranný a povrchní. Třeba mnohými do nebes vynášená antika měla k dokonalosti daleko a postavení chlapců, jež sloužili k obšťastnění mužů, mělo spíš charakter postavení otroků. Obdobně na tom byly dívky, jež se v dávných dobách z ekonomických či jiných důvodů běžně provdávaly v době, kdyby ještě dětmi. A zvyky některých exotických kmenů těžko mohou být přenášeny do současné moderní společnosti.
Samotné děti určitě nejsou asexuálními bytostmi, nicméně dětská sexualita se dobře vyvíjí i bez zásahů dospělých (lze dokonce říci, že bez nich mnohem lépe a přirozeněji), ať už ve smyslu zaškolování dětí do sexuálních praktik nebo příliš striktní a puritánské výchovy, což je opačný škodlivý extrém, který však není předmětem tohoto článku.
Argumentace, ať je možnost souhlasu s erotickými aktivitami přiznána samotným malým dětem, je pak obvykle zbraní těch, kteří by děti rádi k souhlasu manipulovali ať už využitím prosté dětské zvědavosti a nevědomosti nebo drobných úplatků. Děti zkrátka nevidí dlouhodobé následky a nemohou dát skutečný souhlas k něčemu, čemu nerozumí. Pokud by tomu tak bylo, nepotřebovaly by rodiče. Je to asi stejné, jako když z očividných důvodů nenecháte dítě živit se pouze bonbony a čokoládou, ač by si to ono samo sebevíc přálo.
Faktem sice je, že míra vyzrálosti se u jednotlivých dětí liší, nicméně obecně je potřebné, aby děti byly chráněny před manipulací ze strany dospělých. Zvědavé děti, pokud budou chtít, mohou první sexuální zkušenosti sbírat se svými stejně nezkušenými vrstevníky. Sexuální zkušenosti s dospělými děti k rozvoji své sexuality nepotřebují.
Studie zabývající se následky pohlavního zneužívání vykazují různé výsledky v závislosti na způsobu, kterým byly tvořeny a co všechno bylo a nebylo chápáno jako negativní následky. Obhájci sexuálních aktivit s dětmi rádi poukazují, že dle některých studií obzvlášť dobrovolné aktivity mezi dospělými a dětmi nemají v některých případech pro děti žádné negativní následky. Někdy to skutečně naštěstí skončí pro děti dobře. Ale lze z toho snad vyvozovat, že je to v pořádku? Řidič se také může po městě prohánět stovkou, projíždět vesele na červenou a mít v krvi tři promile alkoholu a nemusí ublížit sobě ani nikomu jinému, to ale přeci neznamená, že je jeho počínání v pořádku a mělo by být povolené.
Zda dítě, které zažije sexuální aktivity, vyjde z takového jednání bez vážnějších následků, je spíše podmíněno okolnostmi případu. Zejména když se neděje nic proti vůli dítěte a není na dítě vyvíjen žádný nátlak (formou vydírání nebo třeba uplácení), zneužívání je zcela nenásilné, krátkodobé, týká se staršího dítěte, je spíše formou her, které nejsou mezi dětmi daného věku úplně neobvyklé apod., tak tyto faktory mohou zmenšit pravděpodobnost, že se dítě bude potýkat se závažným traumatem. Na druhou stranu je to ovšem podmíněno i pořádným kusem náhody. Jiné obdobně zneužité dítě si může ze stejného „méně závažného jednání“ odnést i závažné celoživotní následky.
Pustit se do sexuálních aktivit s dětmi, a to i kdyby třeba samy děti vzbuzovaly dojem, že si je přejí, což se díky jejich zvědavosti, hravosti a chvilkové rozjívenosti může stát, je vždy obrovským hazardováním s budoucností dítěte i své vlastní. Je to asi podobné, jako byste pro své potěšení vzali kostku s tím, že pokud padne jednička, se štěstím se to obejde skoro bez následků, když dvojka, ublížíte dítěti trošku, a pokud padne šestka, ublížíte mu hodně. Který rozumný milující člověk by chtěl s dětmi hrát tuhle ruskou ruletu?
NÁSLEDKY POHLAVNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ PRO PACHATELE
Negativní následky a někdy až úplně zkažené životy se netýkají jen dětí, ale i pachatelů. Ti se před proviněním mohou pohybovat v depresích a mít tak pocit, že jejich život je k ničemu a že nemají co ztratit. Následně ale obvykle trpce zjistí, o co všechno nakonec přišli. Přitom neúprosně platí, že následky jsou celoživotní a rozhodně nekončí jen případnou dobou strávenou za mřížemi. Je to něco, co si pachatel nese po celý život a co už nikdy nemůže vrátit zpět, ač by sebevíc chtěl.
Co když „se na to nepřijde“?
Určitě ne všechny případy pohlavního zneužití jsou prošetřeny, pachatelé obžalování a odsouzeni. Ale i ti, kteří se potrestání vyhnou, mohou na vlastní kůži pociťovat následky svého jednání. Jedná se o pocity dlouhodobého plíživého strachu a nejistoty, kdy je každé ráno děsí, že u nich zazvoní policie, podobné pocity může vyvolávat i každé policejní auto projíždějící se zapnutou sirénou. Věčný strach, zda je oběť oprávněně nepožene k zodpovědnosti, a to i po mnoha letech (promlčecí doba je v závislosti na konkrétním skutku stanovena až do 28 či 33 let věku oběti). Mohou se objevit mučivé výčitky svědomí a nemožnost o tom komukoliv říct a neriskovat přitom udání.
Pro pedofila bývá dost podstatným následkem i odcizení milovaného dítěte, které postupně přestává mít pachatele rádo a může ho dokonce začít nenávidět a nechtít s ním být v jakémkoliv kontaktu, přičemž k tomu postupně často dochází i v případech, kdy se nedělo nic proti vůli dítěte. Právě neodvratitelná ztráta milované bytosti může být nejtrpčím následkem a největší ranou pro člověka, který směrem k dítěti překročí hranici platonické a fyzické lásky.
Co když „se na to přijde“?
Pokud se na zneužívání přijde – a pravděpodobnost není malá a může se tak stát i po letech – množství pohrom pro pachatele se ještě rozšiřuje. Pranýřování v médiích, výslechy, betonová kobka zvaná cela předběžného zadržení, následně případně vazba, výkon trestu, sexuologické léčení a tím to ani zdaleka nekončí.
Mnohé, co se říká o věznicích, je pravda. Odsouzení za mravnostní delikty (a obzvláště ti, co se provinili na dětech) jsou na nejnižším stupínku vězeňské hierarchie. Vězeňská služba se v poslední době snaží předcházet šikaně, existují speciální oddělení MON („možné oběti napadení“), dozorci jsou lépe proškoleni a je snaha šikanu i z jejich strany trestat, ovšem stejně vězení není žádný med a stále existuje velké riziko šikanování, fyzického napadání či dokonce i snahy o sexuální podrobení ze strany ostatních vězňů (a v menší míře také dozorců).
I bez toho ale jde prakticky o čirou hrůzu. Odsouzení jsou drženi na malém prostoru se spoustou pochybných existencí, které jim budou nejspíš vysoce nesympatické. Chybí jim volnost, svoboda, soukromí, své blízké mohou vidět jednou za měsíc (ve vazbě dvakrát), dopisy jim čtou zaměstnanci věznice (ve vazbě je může i pár týdnů navíc zadržovat policie), nemají věčně co dělat, nedostanou pořádně najíst, sprchování si užijí jen jednou či dvakrát do týdne a to ještě na chvilku a mnoho dalšího. Nejhorší ze všeho je však ta plíživost, nekonečnost toho všeho. Dny jsou prakticky všechny stejné, nic se neděje, prostě sedí, hnijí a ztrácí čas. Nebo si někdo myslí, že je život dost dlouhý na to, aby stálo za to ho takhle promrhat?
Nedobrovolné sexuologické ústavní léčení, kterému se pachatelé, u nichž je diagnostikovaná parafilní porucha, obvykle nevyhnou, nebývá také nic příjemného, byť míra svobody a pohodlí je vyšší. Zároveň však musí před cizími a často zcela nesympatickými lidmi probírat své intimní záležitosti, musí se podrobit skupině a režimu oddělení i požadavkům terapeutů. Jsou nuceni komunikovat s ostatními a spolupracovat třeba i s vrahem dítěte. A přitom nemohou vidět světlo na konci tunelu, mohou pouze hádat, kdy a zda vůbec budou z tohoto místa propuštěni, neboť v sexuologické léčbě podobně jako v detenčním ústavu může být klidně na doživotí.
Návrat na svobodu
Nenechte se ale zmást, návratem na svobodu trable nekončí. Okolí odsouzeného či jeho část na něj pravděpodobně zanevře, bude muset žít s cejchem toho, kdo provedl něco hrozného, nebo bude muset svůj dosavadní život nechat za sebou, možná se i přestěhovat na druhý konec republiky a až do konce života lhát o své minulosti a přitom se neustále bát, že to někde nějak praskne. Bude čelit občasným útokům lidí i vlastním výčitkám.
Ve výpisu z trestního rejstříku ještě roky po propuštění bude mít záznam o pohlavním zneužití (a zkuste si s tím hledat práci). Zároveň policisté a pravděpodobně i okolí bude vědět, čeho se v minulosti dopustil a jeho budoucí jednání budou podle toho posuzovat. Veškeré kontakty s dětmi, i třeba sebenevinnější, budou všemi najednou vnímány úplně jinak. Dost možná ho už nebudou chtít pustit třeba k dětem ze širší rodiny nebo od sousedů, protože stigma toho, kdo zneužil, si ponese pořád sebou. Nehledě na to, že pokud bude v sexuologické léčbě, stejně bude mít jakékoliv bližší kontakty s dětmi zakázány. Po propuštění z vězení či léčebny proto začínají pro pachatele pohlavního zneužívání často teprve ta největší muka. A trvají až do smrti.
NÁSLEDKY POHLAVNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ PRO DÍTĚ
Děti jsou velice citlivé bytosti. Mohou je rozhodit zdánlivé maličkosti jako hádka rodičů, poznámka ve škole, posměšky spolužáků nebo se dovedou trápit kvůli malé odlišnosti od vrstevníků, rozbité hračce či prožité nespravedlnosti. Se vším tím se děti dovedou nakonec nějak vyrovnat, ale vše v nich zanechává malé rány – zkuste se ponořit hluboko do vlastních vzpomínek a objevíte tam drobné křivdy a nespravedlnosti, které se s vámi posléze svým způsobem táhnou po celý život. Jak asi dítě ovlivní něco, co je všeobecně bráno mnohem hůř než drobná křivda či nespravedlnost?
Iluze nemožnosti dětem ublížit
Někteří pedofilové mají sklon podlehnout iluzi, že když dítě milují a nedělají nic proti jeho vůli (děti jsou však díky své naivitě snadno zmanipulovatelné) a pouze si s ním hrají a mazlí se, tak je všechno v pořádku, neboť ty hrozné následky si s sebou nesou jen děti týrané a znásilňované. To je obrovský omyl! Často si velké šrámy na duši nesou právě děti, které alespoň zpočátku vše podstupovaly dobrovolně nebo dokonce i nejprve projevovaly určitou zvědavost a vlastní iniciativu v sexuálních aktivitách s dospělým.
Děti projevující zprvu zvědavost a zažívající třeba i příjemné pocity ze sexuálního mazlení (osahávání) s dospělým tyto aktivity zpravidla časem omrzí. Zvědavost je naplněna, příjemné pocity se začnou rozplývat, protože děti nejsou sexuálně vyzrálé a sexualita u nich nefunguje stejně jako u dospělých, a zájem dětí o sexuální praktiky, pokud vůbec zpočátku nějaký byl, rychle mizí.
Oproti tomu puzení dospělého roste, chce sexuální aktivity častěji a zacházet v nich dál. Tento konflikt zájmů obou stran často vede k uplácení či k vyhrožování dítěti – to, co by obhájci sexuálních aktivit s dítětem nazvali krásným rovnocenným vztahem, se pro dítě rychle mění v noční můru, přičemž chyba ze strany dospělého je samozřejmě hned v počátečním překročení zákony daných hranic, protože od toho momentu už téměř není cesty zpět.
Už i samotné nejlehčí formy zneužívání představují pro dítě značnou zátěž, v první řadě tím, že na něj kladou obrovské tajemství, o kterém cítí nebo od dospělého ví, že nesmí mluvit, a které jej postupně začne nelítostivě tížit. Nemusí to být hned, někdy se tak stane až po letech, avšak nakonec vždy si dítě začne uvědomovat, že se mu přihodilo něco nenormálního, co ho navždy odliší od dalších dětí, co okolí vnímá velice negativně a začne se za to stydět.
Viditelné a pociťované následky
Zneužité dítě často trpí pocity, že je následkem svých zkušeností vadné oproti jiným dětem, cítí se méněcenné, trpí nedostatkem sebevědomí a následkem toho neschopností se prosadit v kolektivu, nebo na sebe naopak až nezdravě moc upozorňuje, má negativní vztah ke svému tělu, což se projevuje nejčastěji anorexií či sebepoškozováním, později to zneužitému dítěti mnohdy přináší značné problémy v navazování běžných partnerských vztahů, přičemž se může jednat jak o nechuť k čemukoliv erotickému a odmítání jakýchkoliv třeba i přátelských dotyků, tak v druhém extrému i o silně promiskuitní nebo až prostituční chování, přičemž vše může být podvědomým pokračováním sebepoškozování vlastního já, kdy se zneužité dítě trestá za to, co se mu přihodilo, čemu nedokázalo zabránit a s čím možná i zpočátku v určité míře souhlasilo – právě konsensuální (dobrovolný) sexuální vztah s dospělých tak dítěti mnohdy může nakonec ublížit nejvíc.
V psychiatrických léčebnách na pavilonech pro lidi trpící depresivními stavy, úzkostmi a sebepoškozováním naleznete vysoké procento těch, kteří byli v dětství sexuálně zneužíváni. Stejně tak i mezi pachateli pohlavního zneužívání lze nalézt spoustu lidí, kteří tvrdí, že byli v dětství sami zneužíváni, i když zde v některých případech může jít pouze o snahu pachatelů vymyslet si pro sebe co nejvíc polehčujících okolností a svést vinu na někoho jiného.
Lze tedy shrnout, že zkušenost se sexuálním zneužívání si dítě v sobě ponese do konce života a v mnoha případech velice negativně ovlivní jeho budoucí vývoj. Lidé, kteří byli v dětství zneužíváni, mají často rozličné problémy v partnerských i běžných mezilidských vztazích. Traumatizující zážitek z dětství je může zavést na dráhu osamění a depresí, ale i pokud založí rodinu, jsou stále ovlivněny svými zkušenostmi, které se mohou projevit například přespříliš úzkostlivou péčí a starostlivostí o vlastní potomky, nebo naopak kopírováním špatného zacházení, které zažili ve vlastním dětství. Negativní následky pohlavního zneužívání se tak v jiné podobě mohou přelévat na další generace. Celoživotní následky se ale mohou objevit i v profesním životě, kde se lépe uplatňují sebevědomí a průbojní lidé, což jsou vlastnosti, které obětem pohlavního zneužívání mohou chybět.
Kdo za to může?
Obhájci sexuálních aktivit s dětmi mnohdy argumentují, že za všechny negativní následky může společnost, okolí dítěte či případné policejní vyšetřování, které mu vštěpí do hlavy, že se mu přihodilo něco špatného, a ono tak věc, která se mu zpočátku zdála hezká, začne nenávidět a spolu s tím i samo sebe. Větší roli ale hraje fakt, že dítě, ve kterém se nepřetržitě vyvíjí jeho vlastní sexualita a osobnost, přehodnotí časem svoje postoje a zjistí, že se mu dřív dělo něco nesprávného a ošklivého, akorát si to tehdy ještě nedokázalo uvědomit. Každopádně je nezpochybnitelným faktem, že i za tuto sekundární viktimizaci je primárně vinen především pachatel, který se pohlavního zneužití dopustil.
Je tedy nesporné, že oběti pohlavního zneužívání v průběhu svého života často trpí rozličnými negativními následky, které jim v některých případech dovedou značně komplikovat život a mohou způsobit trauma, které nemusí nikdy překonat. To platí i pro děti, které proti sexuálním aktivitám s dospělým nijak neprotestovaly a kterým se možná v daný moment i určitým způsobem líbily.
Už samotný fakt, že pohlavní zneužití, a to i „lehkého“ charakteru, může zásadně ublížit a převrátit dítěti celý jeho další život naruby, je dostatečným důvodem pro každého dospělého (a zvlášť toho, který děti skutečně miluje), aby se raději vyhnul jakýmkoliv sexuálním aktivitám s dětmi. Vždyť co může být pro pedofila horšího než vědomí, že ublížil svému milovanému dítěti?