Může to připomínat seznamky, kde třicetileté ženy hledají stejně staré muže a ve vedlejší kolonce zas třicetiletí muži ženy. V reálu se míjejí, nenacházejí, jejich cesty se nepropojí, i když všichni někoho shánějí, potřebují. I my bychom si mohly podat takový inzerát: Pedofil hledá dítě. A ve vedlejší kolence: Dítě hledá pedofila?
Což zní samozřejmě absurdně, ale nejprve se nad tím zamysleme. Okolo nás ať už ve škole, v paneláku nebo prostě na ulici se vyskytují děti, které někoho potřebují. Shánějí někoho, aby nebyly samy, dalo by se říct, ač si to snad často ani neuvědomují, ač mají obavy, ostych někoho oslovit. Leckdy si takového dítěte všimneme, že?
Na návštěvě u známých jsem před panelákem viděl asi 13letého kluka, v ruce měl plecháče, zdál se opilý. Sednul si pak sám se svým pivem před panelák, ještě ho seřvali, že tam nemá co dělat, tiše odpověděl, že za chvíli někam půjde. Někam… nikam. Zeptal jsem se, co je to zač. Prý kluk, kterého se matka zřekla, nestará se o něj. Potlouká se s partou starších feťáků, jediná rodina, kterou má. Nedávno ho někdo pobodal nožem. Kdybych ho oslovil, pokusil se s ním sblížit a nabídnout mu alternativu k destruktivní partě, mohl bych mu tak pomoct? A daleko zásadnější otázka, můžu si dovolit takto oslovit cizího kluka?
Hned dalším dechem se nabízí výtka, jak se na to bude dívat okolí. Stavím vedle toho protivýtku: je důležitější, jak se na nabídnutou pozornost bude dívat dítě, nebo okolí? Může to být jedním z životních úkolů, abychom se naučili tyto věci vyvažovat. Zbavili se strachu a zároveň dokázali vůči okolí vystupovat tak, abychom nebyli podezřelí jako podivná individua, která dítě ohrožují. Myslím, že je to pro nás velký nápor na svědomí, když víme ve svém okolí o dítěti, které je osamělé, jinak trpí, a my se mu neodvážíme pomoct. Jsou to ty skvrny na svědomí, které, jak sám vím, si pak člověk může vyčítat i celý život.
Každý z nás si musí hledat své místo ve společnosti, nebo bych radši řekl v životě. Napadá nás někdy, zda pedofilie nemá nějaký vyšší smysl daný řádem přírody, možná předurčený Bohem? Netuším, ale věřím, že každá individuální osobnost má na základě vlastních předpokladů, predispozic nějaký svůj smysl, který má v životě hledat. Řadu z nás naše přirozené predispozice vedou ke kontaktu s dětmi či přímo cítíme vnitřní touhu dětem pomáhat. Kde pak hledat realizaci tohoto vlastního životního smyslu?
Jedním ze způsobů může být podílet se na nějaké organizované činnosti, která se dětem věnuje, vyplňuje jejich volný čas. Ovšem ne každý má predispozice, aby se uměl v takovém systému pohybovat a našel v něm nejlepší řešení. Pak si musí hledat jiné cesty. A to lze i v každodenním životě, v každodenním působení například ve vztahu s jedním konkrétním dítětem, které třeba pomoct někoho, pozornost, společnost potřebuje.
Nedostatek rodinného zázemí, problémy ve škole i jinde, samota, takové důvody leckdy vedou mladé lidi i k vyhledávání rizikových činností, například na internetu, včetně nabízení prostituce. Dalo by se to zúžit na případy dětí, které jakýmkoliv způsobem volají o pomoc. Může pedofil takové situace využít? Nechtěl bych působit jako ten, kdo pedofily vyzývá k hledání dětské prostituce na internetu. Na druhou stranu si nezastírejme, že takový nápad někomu z nás v koutku vědomí může naskočit. Proto bych na prvním místě chtěl dát vysvětlení, jaký významový rozdíl vidím mezi pojmy využít a zneužít.
Kdo skutečně takový způsob zneužije k tomu, aby si skrze internet za peníze domluvil sex s dítětem, jednoznačně zneužil i ono dítě. Výmluva, že se dítě samo nabízelo a že pedofil na něj byl přece hodný, mi přijde naprosto prázdná. Dotyčný Zneužil svého postavení moci vůči dítěti, místo toho aby tento způsob Využil k pomoci. Jak tedy ve zkratce definovat ono využití? Skrze takovou metodu může dotyčný dítě zkontaktovat, navázat s ním vztah, de fakto vyšachovat z této role někoho, kdo by chtěl dítě zneužít, a vzhledem k tomu jakým všem nebezpečím se takto dítě vydává všanc, zachránit jej možná ještě od něčeho horšího.
Rozdíl využít/zneužít se dle mě láme v jednom nejpodstatnějším bodě, a to je právě ono nezneužití dítěte vydávajícího se všanc. Tím by odevzdané dítě postavil před změnu náhledu na situaci. Udělal bych drobnou biblickou paralelu k Ježíšovi, který zval k svému stolu prostitutky nebo vešel do domu celníka. Ježíš tak dával najevo odpuštění, ne odsudek, stavěl tak lidi před neznámou zkušenost kontaktu, v kterém stojí proti nim někdo, kdo je nechce zavrhnout, zneužít, ale dává jim najevo milost.
Ovšem systém je nastaven na nedůvěru a může jedince represivně stíhat, i kdyby jeho záměry nebyly protizákonné. Nelze se vyhnout podezření od společnosti, že ona pomoc dítěti je jen záminkou pro realizaci zneužití. Protože systém rád potírá cokoliv, co považuje za extrémní. Ale zároveň se staví jako překážka těm, kdo nemají dostatek svědomí a sebeovládání, aby nezneužívali postavení slabších. A koho je víc, těch se svědomí, nebo bez něj?
Chtěl bych výše zmíněné příklady spíš zobecnit na určitou tezi, než dávat návod k jednání. Tou tezí je, že pedofil, který cítí jako svůj smysl pomoct dítěti, které ji potřebuje, má řadu způsobů, jak tento smysl naplňovat. Ty způsoby se mohou pohybovat ve využití organizovaného systému nebo ve vlastní iniciativě pedofila, nebo v náhodách, v hledání v každodenním životě. Ovšem základní protiargument zůstává otevřený: může si to pedofil dovolit?