Přínosy a rizika z pohledu zdravotníků

Jedná se o překlad této studie, za překlad děkujeme uživateli Dreamer.

Daniela Stelzmann ^1,2,*, Sara Jahnke ³ a Laura F. Kuhle ¹, publikováno 8. srpna 2020

¹ Institut sexuologie a sexuální medicíny, Charité – Universitätsmedizin Berlin, 10117 Berlín, Německo; [email protected]
² Institut pro mediální a komunikační studia, Freie Universität Berlin, 14195 Berlin, Německo.
³ Katedra psychologie, Friedrich-Schiller-Universität Jena, 07743 Jena, Německo; [email protected]
^* Korespondence: [email protected]

Abstrakt: Silné stigma spojené s pedofilií může bránit snahám o prevenci sexuálních deliktů. Předchozí výzkumy účinků mediálních zpráv o pedofilii se většinou zaměřovaly na jejich roli při udržování stigmatu v obecné populaci. Abychom lépe porozuměli potenciálním přínosům a rizikům mediálních zpráv pro osoby s pedofilií a specializované preventivní a léčebné úsilí, provedli jsme polostrukturované kvalitativní rozhovory s 11 zdravotníky německé preventivní sítě „Don’t offend“. Zdravotníci popsali pozitivní (např. zvýšení povědomí o nabídkách prevence) i negativní (např. udržování stávající stigmatizace veřejnosti) účinky mediálního pokrytí a odhadli, že pouze asi třetina mediálního pokrytí zobrazuje pedofilii realisticky. Za účelem destigmatizace pedofilie a ku prospěchu prevence sexuálního zneužívání dětí byl na základě odborných poznatků praktiků vytvořen informační box pro novináře.

1.Úvod

Odhaduje se, že přibližně 1 až 5 % mužské populace trpí pedofili [1-3], tedy sexuálním zájmem o děti [4]. Navzdory rozšířeným mylným představám není pedofilie nutným ani postačujícím předpokladem pro sexuální delikty vůči dětem [5]. Ve skutečnosti se neznámý, ale pravděpodobně značný počet lidí se sexuální preferencí k dětem nikdy nedopustí sexuálních trestných činů [6] a odhaduje se, že 40-60 % sexuálních trestných činů vůči dětem nespáchají lidé s pedofilními zájmy [5,7-9]. Výzkum nicméně ukázal, že lidé z řad široké veřejnosti mají vůči lidem s pedofilními sklony extrémně negativní pocity a postoje, a to včetně těch, kteří se trestné činnosti nedopouštějí [10]. V souladu s tím se lidé s pedofilií musí obávat, že budou zostuzeni, ohroženi a odříznuti od zdrojů sociální podpory, pokud budou jejich sexuální zájmy odhaleny [6], což může následně zvýšit riziko sexuálního deliktu a překážky při vyhledávání léčby.

V této souvislosti je pravděpodobné, že důležitým předpokladem úspěchu preventivních opatření proti sexuálnímu zneužívání dětí je informovanost veřejnosti o rozdílu mezi pedofilií jako sexuální preferencí a sexuálním zneužíváním dětí jako sexuálním trestným činem.Média jako jeden z hlavních zdrojů informací o pedofilii mají velkou odpovědnost za realistické zobrazení pedofilie a vyvrácení rozšířených a škodlivých mýtů.Přesto většinou mediální zprávy o pedofilii pravděpodobně utvrzují stereotyp, že všichni lidé s pedofilií jsou nebezpeční predátoři nehodní naší úcty nebo podpory [11]. V tomto článku se proto budeme zabývat možnými riziky a přínosy mediálních zpráv o pedofilii prostřednictvím odborných názorů 11 odborníků na duševní zdraví specializujících se na léčbu osob s pedofilní poruchou a na prevenci sexuální delikvence dětí. Na základě těchto odborných názorů bude navržen faktografický box, který zhodnotí, jak mohou novináři zlepšit nebo zhoršit duševní zdraví osob s pedofilními zájmy a prevenci sexuální delikvence dětí.

1.1. Rizika a přínosy medializace duševních poruch

Zpravodajství z médií je zásadním zdrojem informací, které utvářejí náš pohled na svět [12], a to zejména v případech, kdy jsou přímé zkušenosti a mezilidská komunikace omezené, tj. [13]. V ideálním případě by mediální zprávy o duševních poruchách poskytovaly informace založené na vědeckých faktech. Takové zprávy mají potenciál vzdělávat širokou veřejnost o specifických otázkách, jako jsou duševní poruchy, a napravovat převládající mýty o charakteristikách a průběhu těchto stavů. Tímto způsobem mohou mediální zprávy přispět k destigmatizaci duševních poruch. Například Sampogna a jeho kolegové [14] prokázali, že lidé, kteří přijímali antistigmatizační kampaně prostřednictvím masmédií, měli více znalostí o duševních poruchách a byli tolerantnější a solidárnější k postiženým osobám.

Mediální obsah se však mimo jiné opírá o zpravodajské faktory, jako je novost, škodlivost a podivnost, které přispívají ke zpravodajské hodnotě příběhu [15,16], a jen částečně o vědeckou správnost nebo informace založené na důkazech [17]. Například Aragonés a jeho kolegové [18] ve své studii ukázali, že zprávy týkající se duševních poruch byly většinou spojeny s nebezpečím (178 zpráv z 362) nebo násilnou trestnou činností (130 zpráv z 362). V experimentální studii Corrigan a kolegové [19] zkoumali vliv mediálního zpravodajství na duševní poruchy. Jejich výsledky ukázaly, že články, které spojují duševní poruchy s negativními atributy (např. kriminalitou), zvyšují stigmatizující postoje a zároveň snižují příznivé postoje k osobám s duševní poruchou.

Z tohoto důvodu není překvapivé, že zdravotníci, obhájci zdraví a výzkumníci opakovaně vyjadřují obavy z toho, že „zábavní i zpravodajská média poskytují převážně dramatické a zkreslené obrazy duševních nemocí, které zdůrazňují nebezpečnost, kriminalitu a nepředvídatelnost“ (s. 99, [20], viz také [21]). Aby se snížila stigmatizace duševních onemocnění označila Světová zdravotnická organizace toto téma za klíčový cíl akčního plánu na období 2013-2020 [22].

1.2. Charakteristika pedofilie

Podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5) nejsou pedofilní zájmy samy o sobě považovány za patologické [4]. Pokud se však osoba s pedofilií dopouští sexuálních deliktů nebo v důsledku svých sexuálních zájmů prožívá úzkost či sociální obtíže, jsou naplněny klinické charakteristiky pedofilní poruchy [4]. Ačkoli sexuálně deviantní zájmy, jako je pedofilie, představují klíčový rizikový faktor sexuální recidivy [23,24], většina laiků, a dokonce i mnozí odborníci na duševní zdraví si nejsou vědomi rozdílu mezi pedofilií jako sexuálním zájmem, pedofilií jako pedofilní poruchou a sexuálně zneužívajícím chováním [25,26]. Ve skutečnosti je stigmatizace lidí s pedofilními zájmy obrovská [27].Například v rozsáhlém průzkumu v Německu [9] 14 % a 38 % respondentů uvedlo, že nekriminální osoby s pedofilními zájmy by měly být spíše mrtvé, respektive uvězněné, a to i v případě, že se nikdy nedopustily sexuálního deliktu. Tyto postoje vůči lidem s pedofilními zájmy pravděpodobně vyvolávají nebo prohlubují stres, úzkost a sociální izolaci [28,29]. Ačkoli stigmatizace spojená s pedofilií může být motivována dobrými úmysly (např. snahou chránit děti), sexuologové a soudní lékaři si také stále více uvědomují, že stigmatizace ze strany veřejnosti může zvyšovat riziko sexuálních trestných činů páchaných na dětech – např. tím, že zhoršuje duševní zdraví osob s pedofilií nebo odrazuje osoby s pedofilií ohrožené sexuálním trestným činem od vyhledání pomoci [5,26,29,30]. Tím mediální zpravodajství, které spojuje pedofilii a sexuální delikty vůči dětem, udržuje stávající stigma veřejnosti [31-33].

Terapeutických nabídek, na které se mohou obrátit lidé s pedofilními sklony, je málo. Německá preventivní síť „Don’t offend“ byla založena v roce 2005 a nabízí bezplatnou a důvěrnou léčbu pro osoby s pedofilními sklony, které hledají terapeutickou pomoc (další informace: https://www.dont-offend.org). Cílem terapie je předcházet jak praktickým trestným činům, tak trestným činům souvisejícím se užíváním snímků zobrazujících sexuální zneužívání dětí, podpořit pacienty v přijetí a začlenění jejich sexuální preference do jejich sebeobrazu a snížit psychické potíže [34,35].

1.3. Mediální pokrytí pedofilie

Mediální zpravodajství o pedofilii často vychází z extrémních případů sexuálního zneužívání dětí [32,33]. Vycházejíce vstříc již existujícím negativním představám diváků o pedofilii, většina mediálního pokrytí upevňuje stigmatizující předpoklad, že jedinci s pedofilií jsou draví pachatelé sexuálních deliktů na dětech a že každý pachatel sexuálních deliktů na dětech má pedofilní zájmy [11,28,32,36]. Ukázkovým příkladem nesprávného informování v této souvislosti je případ Marca Dutrouxe, Belgičana, který v devadesátých letech zneužil a zavraždil několik dětí, mladistvých a žen a kterého média rámovala jako nebezpečného pedofila [37], přestože soudní znalci dospěli k závěru, že jeho činy byly motivovány těžkou antisociální poruchou osobnosti, nikoli pedofilií [38]. Na druhou stranu existují i mediální zprávy založené na důkazech, které správně informují o léčbě pedofilní poruchy nebo o prevenci sexuálního zneužívání dětí [31-33,39].

Výsledky různých studií ukazují, že informování o stigmatizované menšině v médiích má tendenci zvyšovat akceptaci této skupiny ve společnosti [40], zejména pokud jsou odstraněny běžné mýty a nahrazeny přesnějšími informacemi [41]. Například public relations německé preventivní sítě „Don’t offend“ sleduje cíl zvýšit povědomí o problému mezi lidmi, kteří se cítí být sexuálně přitahováni dětmi a jsou ohroženi pácháním sexuálních trestných činů. Prostřednictvím cílené práce s tiskem a veřejností jsou lidé, kteří pociťují sexuální pudy zaměřené na děti, informováni o léčbě, kterou preventivní síť poskytuje. Pod heslem kampaně „Aby se fantazie nestaly trestným činem!“ program sděluje poselství, že lidé s pedofilií nejsou zodpovědní za svou sexuální přitažlivost, ale za své chování, a že existují terapeutické možnosti pro ty, kteří se obávají spáchání sexuálních trestných činů. Toto poselství je určeno jak potenciálním klientům s pedofilními zájmy, tak veřejnosti s cílem iniciovat objektivnější a na faktech založenou diskusi o pedofilii ve společnosti. K dosažení tohoto cíle je projekt otevřen spolupráci s novináři [42].

1.4. Současný výzkum

O dopadu mediálního pokrytí pedofilie na osoby s pedofilií, zejména na ty, které potřebují léčbu, je zatím známo jen málo. Předkládaná studie si klade za cíl hlouběji porozumět důsledkům mediálního pokrytí pedofilie s ohledem na stigmatizaci, pohodu, duševní zdraví, léčbu a prevenci trestných činů. Za tímto účelem jsme provedli kvalitativní studii rozhovorů s 11 zdravotnickými pracovníky v berlínské pobočce preventivní sítě „Don´t offend“, abychom zjistili přínosy a rizika mediálního pokrytí pedofilie z jejich pohledu. Konkrétně jsme hledali odpovědi na následující čtyři výzkumné otázky (RQ) z pohledu zdravotníků:

[RG1] Jak vnímají terapeuti německé mediální zprávy o pedofilii a nakolik odpovídají klinickým znalostem zdravotníků? [RQ2] Jaké jsou nejčastější mylné představy v mediálním pokrytí pedofilie? [RQ3] Jaké jsou přínosy a rizika mediálního pokrytí pedofilie obecně a pro pedofily hledající pomoc? [RQ4] Jaké informace o pedofilii jsou z pohledu zdravotníků hodné pozornosti?

Na základě výsledků si tato studie klade za cíl vypracovat informační box pro novináře, aby bylo zajištěno diferencované a destigmatizující mediální pokrytí. Kompletní studie byla provedena v souladu se Standardy pro reportování kvalitativního výzkumu (SRQR, viz. [43]).

2. Metody

2.1. Účastníci

Předchozí výzkum [44,45] ukázal, že mnoho zdravotníků není obeznámeno s léčbou parafilií, zejména pedofilních poruch. Je to proto, že parafilie a jejich léčba hrají v terapeutickém i lékařském vzdělávání pouze podřadnou roli. Navíc ne každý zdravotník chce lidem s pedofilní poruchou nabídnout léčbu [46-48]. Z tohoto důvodu jsme k účasti na této kvalitativní studii vyzvali specializované zdravotníky (psychiatry a psychoterapeuty) z berlínského pracoviště preventivní sítě „Don’t offend“. Všichni zdravotníci jsou zkušení terapeuti, kteří již léta pracují s lidmi s pedofilními sklony, kteří sami vyhledávají pomoc. V době sběru dat bylo berlínské pracoviště preventivní sítě „Don’t offend“ financováno německým Spolkovým ministerstvem spravedlnosti a ochrany spotřebitele.

Účastníci studie poskytli plný souhlas s tím, aby se stali případem této studie. Všechny získané informace byly anonymní, neboť informátoři byli evidováni pod pseudonymy. Tato sociálněvědní studie byla provedena v souladu s normami Etického kodexu Světové lékařské asociace (Helsinská deklarace). Studie se zúčastnilo celkem 11 zdravotníků. Účastníci pracují na berlínském pracovišti preventivního projektu „Don’t offend“ již řadu let (M = 5,75). Sedm z nich byli psychologové a čtyři lékaři. Jejich věk se pohyboval od 26 do 55 let (M = 36,18) a pět z nich byly ženy.

2.2. Materiály

Byl vypracován polostrukturovaný rozhovor obsahující šest tematických bloků: 1. každodenní pracovní rutina zdravotníků, 2. vnímání medializace pedofilie, 3. ideální medializace z pohledu účastníků, 4. medializace a její vliv na překážky při vyhledávání léčby, 5. vliv medializace na průběh terapie, 6. přínosy a rizika medializace a také sociodemografické proměnné. Rozhovory byly vedeny v němčině. Přeložené materiály jsou uvedeny v příloze A.

2.3. Postup

Všichni zdravotníci byli kontaktováni e-mailem. Po získání informovaného souhlasu každého účastníka v souladu s Helsinskou deklarací provedl vyškolený tazatel (první autor) polostrukturované osobní rozhovory v lednu 2017. Průvodce rozhovorem je uveden v příloze A. Všechny rozhovory byly se souhlasem účastníků nahrávány a následně přepsány.

V souladu s principem saturace jsme sběr dat ukončili po 11 rozhovorech, protože poslední rozhovory nepřinesly žádné nové aspekty k našim výzkumným otázkám. Přestože se počet případů zdá být malý, mnohé jiné studie, např. studie [49,50], ukázaly, že počet případů mezi 10 a 12 osobami může být dostačující, pokud se zaměříme na fenomenologické aspekty a skupina respondentů je dostatečně homogenní. V takových případech se neočekává, že by větší vzorky přinesly významnou přidanou hodnotu [51,52].

2.4. Analýza dat

Data z rozhovorů byla zpracována podle Mayringovy [53] kvalitativní obsahové analýzy. V prvním kroku analýzy první autor několikrát přečetl celé rozhovory. Ve druhém kroku vybral první autor výroky a jejich souvislosti, které se mu zdály relevantní pro zodpovězení výzkumných otázek. První autor vzal v úvahu také výroky a jejich souvislosti, které přímo neodpovídaly na výzkumné otázky, ale poskytovaly jiné důležité informace. Ve třetím kroku první autor parafrázoval a zobecnil všechny výroky a redukoval je na kategorie (příklady viz Tabulka 1). Ve čtvrtém kroku první autor zasadil všechny identifikované kategorie do širšího významového kontextu (např. citace). V posledním kroku první autor diskutoval výsledky se spoluautory. V případě rozporů byly příslušné kategorie a citáty znovu prověřeny a jejich význam byl diskutován, dokud nebylo dosaženo konsenzu. Pro všechny kroky analýzy dat byl použit software f4analyse (verze 2.5 pro iOS; dr. dresing & pehl GmbH, Marburg, Německo).

Tabulka 1: Příklad analýzy dat

Citace: „Klasickou chybou je ztotožňovat pedofilii a sexuální delikt. Což se opakuje stále dokola. Jinak se dělají typické chyby: diagnostikování bez diagnostika (…).“
Parafráze: Klasickou chybou je ztotožňování pedofilie a sexuálního deliktu, dochází k typickým chybám: diagnostikování bez diagnostika.
Zobecnění: Nerozlišování mezi trestným činem a preferencí; diagnostikování bez diagnostika.
Redukce/Kategorie: Chybí rozlišování mezi sexuálním zájmem a sexuálně zneužívajícím chováním. Diagnostika bez diagnostika.

3. Výsledky

V následujícím textu uvádíme výsledky podle zjištěných kategorií a seskupených parafrází.

3.1. Vnímání mediálního pokrytí a korespondence s klinickými znalostmi (RQ1)

Abychom hlouběji porozuměli mediálnímu pokrytí pedofilie a jejích důsledků, požádali jsme účastníky, aby popsali mediální pokrytí ze svého pohledu. Z těchto výpovědí se nám podařilo identifikovat celkem čtyři ústřední kategorie, které jsou podrobně popsány níže.

3.1.1. Malá diferenciace mezi pedofilií a sexuálními delikty, ale rozpoznatelný pozitivní trend

Většina z 11 účastníků vnímala německé mediální pokrytí pedofilie jako nediferencované. Z jejich pohledu je mediální pokrytí pedofilie obvykle spojováno s aktuálními případy sexuálního zneužívání dětí a nerozlišuje mezi pedofilií jako sexuálním zájmem, pedofilní poruchou sexuální preference a sexuálním zneužíváním dětí (P2: „Takže největším problémem zpravodajství je vlastně stále to, že zneužívání dětí (…) není odděleno od pedofilie“). Dva účastníci v této souvislosti označili mediální zpravodajství za neobjektivní (P3: „Co se týče pedofilie, postrádám (…) potřebnou objektivitu.“) a další dva uvedli, že mediální zpravodajství je nekonzistentní (P4: „Takže vidím dva typy zpravodajství“). Nicméně sedm účastníků zaznamenalo pozitivní trend směrem k diferencovanějšímu mediálnímu pokrytí v průběhu času (P7: „Myslím, že se toho v poslední době hodně událo. Možná je leccos přehnané, ale něco se změnilo.“). Jeden z účastníků se domníval, že tato změna je do značné míry způsobena intenzivní informační kampaní pro veřejnost v rámci sítě prevence „Don’t offend“.

3.1.2. Emocionálně nabité a stigmatizující

I když někteří z dotazovaných popsali zlepšení mediálního pokrytí, většina terapeutů se shodla na tom, že mediální pokrytí je z velké části emocionálně nabité a stigmatizující.

P3
Emocionální a vyhrocené.

P8
Katastrofální (smích) by byla upřímná odpověď. (…) Velmi nediferencované, velmi podnětné a velmi emocionální, takže málo založené na faktech.

Přibližně polovina účastníků (n = 5) zdůraznila, že selektivní informování o extrémních případech sexuálního zneužívání dětí (rámované jako „pedofilie“) obrací veřejné mínění proti lidem s pedofilními zájmy. V této souvislosti se účastníci odvolávali také na nedávné skandály, jako je údajné držení materiálů zobrazujího sexuální zneužívání dětí Sebastianem Edathym, bývalým významným poslancem parlamentu [54].

P3
Často je to velmi emotivní, je v tom nějaký háček (…). Klíčové slovo Edathy (…). Vždycky se zdá, že je to velmi emotivně nabité (…).

Zdravotníci vyjádřili obavy, že média přispívají ke stigmatizaci lidí s pedofilií emočně nabitými zprávami, které „je [lidi s pedofilií] házejí do jednoho pytle“ (P2, P8 a P10) s lidmi, kteří páchají sexuální delikty na dětech, a oblíbenými rámci či metaforami typu „pedofilové jsou zrůdy“ (P6).

3.1.3. Definice a charakteristika pedofilie v médiích versus u klinických lékařů

Protože se dalo předpokládat, že média nezobrazují pedofilii nebo osoby s pedofilními zájmy přesně, chtěli jsme zjistit, jaké procento mediálního pokrytí správně zobrazuje klinickou definici pedofilie a/nebo poruchy sexuální preference pedofilů. Z tohoto důvodu jsme požádali respondenty, aby odhadli procento mediálního pokrytí, které zprostředkovává správné informace o obojím. Přestože účastníci považovali odpověď na tuto otázku za obtížnou (P1: „Velmi složitá otázka.“), všichni nakonec odhad uvedli. Mírná většina (n = 7) odhadovala, že maximálně jedna třetina mediálního pokrytí odpovídá jejich klinickým znalostem. Z pohledu kliniků převažuje senzacechtivé zpravodajství, které neodráží klinický obraz pedofilie.

P1
to je zlomek. Jedno promile.

P2
Takže pokud chápete pedofilii v kontextu mezinárodní klasifikace [MKN-10], myslím, že se správně používá maximálně ve 20 procentech případů.

P6
Ne víc než 30 procent [mediálních zpráv o pedofilii založených na důkazech].

Tři účastníci uvedli, že 50 procent nebo dokonce více mediálních příspěvků je založeno na vědeckých a klinických důkazech.

P5
Nesleduji to tak intenzivně, ale to, co vidím…. Odhaduji, že 70 procent je seriózní zpravodajství a pochybné, krátkovlnné zpravodajství je asi 30-40 procent.

Jeden z účastníků zmínil, že lidé s pedofilními zájmy, kteří se nedopouštějí sexuálních deliktů vůči dětem, nejsou pro zpravodajství dostatečně zajímaví.

P2
Velmi zřídka se stává, že média prezentují pedofila jako příjemného člověka, a také se jen výjimečně stane, že by se o něm vůbec psalo, pokud se něco nestalo. Takže pokud se pedofil nikdy nedotkl dítěte, pedofilie najednou přestává být tématem. Je to takříkajíc nezajímavé.

3.1.4. Kvalita závisí na médiu

Všichni účastníci připustili rozdíly mezi přinejmenším dvěma typy mediálního pokrytí: kvalitními zprávami a senzacechtivými zprávami. Podle vnímání respondentů se někteří novináři tématem zabývají a informují o něm diferencovaně a na základě faktů. Podle jejich názoru jsou tyto druhy kvalitních zpráv novináři dobře prozkoumány a obsahují podstatné informace o tématu.

P3
existují i dobré články (…), které si na tom opravdu dávají záležet, které hovořily i s účastníky [pacienty z preventivního projektu, pro který terapeuti pracují], které to zakomponovávají do čísel a které zůstávají věcné.

Na druhou stranu respondenti popisovali i senzacechtivé zprávy. Čtyři účastníci uvedli, že zprávy v tzv. žlutém tisku (bulvár) jsou obzvláště nediferencované a emotivní.

P1
Je to] podle toho, na jaká média se díváte. […] Ve žlutém tisku se to jmenuje „Zrůda z toho a toho“ a v Süddeutsche Zeitung [kvalitní médium v Německu] se to ani nedostane do zpráv.

P9
Ale noviny nebo časopisy, nebo dokonce televizní pořady, které bych považoval za kvalitnější, se zabývají spíše zákulisními informacemi než ty, kterým se říká žlutý tisk.

3.2. Nejčastější mylné představy o pedofilii v médiích (RQ2)

Naši účastníci uvedli dvě typické miskoncepce, které jsou nastíněny v následujícím textu.

3.2.1. Nerozlišování mezi sexuálním zájmem a sexuálně zneužívajícím chováním

Všichni zdravotníci opět uvedli, že nejčastějším nepochopením v mediálním pokrytí pedofilie je chybějící rozlišení mezi pedofilií jako sexuálním zájmem a sexuálně zneužívajícím chováním vůči dětem. Zdůraznili, že se jedná o hrubé zjednodušení, které má závažné a negativní důsledky pro společnost a osoby s pedofilií (viz také RQ3).

P1
No, nejklasičtější chybou je ztotožnění pedofilie se sexuálním deliktem. Což se děje stále dokola…

P3
Nejčastějším omylem je stále ztotožňování pedofilie se sexuálním zneužíváním dětí a předpoklad, že každý pedofilní člověk je v první řadě hnán k páchání nebo chce ubližovat dětem. To je také něco, o čem se hodně čte, aabych byl upřímný, jsem tady už mnoho let [jako terapeut] a nesetkal jsem se s pacientem, který by chtěl ublížit dítěti, ale prostě má k tomu predispozice a musí se s tím vyrovnat.

3.2.2. Diagnostika bez diagnostika

Terapeuti často kritizovali, že novináři často dělají ukvapené závěry o sexuálních zájmech podezřelého v případě sexuálního zneužívání a označují tuto osobu za „pedofila“ na základě trestných činů namísto pečlivého diagnostického vyšetření. Podle respondentů novinářům uniká, že v mnoha případech není sexuální delikt motivován odpovídajícími pedofilními zájmy.

P4
Například (…) člověk má v počítači obrázky sexuálního zneužívání dětí […]. Často se usuzuje, že to může mít něco společného se sexuálním zájmem o děti, ale nakonec vůbec není jasné, co je vlastně motivem tohoto používání snímků sexuálního zneužívání dětí (…). Není vůbec jasné, zda je za tím pedofilní motivace, nebo zda v tom hrají roli i jiné věci, například sadistické fantazie (…). To jsou tedy nejčastější předčasné spekulace (…) v médiích.

P10
Takže jsou tu pachatelé a pochopitelně [dochází] k veřejnému rozhořčení nad těmi zločiny a často pak přichází na řadu nálepka pedofilie, což není správné, protože pachatelé mohou být pedofilní, ale nemusí a protože pedofilní muži se mohou stát pachateli, ale ne nutně.

Někteří účastníci navíc poznamenali, že novináři mohou být pochopitelně přetíženi úkolem psát o kontroverzním tématu, jako je pedofilie, bez předchozího klinického nebo vědeckého vzdělání.

P11
To [téma sexuality] zní, jako by o tom mohl psát každý, ale v pozadí je také obor ‚sexuální vědy‘ a psát o tom jen tak, bez základních znalostí, to si myslím, že je také výzva a vede to, myslím, k nedorozuměním.

3.3. Přínosy a rizika medializace tématu pedofilie (RQ3)

Jedenáct terapeutů se shodlo na tom, že z jejich pohledu má mediální pokrytí pedofilie vliv na společnost obecně a na osoby hledající pomoc s pedofilními zájmy zvláště. Všichni navíc zaznamenali pozitivní i negativní důsledky, které budou v následující části rozděleny do jednotlivých částí.

3.3.1. Vzdělávání a destigmatizace

Dotazovaní popsali, že mediální pokrytí pedofilie nabízí na společenské úrovni dvě možnosti. Zaprvé média konfrontují společnost s tímto tématem a upozorňují lidi na to, že pedofilie existuje a že není „okrajovým jevem společnosti“ (P1). Na druhou stranu mohou média o tomto tématu společnost vzdělávat (P9: „Příležitosti vidím ve vzdělávání veřejnosti.“). Z pohledu účastníků však tyto příležitosti vznikají pouze tehdy, pokud mediální pokrytí pedofilie zahrnuje obsah založený na důkazech a zpracovává téma citlivě a destigmatizujícím způsobem. Rovněž několik účastníků označilo mediální šíření informací o nabídkách prevence, jako je síť prevence „Don’t offend“, za silný nástroj, který může prostřednictvím medializace vyvolat příznivější účinky.

P8
Takže vidím potenciál, kdybyste [média] k tomu přistupovala více na základě faktů a méně emotivně.[/quote]

3.3.2. Utvrzování existujícího sociálního stigmatu ve společnosti

Účastníci shodně uváděli, že existující stigma je udržováno médii tím, že se nerozlišují pedofilní zájmy a sexuálně zneužívající chování vůči dětem, a emocionalizací tématu .

P5
Myslím, že média mohou velmi přispět k (…) destigmatizaci, stejně jako mohou velmi přispět ke stigmatizaci.

P4
Rizika plynou především z toho, že novináři neznají dostatečně dobře nástroje svého řemesla nebo je znají, ale vědomě je používají poněkud jiným způsobem a nesdělují určité nuance a snaží se o senzační titulek.

3.3.3. Zvyšování povědomí a zvyšování sebe-odkázání se k terapii

Respondenti uvedli, že medializace pedofilie zvyšuje povědomí o těch, kteří mají tyto sexuální zájmy. Z jejich pohledu mediální pokrytí pomáhá některým pedofilním jedincům uvědomit si problematické aspekty jejich sexuality.

P4
Prostě zvýšení povědomí o tom, že by mohlo jít o problém, může být dosaženo tím, že si lidé uvědomí mediální pokrytí (…) a pak si pomyslí ‚u mě může jít o problém‘.

Deset terapeutů dále poznamenalo, že mediální pokrytí podněcuje potenciální pacienty k tomu, aby vyhledali kontakt na síť prevence „Don’t offend“. Podle respondentů byl tento efekt nejvýraznější, když s léčebným projektem spolupracovali nezávislí novináři nebo když mediální kampaň zahájil sám projekt. Bylo tedy konstatováno, že síť prevence „Don’t offend“ je závislá na tom, zda o ní média informují:

P3
Ano, kontakty korelují s inzeráty ve velkých novinách. Kdykoli se něco objeví v médiích, kontaktuje nás více lidí. Takže jsme závislí na tom, zda se o nás píše v médiích.

P7
Zároveň, když vyjdou dobré články nebo dobré rozhovory, kontaktuje nás více pacientů. To znamená, že můžete oslovit hodně lidí.

Pozitivní korelace mezi medializací pedofilie (zejména pokud se na zpravodajství podílela síť prevence „Don’t offend“) a počtem pacientů, kteří vyhledají kontakt, vedla mnohé k závěru, že medializace může také pomoci překonat bariéru při vyhledávání terapie.

P4
A druhá věc je, že když se člověk dozví, že je k dispozici odborná pomoc, určitě to může snížit zábrany svěřit se odborníkovi.

3.3.4. Zvyšující se bariéry terapie a snižující se sebevědomí

Většina terapeutů uvedla, že mediální zprávy o pedofilii, zejména v kontextu nekvalitního bulvárního zpravodajství, mohou negativně ovlivnit motivaci lidí s pedofilií vyhledat terapii.

P5
Představili se nám lidé, kteří o projektu vědí už dlouho a mají pocit, že by to mohlo být něco pro ně, a kterým stigmatizace, kterou zažívají na veřejnosti, a když se k tomu přidá současná medializace, brání v tom, aby nás kontaktovali. U jiných to bylo přesně naopak.

Terapeuti opakovaně zmiňovali stigmatizaci lidí s pedofilními zájmy, kterou prohlubují různá média. Podle respondentů tato stigmatizující medializace brání lidem s pedofilními zájmy vyhledat pomoc a zvyšuje míru jejich tísně.

P6
Stigmatizace pak brání pacientům, aby se na nás vůbec obrátili. (…) Zároveň ale [medializace] pomáhá, protože lidé už nechtějí být stigmatizováni a pak potřebují terapii v našem projektu. Ale také je to odradí, protože ani s námi nebo s někým jiným se neodváží mluvit o tom, co se v nich skutečně děje.

Účastníci se navíc domnívali, že senzacechtivé a stigmatizující zprávy v médiích ovlivňují sebevnímání postižených a zvyšují jejich strach ze zveřejnění.

P4
Ano, samozřejmě, velmi senzacechtivé zpravodajství (…) může samozřejmě vést k tomu, že si člověk říká: ‚Bože, raději se nebudu odhalovat‘.

P2
A naopak se samozřejmě lidé budou cítit stigmatizovaní, budou mít problém se na nás obrátit, protože obraz, který o sobě mají, je ‚zrůda‘, ‚zločinec‘. I když to neodpovídá skutečnosti. Takže to má samozřejmě dopad. Má to vliv hlavně na sebevnímání dotyčných lidí.

Účastníci vyslovili hypotézu, že právě díky negativnímu vlivu na sebevnímání a strachu z odhalení vede stigma zprostředkované médii k sociální izolaci lidí s pedofilií. Sociální izolace navíc následně představuje rizikový faktor pro páchání sexuálního zneužívání dětí (praktické i hands-off delikty), jak zmínil jeden z účastníků.

P2
Rizikem je stigmatizace, což není dobré pro nikoho, protože po stigmatizaci následuje samozřejmě osamělost. A osamělost je rizikovým faktorem pro, opět v nejširším slova smyslu, sexuální zneužívání dětí nebo používání snímků sexuálního zneužívání dětí.

Přestože medializace může mít negativní vliv na přijetí nabídky prevence, několik respondentů poukázalo na to, že pracují především s lidmi s pedofilními zájmy, kteří tuto bariéru již překonali.

P1
Neznám lidi, kteří k nám nepřijdou. Vím, že pro mnoho lidí, kteří jsou u nás, je problém, že pedofilie je tak stigmatizovaná. A proto rostou zábrany otevřít to někomu dalšímu. Ale ti, kteří k nám přicházejí, tuto bariéru překonávají.

3.3.5. Důsledky pro osoby s pedofilií v průběhu jejich léčby

Vzhledem k tomu, že pacienti sítě prevence „Don’t offend“ již překonali bariéru, která jim bránila v samostatném přihlášení se k léčbě, zajímalo nás, jaké další důsledky může mít medializace na lidi s pedofilními zájmy v průběhu léčby.

Pacienti s pedofilií trpí stigmatizujícím mediálním pokrytím

Terapeuti se shodli, že mediální pokrytí ovlivňuje jejich pacienty i v jiných ohledech. Účastníci hlavně popisovali, žestigmatizace prostřednictvím mediálního pokrytí zvyšuje u jejich pacientů úzkost, sebestigmatizaci a strach z coming outu.

P8
Takže to jde až k sebevražedným myšlenkám

P2
No, předpokládám, že velká část mediálního pokrytí přispívá ke stigmatizaci a z toho víme, že naši pacienti se cítí mnohem více stigmatizováni (…) to má samozřejmě vliv na jejich sebevědomí (…) a myslí si, že jsou mnohem větší zrůdy, než si myslí společnost.

Vyrovnávání se se stigmatizujícími informacemi v médiích se často stává součástí terapie

Terapeuti uváděli, že mediální pokrytí pedofilie se obvykle stává opakujícím se tématem v rámci týdenních skupinových terapeutických sezení. Poukázali na to, že je to obzvláště patrné, když média informují o významném případu pohlavního zneužívání dětí nebo držení obrazových metriálů zobrazujících zneužívání dětí (např. Sebastian Edathy) nebo když dojde ke změně zákona. V této souvislosti pacienti a terapeuti obvykle diskutovali o veřejném obrazu „pedofila“ a o tom, zda a nakolik se s ním pacienti ztotožňují. Pokud je medializace tohoto tématu intenzivní, zaznamenali, že se pacienti začali více obávat, že ostatní mohou odhalit jejich sexuální zájmy, a cítili se více diskriminováni. Zúčastnění zdravotníci uváděli, že se snažili pacienty povzbudit, aby kriticky zkoumali stigmatizující články a připomínali si, jak funguje mediální zpracování (např. zaměřené pouze na osoby, které se dopouštějí trestných činů vůči dětem).

P3
[Pacienti], kteří nám říkají: ‚Máme pocit, že jsme odsuzováni jako zrůdy, jen kvůli těmto sexuálním zájmům‘.

P4
[Na to] musím odpovědět ‚ne‘, ale také proto, že neposkytujeme žádná koncepční doporučení. Ale řeší se to [mediální pokrytí] a z toho pak to, jak si tyto informace třídí sami pro sebe do svého pohledu na svět.

P11
Nic konkrétního, kromě toho, že se zabýváme tím, jak mediální pokrytí funguje.

3.4. Informace o pedofilii hodné zveřejnění z pohledu terapeutů (RQ4)

Účastníci uvedli, že vynikající zpravodajství o pedofilii se vyznačuje nuancovaným, objektivním, neodsuzujícím a destigmatizujícím zobrazením. Respondenti dále zdůraznili čtyři skutečnosti, kterými by se novináři měli ve svém zpravodajství zabývat a které jsou popsány v následujícím textu.

3.4.1. Rozdíl mezi sexuálními preferencemi a sexuálním chováním vůči dětem

Všichni se shodli na tom, že média by měla informovat o tom, že mít sexuální zájem o děti a dopouštět se sexuálních deliktů vůči dětem není totéž.

P2
No, kdykoli se objeví slovo pedofilie, mělo by se na úvod napsat velkými písmeny (…): „Pedofilie není sexuální zneužívání dětí a sexuální zneužívání dětí není pedofilie. Nebo jen rámeček s definicí: ‚Co je to pedofilie?‘

P1
Rozdíl mezi sexuálními preferencemi a sexuálním chováním by měl být řešen znovu a znovu, pokud je to možné.

3.4.2. Odsuzujte trestné činy, neodsuzujte fantazie

Někteří respondenti dále poukázali na to, že informovat o rozlišování mezi sexuálními preferencemi a sexuálním chováním vůči dětem znamená také rozlišovat mezi rovinou sexuální fantazie a sexuálního chování. Zdůrazňovali, že na rozdíl od sexuálních fantazií s dětmi by sexuální chování dospělých vůči dětem mělo být vždy odsouzeno, a to bez ohledu na sexuální preference pachatele.

P4
V sexualitě je velký rozdíl mezi tím, co se děje ve fantaziích nebo na úrovni představ, a tím, co skutečně konáme na úrovni chování.

P8
Fantazie není chování.

3.4.3. Není to okrajový jev ve společnosti

Přestože jsou lidé s pedofilií často považováni za velmi vzácné, někteří z respondentů (n = 3) považovali za důležité zdůraznit, žemít sexuální fantazie zahrnující děti není ve společnosti vzácný jev.

P1
A to, že se nejedná o okrajový jev společnosti.

3.4.4. Nikdo si nevybírá své sexuální preference

Účastníci argumentovali, že vzhledem k tomu, že lidé s pedofilními zájmy jsou mnoha lidmi ve společnosti odmítáni a často obviňováni z toho, že si tuto sexuální preferenci vybrali záměrně, mělo by mediální zpravodajství zdůrazňovat, že si tyto sexuální zájmy nikdo nevybírá a že si nikdo nezaslouží, aby byl kvůli tomu odsuzován nebo obviňován.

P7
]Že to začíná s pubertou, tedy nejen u lidí 50+, že se to může stát skutečně každému a že si to nikdo nevybírá záměrně.

4. Diskuse

Tato studie použila kvalitativní metodologii k získání vhledu do charakteristik a účinků současného mediálního pokrytí pedofilie v Německu. Za tímto účelem jsme vedli rozhovory s 11 zdravotnickými pracovníky berlínské pobočky preventivní sítě „Don’t offend“ ohledně jejich vnímání mediálního pokrytí pedofilie (RQ1), běžných mylných představ (RQ2), přínosů a rizik mediálního pokrytí pedofilie (RQ3) a skutečností, kterých by si novináři měli být vědomi, když píší o pedofilii (RQ4).

Naši účastníci popsali mediální pokrytí pedofilie jako nediferencované, emocionálně nabité a stigmatizující. Naše výsledky však také naznačují značné rozdíly v mediálním zobrazování osob s pedofilií. To je v souladu s předchozím výzkumem, tj. s [31], který vypozoroval, že mediální zprávy o pedofilii nezobrazují tento jev realisticky. Účastníci studie zejména kritizovali běžné ztotožňování pedofilie se sexuálním zneužíváním dětí, kdy je osoba označována za „pedofila“ na základě trestných činů, nikoliv na základě důkladného klinického posouzení sexuálních zájmů obviněného. To je v literatuře věnované stigmatizaci a pedofilii v mnoha západních zemích běžný problém [11,32,33,36]. Účastníci nicméně vnímali také pozitivní trend směrem k většímu množství faktografických zpráv v médiích v Německu v průběhu několika posledních let.

V souladu s literaturou týkající se stigmatizace duševních nemocí nebo sexuálních deliktů, tj. [14,19,21,40], naše výsledky naznačují, že mediální pokrytí může společnost jak vzdělávat, tak utvrzovat stigmatizující přesvědčení. Zarážející je, že naše výsledky naznačují, že i negativní zpravodajství může mít přínos, přinejmenším ve srovnání s žádným zpravodajstvím, protože může u lidí s pedofilií zvýšit povědomí o jejich sexualitě. Nicméně z pohledu terapeutů v tomto vzorku jsou jako nejpřínosnější vnímány přesné zprávy o pedofilii. To koresponduje s několika studiemi, které prokazují pozitivní vliv objektivního a benevolentního mediálního zpravodajství na postoje veřejnosti k lidem s duševní poruchou nebo lidem, kteří se sexuálně provinili, tedy [14,40].

V souladu s teorií zpravodajské hodnoty [15,16] naše zjištění naznačují, že lidé s pedofilií jsou předmětem diskusí především v souvislosti s aktuálními mediálně známými případy sexuálního zneužívání dětí. Ačkoli se zdá, že mediální zpravodajství v Německu je nyní vyváženější a informuje také o existujících nabídkách prevence, média mají stále tendenci spojovat pedofilii se sexuálním zneužíváním dětí, zatímco osoby s pedofilií, které se jí nedopouštějí, nejsou pro novináře zpravodajsky zajímavé. Kliničtí lékaři ze současného vzorku se k tomuto typu zpravodajství vyjadřovali shodně kriticky, neboť upozorňovali, že vystavuje osoby s pedofilií riziku citového strádání v důsledku internalizace stigmatizace a obav z odmítnutí. Jinak řečeno to znamená, že jednostranné a nediferencované mediální zpravodajství pravděpodobně přispívá k rozvoji pedofilní poruchytím, že v souvislosti s pedofilními zájmy vyvolává distresové symptomy, jako je stud nebo úzkost.

Průzkum Cohena a jeho kolegů [55] proto ukázal, že více než třetina jejich komunitního vzorku účastníků s pedofilií uváděla chronické sebevražedné myšlenky. Na tomto pozadí se zdá být nezbytné, aby se pedofilům, kteří se nedopouštějí trestné činnosti, přisuzovala vyšší zpravodajská hodnota, aby se tak působilo proti jednostrannému mediálnímu pokrytí, které může přispívat k psychickému strádání. Nicméně nuancované a na faktech založené zpravodajství může vzniknout pouze tehdy, pokud se novinářům dostane odborné pomoci a vedení při psaní o tématech, která jsou plná emocí a stigmatizace. Úspěšné přijetí odborných pokynů pro novináře bylo prokázáno v jiných oblastech (např. pokyny pro informování o sebevraždách, které vypracovala Světová zdravotnická organizace [56]). Je proto důležité vypracovat pokyny pro mediální pokrytí pedofilie a rozeslat je novinářským sdružením.

Naše výsledky navíc naznačují různé negativní vlivy mediálního pokrytí zejména na osoby s pedofilními zájmy, které vyhledávají terapeutickou pomoc. To koresponduje s dalšími kvantitativními a kvalitativními studiemi, které naznačily negativní vliv stigmatizace veřejnosti na osoby s pedofilními zájmy [26,29,30], a zároveň přidávají důležité postřehy o tom, jak může zejména mediální zpravodajství k této stigmatizaci přispívat. Co se týče vlivu mediální stigmatizace na bariéru k sebeodeslání k léčbě, poskytuje naše studie další cenné poznatky. Zatímco předchozí kvantitativní studie nezjistila významnou korelaci mezi stresem spojeným se stigmatizací a motivací k terapii u neklinického vzorku mužů s pedofilií [28], terapeuti v této studii usuzovali, že stigmatizující mediální zprávy snižují ochotu vyhledat terapii u osob s pedofilní poruchou. Přesto je o vlivu různých typů mediálního zpravodajství na ochotu vyhledat léčbu u lidí s pedofilní poruchou známo jen málo. Proto, aby bylo možné lépe porozumět účinkům mediálního zpravodajství, může další výzkum experimentálně zkoumat vliv různých typů mediálního zpravodajství na zvýšení motivace k terapii u lidí s pedofilní poruchou. V této souvislosti se jeví jako zásadní zkoumat rámcování článků. Jak bylo uvedeno výše, média obvykle informují o nabídkách léčby pro osoby s pedofilií v kontextu prevence sexuálního zneužívání dětí, z čehož vyplývá, že osoby s pedofilií potřebují terapii především proto, aby zabránily sexuálnímu násilí na dětech. Tento způsob zarámování prevence nemusí odrážet skutečné potřeby mnoha lidí s pedofilií, kteří se nedopouštějí trestné činnosti. Podle nedávných studií [29] mnoho lidí s pedofilní poruchou hledá pomoc především proto, aby se naučili řešit psychosociální problémy a psychické potíže, a nikoli proto, že by v sobě viděli riziko spáchání trestného činu sexuálního zneužívání dětí. Další nebo alternativní zarámování, které se zaměřuje na psychologické potřeby postižených osob, a nikoli na prevenci sexuálního zneužívání dětí, by mohlo informovat osoby s pedofilií, které nepáchají trestnou činnost, o terapeutických přístupech, které lépe odpovídají jejich cílům v oblasti duševního zdraví.

Ve srovnání s jinými zeměmi chrání německé zákony důvěrnost informací o terapeutovi/klientovi, včetně informací o parafilických fantaziích a případných sexuálních deliktech v minulosti. Tato důvěrnost vytváří bezpečné prostředí, které povzbuzuje osoby s pedofilií hledající pomoc, aby se svěřily terapeutovi. V důsledku toho by se v Německu mohly relativně snadno etablovat programy primární prevence proti sexuálnímu zneužívání dětí, jako je projekt „Don’t offend“ nebo jiné programy specializované na léčbu osob s pedofilními poruchami, ve srovnání se zeměmi, které mají např. zákony o povinném hlášení. Navrhujeme proto, aby budoucí výzkum prozkoumal mediální pokrytí pedofilie v jiných zemích a mediálních systémech, kde lze očekávat ještě větší nedostatek zpravodajství o pedofilii založeného na důkazech a menší dostupnost a informovanost o možnostech léčby pedofilní poruchy. O to důležitější je zkoumat, jak média v jiných zemích informují o pedofilii a jaké sociální prostory si lidé s pedofilními zájmy sami vytvářejí (např. webová fóra), nejsou-li k dispozici žádné nebo jen omezené terapeutické možnosti.

Pro zlepšení kvality mediálního pokrytí pedofilie účastníci zdůraznili čtyři klíčové skutečnosti, které by měly být uvedeny v každém článku na toto téma, který je určen širokému publiku. Jako nejvýznamnější bod účastníci studie opět vyzdvihli rovnítko mezi pedofilií a sexuálním zneužíváním dětí, protože udržuje stigma spojené s pedofilií a může odříznout osoby s pedofilií od zdrojů sociální a emocionální podpory. Terapeuti proto doporučují, aby mediální zprávy vysvětlovaly rozdíl mezi pedofilií jako sexuálním zájmem a sexuálním násilím na dětech. Jak navrhují Harper a Harris [57], používání termínu „lidé se sexuálním zájmem o děti“ namísto „pedofil“, aby se předešlo spojování s lidmi, kteří se dopouštějí sexuálních deliktů, může být prvním krokem ke snížení zaměňování těchto dvou konceptů, viz také [58]. Kromě toho by novináři měli v souvislosti s informováním o případech sexuálního zneužívání dětí používat termín pedofilie/pedofilní porucha pouze tehdy, pokud existují dostatečné důkazy (obvykle založené na psychiatrickém nebo sexuologickém znaleckém posudku), že obviněný skutečně má sexuální zájem o děti. Pokud takové informace nejsou k dispozici, měli by se novináři zdržet používání potenciálně falešných diagnostických označení a místo toho používat přesnější terminologii, jako je „obviněný/obžalovaný“. Novináři mohou rovněž využít této příležitosti a připomenout svým čtenářům, že sexuální chování není spolehlivým ukazatelem pedofilie, neboť značnou část sexuálních trestných činů vůči dětem páchají lidé bez sexuální preference k dětem.

Kromě toho účastníci uvedli, že je nezbytné sdělit, že sexuální fantazie a sexuální chování jsou různé koncepty a nikoli synonyma. To je v souladu s výzkumem, který ukazuje, že lidé, kteří mají sexuální fantazie o škodlivých nebo nezákonných činech (jako v případě fantazií o sexuální agresi), v drtivé většině tyto fantazie neuskutečňují [59].

Pedofilie navíc není tak vzácná, jak se mnozí domnívají, a neměla by se proto uvádět jako okrajový jev. [1-3].

Předchozí výzkumy zjistily, že lidé se stigmatizovanou identitou (např. duševní poruchou) jsou často ostatními viněni z toho, že mají toto stigma, což může vést k sociálnímu odmítnutí i sociálnímu vyloučení [60-62]. O to důležitější je sdělit, že lidé s pedofilními zájmy si své sexuální zájmy nevybírají, stejně jako si je nevybírá nikdo jiný.

5. Omezení

Ačkoli jsou výsledky podnětné, jsou založeny na malém a vysoce výběrovém vzorku lékařů z berlínského pracoviště preventivní sítě „Don’t offend“. Jak uvedli sami účastníci studie, měli klinické zkušenosti pouze s dílčím vzorkem osob s pedofilií, konkrétně s těmi, kteří se do projektu sami přihlásili a kteří zažívali psychické potíže a/nebo se pokládali za rizikové z hlediska možnosti spáchání sexuálního trestného činu. Nemohou tedy poskytnout poznatky týkající se lidí s pedofilií, kteří nepotřebují terapii nebo nevyhledávají jiné terapeutické možnosti. Rovněž nám nemohou poskytnout informace o pohledu na osoby s pedofilií, které se dopouštějí sexuálních deliktů na dětech nebo jsou jimi ohroženy, ale neuvědomují si problém a nejsou motivovány k vyhledání léčby. Zejména je pravděpodobné, že účastníci budou mít omezený kontakt s lidmi s pedofilií, kteří nepociťují trápení kvůli svým sexuálním zájmům nebo se neobávají jednání na základě svých sexuálních impulzů (např. proto, že mají dostatečnou kontrolu chování). Dále terapeuti nepřijdou do kontaktu s lidmi s pedofilií, kteří se příliš bojí kontaktovat síť prevence „Don’t offend“ kvůli obavám ze stigmatizace a také strachu, že by mohli být rozpoznáni a identifikováni, nebo z jiných důvodů (např. omezená mobilita, nedostatek času), které klientům brání v kontaktu se sítí „Don’t offend“. To mohlo vést k tomu, že terapeuti přeceňovali nebo podceňovali potenciální negativní vliv stigmatizujících zpráv v médiích na ochotu pokračovat v terapii. Budoucí studie, které budou analyzovat dopad mediálního zpravodajství na osoby s pedofilními zájmy v neklinickém prostředí, mohou některé z těchto nedostatků odstranit, protože by mohly oslovit účastníky, kteří by mohli mít z terapie prospěch, ale dosud terapeutickou pomoc nevyhledali.

Kvalitativní design může pomoci prohloubit naše porozumění danému tématu a/nebo vytvořit nové hypotézy. V našem případě nám deskriptivní přístup umožnil získat cenné poznatky o komplexním vztahu mezi mediální stigmatizací, symptomy tísně a přijetím terapie u osob s pedofilií, které by měly být dále zkoumány ve větších a kontrolovanějších kvantitativních studiích. Redukce rozhovorů na výběr parafrázovaných kódů a tematických rámců však může vést ke ztrátě informací nebo idiosynkratického významu [63]. Kromě toho nemůžeme na základě našich výsledků určit sílu nebo významnost účinku, ani stanovit kauzalitu. Proto doporučujeme k testování kauzálních účinků stigmatizujících zpráv s větší metodologickou důkladností používat kvantitativní opatření a experimentální prostředí, tedy [21].

6. Závěry

Cílem této studie bylo získat hlubší porozumění důsledkům mediálního pokrytí pedofilie pro duševní zdraví osob s pedofilií a jejich chování při vyhledávání pomoci. Výsledky naznačují, že mediální pokrytí pedofilie má řadu potenciálních rizik a přínosů. Jako nejškodlivější se jeví především emotivní, stigmatizující a jednotně negativní mediální pokrytí pedofilie, které je běžné ve bulvárním tisku (tj. nerozlišuje mezi pedofilií jako sexuální preferencí, pedofilní poruchou jako duševní poruchou a sexuálními delikty vůči dětem).

Ischebeck a Stelzmann [64] tvrdí, že mnoho mylných představ o pedofilii je způsobeno nedostatečnými znalostmi novinářů. Někteří novináři ve svém průzkumu uvedli, že by uvítali větší odbornou podporu týkající se tohoto tématu. V souladu s tím naše zjištění naznačují, že spolupráce mezi novináři a klinickými odborníky může změnit způsob, jakým novináři píší o duševních poruchách. Z tohoto důvodu by jak odborníci na duševní zdraví, kteří mají sexuologickou kvalifikaci a léčí osoby s pedofilní poruchou, tak novináři měli aktivně spolupracovat na zvýšení kvality mediálního zpravodajství o pedofilii, pedofilní poruše a sexuálním zneužívání dětí. Kromě toho se zdá být vhodné, stejně jako v případě jiných duševních onemocnění, formulovat pokyny pro novináře. Například Světová zdravotnická organizace zveřejnila podrobná doporučení, jak eticky informovat o sebevraždách (např. „Poskytněte informace o tom, kde hledat pomoc“) [56]. Jako první krok na podporu eticky citlivého informování o pedofilii navrhujeme box s fakty (Obrázek 1), který obsahuje zpravodajsky zajímavá fakta o pedofilii z pohledu odborníků.

Obrázek 1: Zpravodajsky zajímavá fakta o pedofilii

Ne každá osoba s pedofilií se dopouští sexuálního zneužívání dětí a ne každé sexuální zneužití dítěte je spácháno osobou s pedofilií.
Sexuální fantazie a sexuální preference nejsou totéž, co sexuální chování (jakým je např. sexuální zneužívání dětí nebo používání snímků zobrazující sexuální zneužívání dětí).[sup][sup][/sup][/sup]
Vlastní sexuální preference není záměrnou volbou. Nikdo by za ní neměl být odsuzován. [] Za sexuální zneužívání dětí nebo za používání snímků zobrazujících sexuální zneužívání dětí by měl být odesouzen každý bez ohledu na své sexuální preference.
Mnoho lidí s pedofilií přebírá odpovědnost za svou sexuální preferenci a nejedná dle svých sexuálních impulsů.
Sexuální zájem o děti není vzácný: odhaduje se, že sexuální fantazie o dětech má 1-5% mužů, což je více, než by se mnozí mohli domnívat.

Příloha A: Dotazník

Dobrý den, pane/paní XY, nejprve vám děkuji, že jste si udělal/a čas a odpověděl/a na několik mých otázek. Jak jste se již dozvěděl od pana XXX, já a moji kolegové – z Institutu mediálních a komunikačních studií – v současné době provádíme výzkum mediálního pokrytí (obecně: tisk, televize, internet) o pedofilech/pedofilii. V této souvislosti bych si s Vámi ráda promluvila mimo jiné o tom, jak vnímáte mediální pokrytí pedofilů/pedofilie, zda má vliv na terapii apod.

Pro zjednodušení bych rád rozhovor nahrál. Získaná data budou použita pouze pro vědecké účely a budou analyzována anonymně, takže nebude možné vyvozovat žádné závěry k Vaší osobě. Souhlasíte s tím?

1. Než začneme hovořit o medializaci, zajímá mě, jak jste začal pracovat pro projekt „Don´t offend“. Možná byste o tom mohl říci pár slov.

Jaká je vaše přesná pracovní náplň?
Jak vypadá vaše každodenní pracovní rutina?
S kolika pacienty v současné době pracujete?

2. Když se zamyslíte nad medializací pedofilů/pedofilie obecně, jak byste ji popsal/a? Zeptat se, pokud nebylo zmíněno:

Můžete uvést krátký příklad, který – z vašeho pohledu – představuje typické mediální pokrytí?
Existují v rámci mediálního pokrytí nějaké rozdíly? (Bild vs. FAZ, exemplifikace vs. objektivita).
Jak silné je podle vás zkreslení? Případně: Odpovídá mediální pokrytí vašemu profesionálnímu pohledu?
Jaké jsou typické/nejčastější chyby, které se vyskytují v mediálním pokrytí? Případně: Jaké jsou nejčastější otázky týkající se médií? Existují nějaké rozdíly, když porovnáte typickou mediální zprávu o pedofilii s vaším profesionálním pohledem?
Kdybyste měli nyní odhadnout: Jaké procento mediálního zpravodajství odráží realitu? Alternativně: klinický obraz
Jaké problémy vidíte ve způsobu, jakým média informují?
Studie ukázaly, že téma pedofilie je silně stigmatizováno. Jakou roli v tom hrají média? (Posilování, osvěta atd.).
Jak intenzivně se sami zabýváte mediálním zpravodajstvím? Jak se to týká vašeho každodenního života: Jak často o tom čtete?

3. Jak by podle vás mělo vypadat mediální zpravodajství?
Zeptat se, pokud nebylo zmíněno:

Existují nějaké informace, které by měly být sdělovány v každém článku, reportáži apod.
A pokud ano, jaké informace o pedofilii by podle vás měly být vždy uváděny?

4. Myslíte si, že mediální zpravodajství – obecně – má vliv na přijímání možností terapie?

Jaký vliv má?
Proč má tento vliv?
Zábrany přijmout terapeutickou příležitost jsou obvykle poměrně vysoké. Myslíte si, že na to má mediální pokrytí vliv?
Pokud ano, v jaké formě?

5. Máte pocit, že kromě možné inhibice přijetí terapie má medializace na vaše pacienty nějaký konkrétní vliv?

Pokud ano, jak to vypadá?
Existují/existovaly momenty, kdy jste s pacienty o medializaci mluvil/rozprávěla zcela konkrétně? O čem to bylo?
Dáváte svým pacientům doporučení, jak se s takovou medializací vypořádat?

6. Na závěr by mě zajímalo, jaké příležitosti a rizika vidíte v medializaci pedofilie.

Diskuze ke článku

Mediální pokrytí pedofilie