Jmenuji se Pavel, je mi dvacet sedm let a narodil jsem se jako efebofil. Co tato deviace znamená? Je to zaměření na dospívající chlapce, zhruba ve věku 11-14 let. Tuto deviaci jsem si nevybral a dalo mi spoustu času a práce se s ní vyrovnat a naučit žít.
Celé to začalo asi ve věku mých 14 let, kdy jsem si poprvé začal uvědomovat, že na rozdíl od mých vrstevníků je mi příjemněji ve společnosti kamarádů než kamarádek, ale tehdy jsem tomu ještě nepřikládal žádný význam.
Postupem času jsem si prošel nějakými vztahy s děvčaty, ale nikdy to nevydrželo nějak déle a já podvědomě cítil, že to asi nebude to pravé. Jenže jsem vůbec nevěděl, co dělat, jak se k tomu postavit a ani jsem si sám sebe nedovedl představit v nějakém vztahu s klukem. Byl jsem si vědom toho, že ve společnosti je to odsuzované, zavrženíhodné a zvrhlé. Nechtěl jsem se v žádném případě nějak lišit od většiny a být ten, na kterého si budou všichni ukazovat prstem a tak jsem to celou dobu skrýval a dusil v sobě.
Vše se mi dařilo až do doby, kdy jsem spáchal trestný čin.
Asi půl roku před spácháním trestného činu jsem se seznámil s chlapcem, kterému bylo v té době 14 a půl roku. Začali jsme spolu kamarádit a mě bylo v jeho společnosti příjemně. Bylo jedno, co zrovna děláme nebo kde jsme, stačila mi pouze jeho přítomnost. Začali jsme většinu volného času trávit společně. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak moc si zahrávám a neměl jsem ani ponětí, že se rozběhlo něco, co už lze stěží zastavit.
A taky že nešlo. Vše začalo mými letmými dotyky a jakoby náhodným kontaktem v oblasti jeho přirození. Nedělo se tak pořád, většinou to bylo pouze u nás doma a to při hrách, nebo když jsme jen tak „blbli”. Neuměl jsem si vysvětlit, proč to dělám. Cítil jsem, že je mi to příjemné a že mě to vzrušuje, ale zároveň jsem věděl, jak moc riskuju, že o něho přijdu a to bylo to poslední, co jsem chtěl. Po každé takovéto návštěvě jsem byl naštvaný sám na sebe, vyčítal jsem si to a sliboval si, že příště se to již nestane a že se ovládnu. Ale ovládnout jsem se nedokázal.
Takovéto letmé dotyky mi stačily asi dva měsíce, poté už to bylo pro mne málo a má sexualita mě hnala dál.
Opět jsme se z legrace prali a já se nechal na oko přeprat. Když už jsem jakoby nevěděl, jak se z jeho sevření dostat, sáhl jsem mu mezi nohy, stiskl a chvíli držel. Byl to pro mne nepopsatelný pocit vzrušení, když jsem cítil, jak i na něho přichází erekce. V tom se mi vytrhl a zeptal se, co a proč jsem to dělal. Odvětil jsem, že už jsem nevěděl, co jiného dělat, abych se z jeho sevření dostal. Měl radost, že mě dostal do kolen a já byl taky spokojený, ne-li šťastný.
No a potom přišla ta horší stránka věci. Asi po třech měsících se svěřil svému staršímu kamarádovi a ten ho přesvědčil, aby celou věc šel nahlásit.
Čekal jsem na něho a myslel si, že se jako ostatní dny staví. Ale nestavil se. Zkusil jsem tedy mobil a ten byl zase vypnutý. Začal jsem přemýšlet, co se děje a proč se nemůžu dovolat. Nakonec mi to nedalo a vydal jsem se k němu.
Zazvonil jsem a ozvala se jeho mamka, která mě už delší dobu znala. Jenže nebyla jako jindy příjemná, ale byla taková odměřená a divná. Odbyla mě větou, že neví, kde je a položila telefonek.
A od toho dne jsem ho viděl až u soudu, který byl jedním z nejhorších dnů v mém životě vůbec. Nebylo vůbec jednoduché mluvit o všech těch intimních věcech a niterních pocitech. Hrozně jsem se styděl a byl naštvaný sám na sebe za to, že jsem se nedokázal ovládnout a že k něčemu takovému vůbec došlo.
Toho dne jsem byl odsouzen ke dvěma a půl rokům nepodmíněně. Po poradě s právníkem jsme se proti rozsudku na místě odvolali. Po nějaké době proběhl odvolací soud u krajského soudu, který mi z mého trestu ubral půl roku. Můj trest tedy zněl: Dva roky nepodmíněně za pohlavní zneužívání, par. 242 a poté nařízená ochranná sexuologická léčba.
Asi každý z nás slyšel, jak to chodí ve vězení s lidmi, kteří mají takovéto paragrafy. Můj nástup trestu se blížil a já byl po psychické stránce na dně. Snažil jsem se nemyslet na blížící se datum nástupu, ale nešlo to. Ať jsem dělal, co jsem dělal, stále jsem to nemohl dostat z hlavy. Třeba to nebude takové, jak se říká, utěšoval jsem se, ale skutečnost se od vyprávění moc nelišila.
Svůj trest jsem si odpykal v plné výši. Byly to nejhorší dva roky v mém životě. Nechci zde popisovat, co se děje v kriminálech lidem odsouzeným za pohlavní zneužívání nebo za násilné trestné činy, ale nic příjemného to rozhodně není. Tito lidé se automaticky dostávají na samou spodní hranici vězeňské hierarchie a škála týrání je opravdu široká, začínaje různými naschvály, nadávkami, ponižováním a tvrdým fyzickým napadením konče. Je to vlastně takový „trest v trestu“.
No a pak přišla léčba, kterou mi soud nařídil vykonat v psychiatrické léčebně na sexuologickém oddělení.
Je to režimové oddělení, takže po celý den jsou zde různé aktivity zaměřené hlavně na poznávání sama sebe a své sexuality.
Zprvu jsem vůbec nechápal, co se po mě chce, a jen jsem obdivoval pacienty, kteří dokázali zcela otevřeně hovořit o své sexualitě a o svých pocitech. Nedokázal jsem mluvit jako oni a už vůbec jsem si nedokázal připustit, že zrovna moje sexualita potřebuje k plnému uspokojení dospívající chlapce.
V tomto směru mi hodně pomohly rozhovory s odborníky z oboru psychologie a sexuologie a také poslech ostatních pacientů na terapeutických skupinách, kteří měli stejné problémy jako já. Dozvěděl jsem se například, že nikdo z nás si svou deviaci nevybral a nezbývá nám nic jiného, než ji poznat a naučit se s ní žít. Rozhodl jsem se proto poznat svou sexualitu, ať už je jakákoli, a začal jsem studovat odbornou literaturu a poslouchat rady, které mi byly dávány.
Postupem času mi to do sebe začalo pomalinku zapadat a já poprvé v životě sám sobě přiznal, že jsem jiný. Stále jsem ale měl problémy o tom hovořit před ostatními pacienty, ani vlastně nevím proč, prostě mi to nešlo.
Zlom v celém mém dosavadním životě přišel zhruba po šesti měsících léčby, kdy jsem si v léčebně našel partnera z řad bývalých pacientů. Nejdříve jsme si jen psali po internetu, ale během několika málo dní jsme zjistili, že k sobě máme hodně blízko a ve spoustě věcí si skvěle rozumíme. Začal jsem jezdit na propustky k němu domů a stali se z nás partneři.
Najednou mi bylo úplně jedno, kdo mě uvidí s klukem a co si bude myslet. Byl jsem poprvé v životě opravdu šťastný a zamilovaný. Najednou se z ničeho nic rozplynuly i mé obavy a já začal o všem otevřeně hovořit jak na skupinách, tak i v soukromí se svými přáteli.
Konečně vím, kdo jsem a kam skutečně patřím.