Kognitivní vývoj dětí – část 1.: Piagetova stádia kognitivního vývoje

Kognitivní vývoj se zřejmě nejčastěji popisuje pomocí Piagetových stádií. Ta by se dala charakterizovat jako stádia kognitivního vývoje, kterými si každé dítě postupem času projde. Dokážeme určit i přibližný věk, v němž které stádium probíhá, ale tento věk není pevně daný – vývoj dítěte záleží i na jeho okolí (kultuře, míře inteligence, sociálních a ekonomických faktorech). Ale pořadí stádií bez ohledu na věk, v němž tohoto stádia bylo dosaženo, se nemění.

Zajímavá vsuvka: Kdo byl Piaget?


Jean Piaget (1896–1980) byl švýcarský filozof, přírodní vědec a vývojový psycholog, který se proslavil studiem dětského myšlení a teorií kognitivního vývoje. (…) Na universitách v Curychu (1918–1919) a v Paříži (1919–1921) studoval dětskou psychologii a pedagogiku. (…) Roku 1919 se přestěhoval ze Švýcarska do Paříže, kde učil na chlapecké škole Grange-aux-Belles vedené Alfredem Binetem, tvůrcem tzv. Binetova testu inteligence. Při známkování několika takových inteligenčních testů si všiml, že malé děti opakovaně chybovaly v určitých otázkách. Piageta tolik nezajímal samotný fakt, že děti chybovaly, ale že stále dělaly stejný druh chyb, který starší děti a dospělí nedělali. To ho vedlo k myšlence, že v poznávání čili kognitivních procesech se dětí podstatně liší od dospělých. Nakonec zveřejnil souhrnnou teorii o tom, jak jednotlivci procházejí několika kvalitativně odlišnými stupni kognitivního vývoje.

– Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Piaget
– Zdroj obrázku: http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2005_Papert_Ziskova/Predstavitele.htm

Vyjma dětí, které učil, Piaget později zkoumal i své vlastní děti. Částečně i na základě tohoto pozorování se začal zajímat o přirozený proces zrání dítěte a o jeho interakci s prostředím.

Piaget si nemyslel, že dítě je jen pasivní jedinec, který „jen čeká, až u něj dojde k vývoji“ – naopak měl za to, že dítě se tohoto procesu vývoje aktivně účastní, je zvídavé a experimentuje, co se stane, když něco udělá. Některé tyto pokusy mohou být poměrně nevinné („Co se stane, když posunu sklenici na kraj stolu?“, „Jak bude chutnat ten červený bonbon, když si ho dám do pusy?“), ale jiné i nebezpečné („Co se stane, když strčím vidličku do zásuvky?“, „Co se stane, když položím dlaň na tu červenou plotýnku?“).

V tomto okamžiku bych i pro nás pedofily zdůraznil, že stejně tak může být (a bývá) dítě zvědavé i v rámci tělesných pocitů. Po vyzkoušení, co to udělá, když si sáhnou mezi nohy nebo se otřou rozkrokem, začnou pociťovat libé pocity. To je může vést k tomu, že začnou masturbovat, anebo je dokonce může napadnout, jaké by to bylo, kdyby jej podobně hladil někdo jiný, dospělý. A pokud by se našel někdo dospělý, je pravděpodobné, že pokud jim tyto pocity z hlazení budou libé, tak se nebudou (alespoň z počátku) bránit. Jsou přirozeně zvídavé a svět je zajímá, a to zvláště to, co je jim příjemné. To ale v žádném případě neznamená, že na sexuální aktivitu jsou připravené.

Jak bylo již řečeno, toto zkoumání děti provádějí proto, že chtějí zjistit, jak svět funguje, a nedokáží vždy plně odhadnout následky, které po tomto činu mohou přijít. Kdyby je mohly odhadnout, nikdy nedělají činy pro ně nebezpečné (viz již zmíněná rozpálená plotýnka či vidlička v zásuvce). Z toho důvodu jsou děti závislé na dospělých (rodičích, ale i jiných osobách, které mají za úkol na dítě dohlížet), od nichž se očekává, že dohlédnou na to, aby zabránili těm pokusům o poznávání, které pro dítě mohou skončit negativními následky. A těmito pokusy se rozumí nejen ty, které budou mít negativní následky hned, jak je dítě učiní, ale také ty, které mohou být negativní dopady na jeho budoucí život – mezi tyto patří i předčasná sexuální aktivita.

Tento kognitivní vývoj dětí je tedy jedním ze základních pilířů, které si musíme připomínat, abychom nežili v iluzi, že to, že dítě projevuje zájem o zkoumání intimních partií nebo prokazatelně pociťuje libé pocity při stimulaci pohlavních orgánů či jiných citlivých míst, znamená sexuální zájem a připravenost. Tyto iluze na straně dospělých mohou být pro dítě fatální, neboť dospělí (jimiž nemyslím jen pedofily) kvůli nim mohou vůči dětem selhat – myslíc si, že pakliže děti neprotestují či tyto aktivity samy iniciují, tak je to bez rizika ublížení. Je třeba si proto připomínat a uvědomovat problematiku dětského vývoje v jeho celistvosti.

1. STÁDIUM VÝVOJE: SENZOMOTORICKÉ STÁDIUM

Senzomotorické stádium probíhá u dítěte obvykle během prvních dvou let života. V tomto čase se dítě zajímá o svět kolem sebe a zjišťuje vztah mezi svým jednáním a jeho důsledky. (Je proto časté shazování objektů na zem a jiné pokusy, které rodiče zřejmě příliš neocení, ale pro dítě jsou veskrze zajímavé.) Těmito pokusy a zkoumáním dítě zjišťuje základní fungování světa kolem něj.

Důležitý faktor, kterého si u takto starých dětí lze všimnout, je tzv. „vědomí o stálosti objektu“. V praxi to znamená, že dítě si uvědomuje existenci předmětu jen v tu chvíli, kdy je daný předmět přítomen. Pokud bychom třeba několikaměsíčnímu dítěti ukazovali hračku, kterou by chtělo, okamžitě by se po ní začalo natahovat. Jakmile bychom ale danou hračku překryli nějakou látkou, pro dítě daná věc doslova přestává existovat – dítě se chová tak, jako by tam hračka nikdy nebyla.

V tomto videu (u něhož bohužel nejsou titulky, ale video mi přišlo zajímavější než jiná, strojeně namluvená videa s pro dnešní dobu již špatnou kvalitou) otec malého dítěte ukazuje, že jeho dítě selhává v pochopení již zmíněné stálosti objektu. Dítěti otec ukazuje kus okurky, o který má jeho dítě zájem. Následně tuto okurku před jeho zraky překryje kokosovým ořechem. Dítě kouká na ořech, patrně si nejasně uvědomuje, že v těchto místech okurka zmizela, ale nenapadá ho, že okurka se nemohla jen tak vypařit ze světa a že je tedy pod ořechem schovaná. Na konci videa můžeme vidět, že dítě je schopné učení – po notném zkoušení je nakonec otec úspěšný a dítě pochopí, že okurek se nevypařil, ale je schovaný:

Po čase (cca před prvním rokem života) si dítě začne uvědomovat to, že předmět nezmizí, ale že je někde schovaný, a proto jej začne hledat. Stále si však nebude uvědomovat logický aspekt věci – pokud předmět po schování opakovaně nalezne na jednom místě, bude jej na tomto místě hledat i tehdy, když jej před jeho očima schováme jinde. Obvykle až po prvním roce života dítě pochopí, že musí hledat předmět tam, kde jej vidělo naposledy. I v tomto věku je ale patrná nesoustředěnost – jakmile delší dobu dítě nemůže hledanou věc najít, přestane mít o její hledání zájem a na věc „zapomene“.

V tomto videu poukázal otec dítěte na další podstatný efekt – dítě si neuvědomuje plně svoje tělo, ještě nerozumí tomu, jak jeho tělo funguje a jaké části těla vlastně má. Vyzkouší to na experimentu, kdy dítěti ukáže několik potravin, a pak mu je přilepí na čelo. Po čase dítě pochopí, že danou věc má někde nalepenou, ale byť cítí určitý objekt na čele (stejně jako bychom ho cítili my) a vidělo, že mu to otec lepí někam na čelo, nedokáže pochopit, že je to nalepené přímo na čele.

2. STÁDIUM VÝVOJE: PŘEDOPERAČNÍ STÁDIUM

Předoperační stádium probíhá u dětí cca v období roku a půl až sedmi let. Vyznačuje se tím, že dítě dokáže pracovat s předměty a používat je i na zastoupení věcí jiných. Kupříkladu dokáže při sezení na pneumatice či holi předstírat, že jezdí na koni, anebo při hraní s panenkami si umí určit, že jedna z panenek bude otec, druhá maminka, třetí jejich dítě apod. Také začíná používat slova, kterými označuje věci kolem sebe.

I přesto dítě nerozumí stálosti věcí (Piaget by to označil za „konzervaci“). Pakliže před něj postavíme dvě stejné sklenice se stejným množstvím vody a zeptáme se jej, zda je ve sklenicích více, méně či stejně, správně odpoví, že množství je stejné. Pokud však vodu z jedné sklenice přelijeme do druhé, která je jinak tvarovaná a hladina tedy neodpovídá hladině v předchozí sklenici, dítě si bude myslet, že v jedné ze sklenic je vody více – přestože je tam stejné množství jako předtím. Nechápe tedy to, že množství zůstává stejné, ale dává čistě na vizuální dojem. Až kolem sedmého roku života začne dítě považovat za důležitější třeba početní rovnost nebo množství, než aby dávalo čistě na vizuální dojem.

Ve videu vyjma již zmíněného experimentu s vodou vidíme i situaci, kdy jsou před dítě naskládány dvě řady mincí, přičemž jsou stejně daleko od sebe. Na otázku, zda je počet mincí někde větší nebo je stejný, dítě odpoví, že stejný. Jakmile však v jedné řadě mezi mincemi zvětšíme mezery a zeptáme se dítě na stejnou otázku jako předtím, dítě si bude myslet, že v širší řadě je mincí víc, a to i když vidělo, že jsme žádnou minci nepřidali.
Následuje pokus s třemi tyčinkami. Žena položí před dítěte jednu tyčinku a před sebe dvě tyčinky, následně se zeptá dítěte, zda jsou tyčinky spravedlivě rozdělené. Dítě odpoví, že nikoliv. Když však tyčinku dítěte rozdělí na dvě (které ale společně stále tvoří jednu), dítě už vidí rozdělení jako spravedlivé.
Další je pokus se dvěma stejně dlouhými brčky. Jsou-li rovnoměrně vedle sebe, dítě si uvědomuje, že jsou stejně dlouhé. Pokud jednu z nich posuneme, dítě si bude myslet, že brčka jsou rozdílně dlouhá.
Poslední pokus na videu je se dvěma kuličkami z plastelíny, které jsou zhruba stejně velké. Vidí-li je dítě v této podobě vedle sebe, dokáže určit, že se jedná o dvě stejně hmotné kuličky. Když však z jedné z nich uděláme placku, dítě jednu ze hmot označí za větší. (Zde bych měl menší poznámku, že se žena ptá nepřesně – placka není kulička. Otázky zřejmě mohla formulovat lépe.)

Dalším typickým jevem pro toto stádium je dle Piageta egocentrismus – to znamená, že je dítě přesvědčené, že všichni ostatní vidí vše stejně jako ono samo. Typickým pokusem na prokázání tohoto hlediska je ten, kdy dítě postavíme před stůl se třemi modely hor, přičemž za stolem bude stát dospělý člověk. Následně ukážeme dítěti fotografie hor z různých úhlů a zeptáme se jej, jak si myslí, že dospělý člověk ze svého úhlu vidí hory. Dítě vybere svůj úhel pohledu (nevěří, že by to dospělý mohl vidět jinak, byť vidí, že se na hory dívá z úplně jiné strany).

V tomto videu je experiment doplněn ještě o panenku – dítě je tak tázáno, jak si myslí, že panenka vidí hory. Opětovně vybere fotografii svého úhlu pohledu.

3. a 4. STÁDIUM VÝVOJE: OPERAČNÍ STÁDIA

Mezi sedmým a jedenáctým rokem života dítěte zaznamenáváme tzv. „stádium konkrétních operací“, a to proto, že dítě používá sice abstraktní pojmy, ale pouze ve spojitosti s konkrétními objekty. Dítě je již schopné například seřadit objekty podle určitého hlediska (výšky, barvy, hmotností), je schopné dojít na návštěvu k blízko bydlícímu kamarádovi, ale nedokáže nakreslit plánek trasy, nemá o cestě komplexní přehled, jako je tomu u staršího dítěte.

Kolem jedenáctého až dvanáctého roku života dozrávají děti postupně k tzv. „stádiu formálních operací“, které je v tomto ohledu stádiem posledním. Dá se říci, že v mnohém už takto staré dítě chápe, jak fungují operace ve světě. Nejčastější pokus, který dokládá toto stádium, spočívá v kyvadélku: Dítěti je ukázáno kyvadélko a jsou mu dány k dispozici závaží, jež může využít při experimentování; jeho úkolem je zjistit, co ovlivňuje dobu pohybu kyvadla tam a zpátky. Děti, které ještě nedospěly ke stádiu formálních operací, začnou bez jakéhokoliv systému měnit různé aspekty v experimentu, kdežto děti, které do tohoto stádia dospěly, začnou kyvadélko poměrně systematicky testovat – jsou schopné určitých hypotéz.

Dítě v tomto období je také schopné abstraktně přemýšlet. Je schopné přemýšlet nad tím, „co by se stalo, kdyby“, je schopné si dle popisu v mysli něco představit, aby tyto aspekty mohlo mezi sebou navzájem posuzovat.

V tomto videu jsou dvě mladší děti (a posléze jeden starší teenager) otázáni, co by se stalo, kdyby lidé neměli palce. Tato otázka je velmi abstraktní, jelikož daná situace vůbec neexistuje. Mladší děti se soustředí spíše na minimalistické změny (uvádění, že by lidé nemohli hrát palcový wrestling, že by se jim hůře psalo apod.), kdežto starší mladík se nad tím zamýšlí více komplexně a uvědomuje si, že i taková drobnost, jako je absence palců, by měla za následek velké změny v tom, jak my i naše okolí fungujeme.

Finální shrnutí tématu Piagetových stádií kognitivního vývoje:

VÝVOJOVÉ STÁDIUMPŘIBLIŽNÝ VĚKCHARAKTERISTIKA STÁDIA
senzomotorické stádiumdo 2 letexperimenty s okolím, zjišťování, co se stane, když něco udělá; zpočátku nechápe vědomí o stálosti objektu, časem chápe, že je objekt skrytý, začíná jej hledat
předoperační stádium2–7 letučí se jazyk, používá slova; myšlení je egocentrické; nejsou schopny konzervace
stádium konkrétních operací7-11 letchápe stálost počtu, množství a hmotnost (konzervace), dokáže seřazovat předměty dle stanovených hledisek
stádium formálních operací11+dokáže myslet logicky, a to i o abstraktních pojmech, je schopné dělat a testovat hypotézy, je schopné zabývat se hypotetickými otázkami a problémy

Dodatek:

Už jsem uvedl, že všechny uvedené věky dětí jsou čistě orientační a že v kognitivním vývoji záleží na vícero faktorech. Co je však ale podstatné zdůraznit, tak i v rámci daného období dochází k vývoji postupně. Byť je třeba předoperační stádium ohraničeno 2 roky a 7 lety, tak mezi těmito věkovými milníky dochází k postupnému vývoji, a to i v případě posledního stádia; jedenáctileté dítě bude v uvažování obvykle stále „méně schopné“ než třeba 18letý mladý dospělý.

Pokračování: Kognitivní vývoj dětí, část 2.: Piagetova a Kohlbergova stádia morálního usuzování

Diskuze k tématu na fóru

Marco Freeman se představuje

Marco Freeman, administrátor www.pedofilie-info.cz Kontakt: [email protected]
Příspěvek byl publikován v rubrice Odborná knihovna, Problematika dětí se štítky , , . Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.