Seděl jsem přikovaný u počítače a zíral na okno s chatem. Ruce se mi třásly. Upil jsem z plechovky Gambrinusu, abych si dodal odvahu pokračovat. Psal jsem si s jedním svým starým přítelem a byl jsem rozhodnut splatit dávný dluh. Zatímco on se mnou už po léta rozebíral všechny své lásky, já mu o svém osobním životě nic neříkal. Mohlo to vyvolávat dojem, že mu nedůvěřuji, ale to nebyla pravda. Je prostě těžké se někomu svěřit s tím, že se vám líbí holčičky.
Mluvit na toto téma s někým prostřednictvím internetu má oproti osobnímu setkání jednu výhodu. Víte, že vás dotyčný nezabije hned, co vyslovíte ono magické slůvko pedofil, které v mnoha lidech vyvolává panickou hrůzu či fanatickou nenávist. Přitom oba tyto postoje jsou živeny především nedostatkem přesných informací. I proto jsem přistoupil ke svému svěřování postupně a pojal jej jako pozvolné popisování svého životního příběhu.
Své vyprávění jsem začal v době, kdy jsem byl malý kluk. Normální kluk, se kterým se máma chlubila svým kamarádkám. Prožíval jsem šťastné dětství a užíval si života. Zlom přišel v pubertě. Vycítil jsem, že se mi vrstevnice nelíbí tolik, co mým kamarádům, a tento pocit postupem let sílil. Když jsem poslouchal své spolužáky, jak se baví o děvčatech, vnímal jsem velice silně, že se od nich v jedné důležité a choulostivé věci odlišuji, že do kolektivu tak úplně nepatřím. Každý, kdo někdy prožil něco podobného, mi jistě potvrdí, jak moc je to nepříjemné. U mě to bylo navíc ještě posíleno tím, že jsem nebyl schopen nalézt vlastní identitu.
Jistě, když se do té doby nyní ve vzpomínkách vracím, vidím řadu signálů, které na mou pedofilii ukazovaly. Jenže tenkrát jsem si to vždy nějak vysvětlil, i když ta zdůvodnění byla často postavená na hlavu. Přesto jsem se jich držel, neboť jsem si nechtěl připustit, že bych mohl mít něco společného s těmi zrůdami, o kterých jsem slýchával v televizi. Zůstával jsem zmatený. Nebyl jsem vyrovnán sám se sebou, což mi sráželo sebevědomí. Cítil jsem se opuštěný, jako bych byl sám na celém světě. Občas jsem upadal do depresí a párkrát i pomyslel na sebevraždu.
Tak to trvalo několik let, než v mém životě došlo k dalšímu velkému zlomu. Zamiloval jsem se. Stalo se tak náhle, ale s o to větší intenzitou. Terezka byla dcerka sousedů, která za mnou vždycky začala dolézat, když jsem si četl na zahradě. Brzy jsem poznal, jak moc mě její společnost těší. Kochal jsem se pohledem na její světlé vlásky, utápěl se v jejích očích a její věčný úsměv mi pokaždé dokázal zvednout náladu. Její bezprostřednost a energie mě dokázaly vytrhnout z letní letargie a já se po dlouhé době začal opět cítit šťastný. A to díky holčičce, které tenkrát bylo šest let.
Když jsem svému kamarádovi tohle všechno dovyprávěl, odmlčel jsem se a čekal na odpověď. Bál jsem se, že mě odsoudí. Představoval jsem si různé reakce, dobré i špatné. Jeho první slova jsem ale nečekal. Na mé vyprávění, které by se dalo shrnout slovy: „Jsem pedofil.“, odpověděl prostě: „No a co?“ Zůstal jsem v němém úžasu, zatímco on se rozepsal. Psal o tom, jak mě zná už dlouho a ví, že jsem dobrý člověk. Že je mu jedno, jaké jsem sexuální orientace. Že nevěří obrazu pedofilů, který vykresluje zpravodajství Novy. Jak si váží toho, že jsem mu tohle dokázal říct. Že má radost z toho, že se cítím spokojený a že jsem našel svou lásku. Řeknu vám, každému bych přál takového přítele.
Psali jsme si poté dlouho do noci, odpovídal jsem mu na otázky a dokončil svůj příběh. Vyprávěl jsem, jak jsem se vyrovnával s pedofilií poté, co jsem si ji konečně dokázal připustit. Jak mi s tím hodně pomohlo několik dalších pedofilů, se kterými jsem se seznámil prostřednictvím internetu. Zjistil jsem, že to nejsou žádné zrůdy, které plánují, jak budou zneužívat děti. Naopak mi ukázali, že pedofil může žít spokojený život v souladu s morálními normami a platnými zákony. Tím jsem si ověřil, že mě pedofilie nepředurčuje k tomu, abych Terezce ubližoval, ale naopak k tomu, abych jí a dalším dětem maximálně zpříjemnil dětství.
To je také to, o co jsem se vždy snažil a o co usiluji stále. Přes Terku jsem se seznámil s její nejlepší kamarádkou Káťou. S oběma holkami, které chodí na první stupeň základní školy, udržuji krásné přátelství. S vědomím jejich rodičů s nimi trávím spoustu času. Za tu dobu jsem se několikrát ocitl v pokušení. Sexuální pudy ale nejsou to, čím se rozumný člověk v prvé řadě řídí. Větší váhu má štěstí těch, které milujeme. A to bez ohledu na to, zda je to žena, muž nebo dítě.
Kamarád, se kterým jsem tohle všechno probíral, dokázal přijmout skutečnost, že pedofilové nejsou divoká monstra, číhající na děti. Pedofilové jsou lidé, kteří se dokážou přetrhnout, aby udělali dětem radost. Pedofilové jsou lidé, kteří pokud mohou, tak věnují dětem všechen svůj volný čas. Pedofilové jsou lidé, kteří se kromě své erotické náklonnosti k dětem od ostatních nijak neliší. Pedofilové jsou lidé, kteří své sexuální představy ve většině případů nikdy nerealizují. Pedofilové jsou lidé, kteří si nezaslouží být považováni za odpad společnosti. Tohle všechno dokázal můj kamarád pochopit. Dokážete to také?