Ahoj dobrý den jak kdo chcete 🙂
Jsem boylover, ne příliš pěkně technologicky řečeno jsem ten, kdo je schopen zamilovat se do nedospělého chlapce nebo kluka na počátku puberty, tedy homosexuální pedofil… Jestli vás neodradilo toto suché konstatování, nabídnu Vám v následujících řádcích svůj dosavadní životní příběh.
Moje dětství je relativně nezajímavá kapitola, trpěl jsem tím, čím asi obyčejně děti trpí. Sociální prostředí v rámci možností v pohodě, vyrůstal jsem ve fungující rodině. Jediné co mě stavělo na okraj kolektivu, byl můj zdravotní stav, ale na to si člověk zvykne.
V kolektivu jsem nebyl na základce moc oblíbený, ale to spíš proto, že na ní učil i jeden z mých rodičů. Takže moje jediné dva šťastné měsíce jsem začal rok co rok (školní) prožívat v lázních, kde jsem viděl děti, které na tom byli mnohem hůře než já a to mi dávalo sílu nestěžovat si na život a z naschválů v normální škole si nic nedělat. Tady jsem byl svým pánem, měl jsem za sebe zodpovědnost, za rozumné chování se dostavovaly i výhody 🙂 (snídaně do postele třeba :-)).
Kolem dvanácti roků jsem poprvé chtěl trávit čas s klukem ale bylo mu cca stejně, co mně. Vlastně ne bylo mu o rok míň, ale nepřikládal jsem tomu důležitost. Následně o prázdninách jsem využil svého vlivu k tomu, abych na táboře byl s klukem, kterého jsem tajně obdivoval už rok předtím, bohužel ho měl pod patronátem jeden vedoucí, takže trávil víc času s ním, než se mnou.. I přes to to byl zajímavý tábor a vlastně tady jsem si poprvé uvědomil, že je něco jinak. V tu chvíli jsem si ale myslel že je to jen experiment bez nějaké důležitosti…
Pak se delší dobu nic nedělo, žádný kluk, který by mi vstoupil pořádně do hlavy nikde. Za čas asi dva roky se objevil první opravdu silný vztah. Ten, k němuž jsem ho cítil, byl velmi zajímavý osobnostně. Byl to kluk cca o tři roky mladší než já (on v sedmé třídě, já v prváku), byl velmi zajímavý, nezaujal mě ani tak fyzicky jako spíš svým chováním, přesto nejsem si jist tím, zda bych to, co jsem k němu cítil, nazval láskou, spíš to bylo první velmi hluboké přátelství a naučilo mne zdolávat spousty překážek. On byl introvert, k tomu se svými zdravotními problémy a k tomu ještě s dalšími věcmi, které jej ovlivňovali a mně se nelíbily. Už jen najít si k němu cestu byl projekt na dlouho… Jeho úspěšnost (tedy toho vztahu si netroufám hodnotit), nicméně velmi mi napovídal, že se mnou není něco v pořádku, tehdy mi však byla spíše předhazována homosexualita, což se mi příčilo (omlouvám se za upřímnost)..
Čas plynul a já se ocitl sám v cizím městě na vysoké škole. Protože už na střední škole jsem pracoval jako dobrovolník s dětmi, chtěl jsem se témuž věnovat i na vysoké. Vlastně to byla moje podmínka k tomu, abych studia nezabalil hned po jejich započetí. Tady přišla moje první velká láska, viděno z dnešního pohledu a s dnešními informacemi. On hnědovlasý šesťák s těžkými dys- poruchami upoutal mou pozornost tím, že mi všichni tvrdili, jak je zlobivý a přitom mi relativně krásně pracoval… Stále jsem si ale nepřipouštěl že bych mohl být boylover, nebo hůř pedofil. Za prvé pro mediální obraz, který říká, že pedofil ubližuje dětem, znásilňuje je, nutí je k sexuálnímu kontaktu. Já jsem ale nic z toho nedělal. Troufám si říci, že jsme s kluky zažívali spousty zajímavého a nevšedního. Důkazem tomu snad jsou děkovné smsky od rodičů dětí, maily od nich, protože s některými si píšeme i dnes po šesti letech a podobně …
Vysoká se nepovedla, i přesto jsem týden co týden jezdil přes celou republiku, abych s kluky byl (bláznovina že?, však mi to všichni rozmlouvali a nikdo to nechápal).
Teď cca dva roky působím zpátky trochu blíž městu, odkud pocházím při práci s dětmi, nutno říci, že ani v době tohoto činu, tedy návratu zpět, jsem si neuvědomoval svoje boyloverství…. (kdo za to může? Společnost? Já? Nedostatek informací? Chybná výchova nebo výuka kdo ví.)
Tady přišla po čase další moje láska Filip, ale to byl celkem komplikovaný vztah díky zášti dospělých a okolí, takže se ani nikam neposunul a byl velice platonický z mé strany. (Stále nevím, že jsme pedofil a tak je to jen další z řady „oblíbenců“). Nutno podotknout, že nikdo z nich neměl žádné zvláštní výsady ba naopak, když zlobili, nebo dělali něco, co je mohlo ohrozit, dostali kázání snad větší než ostatní, protože mi na nich záleželo, ale tím, že jsem si jich všímal a vnímal jejich odlišnosti, chválil jsem je, pokud se jim něco povedlo.
Procitnutí, co se mé orientace týká přišlo letos v červnu, tedy relativně krátce, kdy nechybělo mnoho a katastrofa byla na světě. Neptejte se proč, sám to nemám příliš dobře zmapováno a v tuto chvíli se s tím učím žít. To mě přimělo k tomu, něco radikálně dělat. Zjišťovat informace, hledat pomoc. Naštěstí jsem věděl o webu pedofilie-info.cz. Přesto jsem se tu nějakou dobu jen koukal. Pročítal články a mlčel. Pak jsem si vybral oběť 🙂 Fx100d jako admin a autor nějakých reakcí přišel mi velice seriozní a já prostě potřeboval pomoct…!!!!
Chudák. Vysypal jsem na něj úplně všechno. Upřímně řečeno bylo mi ze sebe prachbídně, nerozuměl jsem si a nejsem si zcela jist jestli si rozumím dodnes. Strávil se mnou dost hodin na chatu, ví o mě mnoho…a já mu moc děkuji alespoň za to, že ještě žiju. Další do rány mi přišly Mr-Xguard, Kuba, Ninja a Kasz. Tihle všichni mě tahali na světlo světa a moc jim za to děkuji.
Chtěl jsem dokonce nechat práce s dětmi s ohledem na bezpečnost kluků a mého současného objektu zájmu (zní mi to líp než lásky). Pak jsem ale viděl reakce od kluků, kteří tak náhlou změnu chování nechápali. Dokonce mi ke konci školního roku sami donesli dárky, což se mi stalo poprvé. Také poprvé jsem se v červnu svěřil lidem, kterým věřím: sestře, bývalé kolegyni v práci, kamarádovi. Překvapivě nikdo z nich mě neoznačil za zrůdu, všichni vyjádřili to, že neví, jak je těžké s něčím takovým, jako že jsem zamilovaný do desetiletého kluka žít a že by mi s klidem svěřili své dítě na hlídání. Jediný, kdo mě málem přizabil, byla moje maminka. Ta si nejprve kladla za vinu sama sobě, pak hledala výmluvy a pak se tvářila, že nic neslyšela, na tomto bodě to je i dnes.
To je pro mě taky velmi těžké, ale což. Dnes vím, že jsem pedofil. Vím ale také to, že mé původní mínění bylo chybné na základě chybných informací, nicméně to není a nemůže být omluva, je to jen racionalizace.
Co mě mrzí je několik věcí (aktuálně):
– proč se k dětem nedostanou správné informace ohledně možnosti jejich sexuality v době, kdy to potřebují, tedy cca ve 11 letech?
– proč se k dětem donáší špatné informace o pedofilii jako takové, protože právě ty pak mohou v mladém pedofilovi udělat mnoho zlého?
– proč neexistuje preventivní pomoc?
Co prožívám aktuálně?
Velkou lásku ke dvěma (aktuálně možná třem klukům) – je to moc že :-), ale zároveň též velkou obavu o ně. Bojím se a bojuji s tím, aby můj zájem o ně nijak nevybočoval z obecně platných norem a tak se obávám jakéhokoliv doteku. (a tím nemyslím doteku na intimních místech), byť vím, že by v některých chvílích pomohl více než tisíc slov.
Obávám se též toho, že nemám své pocity s kým sdílet, s tím mi ale dost pomáhá chat, byť i tady si dávám pozor na jazyk, respektive klávesnici. Obávám se též toho, zda mám správně nastaveny hranice pro sebe samotného, když jsem s kluky.
Chtěl jsem sám sebe nechat zkonfrontovat s odborníky, ale náhoda, pracovní, ale i zdravotní důvody mi to zatím nedovolily a přiznávám, zatím jsem to odložil na neurčito a nebylo by fér psát něco jiného, byla by to lež. Sám ale nevím co od toho čekat, obávám se toho, že se vše omezí jen na předepsání léků a zákaz kontaktu s kluky, což by mě asi zdeptalo.
Hledám mechanismy jak sám sebe přijmout, akceptovat se a smířit se se sebou a svými sny, které ale ve fyzickém slova smyslu zůstanou nenaplněny, přesto věřím tomu, že klukům je snad se mnou dobře, protože se mnou jsou, (nikdo je nenutí, doufám, já tedy rozhodně ne), ale i v tom prožívám velkou vnitřní nejistotu. Cítím se jako dítě co se učí chodit.
Prožívám děs z toho, že by si někdy kluci daly dohromady to, že jsem pedofil a měli nesprávné informace, ale to asi dost dobře nejde, protože budou li je mít dobré, tak se toho slova nebudou bát a budou-li je mít špatné, nedají si to do souvislostí. Prožívám děs z toho jak budu fungovat v padesáti. Dnes jsem mladý, klukům mám co nabídnout. Čas, poznání, nevšední zábavu, vědomosti ale taky bezstarostné, bezpečné hraní, ale v padesáti? Čeho z toho budu schopen?
Prožívám vnitřní boj se svými vlastními představami, byť ani v nich jsem nikdy ani jednomu klukovi neublížil i přesto o nich musím přemýšlet.
Co víc o sobě a svých pocitech napsat nevím, teď potřebuji snad smířit se sám se sebou, naučit se si věřit, najít mechanismy pro kontrolu a pokud bude úplně vše v pořádku, rád bych měl do budoucna partnerku a s ní děti, upřímně raději kluky než holky ale to jen pro to, že klukům lépe rozumím.
Nevím co o sobě a svých pocitech víc napsal.
