Chtěl bych vám představit úryvek ze svého vznikajícího románu Jakoby. Pojednává o dětství a dospívání pedofila a jeho vztahu k o deset let mladšímu bráškovi. V této pasáži je hlavnímu hrdinovi teprve deset let a jeho bráška se před nedávnem narodil…
Zezačátku s malým bráškou opravdu nebylo moc srandy. I když jsem si to nechtěl přiznávat, byl jsem z něj docela zklamaný. Hroznou dobu vůbec trvalo, než začal aspoň mluvit. Nebo spíš něco jako mluvit. Jeho první slovo nebylo kupodivu brácha ani máma, natož pak táta. Bylo to „bebo“. Následovaly obsáhlé spekulace, co zřejmě bebo znamená. Že by babička? Nebo zkomolenina „bebí“, v čemž nebohého brášku stále utvrzovali, že je to naprosto správné vyjádření, když je něco „au“? Zdálo se, že rodiče mimčo přesvědčovali, jak má správné mimčo mluvit, protože to ví ze svých vlastních zkušeností mimina, které si sice nepamatují, ale mají obecně společensky předány. Jako by skutečně už od mimča byl člověk obecnými předpoklady formován, jak se má správně v tom kterém roce chovat.
Ale já věřím, že v té době nebylo pro brášku bebo ničím z těch dospěláckých předpokladů. Naopak, bylo pro něj vším – chrastítkem i vesmírem.
Občas jsem s ním aspoň zkoušel hrát karty. Vždycky mě hodně štvalo prohrávat. Mám někdy pocit, že jsem toho se svým životem předem tolik prohrál, že aspoň to Člověče nezlob se jsem prostě vyhrát musel. Ale brášku jsem v kartách nechal vždycky vyhrát, už proto, aby na mě nebyl naštvaný. Musel jsem ho tedy vždycky trochu pošťouchnout, což nebylo zas tak těžké. Přece jenom ležel v kolíbce, ani ty karty nemohl držet.
V té době jsem pochopil, že k tomu být starším bratrem se vážou povinnosti. Občas prohrávat, nechat si žužlat palec, případně se nechat i počůrat. A taky svého brášku chránit před vším zlým na světě. Všechny ty scénky, kdy ho zachraňuju před násilníky, divou zvěří nebo orky jsem si samozřejmě většinou jen představoval. Ale aspoň jednou jsem dostal šanci svou rytířskost projevit.
Celá rodina jsme jeli po ránu do supermarketu nakoupit a museli jsme vzít i brášku. Já s nimi dovnitř nemohl, což mě trochu naštvalo, měl jsem rád procházení pod obrovskými regály, na které se musí lézt po žebřících a člověk si připadá docela jako v údolí obehnaném obřím pohořím. Ale musel jsem zůstat v autě a hlídat brášku.
Seděli jsme na zadní sedačce, on zabalený v dečkách pochrupával vedle mě. Abychom se tam neudusili, měli jsme otevřené okýnko. Rozhlížel jsem se jím po parkovišti, když jsem ho uviděl. Ten chlápek byl na první pohled jasný. Přesně takový, před kterým mě rodiče a taky ve škole varovali. I když bylo docela horko, byl navlečený do nějakého pláště, nesl v rukou tašku s nákupem, aby si připadal víc nenápadný. Pořád se koukal k našemu autu a pomalu kráčel k tomu svému, které parkovalo právě, čirou náhodou, vedle našeho. Všiml si, že se na něj dívám a prozradil se, jak jen to šlo – usmál se na mě. Hned jsem se na zadní sedačce skrčil a první, co mě napadlo, bylo zachumlat brášku celého do dečky.
Co teď? Měl bych zatáhnout okýnko? Ale táta říkal, že bychom se tam udusili, jako se to někdy stává zavřeným psům v autě, a já jsem nevěděl, za jak dlouho se psi, potažmo děti, v uzavřeném autě udusí. Znovu jsem nenápadně vykouknul okýnkem a ten úchylák tam pořád stál. Právě si zapaloval cigaretu. Šelma číhala na svou chvíli. Začal jsem hledat nějakou zbraň. Bráškovo chrastítko se nezdálo příliš použitelné. Mezi sedačkami jsem prolezl dopředu a snažil se dosáhnout do kaslíku, kde by otec mohl mít nůž. Ještě kousek! Řadicí páka mě bolestně bodala do pupíku, nehty jsem stále jen škrábal po kaslíku.
Co když k nám úchylák naskočí, udělá něco s kabílky pod volantem jako lupiči ve filmech a odveze nás? Odvážil jsem se ještě vykouknout. Pořád vyčkával u auta a cenil na mě hladové tesáky. Zalezl jsem, jsou vůbec zamčené dveře? Co když brášku vytáhne otevřeným okýnkem? Na kapotu auta padl stín, dveře cvakly a – stála v nich mamka. Zhluboka jsem si oddychl a měl jsem slzy na krajíčku.
„Co se stalo?“ vyhrkla „A proč si brášku tak zachumlal, vždyť by se mohl zadusit!“ hned se přese mě naklonila a začala brášku kontrolovat, čímž ho jen vzbudila, a on se rozvřískal.
„To kvůli tomu úchylákovi!“ vyjekl jsem a ukázal na pána u auta. Jak jsem ho odhalil, vykulil oči a nebyl schopný slova, ani dát se na útěk. „Sem brášku radši schoval, protože jestli má někoho ukradnout, tak radši mě!“
Mamka na mě chvíli koukala a pak mě objala. Otec si taky vyslechl, co jsem povídal, a šel dát řeč s panem úchylákem. Čekal jsem, že ho tam ztříská a pak sváže do kozelce, ale ukázalo se, že pan úchylák nebyl zas takový úchylák, ale skutečně jen nakupoval a pak čekal u auta na svoji ženu, než si obstará kosmetiku. Když jsem na něj ukázal a zařval „úchylák!“ byl asi víc vyděšený než já.
Až za pár let jsem si měl sám na sobě potvrdit, že ne každý úchylák se pozná podle pršipláště a cigarety v koutku úst. Ale ten den mi to bylo jedno. Rodiče mě stejně pochválili, že jsem brášku chránil. Byl jsem na sebe pyšný a seděl jsem na zadní sedačce vzpřímeně, jako správný rytíř vracející se na bílém oři z vítězného tažení.
