Je mi 20 let, studuji pedagogickou fakultu na VŠ a momentálně jsem se svým „problémem“ stoprocentně smířen a vím, že je v mé moci dětem nikdy neublížit, ba naopak. Určitě Vás ale zajímá, jak jsem dospěl až sem…
Už jako malý kluk jsem si přál mladšího brášku a to z čistě praktických důvodů; prostě jsem záviděl svým spolužákům, že i když jsou třeba u babičky, nikdy se nenudí, protože mají svého kamaráda přímo v rodině. To jsem o své mladší, rozmazlené sestře říct nemohl. Dodnes přemýšlím, jestli ta nesplněná touha mohla něco spustit, zaktivovat, ale věřím, že pokud je to něco z mého mládí, asi to nebude právě tohle.
Pak přišla puberta a já si začal uvědomovat, že to se mnou není až zas tak v pořádku – samozřejmě, první porno bylo heterosexuální a já dosáhl mohutné ejakulace, ale na další už jsem se koukat nikdy nepotřeboval, nevyhledával jsem ho. Stačily mi představy v mé hlavě. A co si vzpomínám, kolem třinácti let v nich začaly holky ustupovat do pozadí a vystřídali je kluci z fotbalu, konkrétně z mladších žáků (já byl tenkrát ve starších žácích). Jezdili s námi na zápasy společným autobusem a já byl vždycky rád, když jsem mohl sedět mezi nimi. Jednou se mi dokonce poštěstilo a já s nimi strávil celý jeden den na turnaji, když jsem jim dělal kapitána. Bylo to parádní – i když jsme měli s kluky ze starších perfektní kolektiv, já se cítil mezi mladšími jako ryba ve vodě. A tak jsem znejistěl a začal přemýšlet, jestli náhodou nejsem na kluky (díky své dost pokrokové mamince, která mi sháněla odbornou literaturu o dospívání, jsem měl o sexualitě dost načteno). Na jednu stranu se mi pořád některé holky líbily, ale kluci mnohem víc.
A pak jsem se poprvé v životě zamiloval. Bylo to do mého spoluhráče, který byl o rok mladší. Zrovna jsme jeli na zimní soustředění a spali jsme na jednom pokoji. A já mu prostřednictvím SMSek dal svou náklonnost najevo. Nikdy neřekl, jestli jí opětoval (dodnes jsme přátelé), ale sám mě tenkrát přiměl, abych s ním spal na jedné posteli, i když byla jen pro dva a já byl třetí, takže jsme se k sobě museli tisknout, nechal si masírovat stehna výš, než je obvyklé a takhle různě flirtoval… S jistotou víc než stoprocentní můžu říct, že v ten únorový týden jsem se bezhlavě zamiloval do své první lásky (tak silné city k někomu jsem zažil pak jen jednou) a když pak soustředění skončilo, dva dny jsem probrečel…
Definitivně jsem pak přijal, že jsem na kluky a že se mi líbí mladší kluci, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl být pedofil (tenkrát jsem ani pořádně nevěděl, kdo to je). O svých citech jsem kromě výše zmíněného kluka řekl svému nejlepšímu kámošovi, který se (na to, že byl puberťák stejně jako já), zachoval více než dospěle (protože někteří dospělí to nejsou schopni udělat ani v padesáti), vyslechl mě, pochopil mě a přijal mě takového, jaký jsem tenkrát byl. Je fakt, že jsem se neprezentoval jako gay, ale jako bisexuál, protože se mi líbily i holky, ale myslím, že v tu chvíli by to nesehrálo žádnou roli a ten kámoš by to ani tak neřešil…
Během takového roku jsem se odhodlal vyjít s kůží na trh i před mamkou a řekl jí pravdu, že se mi líbí kluci… Nevím přesně, jak to bylo, ale vím, že jsem jí napsal SMSku, když byla na noční a s hrůzou pak ve škole čekal na hodinu, kdy budu muset domů. Ale mamka to vzala skvěle (i když bylo vidět, že to s ní otřáslo), řekla, že jsem pořád její syn a že vždycky budu a vždycky mě podpoří. S tímhle zjištěním jsem se jí zeptal, jestli je normální, že se mi líbí mladší kluci (bylo mi 14 a líbili se mi o rok, o dva mladší) a ona řekla, že ano.
Mezitím uběhl další rok a já během něj začal zjišťovat, že i když už mi je patnáct, pořád se mi líbí dvanáctiletí kluci a ne mí vrstevníci. Protože už jsem měl internet, začal jsem se o zajímat o různé věci a mimo jiné i o sexuální deviace a zjistil jsem, že definice pedofilie na mě sedí jako vyšitá. Opravdu jsem se dobře cítil ve společnosti mladších kluků, nedělalo mi problém je zabavit, vymýšlel jsem pro ně různé aktivity (už ve dvanácti jsem za barákem s mladšími dětmi hrál fotbal a trávil s nimi klidně celé odpoledne, ale podle mě šlo tenkrát o mou touhu mít mladšího bráchu) a v jejich přítomnosti byl veselý a hravý, bezstarostný. Ale tomu, že jsem pedofil, jsem prostě odmítal věřit. Dokonce jsem si založil profil na gay seznamce a snažil se sám sebe přesvědčit, že si musím najít stejně starého kluka.
A pak v létě na táboře jsem poznal jedenáctiletého klučinu, se kterým jsem se dal do řeči při sbírání borůvek a zjistil, že si spolu ohromně rozumíme, že máme hrozně moc věcí společných (například rozvedené rodiče) a začal s ním trávit více a více času. A pak přišlo to, co muselo. Podruhé v životě jsem se bezhlavě zamiloval. Tenkrát v televizi letěli Vyvolení a ti, co je sledovali, ví, že si tam dva chlapi hráli na manžele, na mamku a taťku. A tak jsme je napodobili. Já byl taťka, on mamka. Dokonce jsem vždycky před spaním dostal od své mamky pusu – ale dobrovolnou! (Bylo to nejdál, kam jsem s mladším klukem kdy v životě zašel: pusa na pusu.) Psali jsme si dopisy, ve kterých jsem mu v rámci hry (avšak v srdci popravdě) psal, jak svou mamku strašně miluju a tak… Musím říct, že dodnes věřím, že během těch dvou týdnů jsem i já pro něj byl něco víc než kamarád, protože když jsme se loučili, upřímně plakal…
Díky němu jsem si dokázal přiznat, kdo doopravdy jsem. A asi hlavně díky tomu, že jsem s ním prožil to, co jsem s ním prožil, jsem to už nebral tragicky. Naopak, začal jsem o svém problému zjišťovat více a více a zjistil jsem, že pedofilové nejsou ti, kdo ubližují dětem, že jsou naopak ti, kdo jim mohou velice pomoci ať už jako spisovatelé, učitelé, nebo vrby, které je vyslechnou a budou je brát jako sobě rovné…
Samozřejmě, prožil jsem si i dost depresí, když jsem zjistil, že nikdy nebudu moct své city dát najevo, že jsem pro společnost ten špatný a že mi lidé nikdy neuvěří, že to nemyslím zle a nechci dětem ubližovat… Ale protože jsem věřil svým přátelům, svěřil jsem se a musím říct, že to, že mě sice nepochopili a na fakt, že se mi líbí děti, se koukali s odporem v očích, neodsoudili mě a jsou stále mí přátelé. A s postupem let mohu říct, že někteří jedinci mě přeci jen začínají chápat (možná totiž díky mému problému zjistili, že prezentace pedofilů z médií je lživá). To mi dodalo sílu a já se stal dětským vedoucím a jsem jím dodnes. Díky tomu, že jsem mohl a můžu být s dětmi v kontaktu, trávit s nimi volný čas a připravovat pro ně program, zažívám nejhezčí chvíle života.
Teď je mi 20 let, studuji pedagogickou fakultu na VŠ a momentálně jsem se svým „problémem“ stoprocentně smířen a vím, že je v mé moci dětem nikdy neublížit, ba naopak. Takže takhle jsem dospěl až sem…
P.S.: O mé preferenci ví nejen nejbližší přátelé, ale dokonce i moje mamka, která si četla co neměla a v mém deníku se dočetla, že jsem pedofil. Musím říct, že to pro ni byl mnohem větší šok a když už jsem jí to tak nějak vysvětlil, její první otázka byla: „Ale kdybys přeci jenom někdy dítěti ublížil, spácháš radši sebevraždu, viď?“ Teď bych jí odpověděl, že ne (protože za své činy musíme nést odpovědnost a ne zbaběle utíkat), ale naštěstí už nemusím, protože i mamka přestala věřit všeobecnému prototypu pedofila, který je společnosti nebezpečný a znovu zopakovala, že jsem její syn a vždycky budu. Mám to ale štěstí, vím a vážím si toho…