Není hloupější a naivnější název, který bych článku mohl dát. Dřív jsem si říkal, nazývejme věci pravými jmény. Když chlapec usiluje o nějakou dívku, řekneme, že ji balí. A on touží po její pozornosti, její přízni a jejím úsměvu. Nakolik je to podobné, když se chce pedofil seznámit s dítětem? Chlapec se před dívkou předvádí, snaží se jí porozumět, a tak dát najevo svůj zájem o ní. A chce s ní mít sex, což je samozřejmě v pedofilním vztahu neuskutečnitelné. A možná by po tom pedofil ani neměl toužit. Ale to není ten nejzásadnější rozdíl oproti vztahu pedofila a dítěte. Ten chlapec při svém „balení“ uvažuje stejně o svých touhách jako o touhách jeho dívčího objektu. Často i sobecky ještě daleko více o svých touhách. To pedofil nemůže, pokud chce s dítětem navázat opravdu funkční vztah. Musí dbát jen a jen o dětské touhy a o zájmy dítěte. Pokud mu chce být nablízku, musí žít v dětském světě, vzdáleném svým vnitřním potřebám. Vztah dítěte s pedofilem je tedy o tolik jiný, založený na tak jiných základech než vztah mezi mužem a ženou, že musí mít i svůj vlastní, unikátní slovník.
Vyrovnání
Řekl bych, že je ještě další důvod, proč je směšné mluvit o jakémsi „balení dítěte“. Zdá se mi totiž, že jsme většinou do vztahu s dítětem spíš vrženi a je jen na nás, zda se k tomu dokážeme postavit. Stalo se to řadě pedofilů, že se jim prostě v rodině narodilo dítě nebo že oni sami vyrůstali ve společnosti mladších dětí. To je pro vytvoření vztahu úžasný základ, moci se již od mládí učit být s dětmi. Ale nemyslím si, že tím každý pedofil musí mít vyhráno.
Protože v dospívání i v pozdějším věku, i když pro daného člověka mohlo být odmalička přirozené být s dětmi, může se objevit rozpor. Společnost říká, že je zrůda, že nesmí být mezi dětmi, ale děti jsou všude kolem něj a on se jim nemůže vyhnout! Ale rozhodně jim nechce ublížit, ale co když, ač nechce, ublíží jim nějak? Pedofil, který je sám se sebou nesrovnaný, ve všem, co se jej týká, pochybuje. Tak se má přeci jen dětem vyhýbat? I když ony samy usilují o jeho pozornost, má je od sebe odhánět? Zkusí to a možná právě tím dětem ublíží. Proč už si s námi ten starší bratranec, strejda nechce hrát? Udělaly jsme mu něco? Byly jsme nějak špatný? Nemá nás rád? Pedofil tak ublíží dítěti z těch důvodů, aby se vyhnul ublížení dítěti.
Proto musí být pedofil srovnaný sám se sebou, pakliže se má pohybovat mezi dětmi. A musí být srovnaný i se svou situací, svým prostředím, v kterém se děti vyskytují, nebo kdykoliv vyskytnout můžou.
Důvěra
Po rodině jsou samozřejmě nejlepšími způsoby k seznámení se s dětmi pedofilovi přátelé. Jako úplně nejlepší variantu vidím takové přátele, kterým se pedofil svěřil se svým životem. Takoví o něm vědí vše, a pokud přesto nezískali odpor ke komunikaci s takovým člověkem, proč by mu měli zamezovat přístup ke svým dětem? Samozřejmě, budí to v nich otázky a možné obavy, ale pokud přes sexuální orientaci berou svého kamaráda jako stejného a dobrého člověka, mají se od něj čeho bát? Možná spíš naopak, jelikož mezi nimi panuje důvěrnost, obě strany by si měli uvědomovat, že nesmí toho druhého jakkoliv zklamat.
Podobně to může fungovat se širším okruhem přátel a známých, se sousedy. Člověk se vídá s těmito lidmi a je přirozené, že se potkává i s jejich dětmi. A jelikož pro pedofila je zase přirozené mít o děti zájem a být na ně hodný, děti to vycítí a takového strejdu si oblíbí. Vyvstane otázka: je morálně správně, aby se pedofil vídal s dětmi a jejich rodiče neměli ponětí o jeho sexuální orientaci, a tak měli zkreslené vidění jeho charakteru? Jednak, společnost není uzpůsobená tak, aby pedofil mohl veřejně mluvit o své sexuální orientaci. Nemůže se s tím svěřit jen tak kdekomu, tím by reálně ohrožoval svůj život. Ale možná to podstatnější, skutečně to nejdůležitější o daném vypovídá jeho sexualita? Vždyť ho nějak znají, oni vidí, jak se chová k dětem, jsou mu i vděční, že jim uleví a někdy s radostí děti pohlídá. Co potřebují vědět víc? Jejich dětem může ublížit i nepedofilní člověk, ať už z jejich okolí nebo mimo něj. Vlastně je větší pravděpodobnost, že dítěti dokáže ublížit spíš nepedofil.
Odhodlání
Moje komplexy mě vždy přemáhaly. Kvůli svým vnitřním pocitům jsem se nikdy necítil dobře v přítomnosti dětí, vyhýbal jsem se jim, odháněl je od sebe. Byl jsem v tom tak naivní, že jsem to viděl pro mě, pro pedofila jako tu nejlepší cestu. Až jsem se víc zamyslel, až jsem se se sebou srovnal. A zjistil, jak moc mi v životě přítomnost dětí chybí.
Ovšem tím, jak jsem vedl dosud svůj život, jsem se tak oddělil od společnosti dětí, vlastně od společnosti jako takové, že kolem mě nebyla žádná příležitost, jak kontakt s dítětem navázat. Všechny své předešlé naděje jsem dobrovolně prohrál, takže co teď? Musel jsem čekat, jestli mi štěstí dá aspoň příležitost a pak mít odhodlání této příležitosti využít. Ovšemže ne zneužít, protože ta příležitost musí být použita tak, aby byla prospěšná dítěti. To je ostatně jediný způsob jak se zbavit obavy a vnitřního provinění, že nějak dítěti ublížím.
Již několik dní jsem si to plánoval, pak už jsem jel autem a své plány si utřiďoval. Jasně jsem si vytvořil teorie, jak se s tím klučinou začít bavit, přiblížit se mu, získat si jeho důvěru a za tu se mu maximálně odvděčit. Každá možnost se mi zároveň v druhé větě negovala, že mi nikdy nic podle plánů nevychází, že to zkrachuje a já na tom budu ještě hůř než předtím. Jak by to také mohlo vyjít, když jsem s tím nyní šestiletým kloučkem nikdy předtím nemluvil a vyhýbal se mu? A pak jsem vystoupil z auta, on ke mně sám přiběhl a objal mě kolem pasu.
Vždyť většina dětí samy touží po pozornosti dospělého, po jejich lásce, a moct jim své city prokazovat. Pak stačí mít to odhodlání vyjít v tomhle dítěti vstříc, než před tím stále utíkat, utíkat sám před sebou, a nejhůř utíkat před dětmi a nedopřát jim pocit radosti z přátelství.
Iniciativa
Venčím psa a potkám u svých dveří čtyřletého klučinu a on hned na mě: „A vy jste byl venčit pejska? Tak to mi příště řekněte a já vám ho vyvenčím.“ A co já na to řeknu: „Hehehe,“ a jdu dál. Chyba. Pokud dítě projeví samo snahu o kontakt, je pak na odpovědnosti dospělého, ať už pedofila či ne, aby v tomto kontaktu pokračoval, vedl ho.
Zde se dostávám už k situaci, která je ostatně podmíněna všemi výše zmíněnými body. Ač je pedofil sám se sebou smířený, může prokázat svou důvěryhodnost a je i odhodlaný k jednání, přesto v jeho životě sama od sebe nemusí nastat situace, že dostane příležitost být s dítětem. Je potom na něm, aby si svou vůlí tuto situaci zkonstruoval.
Když jdu po ulici, mohu jen tak sám od sebe oslovit dítě? Někomu, kdo o tom ani nemá důvod do hloubky přemýšlet, to nemusí dělat problém. Ani to ostatně pro něj není tak důležité. Ale pro pedofila, který si uvědomuje všechny důsledky, a kterému na tom tak moc záleží? Můžu říct neznámému dítěti, které vláčí těžkou tašku do kontejneru, že mu pomohu? Říct, chlapci, který leze na strom, ať je opatrný, aby nespadl, potěšit smutné dítě, které sedí samo někde v koutě, nebo dokonce oslovit tlupu čutajících si kluků, zda si můžu zahrát s nimi? Ale co když mě přitom někdo uvidí, a řekne si, že je to nějaký úchyl, ale co když mě ty děti odmítnou, budou se mě bát? Jsou přeci varovány před kontaktem s cizím dospělým a pro jejich bezpečnost je to i dobře, ač jsou tato varování někdy až chorobná a můžou dítěti do života způsobit strach z přítomnosti neznámých lidí. A snad ještě horší bude, pokud v tomto kontaktu sám selžu, pokud kvůli svým vnitřním komplexům nedokážu s dítětem jednat přirozeně, blbnout s ním, jako bych byl dítě sám, i když po tom toužím, z vlastní nevyrovnanosti to nemusím dokázat. A tak opět dítěti ublížím.
Právě v těchto chvílích nastupuje potřeba vlastní iniciativy, vhodně posouzená podle té které situace. Dospělí musí být schopný takové iniciativy vůči dítěti. Když uvidím na ulici dítě plakat, obejdu ho? Když uvidím, jak starší mlátí mladšího, nebudu si toho všímat? To všechno kvůli vlastnímu strachu, kvůli tomu, jak mě vidí společnost. Být zmrzačený o vlastní iniciativu vůči dítěti je pro pedofila hodně podobné jako být mrtvý.
K realizaci iniciativy existují i další cesty, například sám ze své vůle se účastnit práce v dětském kolektivu – jako sportovní trenér, táborový vedoucí, učitel, vychovatel, sociální pracovník. To všechno jsou možnosti, jak moci ovládat svůj život ve prospěch dětí, nebo i jak se této iniciativě naučit a využít ji pak i v osobním životě. Ovšem dopodrobna pojednat o tomto je už na jiný článek, snad napsaný někým s většími zkušenostmi v těchto oborech. Nebo je také možností, kde již je zcela nutné být iniciativní, když má pedofil vlastní dítě, nebo si jej adoptuje. Ovšem popsat toto by zřejmě bylo už na celou knihu.
A pokud nikdy nebudu schopný své vlastní iniciativy dosáhnout? Mám tu nejdůležitější věc ve svém životě nechávat na náhodě, kterou nemůžu nijak ovlivnit svou vůlí? S tím se mám smířit?
***
Jsem dospělý, 23letý muž a tou nejpodstatnější věcí v mém životě je moci se jedno odpoledne pobavit s šestiletým chlapcem, strávit s ním takto pravidelně pár chvil v roce. Nejsem dokonale směšný? Chci tomu chlapci být oporou tam, kde si ho zrovna ostatní nevšímají. Hrát si s ním, povídat si o tom, o čem si povídat chce, pobavit ho. Snad jej i o něčem poučit, jak to na světě chodí, a to nejlépe odpověďmi na jeho zvídavé otázky. Chci porozumět pro něj důležitým problémům, které ostatní dospělí považují za malicherné, dětinské. Tak strávit hodinu, dvě, vysloužit si jako tu největší odměnu jeho důvěřivý úsměv. Nic víc nechci po životě, nic jiného mě nemůže učinit šťastným.
Text byl se svolením autora a administrátorů převzat z webu Pedo.cz (pozn. red. – bývalé komunitní fórum pro pedofily).