Tramvaj č. 3 (báseň)

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
leonid jumper

Tramvaj č. 3 (báseň)

Nový příspěvek od leonid jumper »

Tramvaj č. 3
Leonid Jumper

Ranní slunce vyhání do ulic
inženýry, řidiče i metaře,
a taky mě,
abych vyrazil na dlouhou cestu
za můj pracovní stůl.

Cinkající tramvaj překonala
jen pár stanic,
a potkávám první vílu.
Má žluté šatičky,
krajkové ponožky
a dva neposedné culíčky
na vlasech barvy oříšků,
Stojí vedle své maminky
a protože jsou jí sotva čtyři,
má nezdolnou touhu
vyhrnovat si šaty,
a stavět všem na odiv
svoje bílá kaťátka
lemovaná červenou výšivkou.
A přitom se krásně usmívá,
a je vidět, že je milovaná a šťastná.

Další princezna
nastupuje na Palmovce.
Přesednu si, abych se mohl
kochat její krásou.
Tahle už chodí do školy,
má tmavé vlásky v copu
a veliké modré oči.
Pořád se rozhlíží kolem,
jak sedí svému tátovi na klíně,
a má hromadu otázek.

Když na sebe v tramvaji
začnou řvát nějací
dva povaleči,
přitulí se k otci těsněji
a je vidět, že se cítí v bezpečí
a utěšuje i svojí panenku.

Pak obě vystoupí
a světlo v tramvaji zešedne.
Ale tramvaj se vymotá
z dusivého centra
a radostně se
rozběhne po nábřeží
jako děvčátko po louce.

A teď nastoupily rovnou tři malé víly.
Nebo snad princezny?
Nebo zkrátka holčičky?

Jedou kamsi na výlet,
a mají batůžky
a krátké sukénky,
s kterou ta nejmenší
zase pořád cvičí
a ta nejstarší
ji za to pořád napomíná.
protože ta už je velká,
a svoje dětství si obléká
jen když se nikdo nedívá,
když zrovna nemá starosti
s tou strašnou sedmou třídou.

Ta nejmenší se na mě kouká,
trochu se stydí a usmívá se.
Dostal jsem tohle ráno krásný dárek,
holčičí úsměv.

Ale tentokrát jsem to já,
kdo musí svět víl opustit
a přestat se dívat na ty tři,
které jsou asi sestry či sestřenice,
a mají se rády,
i když každá z nich
je občas „naprosto děsná“.

Tramvaj je odveze pryč,
vstříc periferii, a zmizí z mého života.
Ale já budu mít pořád v hlavě
těch pět víl, které se zjevily v čarovné tramvaji,
aby zase vystoupily,
zestárly a já je třeba už nikdy neviděl.

Ale můžu doufat,
že zítra se v magickém poli
červené tramvaje
zase nějaké zhmotní.
A bude to zázrak.