Zpověď Strýčka Pedo
Přináším zpověď a žároveň svědectví ze svého života. Jedná se o fakta, která nemohu kvůli jejich citlivé povaze jinde sdílet. Nežádám pochopení ani soucit, nezasluhuji ani uznání nebo smíření. Jde mi o jediné - sdílet události v jejich nejsurovější a nejčistší podobě. Narozdíl od jiných bývalých kriminálníků netoužím po tom, abych se přetvaroval a dělal ze sebe beránka či zcela změněného jedince. Nestojím o obdiv, ani o odpuštění. Nepíšu o tom s cílem chlubit se, ale s cílem informovat. Nejsem hoden nikoho poučovat či sdělovat, jak má žít svůj život. To ať posoudí jiní. Zkrátka a dobře - následující text je pouze snůška historických faktů a mých neutříděných myšlenkových pochodů, svěřených papíru a mému peru. Postupně je budu převádět do digitální podoby.
Bylo mi šestnáct let, když jsem začal sledovat dětskou pornografii. V šestnácti letech se na mě díval zákon stále jako na dítě. Je to absurdně paradoxně hořce vtipná myšlenka, že dítě sleduje dětskou pornografii. Ale začněme pěkně od začátku. Jak to už bývá zvykem, tak své úchylné zaměření na nedospělé bytosti jsem si uvědomoval okolo puberty nebo spíše krátce po ní. Odhadoval bych to na věk raných čtrnácti let. Nejprve to začalo běžným sledováním dívek v plavkách. Nejprve na koupalištích a pak na internetu. To mi ještě nepřišlo tak divné, protože jsme si byli věkově podobní. Postupně jsem se však dopracoval ke sledování ne dívek, ale rovnou holčiček a to už se ve mně rozsvítila varovná kontrola, že je se mnou něco špatně. Nevěnoval jsem tomu ale moc pozornosti. Pořadem dne byla šikana na základní a posléze na střední škole. Takže nebylo moc času na přemýšlení o tom, jaký jsem to kus úchyla. Obvykle šikana udělá z člověka zakřinutého, pesimistického a klidného jedince, u mě to však bylo jinak. Postupně to probudilo v mém nitru nenávist a zlobu vůči celičkému světu. V té době mi pomáhala frustraci limitovat násilná videa na internetu. Ať tomu věříte nebo ne, pomáhalo mi, když jsem se mohl dívat na to, jak někdo trpí víc než já. Doslova mi to dělalo dobře na duši. Sledoval jsem reálné záznamy vražd a záznamy z policejních tzv. bodycam.
Následné roky byly strávené na těchto morbidních webech. Neměl jsem sám sebe pod kontrolou, chtěl jsem vidět víc a víc. Nakonec mě cesta zavedla k dětské pornografii. Už mi nestačily pouhé fotky v plavkách.
Kvůli šikaně jsem neměl moc kamarádů a tak jsem místo lítání po venku většinu času strávil na chatovacích místnostech. Z prvotní zvědavosti se stala závislost. Můj mozek a rozum patrně vypověděl službu, když ruce ťukali na klávesnici perverznosti nejhrubšího zrna. Se zpětným ohlédnutím se stydím za své vystupování na darknetových chatovacích místnostech. Označoval jsem malé holčičky na fotkách za prostitutky a vůbec mi to nepřišlo divné. Do nejmenšího detailu jsem popisoval úkony, které bych s nimi prováděl....
Z pouhého stahování dětské pornografie se brzy stala distribuce. Toužil jsem totiž po uznání ostatních. Kvůli získaným komplexům jsem si chtěl připadat za každou cenu užitečný a někam zapadat. Netrvalo to však dlouho a daná webová stránka byla ovládnutá interpolem a někteří její členové byli pozatýkaní. V té chvíli se ve mně rozsvítila druhá varovná kontrolka, ale z nějakého důvodu mě to nepřesvědčilo a já tak ve svém stahování a distribuci dětské pornografie pokračoval dál.
Nebyla to policie, kdo změnil můj názor, ale video. Ano čtěte správně. Jedno konkrétní video, které jsem neměl nikdy vidět. Nechce se mi ani popravdě popisovat, co tam bylo... Už samotný dětský pláč je dost silným emočním činidlem.
Nebylo to hned to skoncování se závislostí. Každopádně to video naplno probudilo mé vnímání. Už to nebyla ta obyčejná videa. Jakmile dítě na videu získalo konkrétní jméno a identitu, tak teprve potom přišlo uvědomění, že to co vidím se skutečně děje reálným dětem. Dříve se mi to nechtělo připouštět. Zkrátka to bylo video s dětskou pornografií a už mě nezajímalo, kdo je zatím. Dokud na dětské pornografii mluvily děti cizím jazykem, tak se to dělo daleko ode mě a nijak mě to nezajímalo. Jakmile jsem však narazil na video v češtině, tak už se mě sakramenstky týkalo. Už mě opustilo nutkání nečinného přihlížení. Protože i ten, kdo pornografii pouze sleduje, je vlastně jejím podporovatelem. Je to úplně stejné, jako byste byli svědkem přepadení na ulici a místo pomoci se jen dívali. Oběť napadení by vaší nečinností například zemřela. A kdo z vás je ochotný nést takové celoživotní břímě?
Takže jsem si řekl dost a s dětskou pornografií po pěti letech sledování a šíření přestal. Každopádně nikdy nesmažu ze svých rukou stopy dětské krve. Z rukou, které nenasytně prováděli sdílení daných videí místo toho, aby tento koloběh dětského utrpení včas ukončili. Nikdy nesmažu z hlavy vzpomínku na to, když jsem na pochybných stránkách psal doporučení nováčkům a neznalým a podílel se tak na verbování dalších lidí, kteří budou sdílet záznamy s dětským znásilněním.
Jenže v mém případě nestačilo pouze přestat, chtěl jsem své dřívější jednání alespoň trochu odčinit. A tak jsem se spojil s dalšími podobně smýšlejícími lidmi a začali jsme provádět malé výpady, které však sdílečům těchto perverzností značně stěžovali práci.
A v čem to spočívalo? Jednoduše jsme si z nelegálních fór zkopírovali odkazy na dětskou pornografii a hesla potřebná k dešifrování. Data jsme pravidelně reportovali poskytovatelům služeb úložišť. Oni následně nahlášené materiály pravidelně mazaly. Nebyl to dokonalý systém, ale rozhodně to aspoň bylo lepší než nic. Nejedno úložiště souborů muselo kvůli dětské pornografii ukončit svou činnost, protože nedokázali včas reagovat na ten obrovský nával nelegálních materiálů. Ukončení činnosti se tak zdálo jako relativně nejlepší řešení.
Zhruba rok po konci sledování a šíření dětské pornografie z mé strany jsem se takto revanžoval nahlašováním závadných materiálů. Nedokážu nezávisle posoudit výsledek této snahy. Odměnou mi byl každopádně lepší pocit sám ze sebe.
Ono nestačí totiž jen přestat, člověk musí aktivně chtít odčinit své přestupky. A i když se tím mnohdy všechno nespraví, tak je to rozhodně lepší varianta než jen sedět a čekat, že se na to všechno zapomene. Ostatní možná zapomenou, ale já sám nikdy nezapomenu na to, čeho jsem se dopustil a čeho jsem byl součástí.
Momentálně je to už pár let a trestný čin z mé strany je promlčen. Chtěl jsem to jen ze sebe všechno dostat ven. Ale věřte mi, že i přesto, že jsem nebyl ve vězení, tak nedokážu ze zrcadla smazat pohled toho kriminálníka na druhé straně.
Nedokážu se podívat ani na dítě na ulici. Hned si totiž vzpomenu, jaké sexuální narážky a perverznosti jsem adresoval na jejich adresu do komentářů pod videa a fotky. Už se nedokážu dívat na dítě, jako by to bylo dítě. Mé vnímání dětí je nadosmrti poskvrněno. Můžu se snažit jak chci, ale stále v nich vidím jen sexuální objekty. Nedokážu se dívat na holčičku v parku nevinně. Hned si ji musím představit nahou. Nebo si minimálně představuji to, jaké má kalhotky na sobě. Nedokážu se těm představám ubránit.
Možná se tu znova vrátím s pokračováním mého příběhu. Je to uklidňující pocit, když je to ze mě venku.
Říkáš že ses předtím díval i na videa s vraždami a různým násilím, a až pak ses dostal k DP a přitom sis ve škole prožíval šikanu a určitou nenávist. Nejsem odborník, ale je otázkou, jestli pro tebe děti nejsou spíš jen objekt pro nějaké fantazie (což i sám píšeš) než, že by jsi byl orientován skutečně na děti. Jsou případy běžně orientovaných lidí, které tato závislost doháněla k tomu, aby vyhledávali víc a víc extrémní materiál, což je dohnalo až k videím s brutálním znásilnováním, gore nebo právě k DP. Jsou ale samozřejmě i pedofilové, které děti přitahují jen tělem, ale jako takové jim nic neříkají. Ani za to tě tu ale lidé nebudou odsuzovat, pokud žádnému dítěti neublížíš a budeš mít smysl pro morálku.