Právní věta: znásilnění – znak bezbrannosti může být naplněn i v důsledku velmi nízkého věku poškozené (Trest Online)

Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo.

Krajský soud v Ústí nad Labem uznal vinným obviněného, který opakovaně znásilnil nezletilou dívku (ve věku pět až šest let). Za tento zločin mu soud vyměřil trest odnětí svobody v délce šesti let a k jeho výkonu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněný se zločinu znásilnění dopustil tím, že v průběhu jednoho roku, kdy žil v rodinném domě s rodinou nezletilé poškozené, opakovaně poškozenou osahával na intimních partiích přes oblečení, i na nahém těle, dotýkal se jí penisem v oblasti nahých hýždí až do ejakulace a nechal se od ní orálně uspokojovat a stimulovat její rukou rovněž až do ejakulace. K pohlavnímu styku docházelo ve sklepních prostorách rodinného domu a v pokoji, který mu byl svěřen k užívání.

Při svém počínání obviněný zneužíval skutečnosti, že jej poškozená vnímala jako člena její domácnosti, nebála se jej a důvěřovala mu, proto bylo jednoduché ji k pohlavnímu styku přesvědčit. S ohledem na její nízký věk a neznalost sexuální problematiky nebyla schopna pochopit smysl jednání obviněného a adekvátním způsobem se mu bránit.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak obviněný, poškozená, tak i státní zástupkyně. Vrchní soud jakožto soud odvolací napadený rozsudek zrušil, přičemž se ztotožnil s odvolacími důvody namítanými poškozenou a státní zástupkyní. Ve věci proto znovu rozhodl tak, že rozšířil právní kvalifikaci spáchaného skutku. Na délku uloženého trestu odnětí svobody však tato změna neměla vliv.

S rozsudkem odvolacího soudu však obviněný nesouhlasil a prostřednictvím své právní zástupkyně podal dovolání, které opřel o tvrzení, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle obviněného totiž soudy posouzení skutkových okolností zakládaly zejména na výpovědi poškozené, kterou poškozená podala až poté, co ji matka nalezla v posteli, kde s obviněným ležela a kde také mělo dojít ke vzájemnému dotýkání na intimních partiích.

Obviněný dále namítal, že poškozené byly jak ze strany rodičů, tak ze strany policie kladeny sugestivní otázky, na které i přes jejich zavádějící formulaci poškozená odpovídala velmi nejasně. Důsledkem však byla manipulace dítěte, které pod nátlakem nakonec odpovědělo tak, aby vyhovělo.

Tento důkaz podle obviněného sám o sobě nemůže obstát, nadto jedná-li se o důkaz hlavní, na kterém byla skutková zjištění od počátku založena.

Obviněný se dále pozastavil nad znakem skutkové podstaty spočívající ve zneužití bezbrannosti, který podle něj nebyl naplněn. Znalecké posudky neprokázaly, že by poškozená trpěla jakoukoli duševní chorobou, jejíž zneužití by znamenalo zneužití její bezbrannosti. Poškozená naopak k obviněnému měla pozitivní vztah, aktivity, které popisovala, vnímala jako příjemné a v době vyšetření nejevila známky jakéhokoli onemocnění.

Nejvyšší soud se však s argumenty obviněného neztotožnil. Je podle něj zřejmé, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a učiněná skutková zjištění pak řádně zdůvodnily. Úkolem Nejvyššího soudu není tato zjištění znovu reprodukovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

K věrohodnosti výpovědi poškozené dále Nejvyšší soud dodává, že není snížena tím, že s ní o prožitých zážitcích komunikovaly i jiné osoby, zejména její rodiče. Komunikace o prožitých traumatech s rodiči (či jinou blízkou osobou, například i třídní učitelkou) je podle Nejvyššího soudu zcela běžná a žádoucí, protože dítě není ve zbytečném stresu a spíše se svěří osobě, které důvěřuje, než policejnímu orgánu.

Svědkovi však při výslechu ani rozhovoru s rodiči či jinou blízkou osobou nesmí být kladeny otázky sugestivní a kapciózní, stejně tak jako mu nesmějí být podsouvány nepravdivé údaje o průběhu prožitých událostí. Nejvyšší soud však v otázkách kladených poškozené neshledal žádné z těchto nežádoucích praktik a nemá důvod měnit nic na závěrech soudů, které shledaly výpověď poškozené, včetně způsobu vykonaného pohlavního styku, jako věrohodnou.

Ke zpochybněné existenci zákonného znaku „bezbrannosti“ Nejvyšší soud uvádí, že tento znak byl u poškozené dán jejím velmi útlým věkem (pět až šest let), když se vůči ní dopouštěl obviněný trestného jednání, kterého si byl plně vědom. Je přitom nepochybné, že v takovém věku poškozená nebyla schopna pochopit jednání obviněného a adekvátně projevit svou vůli a jednání obviněného se bránit. Obviněný zmíněného stavu poškozené naopak zneužil, navíc pokud z důvodu kamarádského vztahu s ní mohl i ještě snadněji manipulovat.

Jednání obviněného tedy naplnilo všechny znaky zločinu znásilnění. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto jej odmítl.

Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu naleznete zde.