Rád bych Vám něco o sobě řekl.
Svoji odlišnost jsem si uvědomil, když jsem sousedům přes léto hlídával 7-letou Niki. Byla děsně neposlušná, ale o to větší s ní byla zábava.
Brával jsem jí do parku na zmrzlinu, díval se s ní na pohádky (mimochodem, díky ní jsem objevil my little pony a do teď se na to koukám

ze všeho nejvíc jí bavilo karaoke a moje příšerné pokusy o zpěv.
Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl zrovna k dětem něco cítit. Přece to je odporné ! Nejsem žádný pedofil !
Měl jsem jí však moc rád. Byla mou jedinou kamarádkou. Jedinou osobou, která mě dokázala rozesmát.
Když jsem zrovna nebyl s ní, tak jsem na ni myslel, anebo na to, co dobrého bych jí mohl v obchodě koupit.
Jednou při hlídání se jí rodiče zdrželi v práci. Bylo okolo osmi večer. Já sám jsem byl utahaný z toho, jak jsem za ní celý den běhal a uklízel všechno, co kolem sebe rozhazovala.
Seděli jsme v jejím pokojíčku na koberci, já si četl knížku, ona si něco malovala.
Po chvilce jsem si tedy lehl a zadíval se na její růžový strop polepený hvězdičkami. Hlavu jsem měl prázdnou, bez jediné myšlenky.
Zeptal jsem se jí co maluje, ale ona neodpověděla. Zrovna jsem chtěl zvednout hlavu, abych se ujistil, že je v pohodě, když si na mě sedla. S obrázkem v rukou.
Byli jsme na něm my dva, jak stojíme uprostřed rozkvetlé louky, držejíc se za ruce.
Tehdy mi to došlo.
Cítil jsem to v sobě.
Určitě znáte takový ten hřejivý pocit když někoho objímáte, hladíte ho, cítíte ho. Pocit, který byste klidně prožívali znovu a znovu. Nejde to snad ani popsat slovy, ale je to úžasný okamžik, jako byste se vynořili z vody a konečně se nadechli.
Po pár měsících se mí sousedi odstěhovali a já jí už nikdy znovu neviděl. Mrzí mě to. Ta osamělost je příšerná.

Mohl bych tu o sobě napsat spoustu dalších věcí, ale nevím zrovna co by vas mohlo zajímat.



