Nepřehlédněte dotazník k výzkumu studentek Univerzity Jana Ámose Komenského.

Štěpán Tuček: „Za vytváření rozdílů mezi lidmi mohou často vysoce postavení politici, kteří například homosexu... (LUI)

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Cykle02
Člen skupiny ČEPEK
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 2727
Dal: 383 poděkování
Dostal: 1232 poděkování

Štěpán Tuček: „Za vytváření rozdílů mezi lidmi mohou často vysoce postavení politici, kteří například homosexu... (LUI)

Nový příspěvek od Cykle02 »


Štěpán je český herec, který má za sebou větší počet uměleckých projektů. Společný rozhovor jsme však vedli na úplně jiné téma, jímž je předsudečné násilí a diskriminace, se kterými má Štěpán osobní zkušenosti.

V anketě na našich sociálních sítích ses přihlásil i ty s tím, že jsi zažil diskriminaci v souvislosti s tvou sexuální orientací. Můžeš mi k tomu povědět víc?

Když je člověk homosexuál a prochází procesem otevření se, bojuje nejen sám se sebou, ale i s okolím, protože neví, jak ho společnost či rodina a nejbližší přátelé přijmou. Něco takového se dělo i u mě. Měl jsem například vnitřní problém s tím, že když jsem byl v partnerském vztahu, bál jsem se na ulici držet s partnerem za ruce. Měl jsem obavu z reakcí. S mým bývalým přítelem jsme jednoho dne šli ruku v ruce po Hradci Králové. V té době mi bylo okolo 16 let a stalo se, že na nás na ulici někdo pořvával „buzeranti“. V tu chvíli jsem zareagoval tak, že jsem se ho okamžitě pustil, nevěděl jsem totiž, co od toho mám čekat. Ačkoliv to v tom okamžiku nebylo o fyzickém sporu, pořvávání stačilo k tomu, aby mě to nějakým způsobem poznamenalo. Od té doby jsem pak měl problém to kdykoliv udělat znovu.

Máš nějakou zkušenost s fyzickým napadením?

Naštěstí ne, ale občas je potřeba uvědomit si, co je vlastně horší. Někdy dokážou mnohem více ublížit slova. Nikdy nezapomenu na situaci, kdy jsme byli asi před dvěma roky s hereckou skupinou přátel v Krkonoších, kam jsme si udělali týdenní výjezd. Užívali jsme si zimních prázdnin a byli jsme tam i v místním podniku s barem a diskotékou. V té době byly ještě povoleny kuřácké prostory, a tak jsem po chvíli odešel na cigáro. Chtěl jsem si zakouřit, ale neměl jsem u sebe zapalovač, nicméně o kus dál jsem uviděl nějakého pána, který si zapaloval. Tak jsem k němu přišel a slušně jsem se zeptal, zda mi půjčí zapalovač.

Říkal, že mi ho nepůjčí, tak jsem se zeptal, jaký je důvod, že ten zapalovač přece má a viděl jsem, jak připaluje dalším lidem. On odvětil, že mi ho nedá, protože jsem „buzerant“. V tu chvíli jsem se fakt naštval a projely mnou všechny možné emoce. Nedalo mi to a znovu jsem se ho zeptal, že mi jako opravdu nezapálí jen proto, že jsem buzerant? Odpověděl: „Ano, přesně proto ti nezapálím,“ a začal mi v ten moment tykat.

Jak vydedukoval, že jsi gay? Ty jsi tam s někým byl?

Právě že ne. Byli jsme tam jako parta přátel a ostatní kamarádi byli heterosexuálové, ale asi bylo vidět, že jsme vůči sobě trochu kontaktnější, protože to tak umělci zkrátka mají. Z toho si asi ten pán nějak odvodil, že jsem homosexuál. Nutno podotknout, že ohledně mé osoby se trefil. Byl to místní pán tak ve věku 40 až 50 let, což znamená, že už by mohl mít rozum, ale to se bohužel nestalo.

Doslova jsem nedokázal uvěřit tomu, co mi říká, a odešel jsem zpět za kamarády, kterým jsem se samozřejmě pochlubil, načež mí přátelé začali reagovat, že by toho chlapa chtěli vidět. Něco podobného udělal i dotyčný muž v rámci své party, která se do nás začala navážet. Krátce poté si mí kamarádi řekli, že se mě zastanou, že se jim to opravdu nelíbí, a s dotyčným mužem a jeho partou lidí jsme se dostali do potyčky, ale já nic takového nemám rád. Už jen proto, že jsem herec, řídím se heslem, že se živím tím, jak vypadám. Nějaká zbytečná rvačka by mě klidně mohla omezit i na měsíc. V jednu chvíli to vypadalo, že se skutečně nějaká rvačka strhne, protože skupina toho muže začala být stále agresivnější, ale nakonec k tomu naštěstí nedošlo.

Nejvíc mě zarazilo, že tam ti muži měli po boku ženy a slečny, které když zjistily, o co se jedná, zastaly se jich. Překvapilo mě, že to nebyl jedinec, ale celá skupina lidí, a my jsme tam byli jako ti „vyvrhelové“, co k nim přijeli prožívat zimní radovánky. Byl to pro mě hrozný zážitek, asi nejhorší, který jsem kdy zažil.
Štěpán se v rozhovoru pro LUI zmiňuje o svých zkušenostech s homofobií
Foto: se souhlasem Patrika Šimra

Jak celá situace pokračovala?

Překvapivě poté nastala fáze, kdy ten muž za mnou přišel a chtěl se mi omluvit. Ale byl už mnohem víc pod vlivem alkoholu a ta omluva byla taková, že to vlastně ani omluva nebyla. Vážil jsem si toho, že přišel, a také jsem mu to osobně řekl, ale on v podstatě naznačil, že ho štve, že jsme se vůbec potkali. Těžko říct, jak ho napadlo se za mnou ještě zastavit, ale zastávám názor, že spousta heterosexuálů, kteří jsou takto výbušní v souvislosti s tématem rozdílné orientace, má většinou problém sama se sebou. Jak se říká, v alkoholu je pravda, tak třeba řešil problém s vlastní identitou. Vážil jsem si toho, že dorazil, ale nebyla to omluva a za něco takového se jde omluvit jen těžko…

Jak jsi tuto aféru vnímal s odstupem času? Člověk si většinou začne podobné věci uvědomovat až později…

Celý další den jsem vzpomínal na to, co se v baru odehrálo. Nikdy dříve jsem se s tím nesetkal, protože člověk se pořád pohybuje ve svém prostředí, kde je naše menšina poměrně hojně zastoupena. Mám na mysli umělecký svět, kde se žádná taková agrese neodehrává. Přátelé mi samozřejmě říkali, ať nad tím nepřemýšlím, ale ono to nejde jen tak přehlédnout, protože jsem málem dostal přes držku jen za to, kdo jsem. Neřeknu ani půl slova, kdybych na někoho vyvíjel nátlak a snažil se někomu něco udělat, ale takhle tomu prostě nerozumím. Pokud si někdo s někým nesedne, což se stává a já to chápu, neznamená to, že toho člověka musí slovně či fyzicky ponižovat.

Nicméně jsi v souvislosti s tímto případem nebyl nucen jej někomu nahlašovat?

Samozřejmě, že z takového důvodu člověk policii nezavolá, i když by mohl. Myslím teď tu následnou agresi a slovní útoky, ale neměl jsem potřebu to řešit. Ale kdyby došlo k nějakému fyzickému napadení, asi bych to řešil. Mnoho lidí to bohužel nedělá. Když jsem viděl, co se stalo Jakubovi Starému, hned jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby součástí toho napadeného homosexuálního páru nebyl šéfredaktor magazínu LUI. Možná by to byl jen další případ, který by upadl v zapomnění. I když to zní blbě, musím říct, že se to asi muselo stát, aby se tohle téma konečně začalo řešit.

Je dobře, že se o tom případu psalo úplně všude. Když si totiž vzpomenu, jak se ve sněmovně nedávno řešilo manželství pro všechny, kdy nás někteří politici srovnávali se zoofily či pedofily, kroutil jsem hlavou nad tím, jak to někdo může vypustit z úst v 21. století… Je to doslova barbarský čin, a kdo něco takového řekne, vůbec by neměl být v politice, ale takových „osobností“ tady bohužel máme více. Když k tomu přidám zákon, který byl nedávno schválen v Maďarsku a který zakazuje „zobrazování a propagaci genderové identity odlišné od pohlaví určeného při narození, změny pohlaví a homosexuality“, říkám si, jak se něco podobného může stát v zemi, která je součástí Evropské unie? Jak to vůbec může někdo dopustit a schválit? Podobné otázky se teď nakupily, bylo toho hodně. Sám sebe se ptám, co přijde dál? My tady nějakým způsobem bojujeme za manželství pro všechny, ale do toho se nám bortí úplné základy, tedy respekt a tolerance.


Štěpán se hrdě hlásí k tomu, že je gay

Proč si myslíš, že se ty základy bortí a že někteří lidé mají potřebu chovat se násilně?

Myslím si, že existují dvě varianty. První je to, jaká je společnost a jak nás bere. Když se ve sněmovně děje to, co se děje, a někdo srovnává homosexualitu se zoofilií, dostane se to do médií a mnohdy automaticky na titulní strany novin. Když se tyto titulní strany objeví mimo hlavní město, kde není gay komunita tak početná, lidé na to koukají jako na něco špatného, a navíc nás mají zaškatulkované jako nějaké úchyly a výrazné, expresivní typy lidí, kteří jsou barevní, lezou po sobě a neví coby. Takhle to ale není, je to pouze předsudek, kterého je hrozně těžké se zbavit. Člověk může potkat nějakého chlapa a vůbec o něm nemusí vědět a na první pohled na něm vidět, že je homosexuál. A hlavně je to každého věc. Proč více neřešíme to, že na ulici potkáme zjevně zfetovanou ženu, která má u sebe dítě? Tohle jsou věci, které by se měly řešit, a ne to, jestli si muž z vlastní vůle najde dalšího muže, mají se rádi a žijí spolu normálním, klasickým životem.

S tím souvisí i manželství. Proč by tito dva lidé neměli mít nárok na klasické manželství? Registrují se auta, ne lidi. Já tomu říkám kroužkování plameňáků… Právě slova a přístup některých politiků, kteří si občas nevidí do úst, vytváří tyto násilné postoje. Rád bych dodal, že náš život není pouze o tom „být gay“. Jsme normální lidé, kteří žijí své životy, pracují, mají rodiny, přátele. Včera jste u nás kupovali kafe, květinu, oblečení, možná i auto… Dnes na nás budete útočit za to, kým jsme?

Nemůže si za něco přece jen sama komunita?

Toť otázka. Každý se samozřejmě nejdřív musíme podívat sami na sebe. Já si myslím, že samozřejmě nějaká provokace ze strany gayů nastat může, ale ta vzniká většinou na základě toho, že na ně společnost reaguje tak, jak reaguje. Kdyby to společnost přešla, nikdo by nikoho neprovokoval. Určitě bych rád řekl, že na všech stranách najdeš blba, a rozhodně neříkám, že je gay komunita dokonalá a všichni jsou v pohodě, ale podle jednotlivců přece nesmíme posuzovat celou skupinu. To by se přece nelíbilo ani heterosexuálům… Představ si, že bychom všechny heterosexuální muže posuzovali podle dokumentu V síti. To bychom pak o každém muži rozkřikovali, že je pedofil?

Já se do této role nepasuju, ale kdybych byl homosexuál, který se rád obléká do dámských šatů a rád se maluje a nosí barevné věci, samozřejmě to může být pro někoho pobuřující, ale každý přece máme svůj život, své soukromí a měli bychom se, když už ne respektovat, tak alespoň tolerovat. Pokud nechceme, můžeme se zavřít do klecí jako zvířata v zoologické zahradě.

Jaké konkrétní kroky bys udělal pro to, aby se poměry v Česku zlepšily?

Myslím si, že změna by měla proběhnout hlavně na vyšších místech. I političtí odpůrci LGBT+ komunity by se měli zamyslet a snažit se vidět věci víc do hloubky. To souvisí i s festivalem Prague Pride a všemi kulturními akcemi, které v rámci něj probíhají. Není to tedy jen ten neustále zmiňovaný průvod. Karnevalová atmosféra by byla pro veřejnost asi přijatelnější a příjemnější, největší problém dle mého mají s prezentací různých sexuálních praktik. Kdyby se to možná umírnilo, lidé by s tím takový problém neměli. Jsem rád, že se v tisku i jinde konečně objevují i LGBT+ friendly reklamy. Komunita tady vždy byla a bude a nic to nezmění, ani zákaz její „propagace“ jako v Maďarsku.

Na tuto problematiku by se zkrátka mělo nazírat reálným pohledem a v souvislosti s 21. stoletím. Homosexuálové nejsou lidé, kteří chodí po ulicích a vyhledávají sexuální styk, ale jsou to lidé, kteří pracují v kanceláři, ve firmách, fabrikách, jako prodavači, v divadle, jsou to herci, režiséři, zkrátka lidé jako všichni ostatní. A opět zopakuju, že i když je to špatné, bohužel se asi muselo stát to, co se stalo šéfredaktorovi Jakubovi, aby lidé konečně viděli, že takové násilí není normální a dít by se nemělo.

Zdroj: Jan Witek, Štěpán Tuček
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?