Dej pusinku tetičce. Když rodiče děti do doteků nutí, berou jim právo říci ne (iDnes.cz)

Diskuze o problematice dětí.
Uživatelský avatar
Kasz
Administrátor
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 4
ve věku do: 27
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 6079
Dal: 1236 poděkování
Dostal: 3020 poděkování

Dej pusinku tetičce. Když rodiče děti do doteků nutí, berou jim právo říci ne (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Kasz »


31. srpna 2021 20:00 | Tereza Vlčková

No tak, dej pusinku babičce. Přece jí neřekneš, že ti nevoní, urazila by se... S pobídkou či příkazem, aby strpěly i nechtěné objímání, doteky či polibky, se setkala většina dětí. A často na podobné situace dodnes ani jako dospělí nezapomněli a vybavují si je s odporem. Podle odborníků podobné vynucování děti učí, že na jejich „ne“ nezáleží, že musejí strpět to, co jim není příjemné.

„Dodnes si pamatuju, jak jsem nenáviděl, když mi rodiče říkali, ať dám pusu dědovi. Bál jsem se ho, navíc mu vždycky páchlo z pusy. Bral si mě na klín, což jsem taky bytostně nesnášel. Od dětství nejsem zrovna kontaktní typ a tohle mi vadí,“ popsal jednu ze svých vzpomínek na návštěvy prarodičů šestadvacetiletý Jan.


Pokud rodiče dítě příliš tlačí do něčeho, co nechce, učí ho nevnímat, až potlačovat sám sebe – své vnitřní cítění, vnitřní autoritu – a následovat autoritu vnější.
Martin Hofman psycholog

ak dodává, neobjímá se rád ani s přáteli a není mu to příjemné. „A návštěvy u babičky a dědy mi vždycky narušovaly nějakou osobní integritu. Pořád nějaké pusinky, hlazení, objímání. Strašně jsem nechtěl, ale rodiče to nezajímalo.“ Podobné situace přitom děti učí, že je v pořádku, někdy dokonce nutné strpět nepříjemné doteky jen proto, že to vyžadují rodinné vztahy.

Jak zdůrazňuje psycholog Martin Hofman z Českého institutu biosyntézy, který se zabývá psychoterapií, která pracuje i s dotekem, dotek je naší přirozenou hlubokou základní potřebou. Dobrý a bezpečný dotek je zhmotněním blízkosti, zprávou: „Nejsi sám, jsem tu s tebou, vnímám tě, mám tě rád.“ Doteky tedy dítě potřebuje, ale s respektem k jeho jedinečnosti.

Samozřejmě existují děti i dospělí, kteří jsou více či méně kontaktní. „Že dítě vezmeme, sáhneme na něj, přidržíme ho, to jsou všechno doteky, které jsou z hlediska výchovy velmi důležité. Poskytují dítěti bezpečí, jistotu. A děti je samy chtějí, i ony se nás dotýkají,“ zdůraznil dětský psycholog Václav Mertin s tím, že pokud iniciativa vychází přímo od dítěte, bylo by špatně se jí bránit.

„Pokud ale rodiče dítě příliš tlačí do něčeho, co nechce, učí ho nevnímat, až potlačovat sám sebe – své vnitřní cítění, vnitřní autoritu – a následovat autoritu vnější. U fyzického kontaktu odnaučují dítě vnímat a udržovat své hranice, potlačují právo na zdravé: Ne!“ popsal Hofman.

Od toho se poté odvíjí široká paleta zkušeností, kdy dětem někdo nutí nebo dělá něco, co nechtějí, ale ony neumí jasně říct, že nechtějí, a cítí se provinile nebo neadekvátně. „To se potom samozřejmě přenáší do dospělosti, kdy se mnoho lidí nechá nějakým způsobem zneužívat,“ dodává Hofman. Jak zdůrazňuje, zdravé „NE“ je předpokladem zdravého „ANO“.

„Pamatuju si, že mi bylo asi pět nebo šest a byly jsme s mámou v zoo. Přišla ke mně nějaká starší paní a začala mě hladit po tvářích, že jsem krásné dítě. Bylo to strašně nepříjemné, protože měla dlouhé nehty a nějaké prsteny. Máma jí nic neřekla, protože... Co by jí asi tak říkala? Naopak okřikla mě, když jsem se odtahovala,“ vzpomíná třiadvacetiletá Hana.

Když mladá žena matku s tímto zážitkem z dětství konfrontovala, jen ji odbyla, že přehání. „Řekla jsem, že možná, ale stejně si doteď jasně vzpomínám, jak to bylo nepříjemné. Copak to, že se mi něco nelíbí, je přehánění?“

Sáhnete bez dovolení na dospělého?

Na podobné zážitky z dětství vzpomíná i psycholog Mertin. „Samozřejmě jsem různé tetičky přežil, i když se mě nikdo neptal. Byla to určitá zvyklost v příbuzenstvu. Musím říct, že od té doby jsem zdrženlivý. Mám vnoučata – když ke mně přijdou, jsem potěšený, ale že bych je sám ‚otravoval‘, to ne. A věřím, že takový přístup odeznívá a dnes děti příbuzní tolik neobtěžují,“ okomentoval.

Hlavně záleží na tom, jak spolu děti a příbuzní vycházejí a jaký mají vztah. Dospělí by proto měli být empatičtí a chápat, kdy se dítě dotýkat chce a kdy je mu to protivné. „Dítě bychom měli respektovat s tím, že se věci učí, což znamená, že nemůžeme dopředu vědět, jestli bude reagovat tak či onak,“ uvedl Mertin s tím, že by podobné doteky od cizích lidí nedoporučoval.

Podle doporučení odborníků je také důležité, aby děti uměly říct jasné „NE“ a vymezit se proti tomu, co je jim nepříjemné. Co se týče tělesnosti, je zásadní, aby uměly vymezit bezpečný chtěný dotyk od nechtěného. Rodiče mají děti naučit, že jsou pány svého vlastního těla a nikdo jim nemůže zasahovat do jejich tělesné integrity.

Paní Petra, která má čtrnáctiletou dceru a šestiletého syna, souhlasí, že se stále setkává s nepochopením, že její děti nemusejí dávat pusu tetičkám, strýčkům, babičkám a komukoli, pokud nechtějí. „Stejně tak na mě občas okolí divně kouká, když se svých dětí zeptám, jestli jim můžu dát pusu nebo je pohladit,“ popisuje s tím, že dětem také odmala vysvětluje, co s nimi dělá a proč, když se to týká jejich těla.

Jak říká, velmi brzy se začala dětí ptát, zda je může pohladit, zda chtějí pusu na dobrou noc nebo se přitulit. „Říkám si, že jim těmi dotazy pomůžu v uvědomění si, co vlastně chtějí. Aby o tom aspoň chvilku mohly přemýšlet,“ přiblížila.

Zároveň sama dává jasně najevo, co nechce a co si nepřeje. „Vlastně všechno verbalizuji a vysvětluji: ‚Opravdu je mi nepříjemný, když mi rveš za triko. Tobě by se to přece taky nelíbilo, kdyby ti to někdo dělal.‘ A tak podobně,“ dodala.

Nechci ničit rodinné vztahy

S podobným přístupem k výchově, který je založený na souhlasu, je těžké seznámit zejména nejbližší rodinu. Starší příbuzní často podobnou logiku nechápou. Což potvrzuje žena, která si přála zůstat v anonymitě: „Říkala jsem tchyni, aby si alespoň umyla ruce a vyčistila zuby, než jde pusinkovat mého ročního syna, protože je silná kuřačka. Udělala to asi jednou, pak vždycky jenom řekla, že přece nemá žádnou nemoc, tak ať s ní nejednám jako s malomocnou.“ Svěřila se také, že nemá odvahu se proti manželově matce ostřeji vymezit, aby případným sporem nenarušila rodinné vztahy.

Podle psychologa Hofmana je nutné naučit podobnému přístupu dospělé kolem. Přesvědčit je, že si odmítání dítěte nemusejí brát osobně. „Asi každý ví, jaké to je, když vás někdo do něčeho nutí a tlačí. Prostě se vám to zprotiví. Souvisí s tím také postoje k jídlu, spánku, hraní si, ... Zkrátka abychom tlakem na výchovu nepřišli o kontakt s vnitřním rytmem a citem,“ popsal.

„Myslím, že tohle je třeba dělat celkovým přístupem. Děti chápou často mnohem víc, než si myslíme, když jim k tomu dáme prostor. Když se jim snažíme věci ukázat a vysvětlit a odpovídáme na jejich otázky,“ uvádí ohledně výchovy dětí Petra.

Jak potvrzuje Hofman, je nutné, aby dospělí uznali, že dítě má svou vnitřní moudrost či kompas a má právo říct ne. Radí tedy snažit se vnímat jeho vnitřní impulzy, akceptovat, co cítí, potvrzovat a zdravě zrcadlit.

„Důležité je tedy netlačit, že někoho musí obejmout, dát pusinku a podobně. Zkrátka přijmout, že dítě je někdy opatrné, přirozeně stažené nebo prostě nechce,“ uzavírá.

Souhlasí s tím také Jan a Hana, respondenti ze začátku článku. Shodují se, že se v dané chvíli cítili vydaní napospas tomu, co chtějí ostatní, a nemohli prosadit to, co chtěli oni. „Alespoň vím, co svým budoucím dětem rozhodně nebudu dělat,“ míní Jan.





Docela zajímavé a důležité téma - nenutit děti do doteků, polibků apod. Nemám pocit, že by mě někdo někdy nutil, ale vím, že jsem vždy byl ve fyzických kontaktech k druhým lidem zdrženlivější. Ale taky nikdo nějak nevyžadoval, abych ho pusinkoval, nebo si na to nevzpomínám. Občas se ke mně někdo lísal v rámci běžných mezilidských kontaktů víc, než mi bylo milé, ale zas to nebylo nic, co by se nedalo nějak vydržet a necítím se tím jakkoliv traumatizován nebo ovlivněn. Spíš v tom smyslu, že si zkrátka dávám pozor a sám si držím ve fyzických kontaktech od druhých lidí (včetně dětí) odstup.
Československá pedofilní komunita – již 12 let s Vámi! ❤️💙
Uživatelský avatar
Dream
Registrovaný uživatel
Varování: 7
Výkřik do tmy: Pedofil je člověk, který chce dávat dětem lásku a miluje je, což společnost nechápe a považuje to za odporné svinstvo. A nezlobte se na mě, láska přeci není zlo.
Příspěvky: 120
Dal: 5 poděkování
Dostal: 42 poděkování

Re: Dej pusinku tetičce. Když rodiče děti do doteků nutí, berou jim právo říci ne (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Dream »

Přesně tak, každý si o svém těle rozhoduje sám. A tak by to mělo být i u dětí. Je to jejich tělo a ony si s ním mohou dělat, co chtějí. A pokud něco nechtějí, mají na to právo. :)
Uživatelský avatar
Marco Freeman
Administrátor
Bydliště: ČR
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 2
ve věku do: 11
Kontakt: [email protected]
Wickr Me: MarekVolny
Výkřik do tmy: 🍷 Omluvy přijímám jen za současného zaslání kvalitního a sladkého vína. 🍷
Příspěvky: 1502
Dal: 955 poděkování
Dostal: 1849 poděkování

Re: Dej pusinku tetičce. Když rodiče děti do doteků nutí, berou jim právo říci ne (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Marco Freeman »

S článkem jako takovým souhlasím. Sám dodnes nemám s většinou lidí rád mezilidský kontakt (paradoxně mi mnohdy vadí s blízkými přáteli mnohem míň než s některými členy v mé vlastní rodině). Přežiji takové ty běžné interakce, jako je např. potřesení rukou při seznámení či gratulaci k narozeninám apod. (což neznamená, že mi to není nepříjemné; popsal bych to jako ještě zvládnutelné), ale objetí nebo pusa na tvář (při seznámení) či na pusu (při gratulacích, přáních všeho dobrého apod.) jsou mi velmi nepříjemné, pokud to vyloženě není osoba, s níž si sám zvolím, že chci tuto interakci podstoupit.

Proto dodneška z takových interakcí, když jsem k nim nucen, často vycouvávám, obvykle se mi ale podaří to zahrát do vtipu a nevznikne z toho nějaká trapná situace. :) Jako dítě jsem nesnášel, když mě rodiče nutili právě do podobných interakcí s cizími, ale naštěstí to nebylo až tak časté. (Ale taky mi vadilo, když mě nutili do interakce s nimi samými, což časté bohužel bylo.)

Dream píše: středa 1. 9. 2021, 15:53:24Přesně tak, každý si o svém těle rozhoduje sám. A tak by to mělo být i u dětí. Je to jejich tělo a ony si s ním mohou dělat, co chtějí. A pokud něco nechtějí, mají na to právo. :)
S takovým tvrzením bych byl ovšem opatrný. Samozřejmě mají právo něco nechtít, na druhou stranu většina dětí nebude chtít jít k zubaři, anebo na jiné vyšetření, nebude chtít do sebe píchnout injekci s očkováním a jiné věci, které jednoduše děti se svým tělem dělat nechtějí, ale rodiče by na tom, že to podstoupí, měli trvat, protože je to důležité pro jejich dobro a zdraví. (A měli by se snažit o tom s dítětem mluvit, obzvlášť pokud je ve věku, kdy už je schopné něco málo pochopit; prosté nucení též není to pravé ořechové, i když je to něco, co se musí.)

A také mají právo něco chtít, ale pokud budou chtít něco potenciálně nebezpečného (např. budou chtít mít sex v nízkém věku), anebo budou chtít něco, co můžou později litovat (např. tetování, piercing a jiné trvalé úpravy těla), pak je na rodičích (či jiných dospělých), aby s dítětem v závislosti na věku zase promluvili, snažili se ho od toho odradit a případně mu to i zakázali (když to nejde jinak; já sám jsem spíš zastáncem toho, že než prosté zákazy, mělo by dojít k nějaké konstruktivní debatě).

Takže sumasumárum ano, dítě má samozřejmě právo na to něco chtít a něco nechtít, ale nelze úplně exaktně říct, že pokud dítě něco chce udělat se svým tělem, tak je to správné a mělo by mu to být umožněno, stejně tak nelze úplně exaktně říct, že pokud dítě něco nechce udělat se svým tělem, tak automaticky musí jít o něco špatného, co by se dělat nemělo. Do určitého věku za sebe dítě nerozhoduje jen samo, ale rozhodují za něj i jeho tělo do jisté míry jeho rodiče (či jiní zákonní zástupci).

Kdybychom tvé tvrzení vzali absolutně, tak i pouhé položení ruky na rozpálenou plotnu je něco, co dítě může dobrovolně udělat se svou rukou, se svým vlastním tělem. Pokud však uvidím, jak dítě natahuje ruce na rozpálenou plotnu, tak mu v tom zabráním a udělám vše proto, aby tento konkrétní čin se svou rukou provést nemohlo. :)
Marco Freeman,
administrátor komunity ČEPEK

Kontakt: [email protected]
________

~ you can lead a horse to water, but you can't make him drink ~