Nikdy nebo jen zřídka prozradilo svou jinou sexuální orientaci v práci 52 procent učitelů. Ve veřejném sektoru byli méně otevření už jen pracovníci v justici. Ukazuje to průzkum Michala Pitoňáka pro Pride Business Forum.
Policista David H. by byl ohledně své sexuální orientace před kolegy v práci otevřenější, kdyby neměl řadu negativních zkušeností.
„Když jsem si uvědomil, že jsem gay, před kolegy jsem to nejdřív tajil. S barvou ven jsem chtěl jít v Praze, kam mě převeleli na dočasnou výpomoc. Kolegové a kolegyně mě tu ale nemile překvapili, zvlášť jedna, co neustále hodnotila oblečení a chování jiných a řešila, kdo je a není buzna, jak říkala. Musím říct, že mě to opravdu znechutilo,“ popisuje David H., že daleko horší přístup zažil na pracovišti v Praze než na svém oblastním inspektorátu na Moravě.
Podobné zkušenosti vedou některé zaměstnance ve veřejném sektoru k tomu, aby raději tajili svou odlišnou sexuální orientaci. Vychází to z průzkumu LGBT+ lidé zaměstnaní ve veřejném sektoru, který vznikl u příležitosti 11. ročníku konference Pride Business Forum. Sběr dat probíhal od 18. prosince 2020 do 9. března 2021 on-line formou.
Nejméně otevření jsou vůči svým kolegům pracovníci v justici a ve školství. Nikdy nebo jen zřídka prozradilo svou jinou sexuální orientaci 53, respektive 52 procent respondentů. To je nejhorší výsledek z celého veřejného sektoru. Obráceně jsou učitelé vždycky otevření ve 32 procentech případů. Stejně jako třeba lékaři a zdravotníci.
„Ve zdravotnictví a školství se tak rozdíl odehrává na poli odpovědí někde mezi, kdy mnoho lidí odpoví, že ve zdravotnictví jsou otevření ‚často‘, ale již méně ‚nikdy‘, a ve školství tomu bylo obráceně, což může odpovídat i tomu, že ve zdravotnictví se mohou pacienti rychleji střídat, kdežto kolektiv ve školách a třídách zůstává pro učitele a učitelky relativně dlouho stabilní,“ vysvětluje autor průzkumu a výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák.
Naopak nejlépe je na tom z tohoto pohledu kultura, kde jen 29 procent lidí není nikdy nebo jen zřídka otevřených, pak sociální služby a trochu překvapivě ozbrojené síly (obě 33 procent). Přitom právě toto prostředí má tradičně k toleranci daleko. Například ve Spojených státech je přístup k lidem s jinou sexuální orientací v armádě v posledních letech velkým tématem. Na začátku letošního roku prezident Joe Biden zrušil nařízení svého předchůdce ve funkci Donalda Trumpa, který zakázal nábor transgenderových osob.
„Vysoké číslo u ozbrojených složek si vysvětluji spíše výběrovou chybou. V této kategorii jsme měli málo respondentů a respondentek a s určitostí o něm nelze příliš usuzovat, dokud se nám nebude podobná hodnota opakovat ve výzkumech pravidelně,“ vysvětluje Pitoňák.
Podle průzkumu jsou tak vojáci na jednu stranu otevření a svou identitu v zaměstnání neskrývají, na tu druhou jsou ale relativně nejčastěji kvůli své sexuální orientaci vystaveni negativním komentářům a jednání. V uplynulých pěti letech se s tím často nebo téměř pokaždé muselo potýkat 39 procent lidí. Naopak nejméně museli něco takového řešit pracovníci vědy a výzkumu, státní správy a kultury.
„Zatím je jen velmi málo veřejných institucí, které se LGBT+ rovnosti a diverzitě na pracovišti věnují. Oproti tomu firem v tom soukromém sektoru každým rokem přibývá. Změnu by mohla nastartovat například Česká pošta, první státní podnik, který se k Pride Business Forum na začátku roku přidal a je odhodlán příznivě situaci měnit. Nebo Magistrát hlavního města Prahy, se kterým řešíme analýzu diverzity a inkluze a návrh dalších postupů,“ popisuje šéf platformy Pride Business Forum Czeslaw Walek.
Bisexualita? Nepřijatelné
Průzkum o LGBT+ lidech zaměstnaných ve veřejném sektoru ale boří také jeden velmi zaběhnutý mýtus. A to ten, že mezi umělci a obecně v kulturním sektoru se pohybuje více lidí s jinou sexuální orientací. Výsledky průzkumu ale podle Pitoňáka ukazují pouze to, že všude jinde jsou zkrátka tito zaměstnanci daleko více stigmatizovaní.
„V uměleckých profesích jsou nejvíce přijímaní a respektovaní, díky tomu se zde nejméně skrývají a jsou i nejvíce otevření, my jako vnější pozorovatelé pak můžeme nabývat dojmu, že ‚jich‘ je v těchto odvětvích více – zapomínáme pak ale snadněji na to, že ‚ti ostatní‘ kolem nás se jen častěji skrývají,“ dodává Pitoňák.
Stejně tak jsou zaměstnavatelé a obecně společnost alespoň do jisté míry ochotní akceptovat gaye a lesby, ale už ne bisexuální nebo třeba asexuální osoby. Jen necelá třetina LGB+ lidí zaměstnaných ve veřejném sektoru je ohledně své sexuality vždy otevřená. Nejvíce gayové (37 %) a lesby (33 %), méně pak právě bisexuální lidé (18 %) a ti s méně rozšířenými sexuálními identitami (21 %).
„Bisexualita bývá velmi často dehonestována nebo nerespektována jako legitimní sexuální orientace a bisexuální lidé, zejména ženy, které mezi bisexuálními a jinak sexuálně orientovanými bývají zastoupeny nepoměrně častěji než muži, pak čelí většímu vyloučení a neporozumění ze strany nejen heterosexuální většiny, ale často i ze strany LGBT+ komunity, kdy pojmem ‚komunita‘ mám na mysli zejména spolky, organizace a zastoupení v rámci jejich místní kultury,“ popisuje autor průzkumu Pitoňák.
Právě jinak sexuálně orientovaní lidé zažili v posledních pěti letech na pracovišti nejčastěji diskriminaci nebo obtěžování, a to 30 procent respondentů.
„Toleranci bychom si ale neměli klást jako cíl, tou by měla být akceptace, protože tolerujeme vždy něco nebo někoho, koho považujeme za sobě nerovné, přičemž akceptace či ještě lépe respekt jsou pozice více rovnocenné,“ uzavírá Pitoňák.