Android (Leonid Jumper)
Stvořil jsem ji. Její tělo ještě spočívalo v náruči všech těch přístrojů, které předchozí měsíce pracovaly na jejím oživení. Počítač vrčel a nahrával do její paměti poslední data. Třicet terabajtů paměti tvoří její osobnost, její zvyky, její vrtochy, prostě všechno, aby to vytvářelo dokonalou iluzi devítiletého děvčátka. Při vývoji jsem šel cestou dokonalého napodobení člověka. Její kůže je vyrobena z materiálu té skutečné velice podobného. Kolikrát jsem u ní, ještě nehybné, seděl a hladil její maličkou ruku. I uvnitř těla to hodně připomínalo skutečného člověka. Žádná serva ani hydraulika. Pohyb obstarávaly umělé svaly - svazky silikových trubiček, které se plnily oběžnou tekutinou a ovládaly pomocí elektroimpulsů. Jediné, kde jsem se od systému skutečného člověka odchýlil, byli kosti, kudy vedla většina rozvodů a také se tudy celý systém chladil. Chlazení obstarávalo zařízení, jehož činnost navenek vypadala jako opravdové dýchání. Pokud bylo horko, chladilo se navíc protékající vodou, opět pomocí přirozených otvorů. A potrava sloužila k výrobě elektřiny pro pohon systému. Zkrátka kromě pár zařízení navíc to byl vlastně člověk. Až na superpočítač místo mozku, který jí dával život. Program, jak se chovat klidem okolo, jak si hrát, jak mě mít ráda.… Mít mě ráda… to ale není její náklonnost, to je jen program, aplikace Relations.
Počítač dokončil kopírování a já stiskl spínač. Jestli vše poběží dobře, dlouho ho nevypnu, ledaže by byl nějaký problém. Byl jsem zamyšlen a tak jsem se nakonec lekl, když se tělo pohnulo. Svaly probíhalo chvění, jak se plnily tekutinou a hlásily systému pohotovost. Biceps, Triceps… Flexor radialis… Pronator teres… …levá paže aktivní… to ukazovaly rychle se míhající řádky na monitoru. Opět jsem pohladil ruku. Byla již teplá, a občas se jemně pohnula, jako u skutečného spícího děvčátka. Neuvěřitelné… s tak dokonalou iluzí jsem nepočítal. Pět let to trvalo. Od prvních pokusů se škubajícími se trubičkami, přes měsíce programování, až po design.
Monitor povzbudivě zablikal a ohlásil, že systém je aktivní. Přepnul jsem mozek na ovládání hlasem.
„Posaď se,“ skoro jsem se zakoktal.
Zvedla hlavu, opřela se o loket, pokrčila trošku nohy a posadila se. Rozhlédla se po místnosti. Když při průzkumu došla ke mně, spustil se automaticky program Kontakt.
> Human detected
> Non-agressive
> Threat not analyzed
> Contact
> Smile #3
> Contact phrase #1
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ usmála se.
Místnost jakoby se naplnila sluncem.
„Já jsem Leo,“ usmál jsem se také, „a teď vstaň.“
Dala nohy dolů ze stolu a postavila se.
„Jmenuješ se Kačenka,“ oznámil jsem jí.
„Kačenka,“ opakovala po mně. Bylo to její první naučené slovo.
„Moje jméno je Kačenka, říkej mi Kačenko,“ podívala se na mě a přivřela očka. To znamenalo, že zaznamenává informaci, „odpoj mě, prosím.“
Vstal jsem a odpojil ji od kabelů. Přistoupil jsem k ní a přiložil ucho na její hruď. Pumpa a chladicí systém vydávaly zvuk, jakoby uvnitř tepalo maličké srdce. Dokonalé…
„Projdi se,“ přikázal jsem jí.
Udělala několik nejistých krůčků. Přidal jsem totiž do programu pro pohyb úmyslně pár motorických chyb, abych vyzkoušel učící software. Za chvíli už šla jistě.
„Předkloň se…, ano, lehni si, sedni si na bobek, zvedni ruce… výborně, předpaž.“
Podívala se na mě rozpačitě. Byla přitom ohromně roztomilá.
„Příkaz nerozpoznán.“
„Natáhni ruce před sebe.“
„Asociovat s předchozím příkazem?“
„Ano.“
Tak takhle se učí, ale jenom v soukromí. Na veřejnosti poběží jiná série programů, public. Vyzkoušíme ho tedy… Spouští se pouhou přítomností jiných osob, nebo detekcí záznamových zařízení. Zapnul jsem diktafon. Kačenka mrkla.
> Public
ukázalo se správně na monitoru.
„A teď rozpaž.“
„A co to je?“ naklonila hlavu a podívala se na mě.
„Natáhni ruce do stran.“
„Jasně!“ usmála se.
Nastavil jsem ji tak, aby se asi třetinu věcí učila klasicky, jako malá holčička a zbytek si analyzovala pomocí internetu. To aby nevypadala jako blbá.
Podal jsem ze skříňky šaty.
„Obleč se.“
Sedla si na zem a začala se oblékat. Už ve chvíli, kdy jsem začal věřit, že ji postavím, jsem jí s předstihem koupil oblečení. Široká džínová sukně s laclem a žluté tričko. K tomu žluto-černě pruhované podkolenky, žluté kalhotky a žluté tenisky. Měl jsem tenkrát nějakou žlutou náladu, asi.
Tím jsme otestovali oblékací program. Sám jsem se také oblékl a vyšli jsme ven. Mám totiž dneska sraz s kamarády, se kterými mě spojuje láska k dětem. A Kačenka bude překvapení večera. Na ulici jsem sledoval, jak se zvědavě rozhlíží a sbírá data.
Vešli jsme do hospody. V pronajatém salónku se všichni po mě otočili.
„Ahoj, chlapi.“
„Nazdar, kdo to je?“
„Kdo bys řekl?“ zeptal jsem se s lišáckým úsměvem jednoho z nich.
„No, holčička, ne?“ zněla zmatená odpověď.
„Uvidíš,“ a lehoučce jsem Kačenku postrčil vpřed.
„Pěkně pozdrav a seznam se.“
„Ahoj, já jsem Kačenka, a jak se jmenujete vy?“
Všichni se představili. Potom je všechny obešla, vylezla každému na klín a dala mu pusu.
„Ty vole, to myslíš vážně?“ spustil někdo čelist, „to se ale nebudeme moct normálně bavit.“
„V pohodě, před ní můžete. Ona je totiž,“ udělal jsem dramatickou pauzu, „android.“
„Kecáš, ty vole, kecáš!“ začali na mě řvát jeden přes druhého.
„Chcete důkaz?“
„Tak se ukaž!“
Mezitím nás přerušil číšník.
„Co si dáte?“
„Já si dám černej čaj, a tady pro malou půl litru vody.“
Podíval se na mě dost nechápavě, ale bylo tu dost horko a nechtěl jsem riskovat, že se mi holka přehřeje.
Když odešel, vyndal jsem z tašky nerezovou vidličku a nechal ji kolovat.
„Vidíte, že je to normální vidlička. A teď na ni, Kačenko, udělej uzel.“
„Jo,“ vzala vidličku do rukou a s výrazem, jako když zavazuje panence mašli, udělala na rukojeti uzel a dobře ho utáhla.
S tím jsem v původním projektu nepočítal, ale ukázalo se, že umělé svaly mají strašnou sílu. Ale mohla by s tím být docela legrace.
Vidlička šla z ruky do ruky a všichni zírali. Jeden kamarád, takový vazoun, přistoupil ke Kačence:
„Hele zkus mi dát ránu pěstí.“
Ten člověk si právě podepsal rozsudek smrti. Kačenka se ale zarazila a zamrkala. Program Public se odpojil.
„Příkaz blokován. V rozporu s prvním zákonem,“ oznámila.
První zákon robotiky, který ona musí bezpodmínečně respektovat. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
„Máš štěstí, Tome, že jsem jí ty zákony naprogramoval. Jinak bys byl mrtvej,“ oznámil jsem mu.
„Já tomu prostě nemůžu věřit,“ nedal si Tomáš pokoj.
„Tak hele. Kačko, pojď sem,“ přivolal jsem si androidku na klín.
Odklopil jsem jí levé ucho. Byly tam tři USB porty, zásuvka pro napájecí kabel a JACK konektor. To pro případ, že bych ji použil jako přehrávač. Můžu jí totiž použít i jako obyčejný, byť nadupaný počítač. Připojím monitor, klávesnici, a už to jede. Těmi porty jsem přesvědčil i ty nejzatvrzelejší.
Obrátil jsem pozornost k čaji. Nebyl asi moc teplý, už když ho přinesl, ale teď byl sotva vlažný. Zalil jsem s vodou jeden květináč a nalil do hrnku vodu z kačenčiny sklenice.
„Ohřeješ mi ji, prosím?“ požádal jsem ji a ona si hrnek vzala. Za moment mi ho podala. Z vody se mohutně kouřilo.
„Představ si, posadit jí někam do kavárny na pult, to by hosti nedali,“ chechtal se Jarda.
„A budeš je vyrábět sériově?“ „A uměl bys udělat i kutíka?“ pršely dotazy.
„Samozřejmě, pánové, samozřejmě,“ zahrnoval jsem je dobrými zprávami.
„A nepřijde někomu divný, že bys stavěl samý děcka?“
„Pche, mám to vymyšlený. Musím přece udělat ověřovací sérii. Musí jich být co nejvíc, ale současně musím šetřit materiálem. Proto jsou děcka ekonomičtější. Tak mi pánové, zítra pošlete fotečky a já vám každému něco vysochám.“
Budoucnost se nám všem rázem začala jevit krásná a růžová.