Má osobní zkušenost s Parafilikem

Chtěl bych se s vámi podělit o svou zatím počáteční zkušenost s projektem Parafilik, a možná tak trochu motivovat ty z vás, kteří o něm uvažovali, ale z nějakého důvodu se ho bojí využít.

Problémy v partnerském životě, rodině, práci, neustálá omezení kvůli COVIDu, nastupující krize středního věku, nevlídné počasí, to vše se mohlo a nebo nemuselo podepsat na tom, že se mi poslední dobou výrazně zhoršila nálada, a to až do stavu, který bych se nebál označit vcelku nepříjemnými depresemi. Práce mi nejde, studium mě nebaví, doma nějak nic moc, a už ani ty hezké představy a masturbace mi nepřináší to správné uvolnění.

Rozhodl jsem se tak poprvé v životě vyhledat psychologickou pomoc a využít anonymních konzultací a terapie nabízené projektem Parafilik. Na kontaktní email Parafiliku jsem napsal (z mailového účtu založeného jen pro tento účel) středně dlouhý email, kde jsem popsal relevantní věci z mého života a mé aktuální trápení. Týž den mi přišla odpověď s nabídkou několika možných termínů pro úvodní půlhodinový online rozhovor, který je možné realizovat buď telefonicky, nebo anonymně prostřednictvím platformy Cisco Webex.

Jeden z termínů jsem potvrdil a ujistil se, že rozhovor bude možný i bez zapnuté kamery, s připojením přes VPN. S ničím nebyl problém, a společně s návodem na připojení jsem obdržel potřebné přístupové kódy a můj osobní PIN pro další anonymní komunikaci. Cisco Webex funguje na iOS, Androidu, Windows a MacOS, a pro jeho používání není nutná registrace.

V úvodu samotného hovoru mi bylo připomenuto, že terapeut je povinen překazit případný připravovaný nebo již páchaný trestný čin, uvedený v ustanovení § 367 tr. zák., ale že s výjimkou nejzávažnějších trestných činů nemusí hlásit pochybení v minulosti, ani méně závažné věci jako např. držení dětské pornografie. Sám jsem pak v úvodu hovoru projevil výslovný nesouhlas s pořizováním záznamu, což bylo bez problému akceptováno.

Úvodní hovor nebyl příliš osobní a vycházel z předem dané struktury. Terapeut mi kladl otázky, na které jsem odpovídal jako při vyplňování nějakého dotazníku, ale s člověkem na druhé straně, který mohl klást doplňující otázky. Obsah mého původního mailu a má aktuální trápení jsme diskutovali jen krátce. Cíl hovoru byl zřejmý - překonat ostych, seznámit se, a naplánovat další postup.

Velmi nerad telefonuji a do Bohnic to nemám daleko, a tak jsme se dohodli na úvodním dvouhodinovém osobním setkání, na základě kterého už bude možné navrhnout vhodnou terapii. Možných termínů bylo dost, a první byly dostupné hned v následujících dnech. Překvapilo mě, že při tomto setkání jsem měl hovořit se dvěma terapeuty naráz. Bylo mi vysvětleno, že jde o osvědčený formát, kdy jeden z terapeutů převážně zapisuje poznámky, aby se druhý mohl nerušeně soustředit na rozhovor. Trochu jsem se toho obával, ale později se ukázalo, že zbytečně.

Na hlavní bráně do Bohnického areálu visela cedule o zákazu vstupu, návštěv, a bůhvíčeho dalšího v rámci proti-epidemických opatření. Nějaký pán se snažil přesvědčit vrátného, že je zaměstnanec, a opravdu rád by byl vpuštěn na své pracoviště. Já jsem se s vysvětlováním neobtěžoval a nekompromisním krokem prošel bez povšimnutí. Každopádně jsem byl předtím poučen, co v případě potřeby vrátnému sdělit, aby mne do areálu vpustil. Tam jsem trošku bloudil a budovu 19, kde Parafilik sídlí, jsem chvíli hledal. Zachránil mě Google a mapa areálu dostupná na internetu.

Parafilik má vlastní vchod do budovy, takže se opravdu nemusíte svěřovat vůbec nikomu, proč a kam jdete. Nesměle jsem zaklepal na dveře a ihned mi otevřel sympatický pán a s úsměvem mě pozval dál. V místnosti mi byla představena ještě sympatičtější mladá paní, druhá terapeutka sezení. Prostředí nebylo nijak nepříjemné a nervozita mě rychle opustila. Pomocí přiděleného PINu pro komunikaci jsem podepsal srozumění ohledně oznamovací povinnosti a souhlas se zpracováním anonymizovaných osobních údajů.

Následný asi dvouhodinový rozhovor má opět před-připravenou strukturu, ta je ale výrazně volnější, než u předchozí telekonference. Výhodou formátu je, že terapeuti kladou otázky, a vy tak nemusíte přemýšlet, kde s vyprávěním začít, nebo jak pokračovat, když vám dojde řeč. Když se ale rozmluvíte, nikdo vás nepřeruší, a terapeuti se naopak zajímají o vše, co řeknete. Úvodní otázky jsou snadné, postupně víc a víc na tělo. Samozřejmě není nutné odpovídat na vše, já se ale rád rozpovídal. Některé dotazy mě překvapily a pobavily, u některých jsem se musel docela zamyslet, protože jsem nad nimi nikdy nepřemýšlel. Celé sezení se ale neslo v příjemné a uvolněné atmosféře, a brzy jsem si ho začal vyloženě užívat.

Za dvě hodiny jsme samozřejmě neprobrali ani zdaleka vše, co mě trápí, ani některá témata, u kterých bych očekával, že je terapeuti nadhodí. Byl to prostě delší seznamovací rozhovor, kde jsem dostal dostatečný prostor, abych mluvil o tom, o čem mluvit chci, ale nebyl jsem tlačen do témat, která by mi mohla být nepříjemná. Možná poprvé v životě jsem cítil, že si mohu o svých problémech, pocitech i touhách zcela otevřeně s někým promluvit, aniž by mě dotyčný nějak odsuzoval, nebo zbytečně moralizoval, navíc se zájmem poslouchat, a to s cílem mi pomoci. Přitom jsem se necítil jako nějaká povinně tolerovaná zrůda, kterou posluchač opovrhuje a musí ji přetrpět, ale důstojně - jako člověk, který se přišel poradit.

Zatím se mi opravdu těžko skrývá nadšení, a je pravděpodobné, že přijde i vystřízlivění. Nálada se mi ale zlepšila prakticky okamžitě a už teď se těším na další sezení, které jsme si v závěru rozhovoru domluvili. Věřím, že možnost vypovídat se z problémů a diskutovat své pocity (nejen) ohledně pedofilie mi opravdu může pomoci.

Chtěl bych tímto poděkovat celému týmu Parafiliku za vše, co dělají. A vám, co byste možná nějaké konzultace potřebovali, ale stále váháte, bych doporučil hodit pochybnosti za hlavu. Z toho, co jsem měl zatím možnost vidět a slyšet je zřejmé, že Parafilik je tu opravdu pro nás.

Kdybyste měl někdo nějaké dotazy ohledně mé zkušenosti, klidně mi pošlete soukromou zprávu, pokusím se odpovědět.