Potřebujete pomoci? Trápíte se a nevíte si rady? Vyzkoušejte kontaktní terapii či online krizovou intervenci na PARAFILIK.CZ

Na původce domácího násilí se zapomíná. Je třeba pomoct i jim, říká Stočesová (iDnes.cz)

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Fx100d
Administrátor
Bydliště: ČR
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 3
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: yeelow (10.05.2010 22:04): njn, ty jsi ten dentální úchyl :D
Příspěvky: 842
Dal: 253 poděkování
Dostal: 436 poděkování

Na původce domácího násilí se zapomíná. Je třeba pomoct i jim, říká Stočesová (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Fx100d »


Domácí násilí je v Česku stále přítomné. Navíc v době koronavirové pandemie, kdy jsou lidé nuceni trávit mnohem více času ve svých domovech, podle statistik výskyt domácího násilí vzrostl. Ve většině případů je ale pomoc nabízena jeho obětem. Podle psycholožky Veroniky Stočesové je ale velmi důležité zabývat se i druhou stranou, a to jeho původci, protože jinak bude problém domácího násilí beze změn přetrvávat.

Nedávno vám vyšla kniha s názvem Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí. Pracujete tedy s druhou stranou než je zvykem...
Ano. Programy, které v knize popisuji, jsou primárně zaměřeny na zvládání emocí u původců násilí. Předpokladem je, že špatný není člověk, ale především jeho chování. Pracujeme tedy s tím, jak nahromaděný vztek pustit ven, ale nějakým společensky přijatelným způsobem. Vlastně říkáme, že pod vlivem vzteku není správně použít násilí a nabízíme původcům různé alternativy.

Tvrdíte, že tomuto problému se v Česku mnoho lidí nevěnuje. Proč jste se mu rozhodla věnovat vy?
S tématem domácího násilí ze strany původců jsem se setkala už při studiích na vysoké škole. Toto téma mi bylo přiděleno ke zpracování v rámci bakalářské práce. Při jejím psaní jsem zjistila, že se jedná o velmi těžké téma, protože o původcích domácího násilí toho v Česku moc nebylo. Ta práce se setkala s vřelým přijetím a následně jsem byla požádána o to, abych se tímto tématem zabývala i ve své diplomové práci. Rozšířenou verzi výzkumu z této práce jsem vlastně odprezentovala ve své knize.

Vystudovala jste tedy psychologii.
Prvotně jsem studovala právnickou fakultu, v dalším roce jsem ale přešla na psychologii, ve které jsem se opravdu našla.

Jaké je pracovat s původci násilí?
Nyní jsem na mateřské dovolené, ale při práci s původci jsem se nejdříve především bála, zda budou vůbec chtít odpovídat na mé otázky. Obecně to není vůbec jednoduché téma a přiznat se k něčemu takovému, a ještě o tom diskutovat může být velmi těžké.

Drtivá většina z nich si uvědomovala, že mají problém. Na straně druhé si dokázali uvědomit, že nejsou špatnými lidmi, ale špatné je jejich chování a musí na tom nějakým způsobem i nadále pracovat.

U příležitosti mezinárodního dne proti násilí vydala organizace OSN zprávu, že od propuknutí celosvětové pandemie se zvýšil výskyt domácího násilí páchaného na ženách. Zpráva uvádí, že každých deset minut zemře v rukou svého trýznitele jedna žena, po celém světe kvůli domácímu násilí umírá 137 žen denně. Jaká je světově bilance ohledně domácího násilí v České republice?
Podle mě jsou statistiky o domácím násilí v České republice nedostatečné, spousta druhů domácího násilí zůstává nenahlášeno. Problémem je, že Češi ve většině případů jako domácí násilí uznávají pouze fyzické ataky, nebo ataky, které nakonec končí až velmi fatálně, tedy například nějakým ublížením na zdraví.

Převážně jsou obětí domácího násilí ženy. Setkáváte se i s opačnými případy? Jsou častým objektem násilí i děti..
Setkáváme se i s opačnými případy a dětmi samozřejmě také. Záleží na tom, jak definujeme domácí násilí. Původně se definovalo jako násilí vůči ženám ze strany mužů. Nově se ten problém hodně modifikuje, mluví se o domácím násilím vůči dětem, ale například i seniorům a mužům. Už je to tedy obšírněji vymezený termín.

Čím to je, že častěji jsou původci násilí muži?
Uvádí se, že procentuálně se jedná o velkou převahu mužů jako původců násilí. Důležité je zmínit, že je zde opět problém statistik. Muži se mnohem častěji stydí takovou věc nahlásit či se někomu svěřit, a proto se často do žádných statistik nedostanou. Tedy ve všech těch průzkumech dochází k jistému zkreslení. Častěji jsou za původce násilí označováni muži.

Často je to dáno tím, že muž má fyzickou převahu nad ženou. Dalším důvodem mohou být zakořeněné stereotypy. Ve spoustě domácností stále platí, že muž je hlava rodiny a pokud se bouchne do stolu, bude pořádek. Pokud je agresorka žena, domácí násilí zpravidla probíhá jinou formou. Ženy většinou používají psychické, ekonomické či sociální násilí. Jsou schopné často muže deptat, ponižovat či jsou hrubé.

Dalo se předpokládat, že během pandemie statistiky narostou?
Pandemie, opravdu tím, že jsou lidé často spolu, nahrává těm konfliktním situacím. Pokud je ve vztahu jeden dominantní a druhý submisivní, tak tam je předpoklad, že se obětí stane i člověk, který by se za normálních okolností obětí nestal, protože tu konfliktní situaci nedokáže zvládnout. Mohou tak vznikat úplně nové páry, ve kterých se toto násilí může objevit. Pandemie poskytuje mnoho „ploch“ pro to, aby se domácí násilí stávalo.

Často si lidé myslí, je to agresor. To on je ten špatný, co by potřeboval za pomoc..
Ano, určitě se s tím setkávám a stále je to dokonce většinový názor. Často vídám udivené obličeje, že se vlastně původci vůbec řeší. Tím v podstatě lidé tvrdí, že důležité je pomáhat jen obětem. Ale je důležité si uvědomit, že pokud se nebudeme zabývat všemi aktéry domácího násilí, jímž je právě i původce, pak tento problém nepůjde nijak eliminovat.

Dají se původci takzvaně vyléčit?
To záleží na typu původce násilí. Nejčastěji se jedná obyčejné lidi, kteří občas nedokážou zvládnout nápor emocí, což vyeskaluje právě v násilí. Na veřejnosti působí velmi charismaticky a důstojným dojmem, ale poté si na rodině vybijí všechny stresory, které za ten den nasbírali. S tím se ale pracovat dá. Jedná se o emoce, které musí ven, a to buď skrz násilné chování nebo společensky přijatelným způsobem, který se naučí v programech, které moje kniha popisuje.

Kdežto pokud se jedná o psychickou patologii typu poruchy osobnosti, tak jsou původci násilí ze své podstaty nevyléčitelní. Určitě se na tom dá pracovat a často i korigovat, ale ten člověk si toho musí být neustále vědom a mít to pod kontrolou.

Jak tedy takové učení o zvládání vzteku vypadá?
Jsou různé způsoby. Někteří lidé využívají spíše individuální terapii, jiní spíše skupinovou. Úplně ideální by byla kombinace.

Jsou programy, které se zabývají původci násilí, efektivní?
Já jsem přímo dělala výzkum mezi původci domácího násilí, kteří chodili do pomocných programů. V drtivé většině případů z rozhovorů vyplynulo, že to efekt mělo. Kromě jednoho respondenta mi všichni oslovení dokázali vyjmenovat změny, kterých si na sobě oni nebo jejich okolí všimlo. Respondenti byli jak muži, tak ženy.

K jakému typu sebereflexe nejčastěji docházeli?
Zajímavé je, že si uvědomili, že dělají něco špatného právě až na té terapii. Předtím jim to nepřišlo jako násilí. Svým způsobem ti lidé potřebovali otevřít oči.

Změna tedy záleží pouze na původci nebo může pomoci i rodina?
Ideální by právě bylo, kdyby se do celé té proměny zapojila celá rodina. Pokud přijde změna jen na jedné straně, tak z té druhé strany nemusí být přijata. Pokud vím, v Česku takto pracuje pouze jedna organizace. Celkově je tato oblast v Česku ještě v plenkách, většinou se pracuje pouze s původcem a záleží, zda on do toho tu rodinu zasvětí.


Násilí nevymizí samo od sebe

Obětem domácího násilí se věnuje mnoho organizací. U té druhé strany tomu tolik není...
O původcích násilí se téměř nemluví. V poslední době jsem například zaregistrovala rozsáhlou kampaň obchodního domu IKEA, ale opět je primárně spojena s oběťmi domácího násilí. Určitě je důležité pomáhat obětem domácího násilí, ale stejně tak důležité je pomáhat původcům. Domácí násilí nevymizí samo od sebe. Oběť může odejít od původce, ale najde si třeba jinou polovičku, kde se ta situace bude celá opakovat. Ovšem je pravda, že ne všem lidem se úplně chce na sobě takto pracovat.

Myslíte si, že se v dnešní době o domácím násilí obecně v Česku mluví dostatečně?
O domácím násilí se v poslední době mluví více, ale rozhodně to není dostatečně. Právě hlavně stále není známé to, že se vždy nejedná pouze o to fyzické násilí. Bylo by dobré více propagovat, že je tady psychické násilí, sexuální násilí, ekonomické násilí, latentní násilí, což spousta lidí opravdu ani neví.

Ve své knize řešíte mýty o domácím násilí, můžete přiblížit, co tím myslíte a jaké jsou?
Mýtů je celá řada. Ten hlavní, co jsem již zmínila je, že domácí násilí je pouze fyzické. Dalším mýtem je, že domácí násilí způsobuje závislost na alkoholu nebo drogách. To není příčina, je to pouze akcelerant, ta agrese v člověku už dávno je. Častá je i neustála bagatelizace domácího násilí. Primárně potřebujeme, aby si to člověk uvědomil, že páchá násilí. Čím víc se to bude bagatelizovat, zlehčovat nebo omlouvat vnějšími okolnostmi, tak se to bude stávat stále dokola.

Co nejčastěji brání obětem v odchodu?
Oběti se především bojí, že by jim nikdo nevěřil. Co je důležité zmínit, původci domácího násilí často mívají druhou tvář. Navenek se chovají jinak než v rodině. Jedna z klíčových bariér odchodu je třeba fáze líbánek. Původce se začne horlivě omlouvat, slibovat, že se již nic takového nestane a proběhne jakási fáze zamilovanosti. Oběť si říká, on není tak špatný nebo stalo se to pouze jednou, víckrát by to neudělal. Často si myslí, že to dokonce zavinili oni sami. Další bariérou může být i to, že si napadaný člověk zvykne na to, co se mu děje. Považuje to dokonce za normu.
Pedofilie mi něco vzala, ale mnohem více dala. To, co mi vzala, bez toho se obejdu. To, co mi dala, už bych nikdy nechtěl ztratit.