Příběh pedofila (kolektivní příběh na pokračování)

[Angelo]

Příběh pedofila

Předmluva:
Není to nic nového. Viděl jsem to kdysi na nějakém pedofilním webu. A já tento nápad sprostě okopíroval, za což se omlouvám. Ale tak mě napadlo, proč to nezkusit, proč se také něčím neodreagovat. Možná vám to přijde jako blbost, možná ne, popřípadě to celé smažte.
Tento příběh je celý postavený na tom, že je na pokračování, každý, kdo chce, přidá další část příběhu, takže z toho vzniká něco jako novela.

Je ráno a já sedím v parku na lavičce, hodinky mi ukazují za čtyři minuty čtvrt na osm. Je letní počasí, ačkoliv je ještě jaro, je první červnový den. Sedím a čekám, až začnou parkem chodit děti do školy. Zatím nikde ani noha, jen zpěv ptáků, který se rozléhá parkem, mě zbavuje té nudné samoty. Kdy už ti malí Einsteinové půjdou do školy? Ptám se v duchu. Vždyť kvůli nim zde čekám.
A netrvá to dlouho a první školák prochází parkem, tedy školačka, moc krásná školačka. Tak desetiletá, blonďatá holčička s modrýma očima, s vlasy dlouhými až pod ramena, v nich krásně zářící růžovou čelenku, oděna v krásných žlutých kraťoučkých šatičkách šahajících jí těsně pod zadeček a v modrých sandálech prochází kolem mě. Má na zádech krásný zelený školní batoh s obrázkem a dívá se na mě. Já se na ní dívám, má krásný obličej, krásné nohy. Usmíváme se na sebe. Je tak roztomilá. Že bych se do ní zamiloval?

[Kuba]

Viděl jsem to kdysi na nějakém pedofilním webu. A já tento nápad sprostě okopíroval, za což se omlouvám.

Nemůžu si pomoci, ale hej, jaký web to asi byl? Každopádně se nemáš vůbec za co omlouvat, naopak je skvělé, když se dobré nápady v komunitě recyklují a oživují, místo toho aby zapadly a zapomnělo se na ně. Navíc, já ten nápad tenkrát stejně převzal od Stephena Kinga. Takže se neomlouvej, nechat se inspirovat někým jiným je dobré a máš ode mě pochvalu za aktivitu!

[Silesia]

Pokračování č. 1

Ta Krásná blondýnka co se na smála za toho nádherného jarního dne se nesmala jen na tebe sedícího v parku ale take na kamaráda kutika, ondru, který s ní chodil do stejne tridy. A nezapomněl ji připomenout domácí úkol z matiky na který dočista zapomněla. Ondra ie desetiletý kolák, hnedovlasy s modryma očima. Na sobr má trictvrtaky, s modrre tricko. Kolem pásu ma uvázanou oranžovou mikinu. (Psáno na telefonu, omluvte iakritiku)

[Angelo]

Pokračování č. 2

Náhle spatřím malého školáka, jak se z opačné strany, kam má tato krásná dívenka namířeno, blíží k ní. Usmívají se na sebe.
"Ahoj Ondřeji", říká školačka, když dojde k chlapci.
"Ahoj", odpoví chlapec.
Oba se dají do řeči a pomalu mizí z parku. Opět jsem v parku sám.

[Mato]

Pokračování č. 3

Ostatné deti ma už moc nelákali. Videl som dievčatko a Ondreja a to mi stačilo. Túžil som ich zase raz vidieť. Je mi jedno čo oddelene, alebo spolu. Oboch som si hlboko vryl do pamäte a neustále rozmýšľal nad ich malými krôčikmi, ako cupitajú po chodníčku.
Samozrejme, že som vedel, kde boli. Nešiel som tam. Prikázal som svojmu telu, aby ostalo sedieť na lavičke. Blížiť sa a tajne pozorovať deti proste nebol môj štýl. Zhlboka som sa nadýchol, zavrel oči a predstavoval, ako sa hrajú a smejú....

[Silesia]

Pokračování č. 4

Z téhle jemne letargie me vtrhl až jemný aprílový destik,který se vzal ani nevím odkud. Oba školáci se teď umorně mordovali při vyučování. Jedine na co se teď mohli tesit byla blizici se svačina. A mě čeká jen další promrhany čas v práci na delene směně...

[Angelo]

Pokračování č. 5

Čas v práci mi utíká strašně pomalu. Pořád musím myslet na tu krásnou holčičku a kouzelného chlapečka, co se mi tak silně vryli do paměti. Stále je vidím, jak jdou spolu parkem, jak se spolu baví a usmívají se na sebe. Tento okamžik se mi v hlavě promítá pořád dokola, znova a znova. A já začínám toužit tyto dvě malé rozkošné bytosti poznat. Miluji je. Ano, miluji. Mám v sobě ten pocit, jako když jsem zamilovaný, v břiše mi poletuje tisíce motýlků, cítím šimrání jejich křidýlek, jsem lehký, jako bych se vznášel, jako bych byl i já sám motýlkem. Ano, to je důkaz, že jsem zamilovaný. Holčička, i ten chlapeček, teď zaměstnali moji mysl, i mé smutné srdíčko. Uvidím je ještě někdy? Budu někdy jejich kamarád? Myšlenek mám hodně, ale jsou nejisté. A čas v práci mi neutíká.

[Silesia]

Pokračování č. 6

Hurá, první část delene směny za mnou.Je jedna a predemnou jsou 4 hodiny volna, než se do práce budu muset vrátit.Ondra mi lítá v hlavě sem tam a tam sem. Přece jsem si říkal,že kutiky pustím na nějakou dobu z hlavy.Aspoň do té doby,než se srovnám sám se sebou. Tak proč na něj myslim? Proč nad ním přemýšlím vic než nad tím, že jsem dnes ještě nic pořádného nejedl....SAKRA! Tohle ne! Ne teď.

[Angelo]

Pokračování č. 7

I když pořád myslím na toho chlapce, nemohu z mých myšlenek vymazat překrásnou holčičku. Byla tak nádherná, a ty její šatičky. Ale co, dnes je venku letní počasí, tak co by se tak neoblékla. Jistě po ní budou spolužáci pokukovat, pomýšlím si a v duchu se usmívám.

Ale mé krásné myšlenky rychle utne zakručení v břiše. Mám takový hlad, že jsem z toho až zesláblý. Rychle opuštím práci a pádím k nejbližšímu kiosku. Dávám si hranolky s tatarkou, a jak tak jím, náhle mě něco napadá. Je jedenáct minut po jedné hodině odpoledne, to by ta holčička, i ten chlapeček mohli být ještě ve škole. Tato myšlenka mě tak zajímá, že přidávám do rychlého kroku, směrem k parku, kde jsem ráno seděl, a rychle pojídám hranolky. Cestou už potkávám nějaké děti jdoucí ze školy. Za svižné chůze si je prohlížím. A netrvá ani dlouho a jsem v parku a dokonce sedím na lavičce, přímo na té, co ráno.

Vydechuji a dojídám poslední hranolky. Plastový talířek i s plastovou vidličkou vyhazuji do koše kousek od lavičky. A pak sedím a čekám. Kolem mě prochází spousta školáků a školaček, jsou různě oblečení, chlapci mají buď tříčtvrteční kalhoty nebo kraťasy a trička a děvčata mají buď kraťásky nebo sukně či šaty. Při této prohlídce přemýšlím, jestli v tom parku nesedím zbytečně, jestli už ta moje dvojice není někde pryč. Ale co, mám čas, tak počkám a uvidím.

Hodinky ukazují za dvě minuty třičtvrtě na dvě. Začínám být nejistý, až nervózní. Ale hned se mi uleví. Už je vidím, ta holčička a ten chlapec. Rozbuší se mi srdce. Jdou směrem ke mě a baví se, smějí se. Prochází kolem mě a oba se na mě usmívají, já na ně také. Srdce mi tepe jako o závod. Ti dva roztomilí andílci odcházejí z parku někam pryč. Kam? Pomyslím si v duchu.

[Silesia]

Pokračování č. 8

zmatenost mého já nabírá neuvěřitelných rozměrů. Vidím ranní dvojci evidentně šťastnou viděl jsem nevědomky dalšího klučinu. moje mysl je k uzofání skáče s Ondry na nově oběvený objev...Klučina na prahu Puberty...Sakr sakra... vždyť už dopoledne jsem říkal, že kutíky pustím z hlavy. sedím blumám přemýšlím. Sedím asi tak půl hodinku. Telefon... jejky jdu do práce. Zvedám se jdu k práci kolem hřiště. Jsou na něm kluci i děvčata ale opodál na lavičce pláče ten jedenáctiletý klučina kterého jsem nevědomky šmáíroval... Nikdo si ho ale vůbec nevšímá. Chvíli se tedy rozhlížím kole,m sebe než se odhodlám a pak jej oslovím. Promiň že tě ruším, stalo se ti něco? Můžu ti nějak pomoct?

[Angelo]

Pokračování č. 9

Chlapec se na mě se slzami v očích podívá. Je mi ho v tu chvíli líto, i když nevím, co se mu stalo. Sedám si vedle něho. Prohlížím si ho.
"Copak se ti stalo? Pročpak pláčeš?", ptám se.
"Oni mě zmlátili.", odpoví po chvilce ticha chlapec.
"Kdo? Kdo tě zmlátil? Co se stalo?", ptám se dál.
"Šel sem domů a oni mě přepadli, vzali mi tašku a zmlátili mě." odpovídá chlapec.
"Kdo tě přepad? Kdo tě zmlátil?", stále se ptám.
"Kluci z vedlejší třídy. Pořád mi něco dělají.", říká chlapec a po tvářích mu tečou slzy.
"A kam šli?", moje další otázka.
"Tam šli.", říká chlapec a rukou ukazuje směrem za hřiště.
"A proč si za nima neběžel? Kolik jich bylo?", ptám se dál.
"Nemoh sem, dva mě drželi a dva mi utekli s tou taškou. Byli čtyři.", povídá chlapec.

[Silesia]

Pokračování č. 10

Malém začnu brečet taky. Hocha je mi neuvěřitelně líto. Na konci hřiště stojí malá cukrarna,chodil jsem tam jako kluk,ale nebyl jsem tam už mnoho let. Pobidnu chlapce s tím,ze ve vykladani budeme pokračovat nad šálkem čokolády. Chlapec prikyvne po drobném zaváhání. Uklidnila ho věta,že se mu nic nestane.(jak směšná to věta)., u čokolády z chlapce vypadne jméno. Kuba..chtěl mi povědět i příjmení a,ale,zarazil jsem ho. Copak ti rodiče neříkali, ze se cizím lidem neříká celé jméno,adresa a datum narození? Ne, semnou si rodiče už dlouho neodpovídají, odvětil Kuba. Tak prosimte,tohle už nikdy nikomu cizímu neprozrazuj. a nikdy nikam už s nikým cizím nechod,ani za cokoli na světě jasný?..ale dost výčitek to jen pro příště. O co všechno jsi přišel? jak dlouho to trvá? Ví o tom někdo? Při této otázce začal Kuba znovu plakat. Rvalo mí to oči a zároveň jsem se ohlédl, abych zkontroloval okolí. Přeci jen ja a cizí klučina....Popíjeli jsme čokoládu. Nakonec jsem Kubovi slíbil pomoc. Ještě netušil co chystám, ale já už měl plán. Kamarád učí sebeobranu, treba Kubovi pomůže,naučit se branit. S kubou jsme se domluvili na zítřek ve tři u školy. Chudák stále neví, co ho čeká, ale já už musím zpátky do práce. Poslední otázka na to jestli si umí a má jak ošetřit zranění dnes způsobené. Říkal že je v tom profík, za tu dobu co útoky trvají si zvykl, jen doma stále vymýšlí historky, aby odůvodnil potrhané oblečení a vypadá tak, jako největší nešika.

[Silesia]

Pokračování č. 11

Tak z toho na chvilku uděláme one man show ostatním se omlouvám pokud jsem příběh moc zamotal
Další den jsem byl v práci jako na trní, měl jsem ranní směnu od sedmi takž jsem se před školu podívat nešel. Věřil jsem šak pevně že Kuba, Ondra i ta holčička jsou v pořádku ve škole. Že se Kubovi cestou do školy nic nestalo, že ho nečeká žádná nepříjemnost a že do odpoledne přežije bez úhony... V práci bylo práce jak na kostelní věži, asi to bylo dobře neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co by, kdyby. Povedlo se mi přežít práci. Pádil jsem domů pro tepláky a tričko, když už budu v tělocvičně s Kubou, tak si aspoň taky trochu zacvičím. Tři hodiny jsou tady a já docházím ke škole. ..Čekám...Kuba nikde. Pohled na hodinky. Tři hodiny deset minut.. přepadává mě jemná beznaděj. Co bylo špatně co mělo být jinak? Vždyť já jsem Kubovi chtěl jen pomoci. Vždyť i toto hnedovlasé stvoření si zaslouží mít jistotu, klid, a důstojnost. Čtvrt čtyři a ten o ně,ž přemýšlím je tady.. Uf . Živý, zdravý. Žádné daůší šrámy na těle nevidím, ale tričko a žlutá mikina zapnutá až ke krku a dlouhé uplé rifle mě trochu zneklidňují. Jako by Kuba chtěl, aby nebylo vidět ani kousek jeho těla. Venku bylo příjemných 23 stupňuů a i já jsem měl tenké tričkou s dlouhým rukávem, (ale jsm zimouhřivka a mikinu jsem si nebral) a černé kalhoty. Ahoj, pozdravím. jak je? Ale jo jde to.Vědí doma že se vratíš tak kolem šesté? Jo! Zavrčí Kuba. Ouha už po druhé podrážděnější reakce, při dotazu na rodiče..
Tak Fajn vyběhnem na cestu máme trošku zpoždění. Pobídnu Kubu.
Cestou míjíme nějaké hloučky dětí, kuky i holky, ale na prohlížení nemám čas. Ten je teď proti nám. Skáčeme do tramvaje, další zdržení si nemůžeme dovolit. Kuba má údiv v očích a ptá se co ho čeká.
Odpovídám obecně že ho čeká krásné odpoledne, během kterého, jak doufám dostane pár cenných rad, aby mu už nikdo nikdy nemohl ublížit. Tahle odpověď Kubu moc neuklidnila. Spíš naopak začal se klepat jako osika. Kubulo? Copak je? Nikdo tě nebude do ničeho nutit, Nikdo nemá právo ti jakkoli ubližovat. Kdokoli komu věříš, nebo jaký koliv dospělý pokud si toho všimne by ti měl pomoci. Jsme na místě. Jsou bezmála čtyři, Ahoj Martine, tohle je Kuba o kterém jsem ti vyprávěl že se za tebou zastavímr. Kolem nás stojí hloučky kluků i holek. Kuba zatím nechápe ... Martin odpovídá na pozdrav. Ahoj. Tak jo děcka běžte se převléct do cvičebního a za deset minut ať jsme všichni v tělocvičně.
Kuba se lekl a říká, ale já se nemám do čeho převléct? Ale máš, neboj. Mám stejněěděl Kuba. velkého brášku vzal jsem ti tričko a tepláky a ručník. Pití mám taky pro oba. Kuba ale stále trvá na svém.. NE!!! JÁ SE PŘEVLÍKAT NEMŮŽU. Co že?
Uděláme asi deset kroků bokem.Nevědomky snad mimoděk chytnu kubu kolem ramen. Co to říkáš? Proč pak ne? Ani to nedořeknu a všimnu si kubova zkřiveného obličeje. snaží se to skrývat ale nevydrží a vykřikne jau! Leknu se, pustím Kubu. Co je co je? To bolelo, odpověděl Kuba. Co bolelo vždyť jsem nic nedělal. Mám na rameni modřinu. O důvod víc se převléct a něco s tím začít dělat, aby už další nebyli. NE! NE A NE!! trvá na svém Kuba.Vzdávám to, jdu za Martinem, který se zatím točí kolem skupiny holek a kluků.Marťo nevím ale asi to dnes nevýjde, Kuba se z nějakého důvodu neche převlíkat, nevím zda jde o ostyh před ostatními nebo něco jiného. Nevadí, pokud bude chtít může se převlíknout jako poslední a oblct zpět taky jako poslední. Pokud se ostatní budou ptát svedeme to na opozdilý příchod a bude..
Přednesku tuhle alternativu Kubovi. Moc se mu nechc, ale asi mě nechce zklamat a tak souhlasí, Počkáme dostatečně dlouho, aby už žádný kluk v šatně nebyl. jdem se převléct. Kuba s ostychem sundá mikinu a ještě s ještě větším tričko. Neodolám koukmnu se. Pane Bože. Úlek se mi nepovedlo zakrýt.Kuba si ho všiml a hodil na sebe zpátky tričko. Kubo?...To co jsme viděl mi vyrazilo dech. Modřiny popáleniny. Kubi.. Skoro jse brečel. Zamkl jsem šatnu, vím špatné rozhodnutí, ale teď jednám pod vlivem emocí a měl jsem ztrach že Kuba Vezme do zaječích. Śel jsem za Martinem, jednak jsem se potřeboval poradit a jednak jsem potřebval, aby na Kubuněkdo dohlédl, asi nebylo vhodné nechat ho smaotného a já jsem potřeboval najít jeen kontakt. Chvíle hledání a nacházím kontakt tkerý hledám, Kdysi dávnou jsem poznal jednu sociální pracovnici z mého rodného města to sice nebylo to v němž jsme teď ale já teď potřebuji radu a rozumné řešení. K mému překvapení má paní Jana čas. Beru Kubu, na nic se neptám ani se ptát nechci. S paní Janou se společně s Kubou sejdajn s Kubou si povídali nakonec i samy.me v jedné cukrárně. Tak mě napadá, že Kubovi docela solidně kazím zuby:-). Po cestě mlčím nechci vyzvídat a ani na Kubu nějak tlačit, sám přemýšlím, jestli to co dělám je rozumné, nebo jde o největší chybu mého dosavadního života.
Cesta utekla celkem rychle.
S paní Janou a Kubou jsme si povídali Paní Jana je moc fajn. S Kubou si počase začali povídat sami. Pak si mě paní Jana zavolala s tím, že by si nejraději Kubu odvedla s sebou a předala jej do nějakého ústavu. Chápal jsem její rozodnutí i profesionální postoj, byť jsme nevěděl v podstatě nic I ona se ptala co vlastně o Kubovi vím. Došlo mi že skoro nic. Nedaleko byl dětský domov. Nepěkné to místo. Zeptal jsem se jestli by bylo příliš proti prvání, kdybych Kubu do domova doprovodil nebo jej odvezl až ráno. S odvozem až ráno paní Jana rezolutně nesouhlasí, prý jde o protiprávní jednání a mohli by mě obvinit z únosu, ale doprovodit Kubu mi dovolila. Do domova jsme dorazili kolem šesti. děti byli ještě venku. Byli tu i kluci i holky. Chvílemi vypadali celkem spokojeně, některé ale vypadali jako tělo bez duše. Paní jana šla zařídit nezbytné formality,a já jsem si začal povídat s Kubou to ticho mě zabíjelo, nevydržel jsem to.
Pa asi půl hodině přišla paní jana s někým koho mi představila jako vychovatelku v domově. Kuba se lekl. Nevěděl jsem proč ale lekl se. snad ztah z neznámého. Paní vychovatelka vypadala jako sympatická dáma.
Dokonce mi dovolila s Kubou Zůstat. Po chodbách začali lítat děti sem a tam. Kluci i holky. Blonďáci, blondýnky, hnědlovlásky. Za normálních okolností bych byl asi byl štěstím bez sebe. Dnes ale ne. Za kubou přišla paní vychovatelka a s laskavým úsměvem se zeptala. Kubo, co takhle jít něco pojíst. Hm?

[Silesia]

Pokračování č. 12

Tak jo. Prikyvne kuba. A co bude k večeři? Kuřecí plátek a brambory. Jak dlouho tu budu? Budu chodit stále do stejné školy? Kdo řekne rodičům kde jsem? Kubo, všechno jedno po druhém. Teď se půjdeme najíst. Pak vyřešíme zbytek. A můžu na Kubu ještě pockat? Ano, když mi ho vrátíte do osmi, aby se Kuba stihl osprchovat a dopsat si úkoly. Prikyvl jsem. Kuba s paní vychovatelkou se zvedli. Mezi tím nekdo evidentně svolal ostatní deti,které utvořili dav. Kluci,holky. Věkové od první třídy do asi prvaku na střední.za normálních okolností bych tu asi chrochtal blahem. Dnes ale ne.Nalavičku před dětský domov jsem se dobelhal sám ani nevím jak. Seděl jsem tam a výral do blba.Jak dlouho to netuším. Čas nějak divně běžel a najednou.Baf! přiběhl Kuba. a s ním ještě jeden kluk.Tohle je Tom, vypadá to že budu spinkat s ním a u večeře jsem s ním seděl u stolu. A jaká byla dalo se? Jo, celkem jo.Zlobíš se moc? A co Ty Tome, jak se máš? Jak dlouho jsi tady? Povídali jsme si s klukama dost formálně, ale čas se nachýlil. Za chvíli se za námi objevila paní vychovatelka a já se s klukama rozloučil. Slíbil jsem, že pokud to jen trochu půjde stavím se za nimi. Kubovi jsem řekl, že pokud se bude v noci bát nebo pokud se bude cokoliv dít, ať napíše nebo se s důvěrou obrátí na vychovatele. Popřál jsem oběma krásnou dobrou noc. A ať se jim něco pěkného zdá.