O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová (REFRESHER.cz)

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Cykle02
Mediální analytik
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 3341
Dal: 383 poděkování
Dostal: 1429 poděkování

O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová (REFRESHER.cz)

Nový příspěvek od Cykle02 »


S výkonnou ředitelkou spolku Konsent o sexuálním násilní, ale i sexu jako takovém.

Sexuální násilí. Téma, se kterým se pojí mnohá tabu, a které je větším problémem, než by se při pohledu do statistik kriminality dalo předpokládat. Většina případů sexuálně motivovaných napadení není hlášena. Ve většině případů je mají na svědomí členové rodiny, přátelé, partneři či známí. Se znásilněním má zkušenost každá desátá žena.

Přesto je toto téma stále do značné míry tabuizované, na školách se o něm neučíme dostatečně a panuje kolem něj řada mýtů. Proto jsme oslovili zakladatelku spolku Konsent Johannu Nejedlovou, která proti sexuálnímu násilí bojuje několik let a se svými kolegy pracuje na projektech, které šíří osvětu nejen o sexuálně motivovaném násilí, ale i o sexu jako takovém.

Jak velkým problémem je sexuální násilí v České republice?

Sexuální násilí je, ačkoliv se o tom moc nemluví, rozšířený problém. Zkušenost se sexuálním násilím, do kterých mohou spadat i méně závažný formy, jako je sexuální obtěžování, má zhruba každá druhá žena. Údaje o tom, jak často se to děje mužům, chybí. Přímo se znásilněním má zkušenost každá desátá žena. Odhaduje se, že znásilnění se stane ročně mezi sedmi až dvaceti tisíci.


To je odhad. Kolik z toho je reálně nahlášeno?

Na policii je nahlášen jen malý zlomek z toho, co odhadují různé průzkumy. Ročně to je okolo 660 až 700 znásilnění. Problém je v tom, že většinou se znásilnění odehrává tak, že ho spáchá někdo, koho oběť zná. Je to třeba manžel partner, soused nebo třeba šéf. V takových případech je většinou pro oběť obtížné, nahlásit dotyčného na policii. Na policii jsou proto většinou hlášeny případy, kdy znásilnění spáchá někdo cizí, což bývá ale jen kolem deseti procent případů.


"V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc."

Kolik z nahlášených případů se dostane před soud? V kolika případech je potrestán viník?

Teď si nejsem úplně jistá, kolik těch rozsudků je, ale bude to v řádu stovek ročně. Vím, že v polovině případů, které jsou vyšetřené a padne v nich rozsudek, že pachatel je vinný, tak odchází jen s podmínkou. Což je trochu na pováženou, když se podíváme na to, že sexuální násilí nebo znásilnění je jeden ze závažnějších trestných činů.

Co se tedy musí změnit? V čem dalším krom přísnějších trestů by se měla podle vás legislativa u nás změnit?

Určitě by se měly zpřísnit tresty a zpřísnit i nejnižší hranice trestu. Zároveň si myslím, že je důležité mít nejen přísnou represivní složku, ale potřebná a možná i důležitější je prevence. Zaprvé, už i v rámci trestních rozhodnutí je potřeba, aby soudci byli vzdělávaní v této oblasti, protože i oni často, jako spousta dalších lidí, podléhají stereotypům, které se se znásilněním pojí a vidí některé věci jako polehčující, přestože by polehčující být neměly. Třeba to, že oběť byla opilá. To nijak neoprošťuje pachatele od přísnějšího trestu. Pak je podle mě důležité se bavit i o tom, jak je znásilnění u nás definované. Myslím, že Česko by se mělo vydat směrem jako už některé evropské země a přejít k tomu, že by znásilnění nemělo být definováno jen jako akt, který se stal pod nátlakem nebo fyzickou hrozbou, ale že by to měl jakýkoliv sex, který je bez souhlasu oběti. To je důležité.

Bavíme-li se o legislativě, která země jde v tomto příkladem? Kde bychom se měli inspirovat?

Dobrým vzorem mohou být severské země, které se touto problematikou hodně dlouho zabývají. Před Vánoci byl nově schválen zákon o znásilnění založený na souhlasu v Dánsku. Mně samotné ale přijdou důležitá nejen zákonná opatření, ale i třeba to, jak se pracuje s obětmi. V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc.

U nás to je poměrně komplikované. Když znásilnění chcete řešit ve chvíli, kdy se vám stalo, většinou nejste v úplně optimální psychické kondici. Je to traumatická záležitost, a musíte podstoupit několik cest na policii, ke gynekologovi, a když byste potřeboval od někoho dál podpořit, tak musíte vyhledat specializovanou organizaci, která nemusí mít v tu chvíli zrovna otevřeno, protože má často možnost poskytovat služby jen v některých dnech v týdnu. Není to úplně jednoduché. Mít všechny služby pohromadě je důležité i proto, aby bylo více těchto trestných činů hlášených.

Je podle vás důležitější v našich podmínkách změna legislativy, nebo osvěta?

Já si myslím, že to musí jít ruku v ruce, protože legislativa nastavuje obecný rámec toho, jak nad daným problémem společnost uvažuje. Potřebujeme ale mít oporu jak v zákoně, tak v širší diskuzi ve společnosti a širší osvětě, která se bude šířit ve všech možných prostředích od škol dále.


"Abychom si to racionalizovali, tak je jednodušší si říct, že si to oběť částečně přivolala. Pak si můžeme dál žít v představě, že my jsme ti, kteří si dávají pozor, nám by se nikdy nic takového nestalo, nikdy by se nic takového nestalo naší dceři nebo naší mámě, protože my jsme lidi, kteří na sebe dbají a vědí, jak se správně chovat."

Jak jste se dostala k boji proti násilí na ženách? Proč jste se rozhodla založit spolek Konsent?

Byla to shoda náhod. Jak špatných, tak pak asi i dobrých. Sama mám zkušenost se znásilněním a nějakou dobu poté, co se mi to stalo, jsem narazila na průzkum Amnesty International, který se snažil poukázat na to, že je potřeba, aby Česko ratifikovalo Istanbulskou úmluvu ,což je úmluva o genderově podmíněném násilí a domácím násilí. Amnesty v tu chvíli mělo průzkum, kdy monitorovalo, co si Češi myslí o znásilnění a naráželo v něm na stereotypy, že si o to oběť nějakým způsobem koledovala, když flirtovala nebo byla opilá nebo byla nějak vyzývavě oblečená. Ten průzkum říkal, že 63 % Čechů si něco takového myslí. A mně to hodně rezonovalo s mými zkušenostmi, kdy jsem někomu vyprávěla, co se mi stalo. A oni reagovali přesně takhle.

Vzpomínám si, že mi kamarád říkal, že se nemůžu divit, když se takhle oblékám. Kopírovalo to to, co zjistilo Amnesty a mně v tu chvíli přišlo, že to je hrozně problematické, pokud si to opravdu myslí 63 % lidí. Napsala jsem takový post na Facebook, že je s tím potřeba něco začít dělat. Ten příspěvek byl hodně sdílený a ozývali se mi lidi, kteří se chtěli připojit, a z toho se postupně zformoval Konsent. Chvíli jsme přemýšleli, co chceme dělat a jak to budeme dělat a dospěli jsme k tomu, že chceme dělat osvětu v tomhle tématu, aby veřejnost už tyto stereotypy nesdílela. Problém totiž není jen to, že se znásilnění jako takové děje, ale i to, že když už ho zažijete, tak vám okolí opakuje, že si za to můžete sama.

Co se vám v Konsentu za tu dobu podařilo? Na Instagramu často sdílíte, že vám píše hodně lidí. Píší vám i o tom, že jim Konsent pomohl?

Od toho, že jsme byli pár lidí, co má ideu, už jsme se dostali do fáze, kdy jsme organizace, která má zaměstnance a kancelář. Pořádáme týdně kolem pěti až deseti workshopů. Část z nich jsou prevence sexuálního násilí a probíhají na základních a středních školách. Na Instagramu se snažíme hodně otevírat různá témata, která nesouvisí jen se sexuálním násilím, ale teď už i se sexem jako takovým, protože nám přijde, že aby ubývalo sexuálního násilí, tak není možné mluvit jen o tom, že je špatné někoho k sexu nutit nebo si nedávat pozor na to, jestli s tím souhlasí, ale je potřeba se bavit o tom, jak mít dobré sexuální vztahy, které budou založené na respektu. Na to nám ve chvílích, kdy jsme měli zajímavé stories, reagovalo třeba 200 lidí denně, kteří nám sdíleli své zkušenosti nebo jen psali, že je pro ně důležité si tohle přečíst, protože to nikdy nikde jinde neslyšeli, což je docela alarmující. Informace, které jsme sdíleli, jsou vlastně základy, které by měl znát každý.

Otevíráme tam třeba témata o prvním sexu a mýtech spojených s panenskou blánou. Strašně moc lidí nám napsalo, že o tom v životě neslyšeli a jak by jim pomohlo, kdyby tohle věděli. A co se týče sexuálního násilí či znásilnění, tak nám často píší holky nebo ženy, že měly traumatickou zkušenost se sexem, kdy se stalo něco, co se jim nelíbilo, ale že to neuměly pojmenovat a nevěděly, že to jde nazvat znásilněním. Je pro ně těžké si to uvědomit, ale pomáhá, když vědí, že na ten zážitek můžou nahlédnout skrz tuhle perspektivu a vědět, že to není jen tak. Že nemají blbej pocit z něčeho, co si přivodily nebo způsobily, ale že je to něco, co můžou pojmenovat jako znásilnění a uznat, že viník je člověk, který to udělal.


"Alarmující je, že i v průzkumech, které dělali pan doktor Weiss a Zvěřina, 9 % mužů řeklo, že byli pachateli sexuálního násilí."

Článek pro předplatitele REFRESHER+

Co se dozvíš po odemknutí?
  • Proč se podle Nejedlové objevují názory, že si za znásilnění oběť mohla sama
  • Co dělat, pokus se vám svěří osoba blízká s tím, že byla sexuálně napadena
  • Kolik mužů se procentuálně dopustilo sexuálního napadené
  • Proč se na školách neučíme o sexu a jak to změnit
  • Co v Česku změnilo #MeToo
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
Uživatelský avatar
Jednorozec
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 9
ve věku do: 30
Výkřik do tmy: Zázraky se dějí, jen zatím bohužel vždy někde daleko...
Příspěvky: 3139
Dal: 11 poděkování
Dostal: 493 poděkování

Re: O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová (REFRESHER.cz)

Nový příspěvek od Jednorozec »

Na jednu stranu je určitě plus když děti vědí o co jde a co jim hrozí. Na druhou stranu když si vzpomenu na tu "výpravy do neznáma" , kdy jsme taktně koukali na černobílý erotický film, či postupně po troškách objevovali něco nového (od sem tam objeveného časopisu nebo něčeho s čím se přišel pochlubit spolužák do školy. kousky informací od kamarádů), tak o to bych taky nechtěl přijít... Ono to že ten sex měl nádech tajemna taky mělo něco do sebe.