Potřebujete pomoci? Trápíte se a nevíte si rady? Vyzkoušejte kontaktní terapii či online krizovou intervenci na PARAFILIK.CZ

Působil bolest, ale vychoval hvězdu. Děti musíme vystavit i stresu, říká psycholog (Aktuálně.cz)

Diskuze o problematice dětí.
Uživatelský avatar
Cykle02
Člen skupiny ČEPEK
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 2194
Dal: 385 poděkování
Dostal: 1050 poděkování

Působil bolest, ale vychoval hvězdu. Děti musíme vystavit i stresu, říká psycholog (Aktuálně.cz)

Nový příspěvek od Cykle02 »


Je lepší chválit a za každé situace pozitivně podporovat, či zvolit cestu drilu a přípravy na drsné prostředí vrcholového sportu? O tom, jak stanovit vhodný balanc při výchově mladých sportovců, hovoří experti na sportovní psychologii Marian Jelínek a Michal Šafář a otec brankáře hokejové reprezentace Stanislav Hrubec.

Když gólman Omsku a českého národního týmu Šimon Hrubec v září odvyprávěl svůj příběh na webu Bez frází, zastavil se také u výchovných metod svého otce Stanislava, který se posléze stal i hokejovým koučem.

Když na Šimona oblečeného ve staré brankářské vestě střílel puky, syn skuhral bolestí. "Nekecej, prostě to bolí. Seš gólman, to bolet bude," řekl otec. Jindy zase pálil malému gólmanovi mezi nohy, tak aby ho naučil dávat betony k sobě. Bylo z toho nespočet modřin na kolenou.

"Přes slzy jsem ani neviděl. Doma jsem s brekem žadonil, že tohle cvičení už dělat nechci. Táta na to, že to cvičení budeme dělat každý den, dokud nebudu pokládat betony pořádně tak, aby to nebolelo," vzpomínal Šimon, který před odchodem do KHL získal extraligový titul s Třincem.

Jako další tréninkový nástroj posloužila přetěžká hůl, to aby Šimon i tu lehčí držel správně na ledě a nezvedal ji příliš vysoko. Z těžké hole měl potom tak roztřepané ruce, že při večeři nebyl schopný udržet lžíci. Nakonec však uznal, že se vše vyplatilo, a otci je za cepování vděčný.

Stanislav Hrubec svému synovi připravoval výstupy z komfortní zóny. "Šimon je nejstarší z mých tří synů, všichni jsou od sebe skoro o deset let, s manželkou říkáme, že to jsou jedináčci. Každý je jiný, a Šimon takový, že když si i jako malý něco řekl, dělal vše pro to, aby to splnil," říká otec.

"Komfortní zónu dítěte je třeba atakovat. Je pak o umění daného rodiče nebo pedagoga, aby to nepřeháněl," tvrdí hokejový trenér a odborník na sportovní psychologii Marian Jelínek. "Pokud máte dítě opravdu rádi a jste vnímaví vůči jeho potřebám, dokážete tu hranici intuitivně držet," přidává Michal Šafář, bývalý předseda Asociace psychologů sportu.

Vy byste jen chválili, nás tátové řezali

Se zvyšujícím se blahobytem ve společnosti se podle Jelínka komfortní zóna člověka oproti dřívějším dobám roztáhla. "Kdo ji má staženou, toho nerozhodí křik trenéra, občasné dusno v kabině či porážka. U opačných případů naopak stačí drobný atak a ten člověk je hned ve stresu," míní.

"Když jsem dříve pracoval s hokejisty z naganské éry, smáli se mi, že my bychom dnes děti za všechno jen chválili, přitom je táta seřezal, když se jim něco nepovedlo," vzpomíná Jelínek. "Já nechci, abychom děti mlátili, ale to přechvalování způsobuje roztažení oné zóny komfortu," dodává.

"Nicméně ono je to tak, že každá doba vyžaduje trochu jiný přístup. Dnes nebude fungovat to, co v 80. letech, byť se ozývá nostalgické volání. Děti jsou objektivně motoricky opožděné, vyrůstají v odlišném komunikačním a vztahovém prostředí, jinak vnímají autoritu, svobodu nebo povinnost," připojuje Šafář a zdůrazňuje, že je potřeba to vzít v potaz.

Jelínek nechce, aby jeho slova vyzněla jako výčitka vůči rodičům. "To ne, komfortní zónu roztáhla doba. Dříve za nás řešila určité věci, děti musely do školy pěšky, ať mrzlo nebo pršelo. Ne vždy bylo dost teplé vody, také portfolio potravin bylo mnohem chudší," vypočítává.

"V současnosti? Přetopené školy a byty, autem až do první lavice, v jídle vybíráme z obrovského množství. Děti neměly doma co dělat, tak práskly taškou a venku samy objevovaly sport. Nikdo jim do toho nemluvil. Dnes nejsou o nic horší, to dělá doba. O to důležitější je, aby je rodiče odmala vedli k zodpovědnosti," pokračuje bývalý osobní trenér Jaromír Jágra.

Psychicky odolný člověk musí projít nezdary

Postupnými kroky by rodiče podle Jelínka měli stahovat komfortní zónu svých dětí, mladých sportovců. "Už to nedělá doba, musí to za ni převzít rodiče a samy děti. Bojíme se, aby děti nebyly ve stresu, ale my je stresu občas musíme vystavit. Abych byl psychicky odolný, měl bych si přece projít i nezdary, ne že mi někdo umete cestičku," vysvětluje.

Na druhé straně Šafář upozorňuje na přehnaný dril a nátlak. "Skrývá se v tom nebezpečí, že dítě emočně úplně vyčerpáte ještě před ukončením dospívání. To může mít za následek vyhoření a předčasný konec kariéry. Často se to navíc pojí s poruchami příjmu potravy, odporem k pohybové aktivitě či zhoršením vztahů s lidmi ze sportovní minulosti," doplňuje.

"V opačném extrému můžete zase dítě zhýčkat natolik, že se z něj stane nudící se tvor, vyžadující stále silnější emoční stimuly, ale se zmenšující se ochotou vynaložit pro jejich získání vlastní úsilí," rozvíjí odborník, jenž spolupracoval s Petrou Kvitovou v době jejích wimbledonských triumfů.

Šafář podotýká, že sportovců, u nichž ať už jeden, nebo druhý extrémní případ špatného přístupu vedl ke konci kariéry, je řádově mnohem více než těch úspěšných, jen mediálně nikoho příliš nezajímají.

Stanislav Hrubec u svých synů poznal, kdy použít bič a kdy zase cukr. "U Šimona to bylo jednodušší, zato prostřední syn Matouš měl více talentu i na další sporty. O to těžší práce s ním byla," popisuje. Také Matouš, pozicí útočník, se prosadil, a v 19 letech nakukuje do dospělého hokeje v druhé nejvyšší soutěži v Třebíči, kam je zapůjčený z budějovické juniorky.

Hraješ hokej kvůli mně? Tak to nedělej

"Jak Šimon zmiňoval brankářskou hůl a betony, i Matouš vozil hokejku v poli stále zvednutou. Tak jemu jsem zase do kompozitové hole nasypal písek, aby byla těžší," směje se Hrubec. "Jenže pak se s ní nedalo vůbec střílet, takže tady mi ta metoda nefungovala," dokončuje.

Jiná situace nastala u nejmladšího Tobiáše. "Asi v první třídě mi řekl, že dělá hokej kvůli mně. Tak jsem odpověděl, že kvůli mně ať ho nedělá. Řekl 'tak děkuju', pohodil přede mě hokejovou tašku a ze dne na den skončil," usmívá se Hrubec, dnes trenér brankářů extraligového Motoru.

"Ať je doba jakákoliv, základ je v tom, že rodič se musí dítěti věnovat a trávit s ním čas. Působím i jako trenér mládeže a vidím, že některé děti hrají hokej jen kvůli rodičům. Někdo tam zase chodí jako do družiny. Kolikrát mi to připadá jako ztráta času a peněz," soudí Hrubec.

V souvislosti s přehnaným tlakem na malé sportovce se v poslední době často skloňuje nesmyslně velký důraz udávaný na mládežnické výsledky.

"Je třeba jasně říct, že problém není v hraní či závodění na výsledek, ale v důsledcích, které mu přikládají dospělí," říká Šafář. "Výsledek by měl být stejnou součástí hry jako klička či sprint. Jen ho prosím nepřeceňujme. Kolem výsledků se má točit až vrcholový sport," souhlasí Jelínek.

Zrušit výsledky? Ne, pouze upravit systém

Šafář vypichuje, co považuje za nevhodné. "Přehnané emoční reakce, litanie rodičů po zápasech, urputné snahy dospělých udělat pro výhru minižáků vše, například vulgární napadání rozhodčího nebo odstrčení 'slabších' hráčů."

"Problém je, že výsledky řeší kluby. Proč se o tom vůbec píše v tisku? Jakékoliv zrušení hraní na výsledek by však bylo naprostou hloupostí a alibismem. Každá hra nebo zápas končí výsledkem, čili dosažením cíle, ovšem musíme se zamyslet nad jeho důležitostí," nabádá Jelínek.

Děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci přichází s modelovým návrhem, jak daný problém řešit. "V týmových hrách dorazí oddíly na turnaj, hráči se v rámci oddílu rozlosují do družstev a hraje se. Na výsledek, s vyhlášením a oceněním nejlepších," předkládá Šafář.

"Za týden se jede na další turnaj, hráči jsou znovu rozlosováni, vzniknou tedy úplně jiná družstva a jede se od znovu. Takhle celou sezonu. Děti si zvykají na výhru i prohru, stejně jako na jejich pomíjivost. Učí se tvořivost, předvídavost, spolupráci - to je totiž v tomto proměnlivém systému klíč k úspěchu a zároveň základní předpoklad do další kariéry," pokračuje.

Šafář informuje, že takto systémově pracují ve Skandinávii s mladými házenkáři. "A jsou dlouhodobě nejlepší na světě. V mužích, ženách, od dorosteneckých kategorií po dospělé," uzavírá sportovní psycholog.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?