Sekce pro vkládání zpráv, které se týkají kriminálních kauz, trestných činů aj., jež jsou s ohledem na zaměření fóra relevantní, a následnou diskuzi mezi uživateli (případně i neregistrovanými návštěvníky). Nevkládejte do této sekce články týkající se problematiky sexuálního zneužívání obecně.
malou píše:Marc Dutroid byl Heterosexualni Deviant.
Heterosexualita je deviace?
Heterosexualita neni deviace,ja jsem myslel ze je to heterosexual se sklony deviace.
Navic 2004 kdyz mel sou tak se zjistilo ze mu do vezeni pise 15 leta divka a on se do ni zamiloval.Tak ze to je asi priz heterosexual se sklony k hebofilii.Chtel po ni aby mu pry poslala i vlasy.Ted uz ale delam tecku za timhle `clovekem`.
Až do loňských teroristických útoků žádná událost s Belgií tak neotřásla jako případ Marca Dutrouxe. Chyby a přehmaty policie i ministra spravedlnosti vedly k tomu, že pedofil znásilnil, mučil a zavraždil čtyři děti, zabil i svého komplice. Policie ze sklepa hrůzy vysvobodila už jen dvě dívky.
Byly to jejich první vysněné prázdniny bez rodičů. 17letá An Marchalová a 19letá Eefje Lambrecksová si vyrazily užívat do města Ostend. „Nechtěli jsme ji pustit. Řekla mi: ‚Tati, už mi bude osmnáct.‘ I manželka mi povídala, že ji budeme muset pustit,“ řekl otec Paul Marchal v dokumentu The Monster of Belgium.
Během prázdninového pobytu zavítaly dívky na hypnotérskou show. Obě se dostaly i na podium, filmoval je tam i jeden člen štábu. V noci 22. srpna 1995 Paula Marchala vzbudil telefon. Volal jeden z přátel jeho dcery a řekl mu, že se dívky z představení nevrátily. „Začal jsem opravdu panikařit. Takové chování se na holky nehodilo,“ popsal otec.
Když případ nahlásil, překvapilo ho, jak málo to policisty znepokojuje. Říkali mu, aby byl v klidu, že se dívky brzo vrátí, že jen vyrazily za dobrodružstvím. „Byl jsem jejich přístupem šokován,“ přiznal Marchal. Belgická policie v 90. letech minulého století ve většině případů zmizelých dětí prostě nejdřív 48 hodin počkala a až pak začala jednat. Studie přitom dokázaly, že 91 % unesených dětí je zavražděno během 24 hodin.
Osmileté dívky se ztratily v parku
Marchal se pak sám chopil iniciativy. Začal vyrábět plakáty s fotkami pohřešovaných a pátral na vlastní pěst. V tu dobu v Belgii více rodičů marně hledalo své děti. Julie Lejeuneová a Mélissa Russová zmizely 24. června z parku v Grâce-Hollogne. Oběma bylo osm let.
Plynuly měsíce a ani policie ani rodiče čtyř dívek nic nezjistili. „V únoru 1996 jsem si začal vnitřně připouštět, že už pátráme jen po mrtvých tělech,“ přiznal Marchal. Zmizením dětí ale nebyl konec...
Sabine Dardenneové bylo 12 let. Jedinou starostí v jejím životě byla škola, kam také 28. května 1996 na kole mířila. Na opuštěné silnici se náhle vedle ní objevila dodávka. Otevřely se boční dveře a něčí ruce ji uchopily, sundaly z kola a vtáhly dovnitř.
Dodávka ji odvezla k neznámému domu, kde ji dva muži nacpali do kovové bedny a odnesli dovnitř. „Pak mě jeden z nich připoutal za krk k posteli,“ popsala Dardenneová v roce 2004 pro deník Le Soir. „Tak jsem zůstala dva nebo tři dny.“ Poté ji únosce odvedl do sklepa, kde byla v místnosti s matrací a žárovkou. Únosce jí dal konzervu s masovými kuličkami v rajčatové omáčce a chléb, který však brzy plesnivěl.
Muž se k ní v tu dobu jinak choval slušně a tvrdil, že je její přítel a chrání ji před ještě horším osudem. „Prý mi zachránil život. Říkal mi, že někdo další mi chce ublížit a žádá výkupné od mých rodičů.“
Další beze stopy zmizelá dívka konečně zalarmovala policii, která založila speciální útvar. „Všechny stopy jsme prověřovali. Jenže jsme nic nenašli. A také jsme v tu dobu nevěřili, že by za zmizeními na různých místech země mohl být jeden člověk. To bylo pro nás nepředstavitelné,“ vzpomínal detektiv Albert Priem.
Další záhadné zmizení
Od zmizení Dardenneová uběhlo 10 týdnů. Policie dál tápala, když přišlo další hlášení. Čtrnáctiletá Laetitia Delhezová šla ve dne po ulici domů od bazénu. Pak zmizela.
Veřejnost znepokojená šesti pohřešovanými dívkami tlačila na policii a úřady, aby jednaly. Policie proto na pátrání vyčlenila mnoho lidí. Jedním z nich byl i vyšetřovatel Michel Demoulin. „Povolali mě, když zmizela Laetitia. Museli jsme prověřit mnoho věcí,“ vysvětlil.
Po několika dnech měli detektivové v ruce hlášení svědka, který viděl na ulici podezřelé vozidlo - dodávku. Svědek si vzpomněl, jaký typ to byl, že byla bílá a dokonce si pamatoval i část SPZ. Takový popis seděl i na vozidlo nezaměstnaného elektrikáře, otce tří dětí, Marca Dutrouxe.
Policie si ho, manželku Michelle Martinovou a jejich známého Michela Lelièvreho pozvala na výslech. Vyšetřovatel Demoulin se neprve snažil pochopit, kdo proti němu sedí. Pak se začal vyptávat, jestli zná dívku jménem Laetitia Delhezová. To Dutroux popřel.
V době výslechu - 13. srpna 1996 - byla 14letá Laetitia pohřešována už šest dní. Demoulin začal vyslýchat na heroinu závislého Lelièvreho. Ten nakonec přiznal, že Delhezovou unesl. Pak vypovídala i Martinová - od činů manžela se distancovala a tvrdila, že tím, co udělal, je znechucená.
Demoulin a jeho kolegové tak nyní věděli, že Dutroux Laetitii unesl. Dvojice, která vypovídala, však nevěděla, zda dívka ještě žije. Při dalším výslechu Dutrouxe 15. srpna došlo k něčemu, z čeho dodnes vyšetřovatele mrazí. „Uprostřed výslechu řekl: ‚Víte co? Můžu vám dát dvě.‘ A pak kývl směrem za mně. Když jsem se ohlédl, byl tam plakát pohřešované Sabine Dardenneové,“ líčil Demoulin.
Dutroux pak řekl, že dívky jsou v jeho domě. Tam je opravdu policie našla a vysvobodila ze sklepa, upraveného na vězení. Obě dívky byly vystrašené a na konci sil. „Když jsme je objevili, cítil jsem různé emoce. Byl jsem štastný, ale byl jsem i naštvaný z toho zla,“ popsal Demoulin.
V tu dobu už u Dutrouxova domu byly televizní štáby a natočily, jak obě dívky poprvé od únosu spatřily denní světlo. Dvanáctiletá Sabine strávila ve sklepě téměř tři měsíce, Dutroux ji pravidelně znásilňoval...
Svět se pak dojímal televizními záběry dvou rodin, které se setkaly s dětmi, o kterých si myslely, že jsou mrtvé. „Sabine nepřestávala plakat. Celé uplynulé týdny si myslela, že ji rodina opustila, že se jí zřekla. Jsem policista, ale i mě při pohledu na ni mrazilo,“ přiznal Demoulin.
Zemřely hlady
„Byl jsem rád za jejich rodiny. A zároveň mi to dodávalo naději, že i my máme ještě šanci,“ řekl Paul Marchal, otec rok pohřešované An. Jenže naděje netrvala dlouho...
Díky finančním podvodům dokázal Dutroux získat sedm domů. Dva dny po nálezu Sabine a Laetitie přivedl Dutroux vyšetřovatele na zadní dvorek dalšího stavení. Byla tam těla Julie Lejeuneové a Mélissy Russové. Obě osmileté dívky zemřely hlady.
Od 6. prosince 1995 do 20. března 1996 byl totiž Dutroux ve vazbě za podíl na krádeži luxusního auta. Dutroux přikázal manželce Michelle, aby dívky krmila, ta však později tvrdila, že se bála do sklepního vězení chodit.
O další dva dny později Dutroux ukázal i hroby An Marchalové a Eefje Lambrecksové. Sériový vrah je omámil a pak zakopal zaživa. Osud všech šesti pohřešovaných dívek byl znám. Belgie byla ale v šoku a ptala se, jak se to všechno mohlo stát.
Psychologové a sexuologové Dutrouxe označili za asociálního psychopata se sadistickými sklony bez jakýchkoli zábran, který se řídí jen svou perverzní touhou manipulovat lidmi.
Dutroux neprožil šťastné dětství, rodiče byli tyrani. Do konfliktu se zákonem se dostal poprvé v roce 1974 - ve svých 18 letech kvůli homosexuální prostituci. Kromě toho kradl auta a čas od času za to byl odsouzen ke kratším trestům. Během jednoho z pobytů za mřížemi se seznámil s Michelle Martinovou a v roce 1985 se s ní oženil.
Dostal 13,5 roku. Propustili ho za tři
Na svobodě pak pár už řádil spolu. V roce 1988 unesli čtyři dívky ve věku 11 až 19 let, které Dutroux znásilnil. Jednu ženu navíc brutálně napadl. Soud mu v roce 1989 započítal i loupeže a vyměřil mu trest 13,5 roku, manželce 5 let.
Dutroux však strávil ve vězení jen tři roky. Za dobré chování ho tehdejší belgický ministr spravedlnosti Melchior Wathelet, který se poté stal soudcem Evropského soudního dvoru v Lucemburku, propustil. Později se hájil výmluvou na přeplněnost věznic...
Úřady vypustily na veřejnost „časovanou bombu“ - tak jeho propuštění označili psychiatři. A téhle časované bomby si policie nevšímala, i když slyšela hlasité tikání. V roce 1993 policejní informátor řekl, že ho Dutroux požádal o pomoc s únosem dívky. I Dutrouxova matka řekla policii, že syna podezřívá, že by mohl doma někoho věznit.
Bomba vybuchla v srpnu 1995, když unesl osmiletá děvčátka Lejeuneovou a Russovou. Policie pár týdnů předtím přeci jen uvěřila zvěstem o Dutrouxovi. Před dům mu namontovala kameru, která snímala všechno dění. Jenže kamera byla zapnutá jen od osmi rána do šesti do večera. Dutroux přivezl dívky do domu později...
René Michaux - detektiv, který měl operaci nazvanou „fellow“, což bylo sledování Dutrouxa, na starosti, navštívil dům podezřelého v prosinci 1995. Tehdy byl Dutroux ve vazbě za krádež luxusního auta. Michaux se vydal dům prohlédnout a sebou měl zámečníka, který mu otevřel.
Detektiv ignoroval dětské hlasy
Během prohlídky zaslechli dětské hlasy. Pak Michaux prohlásil, že jsou zvenku, že to nic není. Zámečník tvrdil, že ne, že jdou zevnitř. Pak však hlasy utichly. Detektiv prohlásil, že je policistou on a že to nic není. Hlasy patřily pohřešovaným osmiletým dívkám, které později zemřely hlady.
Michaux v domě našel videokazety. Nikdy se na ně ale nepodíval - později to vysvětloval tím, že neměl video. Na kazetách bylo mj. zachyceno, jak Dutroux staví ukryté sklepní vězení. Detektiv také tvrdil, že dveře do sklepa byly tak důkladné ukryté, že nešly objevit. Jiní policisté však namítali, že v případě zmizelých dětí by „prošmejdili“ úplně všechno.
V tu dobu po dívkách pátralo půl Belgie, případ plnil stránky novin. Policie věděla o podezření i Dutrouxově minulosti. Přesto prohlídku vyřídila zběžně jedním člověkem bez psů a dalšího vybavení. Druhá prohlídka proběhla o šest dní později také bezvýsledně.
Když vyšla všechna fakta najevo, začali zastánci konspiračních teorií mluvit o tom, že jde o mezinárodní síť pedofilů, krytou lidmi z nejvyšších míst Belgie. 20. října 1996 vyšlo v Bruselu do ulic 300 tisíc lidí, kteří protestovali proti nefungujícímu soudnímu a policejnímu systému. Menší protesty pokračovaly několik týdnů.
Manželka už je na svobodě
Dutroux se připomněl o dva roky později. 23. dubna 1998 při převozu eskortě, skládající se ze tří policistů, utekl. Pátrat po něm začalo 5000 policistů, po třech a půl hodinách svobody uprchlého vězně chytil u města Neufchateau místní lesník. Blamáž odnesli rezignací ministrové vnitra a spravedlnosti.
V roce 2004 se spolu sešly u soudu dívky, nyní o osm let starší, které Dutrouxovu kobku přežily. Laetitia Delhezová a Sabine Dardenneová proti vězniteli svědčily. Proces na místě sledovalo 1340 novinářů z celého světa.
22. června 2004 byl odsouzen Dutroux k doživotí, soud ho uznal vinným i ze zabití bývalého komplice Bernarda Weinsteina. Manželka Martinová dostala 30 let a Lelièvre 25 let vězení. Martinová byla propuštěna v srpnu 2012, odpykala si tak jen 16 let. Propuštění vyvolalo opět protesty. „Existuje jen jedno slovo, které tohle vyjadřuje. Je to prostě absurdní. Musím to ale přijmout. V tomhle jsem prohrál,“ řekl deníku Independent Paul Marchal.
V únoru 2013 požádal o předčasné propuštění i Dutroux. Soudu tvrdil, že už není nebezpečný a že by na svobodě nosil sledovací náramek. Jeho žádost byla ale zamítnuta. O tom, jak moc z něj byla Belgie zhnusená, svědčí i fakt, že si mezi roky 1996-1998 více než třetina lidí s příjmení Dutroux změnila jméno...
Naposledy upravil(a) Allein dne úterý 7. 8. 2018, 18:11:22, celkem upraveno 2 x.
Důvod:Do názvu odkazu vkládejte do závorky, na jaký web odkaz odkazuje.
Případ násilníka a pedofila Marca Dutrouxe otřásl v roce 1996 celou Belgií. Jeho spolupachatelka je již na svobodě.
Vysvětlit Dutrouxův případ je neuvěřitelně těžký úkol. V záhadných, nepochopitelných a mnohdy zcela nelogických okolnostech vyšetřování se nevyznají pomalu ani ti, jichž se 25 let starý případ úzce týkal. Pro dívky, které jeho řádění přežily, rodiče obětí, ale také většinu belgické společnosti se však jedná o jednu z černých kapitol moderní historie, která zcela podkopala jejich důvěru v tamní soudní systém. A to i přesto, že sám Dutroux stále sedí za mřížemi a zřejmě tam stráví doživotí.
Nezletilé dívky věznil v tajné kobce
Jméno Marc Dutroux Belgičané poprvé zaslechli 13. srpna roku 1996. Tehdy ho i s partnerkou Michelle Martinovou a dalším komplicem zatkla policie v souvislosti s vyšetřováním čerstvého případu zmizení 14leté dívky, Laetitie Delhezové. O dva dny později ji našli v tajném podzemním žaláři skrytém v útrobách Dutrouxova domu. Spolu s ní tam objevili také teprve 12letou Sabine Dardennnovou a na Dutrouxových pozemcích pak i hroby dalších čtyř holčiček a jednoho z Dutrouxových kompliců.
Vyšetřování a svědectví rozkryla hrůzy, které se v posledních 2 letech v domě Dutrouxových děly. Dutroux byl označen za hlavu skupiny únosců, které později soud uznal vinnými ze sexuálního zneužívání i vražd.
Nejmladším obětem bylo 8 let
Dvě z mrtvých těl patřila teprve osmiletým spolužačkám, Julii a Melisse, které byly uneseny v červnu roku 1985. Dutroux se ženou je drželi v podzemním vězení několik dlouhých měsíců. Dutroux je opakovaně znásilňoval a točil s nimi dětskou pornografii. Obě holčičky zemřely v žaláři hlady poté, co Dutrouxe v prosinci nakrátko zatkli kvůli krádeži auta a jeho partnerka Michelle je odmítla krmit. Ještě předtím ale Dutrouxova skupina řádila znovu, v srpnu 1985. Komplicové tehdy unesli dvě teenagerky z Hasseltu. Protože žalář byl už obsazený, drželi je Dutroux s Martinovou ve své ložnici přivázané řetězy. O měsíc později je s komplicem, kterého se Dutroux později také zbavil, zdrogovali a pohřbili zaživa.
Dvanáctiletou Sabine, kterou vyšetřovatelé našli ve sklepení živou, držel Dutroux v zajetí už od konce května 1996. Opakovaně ji znásilnil a týral ji hlady. A podobný osud čekal i 14letou Laetitii; naštěstí si v případě jejího únosu svědek všiml podezřelé dodávky. Poznávací značka pak dovedla policisty až k Dutrouxovi.
Za znásilnění dětí už ve vězení byl
To nejhorší, co během vyšetřování vyšlo najevo, bylo odhalení, že tehdy 40letý Dutroux už byl z únosu a znásilnění několika nezletilých dívek obviněn v roce 1989. Odsoudili ho tehdy ke 13 letům vězení, zcela nepochopitelně ho ale propustili mnohem dřív kvůli vlivu tehdejšího ministra spravedlnosti, Melchiora Watheleta. A to navzdory doporučení psychiatra i státního zástupce, který Dutrouxův případ vedl.
Dutroux zvládl před propuštěním dokonce přesvědčit soudního odborníka, že trpí duševní poruchou; od státu si tak přišel na štědrou podporu v přepočtu okolo třiceti tisíc korun měsíčně, přestože vlastnil asi 7 nemovitostí a bídou rozhodně netrpěl. Navíc byl pravidelně zásobován recepty na sedativa, která později používal jako uspávadlo pro své oběti. Utajený žalář ve své rezidenci v Marcinelle si vybudoval právě po propuštění z vězení.
Přešlapy vyšetřovatelů a záhadné okolnosti
Tím ale série policejních a justičních přešlapů nekončila. Vyšetřování se vleklo tak, že soud začal až neuvěřitelných 8 let po Dutrouxově zatčení. Během rozkrývání zločinů tohoto pedofila a jeho skupiny došlo k několikanásobnému a neodůvodněnému odvolání mnoha vyšetřovatelů, soudce a k záhadným úmrtím svědků, kteří měli informace naznačující, že Dutroux byl součástí organizovaného gangu s dětskou pornografií. Z jednoho z těchto svědků se našla pouze noha. Pečlivě sesbírané vzorky DNA odebrané ve sklepení nikdo neanalyzoval a nikdo se rovněž neobtěžoval vzít vzorky cizí DNA z obětí, jejichž těla vykazovala nezpochybnitelné stopy po znásilnění.
Rodiny obětí se potácely mezi vztekem, zmarem a smutkem a případ měl obrovský dopad na celou Belgii. Většina rodičů se začala bát posílat své děti do školy samotné; mnoho tamních obyvatel věřilo, že Dutrouxova skupina únosců je ve skutečnosti jen špičkou ledovce a zločinecká organizace uspokojující poptávku pedofilů má tak dlouhé prsty, že dokáže bez problémů mařit vyšetřování a dosahuje i na belgické ministerstvo spravedlnosti. Příjmení pedofilního únosce se stalo takovým stigmatem, že si mezi lety 1996 a 1998 celá třetina Belgičanů stejného jména nechala svoje příjmení úředně změnit.
Snaha o předčasné propuštění
Když přišel verdikt, byl málokdo spokojený. Dutroux si odnesl trest smrti, jeho družka dostala 30 let a dva komplicové, které se povedlo usvědčit, odešli od soudu s tresty 25 a 5 let za mřížemi.
Poté, co po pouhých 16 letech Michelle Martinovou propustili na podmínku, se mezi Belgičany strhla obrovská vlna odporu. To ale není nic proti tomu, co vyvolala žádost o přezkoumání případu kvůli možnosti dřívějšího Dutrouxova propuštění, se kterou jeho advokát přišel v roce 2019. Cílem bylo zahájit odbornou psychiatrickou expertízu, která by stanovila, zda je usvědčený pedofil stále ještě nebezpečným pro společnost. Pokud by tímto vyšetřením Dutroux prošel a tři psychiatři by se shodli, že nepředstavuje hrozbu, mohl by být propuštěn na podmínku v roce 2021.
Svoje snahy ale museli vzdát poté, co se proti jeho propuštění vyjádřilo odborníků hned pět. Vidina, že by se Dutroux mohl dostat na svobodu, navíc vyvolala neuvěřitelně silnou vlnu protestů. Není tedy pravděpodobné, že by v budoucnu někdo riskoval natolik, aby se postavil na jeho stranu. Čtyřiašedesátiletý Dutroux se tak zřejmě už skutečně z vězení nikdy nedostane.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
V letech 1995 až 1996 Marc Dutroux držel ve sklepě šest dívek a zatčen byl až po několika pokusech. Navštěvovala ho i policie, která zpočátku ignorovala křik jeho obětí. Jeho vlastní matka ho nahlásila policii, protože v jednom ze svých belgických domů držel v zajetí několik dívek, uvádí allthatsinteresting.com.
V 80. letech byl dokonce odsouzen za únos a znásilnění několika mladých žen a dívek, ale v roce 1992 byl podmínečně propuštěn a jeho řádění začalo znovu o několik let později. Trvalo mnoho let, než ho policie znovu zatkla. Dozvěděli se, že unesl, znásilnil a mučil nejméně šest dalších dívek, z nichž čtyři zemřely. Největším překvapením bylo, že žil z vládních prostředků a drogy, které používal ke zkrocení svých obětí, platila vláda. To vyvolalo pobouření veřejnosti proti belgickým úřadům a také teorie o pedofilních kruzích ve vládě.
Podle BBC se narodil v roce 1956 v Bruselu a byl nejstarším z pěti dětí. Jeho rodiče byli učitelé a podle Dutrouxe ho v dětství často bili. V roce 1971 se jeho rodiče rozešli, on odešel z domova a žil na ulici jako bezdomovec.
Když byl Dutroux dospělý, pracoval jako elektrikář, ale také jako sexuální pracovník. Netrvalo dlouho a dostal se k nelegální práci, prodával drogy nebo kradená auta. Takovouto kriminální prací si dokázal vydělat dost peněz a koupil si až sedm domů.
Poprvé se oženil, když mu bylo 20 let, a měl dva syny. Později se však rozešli. Údajně to bylo kvůli tomu, že ji Dutroux bil a měl několik mimomanželských afér. Stalo se tak na počátku 80. let. Našel si však další ženu, Michelle Martinovou, s níž měl svatbu a která se později stala spolupachatelkou jeho zločinů.
V létě 1985 došlo k jeho prvnímu únosu a znásilnění za pomoci jeho druhé manželky. Jejich první obětí se stala teprve jedenáctiletá Sylvia D., která šla sama domů poté, co si šla zaplavat. Když Dutroux procházel kolem mladé dívky, popadl ji a vtáhl do dodávky, přičemž jí zalepil oči a ústa.
Jeho komplicem byl Jean Van Peteghem, rodinný přítel. Únosci Sylvii odvezli do garáže, kde ji Dutroux znásilnil a vyfotografoval, než ji opět pustil. Další únosy byly téměř kopií. Mladé dívky, které šly samy, vtáhli dva muži do dodávky a řekli jim, že chtějí pouze výkupné.
Zavázali jim oči a odvezli je do domu, kde je drželi v zajetí a opakovaně znásilňovali. Nakonec byly odvezeny zpět do sousedství a propuštěny. Svým obětem někdy dávali pamlsky, například čokoládu nebo jablka. Dutroux je často fotil nebo natáčel na kameru, když byly nahé.
Policii se podařilo sériové násilníky dopadnout. Jean Van Peteghem o sobě při rozhovoru s oběťmi prozradil příliš mnoho informací a na základě výslechu dívek se policii podařilo podezřelého identifikovat. Ten se ke všemu přiznal, ale většinu viny připsal Dutrouxovi.
V roce 1986 byli Marc Dutroux a jeho manželka zatčeni za únos a znásilnění pěti žen a dívek ve věku od jedenácti do devatenácti let. Policie našla fotografie a videozáznamy nahých obětí, což byl jasný důkaz proti podezřelým. Dutroux byl za únosy a znásilnění odsouzen k 13,5 roku vězení. Jeho komplicové byli odsouzeni na 6,5 roku.
V roce 1992 byl po třech letech trestu podmínečně propuštěn, což mu umožnilo pokračovat v páchání ještě hrůznějších zločinů. Rozhodl se však neopakovat stejnou chybu a své oběti už na svobodu nepustil. Po propuštění začal ve sklepě svého domu budovat „vězení“.
V letech 1995 až 1996 unesl nejméně šest mladých žen a držel je ve svém sklepě, kde je mučil a sexuálně zneužíval. Pouze dvěma dívkám ve věku 12 a 14 let se podařilo jeho řádění přežít. Veřejnost žila v těchto letech ve strachu, protože po celé zemi začaly záhadně mizet ženy.
V červnu 1995 zmizely poblíž svých domovů ve východní Belgii dvě teprve osmileté děti, Julie Lejeuneová a Melissa Russoová, uvádí BBC. V srpnu se na dovolené u moře ztratily dospívající dívky An Marchalová a Eefje Lambrecksová.
Krátce po zmizení nahlásila policii zmizení dívek jejich vlastní matka s tím, že je v jednom z domů drží v zajetí. Přestože byl Dutroux za tyto trestné činy v minulosti odsouzen, policie jeho dům prohledala až pět měsíců po prvních zmizeních.
V prosinci 1995 byl však zatčen za krádež auta a strávil čtyři měsíce ve vězení. Týden po jeho zatčení prohledali jeho dům, kde slyšeli dětské hlasy. Oběti zamčené ve sklepě se jim však nepodařilo najít. Policisté si údajně mysleli, že hlasy, které slyšeli, přicházejí zvenčí. Našli také filmy, ale nepustili si je. Dutroux se na nich natáčel, jak pro své oběti staví „vězení“.
Jeho žena věděla, že ve sklepě drží jen osmileté děti Lejeune a Russo, a když je ve vězení, má jim dávat vodu a jídlo. Když však přišla do domu, aby splnila svou roli, byla údajně příliš vyděšená, než aby dívky nakrmila, a ty zemřely hlady.
Po Dutrouxově propuštění z vězení v květnu 1996 zmizela dvanáctiletá Sabine Dardenneová. Byla unesena, když jela na kole do školy v jihozápadní Belgii. O dva měsíce později zmizela také čtrnáctiletá Leatitia Delhezová, když šla domů z bazénu. Čtyři dny po posledním zmizení byl Marc Dutroux konečně zatčen policií za únos. Zavedl je také do svého sklepa, kde držel mladé dívky.
U obou bylo zjištěno, že byly omámeny a sexuálně zneužívány. Zavedl policii také na dvorek svého domu, kde pohřbil vyhublá těla osmiletých dětí spolu s tělem komplice Bernarda Weinsteina. Toho zavraždil tak, že ho pohřbil zaživa. Ostatky dívek Marchalové a Eefje byly nalezeny zakopané na zahradě Weinsteinova domu. Bohužel i ony byly pohřbeny zaživa.
Veřejnost šokovalo, že policii trvalo neuvěřitelných 14 měsíců, než ho za únosy zatkla, protože měla několik tipů, ale nepřikládala jim velkou váhu. Kdyby se jim podařilo zločiny vyřešit dříve, mohly čtyři oběti jeho řádění přežít.
V říjnu 1996 zaplavily ulice Belgie statisíce lidí na podporu obětí a jejich rodin na protest proti způsobu, jakým úřady případ vyšetřovaly. Začaly se objevovat teorie, že Dutroux byl součástí většího pedofilního spolku lidí na vysokých místech a úřady ho chránily, aby zakryly vlastní podíl na těchto zločinech.
V roce 1996 žena jménem Regina Loufová vyšetřovatelům řekla, že když jí bylo 12 let, rodinný přítel ji přivedl na sexuální večírek, kde ji vysoce postavení lidé znásilnili. Měla být také svědkem zabíjení mladých dívek. Podle ní Dutroux na dívčí večírky přinesl také drogy.
Přestože se některé její výpovědi potvrdily, soud jí neumožnil vystoupit jako svědek. Deník Guardian tehdy uvedl, že za záhadných okolností zemřelo až 20 svědků spojených s Dutrouxovým případem.
V dubnu 1998 se Dutrouxovi podařilo z vězení uprchnout, ale naštěstí byl rychle znovu zatčen. Byl to obrovský skandál. Tehdy odstoupili šéf belgické policie, ministr spravedlnosti a ministr vnitra. V roce 1999 zemřel generální advokát v tomto případu, přičemž se předpokládalo, že šlo o sebevraždu. Teprve v roce 2004 se jeho případ konečně dostal před soud. Soudní proces trval tři měsíce a účastnily se ho stovky svědků.
Dutroux se přiznal k obvinění z únosu a znásilnění, ale popřel, že by se podílel na smrti některé z dívek. Mezi svědky byla i unesená Sabine, která uvedla, že byl jedinou osobou, kterou viděla během 80 dní, kdy žila v zajetí. Přiznala také, že byl jediný, kdo ji zneužíval.
Unesená Leatitia soudu řekla, že během čtyř dnů, které strávila v zajetí, ji Dutroux připoutal k posteli a opakovaně znásilňoval. Dutroux však tvrdil, že byl součástí větší sítě pedofilů a že byl pouze pěšákem, nikoli hlavním pachatelem. Prokurátoři však nenašli žádné důkazy, které by jeho teorii potvrzovaly.
V červnu 2004 byl Marc Dutroux odsouzen za znásilnění, únos a vedení gangu únosců dětí. Byl také shledán vinným z vraždy tří lidí a odsouzen na doživotí. Jeho manželka byla odsouzena za neúmyslné zabití dvou malých dívek, které úmyslně zanedbávala, za což dostala 30 let vězení.
Dutroux několikrát požádal o podmínečné propuštění, ale trest si stále odpykává ve vězení.
Do bruselských ulic dostal tři sta padesát tisíc nahněvaných lidí, psal se rok 1996. Zasadil se o odvolání dvou ministrů, ukončil kariéru desítek policistů, soudců. Přičinil se o přepsání několika zastaralých zákonů. Nebyl to však politik ani reformátor: Marc Dutroux unášel, znásilňoval a vraždil.
Pobíral měsíčně v přepočtu pětašedesát tisíc korun státní podpory, měl též nárok na bezplatnou lékařskou péči, dotované léky, daňové úlevy. I celostátní hromadnou dopravu měl zdarma. Nazvat ho sociálním případem však nebylo přesné. V Belgii vlastnil sedm nemovitostí, minimálně ze dvou z nich mu plynuly pravidelné příjmy za pronájmem. Na bankovním účtu mu také přistávaly zajímavé sumy v cizích měnách.
Za štědré sociální výhody vděčil své diagnóze. Byl prý mentálně nezpůsobilý, duševně postižený. Takový klinický profil mu vystavili experti z věznice v Jamioulx, kde si odpykával třináct a půl roku odnětí svobody. Tato diagnóza významně přispěla ke zkrácení trestu. Ven se dostal po třech letech.
Po měsících trápení a znásilňování mu už nepřišly atraktivní, přispal je proto sedativy, obalil igelitem a zaživa pohřbil na zahradě.
Dočtěte tento exkluzivní článek
s předplatným iDNES Premium
Odhalení belgického pedofila, únosce a vraha Marka Dutrouxe patřilo ve své době k největším šokům v Evropě. Jeho případ je nejen odpudivým příběhem brutálního násilí, ale odhaluje i mnoho pochybení při vyšetřování.
Belgický chlapec Marc Dutroux má od narození všechny podmínky k tomu, aby z něj vyrostl slušný člověk. Pochází z učitelské rodiny, kam se narodil 6. listopadu 1956 jako nejstarší dítě.
Rodiče Victor a Jeanine s ním prvních pár let života stráví v Belgickém Kongu, pak se ale vrátí a rozcházejí se. Marc žije dál s matkou a jeho budoucnost pořád ještě vypadá nadějně.
V pěti letech se proslaví v širokém okolí, když vytáhne z vody topícího se kamaráda. Až později vystupují na povrch některé hochovy vlastnosti, které jeho vrstevníci nemají. Například to, že v něm matka občas objevuje nečekané sadistické sklony.
Nebo to, že od svých šestnácti si přivydělává poskytováním sexuálních služeb mužům.
Láska čeká za mřížemi
Mezitím se Marc spořádaně vyučí elektrikářem a v devatenácti vstupuje do manželství. Se svou vyvolenou Michel Lelièvreovou má dvě děti. Vztah ovšem vydrží jen osm let, manželství končí rozvodem.
Marc později přizná, že svou ženu bil a podváděl. Dlouho ale sám nezůstane. Na výběr má mnoho milenek, ale poměr udržuje hlavně s učitelkou mateřské školy Michelle Martinovou, s níž se také později ožení.
Zajímavé ovšem je, kde se se svou láskou seznámil. Poznali se totiž ve vězení, a to v době, kdy Dutroux odpykával trest za krádeže aut.
Sadismus už neskrývá
Od poloviny 80. let se Marcovy sadistické sklony začínají projevovat stále častěji. Během roku 1985 postupně unese a znásilní pět dívek.
V jeho spárech postupně skončí osmnáctiletá Catherine, jedenáctiletá Sylvie, devatenáctiletá Maria, osmnáctiletá Axelle a patnáctiletá Elizabeth.
Navíc brutálně přepadne a oloupí padesátiletou ženu. Dutroux používá stále stejnou osvědčenou metodu. Dívky napadne, donutí nastoupit do svého auta a poté uvězní. Pak je nejen znásilňuje, ale pořizuje si i jejich pornografické snímky a videa.
Komplic nebude mlčet
Své zločiny Marc nepáchá sám. Jeho komplicem je Jean van Peteghem z Charleroi a nejméně na dvou únosech spolupracuje i jeho partnerka Michelle. Právě Jean po svém zatčení přispěje svou výpovědí k usvědčení Dutrouxe a jeho milenky.
Marc je tak v roce 1989 odsouzen na 13,5 roku, Michelle Martinová vyvázne jen s pětiletým trestem. Ve vězení se vezmou a oba se dostanou na svobodu díky zákonu o amnestii už na jaře 1992.
Sedativa nejsou pro pacienta
Michelle už se samozřejmě do mateřské školy vrátit nesmí, Marc se teď živí jako obchodník s ojetými auty. Po propuštění dochází k psychiatrovi a podaří se mu ho přesvědčit, že je duševně nemocný.
Pobírá invalidní důchod a získá na předpis i prášky na spaní, které později použije k omámení svých dalších obětí. Protože krutá cesta Marca Dutrouxe ještě zdaleka neskončila.
Zoufalý útěk před pomstou?
Slibuje ovšem pomstu svému komplici Jeanu van Peteghemovi. Ten umírá při tragické autonehodě na podzim 1991, v době, kdy Dutroux dostane vycházku z vězení.
Jean jede na červenou, narazí ve vysoké rychlosti svým mopedem do autobusu a svědkové tvrdí, že vypadal, jako když před někým prchá.
Pravda je příliš nedůvěryhodná
Návrh na Dutrouxovo propuštění z vězení podepisuje osobně tehdejší ministr spravedlnosti Melchior Wathelet, který si za to později vyslouží obrovskou kritiku.
Je to ale jen část řetězu pochybení a nedůsledností, které zanedlouho skončí tragickými následky. Když je Dutroux náhodou přistižen, jak obtěžuje nezletilá děvčata na kluzišti, policie kupodivu tento přestupek nijak neřeší.
Stejně tak je odloženo prošetřování udání z října 1993, podle něhož si Dutroux v podzemí svého domu v charleroiské čtvrti Marcinelle buduje skrýš k věznění unesených žen. Policie případ odkládá, protože informátora označí za nevěrohodného.
Sám Dutroux přesvědčivě vysvětluje, že v domě jen rekonstruuje kanalizaci. A zrovna tak končí v koši několik přiznání příslušníků podsvětí, že jakýsi Dutroux jim navrhoval, aby se s ním podíleli na únosech mladých dívek.
Matka podezírá svého syna
Nikdo tak nebude dlouho vědět, že za neprodyšnými betonovými dveřmi, maskovanými jako polička s nářadím, se ukrývá nevysoká zvukotěsná místnost dva metry dlouhá a metr široká, vybavená pouty a sexuálními i mučicími pomůckami, a že další dva z Dutrouxových domů mají stejné zařízení.
Prošetření se nedočká ani dopis Dutrouxovy matky Jeanine, která v září 1995 zoufale píše na policii, že svého syna podezřívá z účasti na zmizení pohřešovaných dívek.
Kdo si koupí takové video?
Dutroux díky svým výdělkům z kšeftování s auty i s drogami vlastní celkem sedm menších nemovitostí, většinu z nich prázdných.
Poprvé si svou kobku vyzkouší na počátku léta 1995, když do nich zavleče osmileté holčičky Melissu Russovou a Julii Lejeunovou, které unese z vesničky Grace-Hollogne nedaleko Charleoi.
Společníka při únosu i při následném týrání a znásilňování mu dělá komplic, 43letý Francouz Bernard Weinstein. Bydlí v jednom z Dutrouxových domů, a jak se brzy ukáže, spojuje je víc než stejná adresa.
To, jak s oběma malými zajatkyněmi zacházejí, si natáčejí na video. I takové záběry se dají zpeněžit, protože si vždycky najdou podobně zvrhlé kupce.
Výlet se špatným koncem
Znovu řádit začíná Dutroux v srpnu 1995, tentokrát s dalším společníkem. Tím se stává 24letý narkoman Michel Lelievre. V přímořském letovisku Ostende si vyhlédnou dvě kamarádky, které se sem vydaly na dvoudenní výlet.
Sedmnáctiletá An Marchalová musela doma hodně přesvědčovat rodiče, aby ji s o dva roky starší Eefje Lambrecksovou pustili. Teď se po nich náhle slehne zem.
Oběti, které domů nepatří
V podzemní kobce je obsazeno, protože tam stále ještě pláčou Melissa s Julií, a tak dva nové přírůstky končí v jednom z pokojů v domě. Dívky jsou připoutané k postelím a neustále pod sedativy, ale to nebrání Dutrouxovi, aby je chodil pravidelně znásilňovat.
Takové uspořádání ale dlouho nemůže vydržet. Jednou si někdo něčeho všimne. A tak se Dutroux svých dvou starších vězeňkyň rozhodne zbavit. Jednoho dne Ann a Eefje naloží do auta a odveze je do svého dalšího domku v Jumet, jen pár kilometrů severně od Charleroi.
Vzhledem k množství drog, které jim nedobrovolně koluje žilami, se nemohou bránit, když je sadista zaživa pohřbívá na zahradě.
Policie vězení neobjeví
Na konci roku 1995 Marc Dutroux končí v rukou zákona. Vůbec to ale není kvůli únosům či vraždám. To se jen kriminalisté zajímají o jeho obchody s kradenými auty.
Policisté ho odvádějí z domu, aniž by tušili, že v podzemí se v malé kobce stále tísní nebohé osmileté holčičky. Celý objekt je přitom prohledán dokonce dvakrát. Policisté ale hledají důkazy o krádežích aut a zamaskované vězení neobjeví.
Nikoho z nich nenapadlo vzít s sebou psa. A tak Dutroux odchází s vědomím, že o jeho vězeňkyně se postará manželka Michelle, která o nich dobře ví.
Psi jsou víc než lidé
Vyšetřování trvá pět měsíců a Dutroux celou dobu tráví ve vazbě. Nakonec je ale důkazů proti němu příliš málo a on se do svého domu v Marcinelle vrací. Ve sklepě na něj však čeká šok. Obě holčičky jsou stále přikované ke zdi, ale mrtvé.
Ukazuje se, že Michelle se sice pečlivě starala o své německé ovčáky, ale holčičky krmit nechodila. Manželé si to vyříkají, ale Dutroux si musí hledat nové oběti.
Michelle a Julie končí nejprve na týden v mrazáku a potom zabalené v igelitu pod zemí na jeho zahradě v Sars-la-Buissiere.
Trest pro nespolehlivého parťáka
Hledat další kořist už ale bude muset bez svého osvědčeného komplice Bernarda Weinsteina. Marc ho nyní považuje za nespolehlivého. Právě on měl přece dohlédnout na Michelle, aby se náležitě starala o jeho vězněné holčičky!
Takové selhání nehodlá sadista tolerovat. Svého bývalého parťáka omámí drogami, brutálně zbije, a nakonec zaživa pohřbí vedle Melissy a Julie.
Tvoji rodiče nechtějí platit!
Za novou obětí se Marc Dutroux tedy vydává v doprovodu Michela Lelievreho. Ten řídí bílou dodávku, která sleduje 12letou Sabine Dardennovou, vracející se právě na kole ze školy. Únos je doslova bleskový.
Dodávka přibrzdí vedle jedoucí dívky, Dutroux otevře posuvné dveře a za jízdy strhne Sabine z kola dovnitř. Zanedlouho už připoutává svou oběť ve sklepě v Marcinelle. Tvrdí Sabine, že požaduje po jejích rodičích výkupné, ale oni odmítají zaplatit.
Dokonce jí umožňuje psát rodičům srdceryvné dopisy, které ovšem nikdy neodešle. Dívka je nahá, jen s řetězem kolem krku, dostává konzervy a vodu a Dutroux ji opakovaně znásilňuje. „Nejsem pedofil! Byl jsem jen osamělý a potřeboval jsem něčí náklonnost,“ bude tvrdit později.
Svědkyně s vynikající pamětí
Jedno místo v kobce je ale ještě volné. Obsadí ho čtrnáctiletá Laetitia Delhezová. Při cestě z bazénu také ona končí v bílé dodávce a také ji čeká přikování a sexuální násilí. Tentokrát ovšem akce neproběhne podle očekávání.
Policistům se podaří objevit svědkyni, která viděla dva muže, odvážející v bílé dodávce holčičku. Dokonce si zapamatovala část poznávací značky. Když policie dostane do ruky tolik informací, už nezaváhá. Zatčeni jsou Dutroux, jeho žena i parťák Michel.
Jen hlavní důkaz schází. Po unesené Laetitii jako by se slehla země. Ani tentokrát nikdo podzemní vězení neobjeví. Hrozí, že obě dívky v něm skončí stejně jako jejich předchůdkyně – zemřou hladem a žízní.
Tak já vám tedy všechno řeknu
Výslechy trvají dva dny a Dutroux se vyšetřovatelům vysmívá do tváře. Zato Michel Lelievre nakonec podlehne a přizná se. Potom už nemá smysl zapírat a Dutroux ochotně instruuje kriminalisty, jak se dostat do sklepní kobky.
Policie dívky nachází doslova na poslední chvíli – hladové, zubožené a bez jakékoliv naděje. Teď už je pro Marca Dutrouxe vše ztraceno a nevidí důvod, proč ještě něco tajit.
Vyšetřovatelé tak zanedlouho objevují i zakopaná tělíčka dvou osmiletých holčiček i mrtvolu Bernerda Weinsteina vedle nich. A pak už netrvá dlouho, než jsou nalezeny i ostatky An a Eefje.
Pochybení, nebo zlý úmysl?
Veřejnost je pobouřena, když vycházejí najevo všechna pochybení během dlouhých let vyšetřování. A co teprve když je v dubnu 1998 Marku Dutrouxovi z nepochopitelných důvodů umožněno opustit vězení, aby si mohl dojít prostudovat materiály ke svému případu!
Venku vrah přemůže strážného a dopaden je až po třech hodinách. Bude však trvat ještě několik dlouhých let, než se případ dostane před soud. Dutroux přiznává únosy a věznění dívek, ale obvinění z vražd odmítá.
Pokouší se tvrdit, že je pouhým kolečkem v obrovské organizaci pedofilů. Spekuluje se o tom, že dodával fotografie a videa i do nejvyšších politických kruhů, takže se není co divit všem podivným chybám a opomenutím v minulosti. Tahal tu kdosi mocný za nitky?
V soudní síni je celý svět
Stejně jako se kdysi Michelle s Marcem ve vězení vzali, teď se naopak ve vězení rozvádějí. Michelle zřejmě počítá s tím, že by jí nepomohlo, kdyby až do konce stála na straně svého manžela.
Soud začíná až v roce 2004 za účasti 1340 novinářů z 250 médií celého světa, vyslechnuto je 569 osob a výsledek nemůže být jiný, než jaký všichni očekávají.
Marc Dutroux je odsouzen na doživotí, jeho bývalá žena si má odpykat 30 let a komplic Michel Lelievre 25 let.
Všechny spekulace o pedofilní síti se nakonec smrsknou na pětiletý trest pro podnikatele Jeana-Michela Nihoula, který měl Dutrouxovu pornografií odebírat, ale odsouzen je nakonec jen za podíl na jeho drogových obchodech.
Mejl:
Výtka k článku „Pedofil Marc Dutroux: Osamělý muž toužil po náklonnosti dětí"
Dobrý den, zdá se, že v rámci přípravy podkladů ke svým článkům nemáte čas na dlouhé odborné materiály, tedy vám zasílám citaci z knihy Sexuální zneužívání dětí od autorů: Weiss Petr, a kolektiv, kde na straně 19 se píše: „V případě, kdy pachatel zneužití při svém činu dětskou oběť přímo znásilní či dokonce mučí, je pravá pedofilie diagnostikována málokdy. Výzkumy svědčí o tom, že pachateli sexuálních agresí vůči dětem či dospívajícím jsou většinou nedeviantní muži, u nichž základní porucha spočívá spíše v oblasti osobnostní či charakterové (jedinci nezdrženliví, obecně agresivní, anetičtí, sociálně deprivovaní či pod vlivem alkoholu, který může v těchto souvislostech hrát roli podněcujícího činitele), kteří si dětský objekt volí jako náhradní pro snadnější dostupnost a menší pravděpodobnost prozrazení" ... „U těchto pachatelů přitom u neodborné (hlavně novinářské) veřejnosti často dochází ke zmatení pojmů. V poslední době o tomto zmatení svědčí například známý případ belgického sériového vraha Dutrouxe, který byl ve sdělovacích prostředcích označován důsledně a nesprávně za pedofila. U tohoto pachatele šlo samozřejmě především o sadistickou motivaci trestných činů, přičemž dospělost dvou jeho obětí (osmnáctiletých dívek) zpochybňuje i jeho pedofilní orientaci.“
Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
