Pedofilie a sebevražda

[Mathias8]

Sobeckost není zabít se, ale nutit někoho v takovém stavu setrvávat.

Alebo robit mu to este tazsim. Strpcovat mu zivot psychickym nasilim. Napr. "Ked ta nebavi zit bez sa obesit, ja ti podam spagat."
"Pozeral si sa niekedy do zrkadla?"
A podobne...

Alebo fyzickym. Popripade obojim

[Tim]

Takoví lidé si většinou něčím opravdu těžkým neprošli. Dívají se na to jakoby seshora. Pokud by se ocitli ve stejné situaci, tak jen malá část z nich by to unesla.

To ale také není tak úplně pravda, spíš mi to přijde jako obhajoba těch co o tom uvažují. Nemuseli zažít třeba nic v rovině depresí ale život jako takový má i jiné podoby jak nebýt med. Máš třeba (uvedu jako příklad tohle, je to nejvíc na ráně) příslušníky ozbrojených složek nebo IZS, kteří ti o sebevrazích tohle často řeknou (alespoň co znám) a přesto se vypětí jejich života nedá bagatelizovat jako že "nic nezažili"... Já jsem se o sebevraždu jako mladý ucho pokusil s nedokážu říct ani slovo obhajoby pro takový akt (krom nevyléčitelně nemocných a to nemluvím o depresích), často mi přijde že mladí jsou přesně jak ze staré písničky: "Jen zahlídli svět, mají na duši vrásky"... Přitom pořádně životu nedali šanci.

[Pipo]

To si ja naozaj nemyslím... kto som alebo čo som, aby som svoje vlastné a výsostne osobné názory pokladal za jediné správne a objektivizoval ich, nemám takisto ani najmenšie právo rozhodovať o živote druhých a to v nijakom smere, ale ja som archetypálne bojovník. A bojovník bojuje až do konca.
Takisto som si z toho spravil životnú filozofiu. Nikdy sa nevzdať. A kým to ty sám neodpískaš, tak nič ťa nemôže premôcť. Nie je hanba vyhľadať pomoc, ale je naopak hlúpe ju odmietať. Samovraždu si viem predstaviť len v takom vykonštruovanom, dnes absolútne nemožnom scenári, že je rytier sám, posledný preživší a hrozí mu zajatie, nie rýchla smrť v boji. Tak sa zabije, aby aspoň ukázal prostredník nepriateľovi. Analogicky k tomu, učenec, ktorý má charakter, image ale aj celý životný štýl vybudovaný na svojom intelekte, možno poje lieky, keď zistí, že má alzheimera. Netvrdím, že spraví dobre. Neposudzujem a rozhodne neodsudzujem, no rozumiem tomu. Chce mať posledné slovo a poslať slobodne osud do čerta.
Ale nie inak... dobre, ak má niekto chornickú (klinickú) depresiu a absolútne nič mu nezaberá a každé jeho nadýchnutie je takým bojom, že to by sme ani od Herkula nemohli očakávať, že také niečo podstúpi... to sa dá ešte pochopiť.

Ja som ale zvolil inú stratégiu. Mám, chvalabohu, krásny a pohodlný život, kedysi som sa však veľmi trápil. Ale aj keby som nenašiel radosť ba zmysel života v inom, no neustále by som ho len hľadal a očakával v nemožnosti naplnenia romantickej lásky, tak sa ďaleko nedostanem. Nie, beriem to ako výzvu na súboj. A vyhráš, ak vydržíš až do konca - do staroby, inými slovami. A ja nechcem prehrať Chcem byť víťaz. Človek si môže spraviť aj zo samotného boja zmysel.

[Dreamer]

Sám jsem o sebevraždě nikdy neuvažoval. S rodinou to mám jednodušší. Přestože mám období, kdy mám pocit, že všechno stojí za prd, nebo kdy cítím, že opravdu potřebuju lásku kterou prostě nikdy v životě nebudu mít, tak vždy je na světě někdo, kdo mě potřebuje.

Mám ale nepedofilní kamarády v pokročilém středním věku, kteří žijí také sami, nejsou moc v ničem úspěšní, lásku nikdy nepoznali, nebo už hodně dávno a od té doby nic. Perou se s tím každý po svém - jeden hodně sportuje, a druhý se hodně kamarádí s dalšími singles. Ten co sportuje se s pocity moc netají - strašně moc touží po lásce, ale ne a ne žádnou najít, už 20 let. Ten druhý má postoj "já jsem sám vlastně nejspokojenější", dokud se neopije a nezkouří, a pak se začne litovat.

Chci tím jen říct, že spousta lidí se musí nějak prodírat životem bez lásky, a to i přestože si do vínku nevylosovali pedofilii. Sice mají větší šanci, že nakonec tu lásku přeci jen najdou, ale zase své problémy nemohou jednoduše hodit na pedofilii. Na rozdíl od vás to nejsou hrdinové, co zvládají nelehký vrozený úděl.

Když naše rozhovory sklouznou k sebevraždám, tedy že o nich uvažují, tak jim říkávám, že to je naprosto super, že už jsou vyrovnaní se smrtí. Pokud se vyrovnáte se smrtí, nemáte se vlastně už čeho bát. Jste svobodní - všechno od teď je navíc. A když se nemáte proč bát, tak můžete zkoušet úplně nové věci, do kterých byste se třeba jinak báli pustit.

No a když to vyjde, tak třeba ten život zase začne dávat smysl. A když ne..., no tak je to vlastně úplně jedno

[Pipo]

To je dobrý postreh. Presne, je aj dosť "normálnych" ľudí, ktorí sú z takých či onakých dôvodov sami. Niektorí majú zlé (nerozvinuté) sociálne zručnosti, iní majú proste len smolu. Tak či onak dlhodobejšie sú sami. Majú aspoň možnosť či zvýšené šance - na rozdiel od nás, ale zdá sa skoro, ako keby to bol pre niekoho "osud". A to teda nie som fatalista. Otázka je, čo s tým? Človek sa môže ľutovať alebo môže hrať akéhosi drsňáka či cynika, ale nebolo by jednoducho lepšie brať veci tak, ako prídu, nezaťažovať sa prílišným sentimentom a pátosom a vôbec; nebyť melodramatickým ako z filmu? Nie sme vo filme, ani už nemáme 17. A ak má niekto tých sedemnásť , alebo ak sa s tým skrátka nevie vysporiadať, je dnes veľa možností, ako vyhľadať pomoc, a to i pri takej tabuizovanej téme ako je nenaplnený citovo-sexuálny život devianta

[Pipo]

Akurát jedno dodám, Dreamer - tí tvoji známi určite nie sú vyrovnaní so smrťou a podobne... inak by neprejavovali sebaľútosť, prílišne sa netrápili... ba ani by o tej samovražde vlastne skoro vôbec nehovorili. Mali by, ľudovo povedané, "v paži". Fungovali by si po svojom, alebo by už tú samovraždu spáchali. Buď, alebo. Kdeže, oni stále dúfajú a chcú. Ale to je dobre, nie?

[Dreamer]

Akurát jedno dodám, Dreamer - tí tvoji známi určite nie sú vyrovnaní so smrťou a podobne... Kdeže, oni stále dúfajú a chcú. Ale to je dobre, nie?

Souhlas.

[Zappart]

Já mám za sebou dohromady čtyři pokusy o sebevraždu a jen v jednom případě to souviselo s pedofilií. Pokaždé to ale bylo o tom, že, jak píše Pipo, neměl jsem a nemám rozvinuté sociální dovednosti, nedokázal jsem žít jako normální člověk. A doktoři mně odrazovali od snahy žít normální život. Že prý to prostě není pro mně, a konec konců, měli tenkrát pravdu. Ale já se s tím nedokázal smířit, protože jediným smyslem života pro mně bylo vrátit se ke své lásce, dívce, která mi dala kopačky, když jsem se začal chovat divně, ale nepřestala mně milovat. Aby k tomu mohlo dojít, musel jsem se naučit žít jako normální člověk. Když mně v tomto snažení odepsali doktoři, odepsal jsem i já sebe a po dlouhé, nekončící depresi jsem to chtěl ukončit.
Zázraky se ale dějí a brzy poté se mi naskytla malinká příležitost žít jako podivín, bez opětované lásky ale aspoň blízko krásného děvčátka, které jsem měl moc rád. Kupodivu jsem se navzdory lékařům a díky svému strýci naučil žít jako normální člověk. Opravdu jenom jako, ale stačilo to abych pokročil tak daleko, že jsem dokonce založil rodinu, za nějaký čas jsem měl i přátele, se kterými jsem vymetal hospody...
Někdo mně za to může považovat za zbabělce, ostatně někteří lidé mně za něj považují už od prvního pohledu. Jejich názory mně tedy naprosto nezajímají. Sebevražda je někdy prostě jediným viditelným řešením neřešitelné situace. I k ní člověk někdy musí najít odvahu, pokud nejde o zkratkovité jednání. Pokud někdo považuje sebevraždu za zbabělost, pokládá se za statečného, jen proto, že on stále žije? Sebevražda není vůbec o zbabělosti. Koneckonců statečnost není o ničem jiném, než o tom, přemoci svůj strach z něčeho a jít proti tomu. Já svoje strachy neustále překonávám. Strach z výšek? Pořád lezu někam vysoko abych to překonával. Strach z pavouků? Strašně rád je beru do ruky, protože z nich mám strach a tím jej překonávám. Klidně si myslete, že jako sebevrah jsem zbabělec. Jsem rád, že jsou i lidé, kteří mně poznali a nemyslí si to.

[Pipo]

Veľmi dobrý a podnetný príspevok. Samovražda, pokiaľ teda nie je vykonaná v náhlom afekte alebo pod vplyvom ťažkej a povedzme, že dlhotrvajúcej psychickej choroby, kedy má logicky človek zníženú reflexiu a oslabené vnímanie a jednoducho už "pokrk" všetkej tej bolesti, ale pokiaľ je spáchaný čin naozaj založený na rozumovej úvahe a podrobnom zhodnotení svojich šancí, tak môže byť, podľa mňa naozaj, ako aktom zbabelstva, tak aj odvahy. Najčastejšie ale, zvláštnou zmesou oboch - teda i odvahy i zbabelosti. Záleží, ako sa na to dotyčný pozrie a z čoho vychádza. Je to tak, ako píšeš - nie každý "má gule" na to, aby to skončil. Na druhej strane treba aj poriadnu dávku odvahy, alebo keď nie odvahy, tak zanovitosti a srdnatosti rozhodnúť sa pokračovať v utrpení. Na to tiež treba mať guráž.
Vrátim sa ale k tomu, čo si povedal. Berme to tak, že ide vo väčšine prípadov naozaj o to uniknúť z domnelej či skutočnej bezvýchodiskovosti, uniknúť utrpeniu. Už to proste ukončiť. Ale o tom to napokon celé je. Prečo sa báť utrpenia? Takmer každá bolesť sa dá prekonať. Ako fyzická, tak aj psychická. A keď to človek nedokáže sám, vždy je možné vyhľadať pomoc. Psychoterapeutickú, farmaceutickú v podobe liekov. Iste si viem predstaviť situáciu, kedy je bolesť a postavenie človeka také otrasné, že by bol blbec a masochista v jednom, keby sa v tom rozhodol pokračovať, ale jedným dychom dodám, že takýto scenár je extrémne zriedkavý.
Nemienim sa hrať na hrdinu, neviem samozrejme s istotou, čo by som robil, keby naozaj došlo na lámanie chleba. Ale momentálne - a už to je nejaký ten rok - mám taký pocit, že ma nerozhádže takmer nič a prekonám všetko, aj keby mi obe nohy odrezali, mal by som rakovinu v poslednom štádiu a k tomu beznádejne zlomené srdce, nebudem si zúfať. K takémuto postoju som dospel na základe toho, že mám pohlcujúce koníčky, vyšší zmysel života, podporu dobrých ľudí v mojom okolí, vieru - spiritualitu a postoj, že vždy treba bojovať, keď už pre nič iné, tak len pre boj samotný. Nemôžem seba rozhodne dávať za vzor, nebude to asi fungovať každému, ale niektoré z tých vecí, čo som menoval by mohli pomôcť viacerým, keby si ich vzali k srdcu...