Vaření kašovité hmoty a Dědátor
Děti. Přinášejí vám radost, ale také starosti a pořádnou dávku ostudy, když se v jejich malých hlavách zrodí nesmyslné raubířiny, jako se to poslední dobou dařilo mé osmileté dceři. Uzavřela nepsané spojenectví se svou spolužačkou Adélkou, která je všechno, jen ne poslušná hodná holčička a spolu pak vymyslely plán, že budou plivat na zrcadlo ve výtahu, který máme v domě. Nevím proč, nevím jak, ani z jedné se mi nepodařilo vytáhnout, co je to vlastně napadlo. Sic se nakonec přiznaly, což můžeme brát jako polehčující okolnost, ale v žádném případě nevysvětlily, jaký to vlastně mělo smysl, kromě celovchodové ostudy, když mou dceru přichytila sousedka při činu a nechala jí vytřít výtah. No jo, „klukovina“, v životě ta naše dítka kvítka nasekají daleko větší chyby a my jim musíme trpělivě vysvětlovat, jak se mají chovat.
Nicméně, tato situace ve mně vyvolala vzpomínky na mé dětství a mé velmi podobné spojenectví s vlastní sestřenicí. Obzvláště se mi vybavily dvě historky, které mám doposud v živé paměti.
Jednoho krásného letního dne jsme se sestřenkou zůstaly samy v domě jejich rodičů. Teta se opalovala na zahradě, strejda sekal trávník...a my dvě, nudící se, jsme vymyslely, že si uvaříme něco k snědku. Nutno podotknout, že nám bylo tak šest let a ani jedna z nás neměla páru, jak se vaří, ale přesto nic nedokázalo uhasit naše odhodlání...leda že bychom začaly nakonec hasit kuchyni, což je ale díkybohu nestalo.
Z kuchyňské linky jsme vytáhly pytlík s barevnými těstovinami, přečetly si návod, jak na to a kupodivu se nám podařilo uvařit těstoviny na první dobrou. Jenže co se samotnými těstovinami? Chtělo to omáčku...a tak jsme se jaly improvizovat. Sestřenice se vytasila s tím, že její mamka vždycky dělá jíšku z másla a mouky, tudíž toto musí být základ pro naše kulinářské dílo...akorát že jsme do rozpuštěného másla vysypaly mouky půl kila a jediné, co nás napadlo, bylo zředit to vodou. Jistě je vám jasné, co vzniklo – bledá kašovitá hmota, připalující se na sporáku, připomínající psí zvratky. Chtělo to prostě dodat barvu a tak přišlo na řadu koření. Nevím, jak se nám to povedlo, ale ve výsledku z bledé kašovité hmoty byla bledě starorůžová kašovitá hmota, kterou jsme se bály byť jen ochutnat.
Usoudily jsme, že tohle jedlé nebude a že se musíme zbavit důkazů, jinak už se nebudeme moct stýkat minimálně další dva roky, než dostaneme trochu rozumu. Ale co s tím? V tom sestřenice dostala spásný nápad...tajně se proplížíme na zahradu a hodíme moučnou kaši sousedovi přes plot. A ono se to nějak ztratí...
Vydaly jsme se tedy s hrncem plným táhnoucí se růžové hmoty na zahradu a čekaly, až strejda zmizí za domem, aby naši tajnou misi neodhalil. Pak jsme přeběhly k plotu, který dělil dům rodičů mé sestřenice od domu jejich souseda a vykydly jsme z hrnce břečku na jeho pozemek...jenže to mělo malý háček. Na kaši, která se rozplizla po trávě, se slétly všechny sousedovy slepice a začaly ji hltavě zobat, což vyburcovalo souseda a přišel se podívat, co se to děje.Dodnes si pamatuju, jak utíkáme a soused za námi řve, jestli jsme normální a chceme ty slepice zabít, že jim to zalepí žaludky a že co jsme jim to vlastně proboha daly...
Podruhé jsem zase já a má sestřenice přespávaly u našich prarodičů ve starém činžáku na vesnici a jednoho večera jsme se doprosily babičky, zda si můžeme jít hrát do sklepa. Sice se divila, proč si nehrajeme v pokoji a musíme si nutně jít hrát do sklepa, ale nakonec povolila, aby od nás měla chvíli klidu. Jenže my měly plán – budeme ve sklepě dělat magické rituály a proklínat sestřenčinu nenáviděnou spolužačku, k čemuž bylo nutné obstarat sirky a hromadu papírů. To jsme nepozorovaně sebraly z šuplíku v kuchyni a o zábavu bylo postaráno.
Sklep byl malý, temný, a jedna místnost byla vyhrazena pro „zabíjačky“ - v té jsme se usídlily a nejprve zkoumaly obří pavouky, kteří se promenádovali po zdech a okénkách, a pak jsme tajemně napsaly jména nenáviděných osob, uhlím nakreslily na zem magické znaky a začaly pálit popsané papíry. Jenže kouř ze spálených papírů udeřil do nosu souseda, který ihned šel za našim dědou a řekl mu, že podpalujeme sklep...
Nikdy jsem neviděla dědu tak naštvaného, jako když se přiřítil do sklepa a s řevem nás odtamtud vyhodil, že si na nás stěžují sousedi a že děláme ostudu.
Jelikož existuje zákon akce a reakce, tak naštvaný děda zplodil uražené vnučky a tak jsme, sedíce na posteli už v pyžamech, začaly vymýšlet z dědy komiksovou postavu „Dědátora“, napůl dědy a napůl pavouka ze sklepa, který nám k snídani zajisté přinese chleba v pavučině, pokud se ráno neprobudíme zamotaní v kokonu jeho neuhasitelného hněvu. Děda se o tomto počinu celý život nic nedozvěděl, tudíž mu uniklo, že se stal komiksovým záporákem...
Takže myslím, že mám pro svou dceru pochopení a pochopení mít budu nadále, protože v dětských hlavičkách se rodí mnohá dobrodružství, která dospělí prostě nechápou. Ale pak je na co s úsměvem vzpomínat...