Vaření kašovité hmoty a Dědátor (povídka)

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
Rapunzel

Vaření kašovité hmoty a Dědátor (povídka)

Nový příspěvek od Rapunzel »

Vaření kašovité hmoty a Dědátor

Děti. Přinášejí vám radost, ale také starosti a pořádnou dávku ostudy, když se v jejich malých hlavách zrodí nesmyslné raubířiny, jako se to poslední dobou dařilo mé osmileté dceři. Uzavřela nepsané spojenectví se svou spolužačkou Adélkou, která je všechno, jen ne poslušná hodná holčička a spolu pak vymyslely plán, že budou plivat na zrcadlo ve výtahu, který máme v domě. Nevím proč, nevím jak, ani z jedné se mi nepodařilo vytáhnout, co je to vlastně napadlo. Sic se nakonec přiznaly, což můžeme brát jako polehčující okolnost, ale v žádném případě nevysvětlily, jaký to vlastně mělo smysl, kromě celovchodové ostudy, když mou dceru přichytila sousedka při činu a nechala jí vytřít výtah. No jo, „klukovina“, v životě ta naše dítka kvítka nasekají daleko větší chyby a my jim musíme trpělivě vysvětlovat, jak se mají chovat.

Nicméně, tato situace ve mně vyvolala vzpomínky na mé dětství a mé velmi podobné spojenectví s vlastní sestřenicí. Obzvláště se mi vybavily dvě historky, které mám doposud v živé paměti.

Jednoho krásného letního dne jsme se sestřenkou zůstaly samy v domě jejich rodičů. Teta se opalovala na zahradě, strejda sekal trávník...a my dvě, nudící se, jsme vymyslely, že si uvaříme něco k snědku. Nutno podotknout, že nám bylo tak šest let a ani jedna z nás neměla páru, jak se vaří, ale přesto nic nedokázalo uhasit naše odhodlání...leda že bychom začaly nakonec hasit kuchyni, což je ale díkybohu nestalo.

Z kuchyňské linky jsme vytáhly pytlík s barevnými těstovinami, přečetly si návod, jak na to a kupodivu se nám podařilo uvařit těstoviny na první dobrou. Jenže co se samotnými těstovinami? Chtělo to omáčku...a tak jsme se jaly improvizovat. Sestřenice se vytasila s tím, že její mamka vždycky dělá jíšku z másla a mouky, tudíž toto musí být základ pro naše kulinářské dílo...akorát že jsme do rozpuštěného másla vysypaly mouky půl kila a jediné, co nás napadlo, bylo zředit to vodou. Jistě je vám jasné, co vzniklo – bledá kašovitá hmota, připalující se na sporáku, připomínající psí zvratky. Chtělo to prostě dodat barvu a tak přišlo na řadu koření. Nevím, jak se nám to povedlo, ale ve výsledku z bledé kašovité hmoty byla bledě starorůžová kašovitá hmota, kterou jsme se bály byť jen ochutnat.

Usoudily jsme, že tohle jedlé nebude a že se musíme zbavit důkazů, jinak už se nebudeme moct stýkat minimálně další dva roky, než dostaneme trochu rozumu. Ale co s tím? V tom sestřenice dostala spásný nápad...tajně se proplížíme na zahradu a hodíme moučnou kaši sousedovi přes plot. A ono se to nějak ztratí...

Vydaly jsme se tedy s hrncem plným táhnoucí se růžové hmoty na zahradu a čekaly, až strejda zmizí za domem, aby naši tajnou misi neodhalil. Pak jsme přeběhly k plotu, který dělil dům rodičů mé sestřenice od domu jejich souseda a vykydly jsme z hrnce břečku na jeho pozemek...jenže to mělo malý háček. Na kaši, která se rozplizla po trávě, se slétly všechny sousedovy slepice a začaly ji hltavě zobat, což vyburcovalo souseda a přišel se podívat, co se to děje.Dodnes si pamatuju, jak utíkáme a soused za námi řve, jestli jsme normální a chceme ty slepice zabít, že jim to zalepí žaludky a že co jsme jim to vlastně proboha daly...

Podruhé jsem zase já a má sestřenice přespávaly u našich prarodičů ve starém činžáku na vesnici a jednoho večera jsme se doprosily babičky, zda si můžeme jít hrát do sklepa. Sice se divila, proč si nehrajeme v pokoji a musíme si nutně jít hrát do sklepa, ale nakonec povolila, aby od nás měla chvíli klidu. Jenže my měly plán – budeme ve sklepě dělat magické rituály a proklínat sestřenčinu nenáviděnou spolužačku, k čemuž bylo nutné obstarat sirky a hromadu papírů. To jsme nepozorovaně sebraly z šuplíku v kuchyni a o zábavu bylo postaráno.

Sklep byl malý, temný, a jedna místnost byla vyhrazena pro „zabíjačky“ - v té jsme se usídlily a nejprve zkoumaly obří pavouky, kteří se promenádovali po zdech a okénkách, a pak jsme tajemně napsaly jména nenáviděných osob, uhlím nakreslily na zem magické znaky a začaly pálit popsané papíry. Jenže kouř ze spálených papírů udeřil do nosu souseda, který ihned šel za našim dědou a řekl mu, že podpalujeme sklep...
Nikdy jsem neviděla dědu tak naštvaného, jako když se přiřítil do sklepa a s řevem nás odtamtud vyhodil, že si na nás stěžují sousedi a že děláme ostudu.

Jelikož existuje zákon akce a reakce, tak naštvaný děda zplodil uražené vnučky a tak jsme, sedíce na posteli už v pyžamech, začaly vymýšlet z dědy komiksovou postavu „Dědátora“, napůl dědy a napůl pavouka ze sklepa, který nám k snídani zajisté přinese chleba v pavučině, pokud se ráno neprobudíme zamotaní v kokonu jeho neuhasitelného hněvu. Děda se o tomto počinu celý život nic nedozvěděl, tudíž mu uniklo, že se stal komiksovým záporákem...

Takže myslím, že mám pro svou dceru pochopení a pochopení mít budu nadále, protože v dětských hlavičkách se rodí mnohá dobrodružství, která dospělí prostě nechápou. Ale pak je na co s úsměvem vzpomínat...