Malá depresivní zpověď (dopis)

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
Rapunzel

Malá depresivní zpověď (dopis)

Nový příspěvek od Rapunzel »

Můj drahý,
dneska zase oblohou přešly bouře, stejně jako přecházejí bouře v mém nitru. Mám hlavu plnou otázek, na které marně hledám odpovědi. Mohl snad Bůh stvořit naše duše k jeho obrazu? Naše ubohé, prohnilé, zhýralé duše, topící se v krvavé beznaději všedních dní? Ano, to mohl, protože on sám, existoval-li by, musí být odporný cituprostý mordýř, bavící se na úkor utrpení lidských bytostí. Není jinak snad ani možné, aby se člověk cítil v životě jako v onom pověstném ohnivém jezeře; možná je toto náš trest za hříchy, které jsme kdesi kdysi spáchali, možná toto je ono hořící peklo. Jinak si nedokáži vysvětlit nespravedlnost lidského bytí.
Proč musíme tolik milovat, když nechceme, proč musíme trpět kvůli jiným? Láska k bližnímu nepřináší nic dobrého, neb najít skutečnou lidskou bytost, která by byla obdarována hlubokým citem a vnitřní krásou, je jako hledat ztracenou slzu v širém oceánu. Ano, chybujeme všichni, ale neměli bychom se vyvarovat přemíry zla k druhým? Proč tolik lidí touží ubližovat, a nedbají citlivého jednání ke svým soukmenovníkům? Proč je schopen člověk člověka odsoudit a činit tak hrozné skutky, jaké mnohdy činí? Člověk člověku je nepřítelem.
I mé myšlenky jsou hrozné a odpudivé. Má láska, kterou cítím, se mísí s ohavnou nenávistí a tato ambivalence mi působí neskonalá muka. Tak příliš pohrdám lidskou arogancí a domýšlivostí, hloupostí a záškodnictvím. Přitom tolik miluji lidský cit a něhu, je-li jí někdo schopen. Hledám tu krásu v lidských duších, ale po té tam někdy zbývají jen střípky. Proč?
Ta bouře ve mně neutichá, zdá se, že stále roste. A někde tam za černými mračny snad pořád ještě září slunce...mohly by bez slunečního svitu vůbec bouře vznikat? Přeci nikoliv. A tak je to i ve mně. Trápím se pro krásu, která se mi občas zjeví, pohlcená běsnící temnotou. Tohle přeci musí být trest, co jiného by to bylo?

Počkej si na historky o ďáblu
a nenech se chytit do sítí,
je princezna s křídly motýla,
kamenné srdce rozbila,
aby zemřela v náruči pekla.

Poslední pitomá pohádka
její pád už nezachytí,
láme se bolně ve slovech,
umírá, sípe, lapá dech,
bez křídel s hlavou v oblacích.
Bludičko krví přesladká,
královno běsů, zrůdo z lesa,
vylákej tuláky na zcestí,
jezero hrůzy vyceď z nich.

V prohnilý záchvěv svojí dlaní
pohlaď stín lesních bludů,
stromů chechot zní jako ďábel
v obléhání svojich sluhů,
jsi jinde a Tvoje alter ego
stopuje zlo až do skrýše.

Někdo tu story dopíše,
království za bdění,
nejsou si souzeni,
v paláci svých her na lhaní
sledují kroky k rozhraní.