Jak už jsem napsal - je mi 21 let. Jsem nespolečenský introvert, romantik teoretik s nulovými sexuálními zkušenostmi, trochu melancholik se sklony k depresím a stále přemýšlím, co vlastně v životě dělat.
V tomto příspěvku bych chtěl uceleně sepsat své dospívání a postupné uvědomnění si své odlišnosti. Nebude to ničím zvláštní příběh a spousta dalších to asi prožívala a prožívá podobně, přesto si myslím, že bych to napsat měl.
Nejstarší vzpomínku, kterou si vybavuju, mám asi ze dvou let a už tenkrát mi šlo skoro o život (je to spíš taková sranda, ale psát ji sem nebudu, pár lidí ji zná).
Rodiče se na mně odmalička učili, jak vlastně vychovávat děti. Jsem přesvědčený, že to silně ovlivnilo mou osobnost na celý život. Kdybych se mohl vrátit v čase, zejména matce bych poradil, aby mě alespoň trochu vedla k samostatnosti a nedělala za mě doslova vše. Tenkrát jsem si to nijak neuvědomoval, ale později už jsem měl problémy to nějak dohánět.
V útlém věku jsem prakticky nepřišel do kontaktu s jinými dětmi, protože sám jsem nikam nechodil a rodiče nikdy neměli přátele, se kterými by se pravidelně stýkali. Byl jsem tedy doma a hrál si sám, s rodiči, nebo sledoval televizi. Táta hodně pracoval, ať už v zaměstnání, nebo na baráku a mámu už jsem zmiňoval. Na babičku s dědou si nemůžu ztěžovat, byl jsem u nich často a rád. Hlavně děda byl hodný, za celé dětství si ho pamatuji jen jednou opravdu rozzlobeného (o to víc mě to tenkrát vyděsilo). Byl pro každou legraci, vymýšlel pohádky, hrál si, uměl to s dětmi a bavilo ho to (a ne, nemám důvod si myslet, že byl pedofil).
Do školky jsem chodil jen necelý rok před nástupem do školy. Máma mě tam ráno vodila a zase si mě odváděla snad už před obědem, ale i tak jsem tam chodil s hrůzou. Byla to nejhorší školka v okolí a dodnes je, každý vám to potvrdí. Chodil jsem do nějaké smíšené třídy (děti snad od tří do pěti let, což je docela rozdíl). Tady už si pamatuju na víc věcí, třeba jak jsem od jednoho kluka dostal pěstí do břicha, nebo na společné záchody, kde se jedna holka svlékla a předváděla ostatním most (to už je docela anarchie, nevím co by na to říkala učitelka, kdyby to viděla
). Se zájmem jsem její výstup pozoroval a nějaké vzrušení jsem určitě cítil, i když jsem o sexu neměl ani páru.
Jinak byl pro mě ale pobyt ve školce stresující, do kolektivu jsem nedokázal zapadnout, uzavíral jsem se do sebe.
Ve škole to bylo podobné, jako tichý samotář jsem rychle našel smysl ve vynikající prospěchu, což, jak jistě uznáte, nijak nepřispělo k mým vztahům se spolužáky. Až do osmé třídy jsem se kamarádil jen s několika podobnými outsidery.
Ve volném čase jsem párkrát s nevalným úspěchem navštěvoval různé zájmové kroužky, ale jinak jsem byl skoro pořád doma, žádní kamarádi, blbnutí venku a podobně (a ano, takové zážitky mi teď chybí...). Asi tak na prvním stupni základky jsem doma trávil až nechutně mnoho času u televize (dnes už nesleduji skoro vůbec) a později se přidaly i počítačové hry, které mě držely až do střední školy. Utíkal jsem do lepší reality, místo abych čelil té skutečné, bylo pro mě snazší schovat se ve hře, místo abych si našel cenná přátelství a udržoval společenské vztahy. Nejhorší na tom je, že když jsem si to konečně uvědomil, bylo už pozdě. Za některé hry jsem rád, některé hry se uměleckým zážitkem vyrovnají dobré knize, ale často to byl jen zabiják času.
Jediná věc, kterou si můžu přičíst k dobru je to, že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory. Ze začátku to pro mě jako nesamostatného asociála bylo docela peklo, navíc jsem patřil k nejmladším dětem na táboře (asi 10 let), ale aspoň jsem se trochu otrkal a i když už si na spoustu věcí nevzpomínám, mám parádní zážitky na celý život. Mohlo jich být ale víc. Později už jsem naopak patřil ke starším mazákům, mohl si víc dovolit a vůbec, krásně si to užil. Hned bych jel zase
Kromě toho, že jsem na táborech pozoroval holky třeba na záchodech, si vzpomínám na jednu konkrétní, která se mi docela líbila. Byla celá taková drobná, roztomilá, s jemnými rysy a i když jí mohlo být sotva dvanáct, nebyla o moc mladší než já. Měla takový zvláštní pohled, jako kdyby trošku šilhala, nebo měla trochu šikmé oči, nebo jako když se na sebe hodně zblízka podíváte do zrcadla. To si pamatuju a líbilo se mi to na ní, ale jinak jsem se s ní nijak nesblížil.
V deváté třídě přišel takový zlom, kdy jsem se začal víc zajímat o holky, o to, jak vypadám (i když to moc platné nebylo
), nebo kdy jsem třeba teprve začal pravidelně masturbovat (asi jsem opravdu dospíval pomaleji?). To ale nic neměnilo na tom, že moje společenské aktivity začínaly a končily se školou. Ve volném čase jsem většinou stále seděl doma a hrál na počítači...
Ze spolužaček se mi líbila jen jedna, o které jsem už psal a nevzpomínám si, že bych nějak pokukoval po výrazně mladších. Přeci jen, pořád to byly vrstevnice.
Střední škola asi nebyla dobrá volba (i když kdoví, co by bylo, kdybych volil jinak). Odborná škola, kde byli samí kluci, kteří dokázali řešit jen holky nebo chlastání. A počítače, aspoň tam jsem se mohl zapojit.
Neměl jsem s nimi moc o čem mluvit, protože jsem s holkama žádné zkušenosti neměl - kvůli své povaze jsem jejich společnost nevyhledával, ale to vlastně obecně jakoukoliv společnost. Do hospody po škole mě to netáhlo, alkohol mě nelákal, mám prostě nějak zafixované "napiješ se - bude ti špatně" (ani dnes moc nepiju, jen příležitostně; nikdo z rodiny také moc nepije). Takže kluci se o víkendech opíjeli, potom to ve škole celý týden rozebírali, já mezitím dostával výborné známky a vadilo mi, že nezapadám, že nemám holku jako ostatní a vůbec. Navíc se mi v té době přidaly i jisté zdravotní potíže, které tomu také moc nepomohly. Po škole jsem hrál na počítači, nikam jsem nechodil, protože jsem neměl kam, nebo přesněji s kým a neměl jsem s kým, protože jsem nikam nechodil. Někomu se to může zdát k smíchu, ale pro takového introverta to není snadné. Nedokázal jsem se z toho začarovaného kruhu dostat, i když jsem si problém uvědomoval.
Ve věku 16 - 18 už se asi začínala projevovat pedofilie, i když tenkrát bych to tak ještě nepojmenoval. Věděl jsem, že se mi nelíbí to, co ostatním, nebo to, co se obvykle považuje za ideál krásy. Věděl jsem, že se mi odjakživa líbí mladší (přesněji, nedokázal jsem ani pomyslet na starší, ale tahle hranice se posouvala s tím, jak jsem stárnul já) a patnáctileté se přece můžou líbit každému, no ne?
Střední školu jsem dokončil s vynikajícími výsledky a bez přijímaček nastoupil na vysokou. Pokračoval jsem v oboru, takže opět 99% kluků. Říkal jsem si, že to bude problém (kde jinde bych se já dokázal seznámit, než ve škole?), ale není to už vlastně jedno? Pozadu už jsem, tak nezáleží na tom o kolik. A stejně mi ty holky z nějakého důvodu většinou nic neříkají...
Začal jsem úspěšně studovat na náročné škole, ale už ne s vynikajícími výsledky. Motivace opadla, vidina nějaké budoucnosti zmizela. Pořád jsem měl spoustu práce do školy, už jsem ani nehrál na počítači, ale nezbyl ani čas na jiné činnosti.
Už od střední školy jsem se věnoval jisté aktivitě, přes kterou jsem se seznámil s různými lidmi, kteří více či méně ovlivnili můj život a později přes ni i poznal svou první velkou malou lásku. Začal jsem pomalu dohánět, o co jsem v dětství přišel. Budovat cenná přátelství, nevyhýbat se společnosti, "rozšiřovat komfortní zónu". Se samostatností už jsem problém neměl, se svou uzavřeností však stále ano.
Ve věku 19 - 20 už začalo být zvláštní, že se mi líbí mladší dívky, pořád jsem to ale nějak přehlížel (nepřipouštěl si) s tím, že patnáctileté se přece můžou líbit každému.
Zajímavé bylo, že třeba i pornografii jsem postupně přestával sledovat, protože jsem jednoduše nenacházel nic, co by se mi opravdu líbilo.
Myslím, že se mi podařilo vzpomenout si přesně na okamžik, kdy jsem začal přemýšlet o pedofilii.
Asi tak před rokem a půl, dvěma jsem nějakým způsobem narazil na zmínku o loliconu - kreslené pornografii, ve které vystupují děti. Tenkrát jsem už vyhledával pornografii s velmi mladými dívkami (ale dospělými, i když za dospělou bych považoval i patnáctiletou). Zaujalo mě to a něco jsem si vyhledal - v té době byla u nás ještě kreslená dětská pornografie plně legální (a tu skutečnou jsem nikdy nevyhledával).
Podobným způsobem jsem se asi vloni v červnu náhodně dostal na různé blogy a fóra pedofilů. Nevím už, co přesně bylo to první, nejvíc mě ale tenkrát ovlivnilo fórum Pedodaktyl. Zůstal jsem vzhůru dlouho do noci a se zájmem si přečetl víceméně celé fórum. Když mi došlo, že snad budu taky pedofil, hrozně to se mnou zamávalo a nějakou dobu jsem nad ničím jiným nepřemýšlel a vůbec jsem měl co dělat, abych se s tím vyrovnal. Byly to zvláštní smíšené pocity, takové prozření, úleva, radost z toho poznání a zoufalství zároveň. Některé věci začínaly dávat smysl.
Pomalu jsem se s tím srovnával a mezitím pročítal různé blogy, fórum Pedodaktyl (CZGL fórum už myslím nefungovalo) a poznával komunitu. Zjišťoval jsem, jak je pedofilie častá a jak se s ní dá žít.
Zrovna v té době se ale na Pedodaktylu přestaly objevovat nové příspěvky, jako když utne. Říkal jsem si, že tyhle fóra asi opravdu budou na hranici legality a někdo se je snaží zlikvidovat.
Přestal jsem dění na internetu sledovat a místo toho sledoval, jak se pedofilie projevuje u mě, když tomu nechám volný průběh. Věděl jsem už na základě své povahy, že bych nikdy nikomu neublížil, takže tohle mě ani netrápilo. Zjišťoval jsem, že se mi líbí holčičky, a to tím víc, čím víc je pozoruju. Začal jsem si to opravdu užívat, konečně jsem našel něco, co se mi líbí a činí mě šťastným. I taková drobnost, že jsem na pár vteřin spatřil nějakou krásnou holčičku mi dokázala zvednout náladu na celý den.
Pedofilii jsem si tedy uvědomil a připustil, stále jsem v tom však měl hrozný zmatek a vůbec si nebyl jistý, zda jsem skutečný pedofil, nebo se mi jen mladé dívky líbí víc než starší, nebo je to nějaké zvláštní poblouznění.
Udělat si v tom jasno mi pomohlo, když jsem se asi před rokem zamiloval do dvanáctileté dívky, což jsem popisoval v prvním příspěvku. Bylo mi už jasné, že holky do dvanácti let mě prostě přitahují daleko víc, než jiné.
Fórum jsem sledoval jen příležitostně, třeba jednou za několik měsíců. Po čase se objevila zpráva o Kubově zadržení. Že by to s těmi nevinnými pedofily nebylo až tak slavné? Nějaký čas jsem hledal informace opravdu jen o jeho kauze, jednoduše mě zajímalo, jak to dopadne s tím člověkem, který všem radil a zdál se být vzorem pro ostatní pedofily. Jak mohl takový člověk selhat? Nakonec jsem se to dozvěděl - nejprve z popisu soudního procesu a dalších bližších informací a později i z jeho vlastních příspěvků. Chtěl bych jen dodat, že Kuba u mě nijak neklesl, zneužíval někdy v minulosti před svými aktivitami na fórech, vše dostatečně vysvětlil a byl potrestán, dál už bych to nerozebíral.
Co jsem ale chtěl říct - díky vyhledávání těchto informací jsem narazil na web a fórum ČEPEK, které jsem letos v létě se zájmem pročítal a víceméně se vyrovnal se svou pedofilií.
Po nějakém rozmýšlení, kdy jsem usoudil, že při anonymním vystupování mi snad žádná rizika nehrozí, jsem se nakonec i zaregistroval a začal přispívat. Jednak proto, abych znal vaše názory, protože jsem si ze začátku přeci jen nebyl ještě úplně jistý na čem jsem, jak je ostatně vidět z mých prvních příspěvků. Potom také proto, abych se mohl někomu svěřit alespoň takto anonymně, když už se nemůžu jen tak někomu svěřit normálně. Jako taková forma terapie - nálady se u mě střídají ze dne na den a tohle mi pomáhá. Vy mi pomáháte, za což jsem vám vděčný.
V současnosti mám svůj volný čas vyplněn nejrůznějšími zájmy a aktivitami, ani nestíhám dělat všechno, co bych chtěl. Překonávám svou uzavřenost, doháním, co jsem zameškal. Cestuji, poznávám nové lidi. Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv.
Bojuju, přežívám, mám své problémy jako každý jiný. Snažím se žít se svou pedofilií, nic neskrývat sám před sebou a hledat způsob, jak být v kontaktu s dětmi (který mi zatím celkem chybí a který my mě tak nějak vnitřně naplňoval) a vůbec být nějak prospěšný.
Rodina, kamarádi, spolužáci, spolubydlící o mně vědí, že jsem nikdy neměl holku, působí to tím divněji, čím jsem starší, ale raději ať na mě koukají jako na zoufalce, než jako na úchyla. Nerad o tomhle tématu s někým mluvím a snažím se vyhýbat zbytečným otázkám.
Vztah se starší dívkou bych si dokázal představit, některé se mi i docela líbí, ale nijak aktivně ho nevyhledávám. Se staršími, dospělými dívkami se často cítím vyloženě nepříjemně. Čas strávený s holčičkou by mi byl daleko příjemnější. S dětmi se dokážu bavit naprosto přirozeně, bez rozpaků. Nezajímají mě dospělácké zábavy jako vysedávání v hospodě nebo baru a podobně. Nedokážu se zapojovat do častých debat o ničem. Nelíbí se mi, když dvacetiletí kluci nemluví o "holkách", ale o "ženách" a když o nich mluví bez trošky úcty. Jsou to drobnosti, kterými se liším, ale dohromady je to hodně.
Myslím, že by o mě dost lidí řeklo, že jsem docela v pohodě, jenom takovej divnej. A víte co? Mně už to ani nevadí.
