Tony - o mně
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Tony - o mně
Zde byla přidána upravená a doplněná verze mého příběhu.
Ahoj.
Jmenuji se Tony a asi jsem pedofil.
Už delší dobu na sobě pozoruji, že něco nebude v pořádku, ale až asi před rokem jsem si začal uvědomovat, že bych mohl být pedofil. Bylo to tuším v červnu. Nepamatuju si, jestli jsem přímo zadal do googlu heslo "pedofilie", nebo na to narazil nějak oklikou, zato si dobře pamatuji, jak mě náhlý přísun informací, názorů, i samotná skutečnost, že existuje pedofilní komunita, naprosto ohromily. Seděl jsem tenkrát u počítače dlouho do noci a pročítal fórum Pedodaktyl a další zdroje, na které jsem narazil. Před několika měsíci jsem našel zdejší fórum. Trvalo mi ale dlouho odhodlat se a něco napsat.
Jak už tedy víte, v červnu minulého roku jsem tušil, že bych mohl být pedofil. Jistý jsem si tím ale zdaleka nebyl, a vlastně si tím nejsem docela jistý dodnes.
Budu sem postupně přidávat další informace, jak mě napadnou, nevzpomenu si teď na všechno. Pro začátek popíšu jednu zásadní událost, která mi hodně pomohla srovnat si to v hlavě (i když až s odstupem) a plně si uvědomit a přiznat svou orientaci.
Koncem léta jsem byl na soutěži, kde se pohybovaly desítky mladých lidí. Mezi nimi bylo neobvykle mnoho dívek. Kluci jednoduše nevěděli, kam se dřív podívat. Mě však zaujala jen jedna. Spatřil jsem ji poprvé a už jsem si žádné jiné ani nevšimnul. Říkejme jí třeba Káťa. To jméno se mi líbí od doby, co znám... ale to už je jiný příběh
Měla drobnou, štíhlou, skoro chlapeckou postavu, byla snad o dvě hlavy menší než já. Přirozená kráska, žádné zbytečné líčení. Opečovávané dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, měla zčesané na stranu, takže jí neustále padaly do obličeje. Byla moderně, až výstředně oblečená. Pamatuji si červené sluneční brýle s reflexními skly, na kterých byly poloprůhledné hvezdičky A ještě jednu věc jsem zapomněl zmínit. Bylo jí 12 let.
Byl samozřejmě problém dávat se s Káťou nějak do řeči, navíc mezi tolika lidmi, proto jsem se za ní jen otáčel, kdykoli jsem ji zahlédl. Až večer, když jsme čekali na vlak, jsme se na nástupišti potkali. Ve vlaku jsme seděli naproti sobě a třičtvrtě hodiny si povídali. Překvapilo mě, jak rozumně se s ní dá mluvit, já v jejím věku neměl zdaleka tak vyspělé názory (ale kluci dospívají později, že). Zoufale jsem se do ní zamiloval. No, nevím, jestli to byla pravá láska, ale pár nocí jsem kvůli ní nespal Bohužel, vídám ji a nadále budu maximálně párkrát do roka, takže ani nebyla možnost nějak se sblížit.
Mám ji pořád rád, ale láska už to není. Brzy jí bude 14 let.
Na tohle moc nejsem, nedal bych dohromady data narozenin ani nejbližší rodiny, možná tak měsíce. Její datum narození si pamatuji přesně. Zvláštní?
Ahoj.
Jmenuji se Tony a asi jsem pedofil.
Už delší dobu na sobě pozoruji, že něco nebude v pořádku, ale až asi před rokem jsem si začal uvědomovat, že bych mohl být pedofil. Bylo to tuším v červnu. Nepamatuju si, jestli jsem přímo zadal do googlu heslo "pedofilie", nebo na to narazil nějak oklikou, zato si dobře pamatuji, jak mě náhlý přísun informací, názorů, i samotná skutečnost, že existuje pedofilní komunita, naprosto ohromily. Seděl jsem tenkrát u počítače dlouho do noci a pročítal fórum Pedodaktyl a další zdroje, na které jsem narazil. Před několika měsíci jsem našel zdejší fórum. Trvalo mi ale dlouho odhodlat se a něco napsat.
Jak už tedy víte, v červnu minulého roku jsem tušil, že bych mohl být pedofil. Jistý jsem si tím ale zdaleka nebyl, a vlastně si tím nejsem docela jistý dodnes.
Budu sem postupně přidávat další informace, jak mě napadnou, nevzpomenu si teď na všechno. Pro začátek popíšu jednu zásadní událost, která mi hodně pomohla srovnat si to v hlavě (i když až s odstupem) a plně si uvědomit a přiznat svou orientaci.
Koncem léta jsem byl na soutěži, kde se pohybovaly desítky mladých lidí. Mezi nimi bylo neobvykle mnoho dívek. Kluci jednoduše nevěděli, kam se dřív podívat. Mě však zaujala jen jedna. Spatřil jsem ji poprvé a už jsem si žádné jiné ani nevšimnul. Říkejme jí třeba Káťa. To jméno se mi líbí od doby, co znám... ale to už je jiný příběh
Měla drobnou, štíhlou, skoro chlapeckou postavu, byla snad o dvě hlavy menší než já. Přirozená kráska, žádné zbytečné líčení. Opečovávané dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, měla zčesané na stranu, takže jí neustále padaly do obličeje. Byla moderně, až výstředně oblečená. Pamatuji si červené sluneční brýle s reflexními skly, na kterých byly poloprůhledné hvezdičky A ještě jednu věc jsem zapomněl zmínit. Bylo jí 12 let.
Byl samozřejmě problém dávat se s Káťou nějak do řeči, navíc mezi tolika lidmi, proto jsem se za ní jen otáčel, kdykoli jsem ji zahlédl. Až večer, když jsme čekali na vlak, jsme se na nástupišti potkali. Ve vlaku jsme seděli naproti sobě a třičtvrtě hodiny si povídali. Překvapilo mě, jak rozumně se s ní dá mluvit, já v jejím věku neměl zdaleka tak vyspělé názory (ale kluci dospívají později, že). Zoufale jsem se do ní zamiloval. No, nevím, jestli to byla pravá láska, ale pár nocí jsem kvůli ní nespal Bohužel, vídám ji a nadále budu maximálně párkrát do roka, takže ani nebyla možnost nějak se sblížit.
Mám ji pořád rád, ale láska už to není. Brzy jí bude 14 let.
Na tohle moc nejsem, nedal bych dohromady data narozenin ani nejbližší rodiny, možná tak měsíce. Její datum narození si pamatuji přesně. Zvláštní?
Naposledy upravil(a) Tony dne pátek 25. 1. 2013, 10:27:39, celkem upraveno 1 x.
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6635
- Dal: 1746 poděkování
- Dostal: 3620 poděkování
Re: Tony - o mně
Ahoj Tony,
vítáme tě u nás na fóru a děkujeme za tvůj příspěvek. Jak je stále vidět i z tvého textu, lidé mají strach na někam, třeba na toto fórum, vůbec napsat. Takových lidí je jistě víc, a my o nich nevíme, dokud o sobě nedají vědět. Rozhodně se nemají čeho bát, samozřejmě za předpokladu, že zde budou vystupovat pod anonymní přezdívkou a nebudou zde uvádět žádné osobní informace, na základě kterých by bylo možné je identifikovat.
Škoda, že jsi nenapsal svůj věk. Zamilovat se do 12tileté dívky bude asi jiné, když je člověku patnáct, a nebo když je člověku pětadvacet. Nicméně, jak jsi už jistě zjistil, není to nic neobvyklého a běžně se to pedofilům stává, že se zamilují.
"Mám ji pořád rád, ale láska už to není."
Lásek je mnoho forem a druhů, takže pokud mám někoho rád, je to láska, ale jiná láska bude k mamince, jiná k taťkovi, k sestře, k bratru, k manželce, k dětem... a nebo k té tvé Kátě. Takže pokud ji máš rád, pořád to je láska, ale možná ne už ta erotická, kterou jsi cítil, když jsi byl do ní zamilovaný...
A můžu tě ujistit, že to, že si pamatuješ zcela přesně její datum narození, nic zvláštního není. :-) Ještě jednou díky za tvůj příspěvek a pokud máš o čem, můžeš se rozepsat i dále - třeba o tom, proč ses nakonec odhodlal, jaké jsi měl pocity, když jsi zjišťoval, že jsi asi pedofil apod...
vítáme tě u nás na fóru a děkujeme za tvůj příspěvek. Jak je stále vidět i z tvého textu, lidé mají strach na někam, třeba na toto fórum, vůbec napsat. Takových lidí je jistě víc, a my o nich nevíme, dokud o sobě nedají vědět. Rozhodně se nemají čeho bát, samozřejmě za předpokladu, že zde budou vystupovat pod anonymní přezdívkou a nebudou zde uvádět žádné osobní informace, na základě kterých by bylo možné je identifikovat.
Škoda, že jsi nenapsal svůj věk. Zamilovat se do 12tileté dívky bude asi jiné, když je člověku patnáct, a nebo když je člověku pětadvacet. Nicméně, jak jsi už jistě zjistil, není to nic neobvyklého a běžně se to pedofilům stává, že se zamilují.
"Mám ji pořád rád, ale láska už to není."
Lásek je mnoho forem a druhů, takže pokud mám někoho rád, je to láska, ale jiná láska bude k mamince, jiná k taťkovi, k sestře, k bratru, k manželce, k dětem... a nebo k té tvé Kátě. Takže pokud ji máš rád, pořád to je láska, ale možná ne už ta erotická, kterou jsi cítil, když jsi byl do ní zamilovaný...
A můžu tě ujistit, že to, že si pamatuješ zcela přesně její datum narození, nic zvláštního není. :-) Ještě jednou díky za tvůj příspěvek a pokud máš o čem, můžeš se rozepsat i dále - třeba o tom, proč ses nakonec odhodlal, jaké jsi měl pocity, když jsi zjišťoval, že jsi asi pedofil apod...
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 9
- ve věku do: 30
- Výkřik do tmy: Zázraky se dějí, jen zatím bohužel vždy někde daleko...
- Příspěvky: 3182
- Dal: 12 poděkování
- Dostal: 510 poděkování
Re: Tony - o mně
No ano je docela možné že jsi pedofil, případně efebofil. Důležité je to zamilování se a to jestli vypadala jako holka před pubertou, v pubertě a nebo už měla znaky dospělé holky. To kolik jí bylo let zas až tak samo o sobě moc neznamená (pokud jí nebyly 4 :0) ). Osobně bych si tipnul na efebofil. Ale upozorňuju, že podle všeho se do dospívající dívenky může zamilovat i jinak "normální" jedinec.
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
Díky za přivítání a za reakce.
Koukám, že jsem pořádně nenapsal, jak to mám s pedofilií teď. Sice v tom sám nemám úplně jasno, ale pár věcí vím.
Vím, že mi většinou nic neříkají dívky, které se líbí mým vrstevníkům. Někdy se s těma holkama cítím vyloženě nepříjemně, proto ani jejich společnost nevyhledávám. Už to samo o sobě působí tím divněji, čím jsem starší.
Vím, že se mi líbí mladé dívky, třeba kolem 10 let, a to stále víc od doby, kdy jsem si to naplno uvědomil a připustil. Kdybych měl možnost s nimi trávit čas nějakým společensky přijatelným způsobem, určitě bych se tomu nebránil. Je mi s nimi dobře, když nějakou pěknou vidím, hned mi zvedne náladu.
Když někam jdu, dívám se po holčičkách. Pravidelně chodím na poštu. Ve městě je jich víc, ale já záměrně jezdím na tu vzdálenější, protože je uprostřed sídliště a v jejím okolí i v autobuse často potkávám různé holčičky.
Když jsem poznal Káťu, byla na začátku dospívání. Na svůj věk velmi samostatná a zkušená, ale přitom stále dětská. Jsem zvědavý, jak se budou mé city k ní měnit s tím, jak bude dospívat. Budu se s ní párkrát do roka vídat pravděpodobně ještě dlouhou dobu.
Ta první Katka, kterou jsem zmínil, byla moje spolužačka na základce. V 9. třídě se mi líbila, vlastně jako jediná ze spolužaček. Byla taková veselá, zábavná, hravá. Nebo když měla vlasy svázané do dvou culíků, což je typicky dětský účes. Už tehdy jsem snad něco tušil, i když nám oběma bylo 14, 15...
Od té doby se s ní skoro nestýkám. Naposledy jsem ji viděl někdy na jaře. Trochu přibrala, dost se zakulatila a měla takový unavený, dospělý výraz v obličeji. Připadala mi hrozně stará.
Je mi 21. Zamilovat se do 12leté ve dvaceti už není úplně normální, alespoň podle toho, jak to vnímá společnost. A jak by to pravděpodobně vnímala i ona sama.Kasz píše:Škoda, že jsi nenapsal svůj věk. Zamilovat se do 12tileté dívky bude asi jiné, když je člověku patnáct, a nebo když je člověku pětadvacet. Nicméně, jak jsi už jistě zjistil, není to nic neobvyklého a běžně se to pedofilům stává, že se zamilují.
Koukám, že jsem pořádně nenapsal, jak to mám s pedofilií teď. Sice v tom sám nemám úplně jasno, ale pár věcí vím.
Vím, že mi většinou nic neříkají dívky, které se líbí mým vrstevníkům. Někdy se s těma holkama cítím vyloženě nepříjemně, proto ani jejich společnost nevyhledávám. Už to samo o sobě působí tím divněji, čím jsem starší.
Vím, že se mi líbí mladé dívky, třeba kolem 10 let, a to stále víc od doby, kdy jsem si to naplno uvědomil a připustil. Kdybych měl možnost s nimi trávit čas nějakým společensky přijatelným způsobem, určitě bych se tomu nebránil. Je mi s nimi dobře, když nějakou pěknou vidím, hned mi zvedne náladu.
Když někam jdu, dívám se po holčičkách. Pravidelně chodím na poštu. Ve městě je jich víc, ale já záměrně jezdím na tu vzdálenější, protože je uprostřed sídliště a v jejím okolí i v autobuse často potkávám různé holčičky.
Když jsem poznal Káťu, byla na začátku dospívání. Na svůj věk velmi samostatná a zkušená, ale přitom stále dětská. Jsem zvědavý, jak se budou mé city k ní měnit s tím, jak bude dospívat. Budu se s ní párkrát do roka vídat pravděpodobně ještě dlouhou dobu.
Ta první Katka, kterou jsem zmínil, byla moje spolužačka na základce. V 9. třídě se mi líbila, vlastně jako jediná ze spolužaček. Byla taková veselá, zábavná, hravá. Nebo když měla vlasy svázané do dvou culíků, což je typicky dětský účes. Už tehdy jsem snad něco tušil, i když nám oběma bylo 14, 15...
Od té doby se s ní skoro nestýkám. Naposledy jsem ji viděl někdy na jaře. Trochu přibrala, dost se zakulatila a měla takový unavený, dospělý výraz v obličeji. Připadala mi hrozně stará.
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6635
- Dal: 1746 poděkování
- Dostal: 3620 poděkování
Re: Tony - o mně
To je sice pravda, ale i vnímání společnosti se může jednoho dne změnit. Že se může dospělý chlap zamilovat do dítěte, je prostě fakt, a není to nic, za co by se měl (objektivně) stydět. Jsou i lidé (rodiny, matky i otcové dětí), kterým, když se dozví, že se do jejich dítěte zamiloval tuhle třeba pětadvacetiletý Jirka, tak jim to nevadí... a naopak, protože dotyčného znají, dokonce ten vztah i podporují... Zdejší admin Fx100d by mohl vyprávět, má to myslím i na své stránce napsané, znám pak i jinou rodinu, to by zase mohl vyprávět Efix a určitě by se našlo takových příkladů víc, jen o nich nevíme. Pokud se k té osůbce chováš hezky, ti lidé, její rodiče, to poznají, a dokážou to pochopit i svým lidským selským rozumem... "má ji rád, určitě by ji neublížil, možná si na ni počká...", akorát si to neztotožní s pojmem "pedofil". Přitom je to jeden z nejcharakterističtějších příznaků pedofilie.Tony píše:Je mi 21. Zamilovat se do 12leté ve dvaceti už není úplně normální, alespoň podle toho, jak to vnímá společnost. A jak by to pravděpodobně vnímala i ona sama.
No, uvidíš, ony se také budou měnit její city k tobě.Tony píše:Když jsem poznal Káťu, byla na začátku dospívání. Na svůj věk velmi samostatná a zkušená, ale přitom stále dětská. Jsem zvědavý, jak se budou mé city k ní měnit s tím, jak bude dospívat. Budu se s ní párkrát do roka vídat pravděpodobně ještě dlouhou dobu.
Já jsem teď po letech potkal svou první "lásku", do které jsem se zamiloval, když mně bylo 17 a jí 13. Minimálně 10 roků jsem ji neviděl a i když její rysy ve tváři jsem poznal, je z ní dospělá žena, která mi už vůbec nic neříká, ničím mě nepřitahuje. Mám ale zkušenost, že když se s tou dívkou vídám v průběhu času nějak častěji, tak se mi líbí i v dospělosti víc než ostatní. Takovou zkušenost mám třeba s Klárkou nebo Alžbětkou, které se mi líbí doposud, i když má Klárka 21 a Alžbětka 18. A ani k tomu nepotřebuji typický dětský účes. Je ale fakt, že mě přitahují i některé dospělé, zatímco spousta jiných pedofilů odtud nad mými "kráskami" kvůli jejich "stáří" ohrnuje nos.Tony píše:Ta první Katka, kterou jsem zmínil, byla moje spolužačka na základce. V 9. třídě se mi líbila, vlastně jako jediná ze spolužaček. Byla taková veselá, zábavná, hravá. Nebo když měla vlasy svázané do dvou culíků, což je typicky dětský účes. Už tehdy jsem snad něco tušil, i když nám oběma bylo 14, 15...
Od té doby se s ní skoro nestýkám. Naposledy jsem ji viděl někdy na jaře. Trochu přibrala, dost se zakulatila a měla takový unavený, dospělý výraz v obličeji. Připadala mi hrozně stará.
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6635
- Dal: 1746 poděkování
- Dostal: 3620 poděkování
Re: Tony - o mně
Efebofil určitě ne, to by musel být na chlapce. Na hebefila nevypadá, musely by se mu líbit vyloženě dospívající holky, ne 10tileté nebo 12tileté. Ale to jsou problémy definice, ono se to prolíná, nelze to vždy přesně rozlišit. Mě se dospívající líbí hodně, ale stejně nejvíc dívky kolem 10-12 roků. Hebefil by byl, kdyby se mu líbily nejvíc dejme tomu ve věku 13-15, přičemž by bylo důležité přihlédnout k jejich fyzické vyspělosti - dospívající holky většinou již mají prsa, pubertální chování atd. Tony mi spíš připadne jako pedofil zaměřený na děti těsně před pubertou až v rané pubertě. Jinak z hlediska jeho života to je asi nepodstatné, podstatné je to, jak s tím dokáže žít a zda najde v životě uplatnění, při kterém by mohl být aspoň trochu spokojený a pokud možno i šťastný.Jednorozec píše:No ano je docela možné že jsi pedofil, případně efebofil. Důležité je to zamilování se a to jestli vypadala jako holka před pubertou, v pubertě a nebo už měla znaky dospělé holky. To kolik jí bylo let zas až tak samo o sobě moc neznamená (pokud jí nebyly 4 :0) ). Osobně bych si tipnul na efebofil. Ale upozorňuju, že podle všeho se do dospívající dívenky může zamilovat i jinak "normální" jedinec.
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
To je tak trochu ideální stav, který sice není nereálný (sám uvádíš příklady), ale vyžaduje pořádnou porci důvěry, kterou si musíš nějak získat. Jakmile o tobě začnou přemýšlet jako o pedofilovi, a ne jen jako o někom, kdo se neobvykle zamiloval, dostanou strach a už půjde asi těžko něco zachraňovat...Kasz píše:To je sice pravda, ale i vnímání společnosti se může jednoho dne změnit. Že se může dospělý chlap zamilovat do dítěte, je prostě fakt, a není to nic, za co by se měl (objektivně) stydět. Jsou i lidé (rodiny, matky i otcové dětí), kterým, když se dozví, že se do jejich dítěte zamiloval tuhle třeba pětadvacetiletý Jirka, tak jim to nevadí... a naopak, protože dotyčného znají, dokonce ten vztah i podporují... Zdejší admin Fx100d by mohl vyprávět, má to myslím i na své stránce napsané, znám pak i jinou rodinu, to by zase mohl vyprávět Efix a určitě by se našlo takových příkladů víc, jen o nich nevíme. Pokud se k té osůbce chováš hezky, ti lidé, její rodiče, to poznají, a dokážou to pochopit i svým lidským selským rozumem... "má ji rád, určitě by ji neublížil, možná si na ni počká...", akorát si to neztotožní s pojmem "pedofil". Přitom je to jeden z nejcharakterističtějších příznaků pedofilie.
Tady je možnost nějakého našeho vztahu hodně nepravděpodobná, už jenom proto, že bydlíme daleko od sebe, vidíme se maximálně párkrát do roka a navíc nemá ponětí, že pro mě znamená něco víc, než já pro ni. Ale připouštím, že stát se může cokoliv.Kasz píše:No, uvidíš, ony se také budou měnit její city k tobě.
Když se s ní vídáš častěji a stále k ní něco cítíš, určitě to může přetrvat i do dospělosti.Kasz píše:Já jsem teď po letech potkal svou první "lásku", do které jsem se zamiloval, když mně bylo 17 a jí 13. Minimálně 10 roků jsem ji neviděl a i když její rysy ve tváři jsem poznal, je z ní dospělá žena, která mi už vůbec nic neříká, ničím mě nepřitahuje. Mám ale zkušenost, že když se s tou dívkou vídám v průběhu času nějak častěji, tak se mi líbí i v dospělosti víc než ostatní. Takovou zkušenost mám třeba s Klárkou nebo Alžbětkou, které se mi líbí doposud, i když má Klárka 21 a Alžbětka 18. A ani k tomu nepotřebuji typický dětský účes. Je ale fakt, že mě přitahují i některé dospělé, zatímco spousta jiných pedofilů odtud nad mými "kráskami" kvůli jejich "stáří" ohrnuje nos.
Ten účes jsem uvedl jen jako příklad, že už v 15 mě asi přitahovaly spíše dětské rysy.
Dokážu si představit vztah s dospělou dívkou/ženou, ale musela by splňovat některé "požadavky", nejenom fyzické, ale i povahové. Myslím, že takových nás tu je víc.
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
No, lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi kluci vůbec nelíbí. Možná je to dané tím, že se často pohybuji ve společnosti mladých kluků, ale občas se najde nějaký, který se mi líbí tak nějak víc, než ostatní. Snažím se to v sobě nepotlačovat.Kasz píše:Efebofil určitě ne, to by musel být na chlapce.
Nepovažuju za nutné každého škatulkovat podle nějakých definic, zvlášť když se to prolíná a sám v tom nemám úplně jasno.Kasz píše:Ale to jsou problémy definice, ono se to prolíná, nelze to vždy přesně rozlišit.
No právěKasz píše:Jinak z hlediska jeho života to je asi nepodstatné, podstatné je to, jak s tím dokáže žít a zda najde v životě uplatnění, při kterém by mohl být aspoň trochu spokojený a pokud možno i šťastný.
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6635
- Dal: 1746 poděkování
- Dostal: 3620 poděkování
Re: Tony - o mně
Většinou ti, kteří tě dobře znají, se umí na věc podívat rozumně, i když nakonec nějak zjistí, že jsi pedofil. Mluvím z vlastní zkušenosti. Někteří lidé odsoudili, mnoho lidí neodsoudilo... a naopak to vztahy s nimi vylepšilo.Tony píše:To je tak trochu ideální stav, který sice není nereálný (sám uvádíš příklady), ale vyžaduje pořádnou porci důvěry, kterou si musíš nějak získat. Jakmile o tobě začnou přemýšlet jako o pedofilovi, a ne jen jako o někom, kdo se neobvykle zamiloval, dostanou strach a už půjde asi těžko něco zachraňovat...
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Doma
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 13
- ve věku do: 26
- Příspěvky: 1484
- Dal: 360 poděkování
- Dostal: 289 poděkování
Re: Tony - o mně
Někdy se rozumně mohou chovat i lidi, kteří tě prakticky neznají. Záleží na konkrétním člověku.
A Tonyho strašně moc chválím za avatar - Maria Anette Tenderø Berglyd alias Anna Lunde
A Tonyho strašně moc chválím za avatar - Maria Anette Tenderø Berglyd alias Anna Lunde
Naposledy upravil(a) Kuba dne pátek 17. 8. 2012, 16:17:31, celkem upraveno 1 x.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
Když se jedná o někoho, kdo tě už zná a ví, že jsi dobrý člověk, asi tě neodsoudí jen kvůli pedofilii. Když ale navážeš vztah s úplně cizí dívkou, už budeš muset bojovat s předsudky a nedůvěrou její rodiny, přátel. Přece nepůjde rodičům jen tak představit svého staršího kamaráda, a kdyby ano, jak by asi reagovali?
Hehe, to byla jasná volba (to jméno si pamatuješ?)Kuba píše:A Tonyho strašně moc chválím za avatar - Maria Anette Tenderød Berglyd alias Anna Lunde
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6635
- Dal: 1746 poděkování
- Dostal: 3620 poděkování
Re: Tony - o mně
Tohle je věc, které se docela dost bojím. Když už by mi mohl vyjít partnerský vztah s nějakou dospělou dívkou, tak tohle nakonec může vše zhatit... :-(Tony píše:Když ale navážeš vztah s úplně cizí dívkou, už budeš muset bojovat s předsudky a nedůvěrou její rodiny, přátel.
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Doma
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 13
- ve věku do: 26
- Příspěvky: 1484
- Dal: 360 poděkování
- Dostal: 289 poděkování
Re: Tony - o mně
Větší naději na kladné přijetí budeš mít opravdu u lidí, co tě znají. Ale poznal jsem i opak - podporu a až překvapivou důvěru od lidí, kteří mě prakticky neznají a naopak málo pochopení od lidí, které jsem předtím dlouhé roky považoval za kamarády. Ale možná to je pouze ukázkou toho, jak to kamarádství bylo povrchní.Tony píše:Když se jedná o někoho, kdo tě už zná a ví, že jsi dobrý člověk, asi tě neodsoudí jen kvůli pedofilii. Když ale navážeš vztah s úplně cizí dívkou, už budeš muset bojovat s předsudky a nedůvěrou její rodiny, přátel. Přece nepůjde rodičům jen tak představit svého staršího kamaráda, a kdyby ano, jak by asi reagovali?
No, dal jsem z hlavy jen tři jména ze čtyř, potom jsem se musel podívat do článku. Ovšem když jsem dělal titulky a do Anny Lunde byl zakoukaný, tak jsem skutečně uměl z paměti celé jméno její představitelky.Tony píše:Hehe, to byla jasná volba (to jméno si pamatuješ?)Kuba píše:A Tonyho strašně moc chválím za avatar - Maria Anette Tenderø Berglyd alias Anna Lunde
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
Jak už jsem napsal - je mi 21 let. Jsem nespolečenský introvert, romantik teoretik s nulovými sexuálními zkušenostmi, trochu melancholik se sklony k depresím a stále přemýšlím, co vlastně v životě dělat.
V tomto příspěvku bych chtěl uceleně sepsat své dospívání a postupné uvědomnění si své odlišnosti. Nebude to ničím zvláštní příběh a spousta dalších to asi prožívala a prožívá podobně, přesto si myslím, že bych to napsat měl.
Nejstarší vzpomínku, kterou si vybavuju, mám asi ze dvou let a už tenkrát mi šlo skoro o život (je to spíš taková sranda, ale psát ji sem nebudu, pár lidí ji zná).
Rodiče se na mně odmalička učili, jak vlastně vychovávat děti. Jsem přesvědčený, že to silně ovlivnilo mou osobnost na celý život. Kdybych se mohl vrátit v čase, zejména matce bych poradil, aby mě alespoň trochu vedla k samostatnosti a nedělala za mě doslova vše. Tenkrát jsem si to nijak neuvědomoval, ale později už jsem měl problémy to nějak dohánět.
V útlém věku jsem prakticky nepřišel do kontaktu s jinými dětmi, protože sám jsem nikam nechodil a rodiče nikdy neměli přátele, se kterými by se pravidelně stýkali. Byl jsem tedy doma a hrál si sám, s rodiči, nebo sledoval televizi. Táta hodně pracoval, ať už v zaměstnání, nebo na baráku a mámu už jsem zmiňoval. Na babičku s dědou si nemůžu ztěžovat, byl jsem u nich často a rád. Hlavně děda byl hodný, za celé dětství si ho pamatuji jen jednou opravdu rozzlobeného (o to víc mě to tenkrát vyděsilo). Byl pro každou legraci, vymýšlel pohádky, hrál si, uměl to s dětmi a bavilo ho to (a ne, nemám důvod si myslet, že byl pedofil).
Do školky jsem chodil jen necelý rok před nástupem do školy. Máma mě tam ráno vodila a zase si mě odváděla snad už před obědem, ale i tak jsem tam chodil s hrůzou. Byla to nejhorší školka v okolí a dodnes je, každý vám to potvrdí. Chodil jsem do nějaké smíšené třídy (děti snad od tří do pěti let, což je docela rozdíl). Tady už si pamatuju na víc věcí, třeba jak jsem od jednoho kluka dostal pěstí do břicha, nebo na společné záchody, kde se jedna holka svlékla a předváděla ostatním most (to už je docela anarchie, nevím co by na to říkala učitelka, kdyby to viděla ). Se zájmem jsem její výstup pozoroval a nějaké vzrušení jsem určitě cítil, i když jsem o sexu neměl ani páru.
Jinak byl pro mě ale pobyt ve školce stresující, do kolektivu jsem nedokázal zapadnout, uzavíral jsem se do sebe.
Ve škole to bylo podobné, jako tichý samotář jsem rychle našel smysl ve vynikající prospěchu, což, jak jistě uznáte, nijak nepřispělo k mým vztahům se spolužáky. Až do osmé třídy jsem se kamarádil jen s několika podobnými outsidery.
Ve volném čase jsem párkrát s nevalným úspěchem navštěvoval různé zájmové kroužky, ale jinak jsem byl skoro pořád doma, žádní kamarádi, blbnutí venku a podobně (a ano, takové zážitky mi teď chybí...). Asi tak na prvním stupni základky jsem doma trávil až nechutně mnoho času u televize (dnes už nesleduji skoro vůbec) a později se přidaly i počítačové hry, které mě držely až do střední školy. Utíkal jsem do lepší reality, místo abych čelil té skutečné, bylo pro mě snazší schovat se ve hře, místo abych si našel cenná přátelství a udržoval společenské vztahy. Nejhorší na tom je, že když jsem si to konečně uvědomil, bylo už pozdě. Za některé hry jsem rád, některé hry se uměleckým zážitkem vyrovnají dobré knize, ale často to byl jen zabiják času.
Jediná věc, kterou si můžu přičíst k dobru je to, že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory. Ze začátku to pro mě jako nesamostatného asociála bylo docela peklo, navíc jsem patřil k nejmladším dětem na táboře (asi 10 let), ale aspoň jsem se trochu otrkal a i když už si na spoustu věcí nevzpomínám, mám parádní zážitky na celý život. Mohlo jich být ale víc. Později už jsem naopak patřil ke starším mazákům, mohl si víc dovolit a vůbec, krásně si to užil. Hned bych jel zase
Kromě toho, že jsem na táborech pozoroval holky třeba na záchodech, si vzpomínám na jednu konkrétní, která se mi docela líbila. Byla celá taková drobná, roztomilá, s jemnými rysy a i když jí mohlo být sotva dvanáct, nebyla o moc mladší než já. Měla takový zvláštní pohled, jako kdyby trošku šilhala, nebo měla trochu šikmé oči, nebo jako když se na sebe hodně zblízka podíváte do zrcadla. To si pamatuju a líbilo se mi to na ní, ale jinak jsem se s ní nijak nesblížil.
V deváté třídě přišel takový zlom, kdy jsem se začal víc zajímat o holky, o to, jak vypadám (i když to moc platné nebylo ), nebo kdy jsem třeba teprve začal pravidelně masturbovat (asi jsem opravdu dospíval pomaleji?). To ale nic neměnilo na tom, že moje společenské aktivity začínaly a končily se školou. Ve volném čase jsem většinou stále seděl doma a hrál na počítači...
Ze spolužaček se mi líbila jen jedna, o které jsem už psal a nevzpomínám si, že bych nějak pokukoval po výrazně mladších. Přeci jen, pořád to byly vrstevnice.
Střední škola asi nebyla dobrá volba (i když kdoví, co by bylo, kdybych volil jinak). Odborná škola, kde byli samí kluci, kteří dokázali řešit jen holky nebo chlastání. A počítače, aspoň tam jsem se mohl zapojit. Neměl jsem s nimi moc o čem mluvit, protože jsem s holkama žádné zkušenosti neměl - kvůli své povaze jsem jejich společnost nevyhledával, ale to vlastně obecně jakoukoliv společnost. Do hospody po škole mě to netáhlo, alkohol mě nelákal, mám prostě nějak zafixované "napiješ se - bude ti špatně" (ani dnes moc nepiju, jen příležitostně; nikdo z rodiny také moc nepije). Takže kluci se o víkendech opíjeli, potom to ve škole celý týden rozebírali, já mezitím dostával výborné známky a vadilo mi, že nezapadám, že nemám holku jako ostatní a vůbec. Navíc se mi v té době přidaly i jisté zdravotní potíže, které tomu také moc nepomohly. Po škole jsem hrál na počítači, nikam jsem nechodil, protože jsem neměl kam, nebo přesněji s kým a neměl jsem s kým, protože jsem nikam nechodil. Někomu se to může zdát k smíchu, ale pro takového introverta to není snadné. Nedokázal jsem se z toho začarovaného kruhu dostat, i když jsem si problém uvědomoval.
Ve věku 16 - 18 už se asi začínala projevovat pedofilie, i když tenkrát bych to tak ještě nepojmenoval. Věděl jsem, že se mi nelíbí to, co ostatním, nebo to, co se obvykle považuje za ideál krásy. Věděl jsem, že se mi odjakživa líbí mladší (přesněji, nedokázal jsem ani pomyslet na starší, ale tahle hranice se posouvala s tím, jak jsem stárnul já) a patnáctileté se přece můžou líbit každému, no ne?
Střední školu jsem dokončil s vynikajícími výsledky a bez přijímaček nastoupil na vysokou. Pokračoval jsem v oboru, takže opět 99% kluků. Říkal jsem si, že to bude problém (kde jinde bych se já dokázal seznámit, než ve škole?), ale není to už vlastně jedno? Pozadu už jsem, tak nezáleží na tom o kolik. A stejně mi ty holky z nějakého důvodu většinou nic neříkají...
Začal jsem úspěšně studovat na náročné škole, ale už ne s vynikajícími výsledky. Motivace opadla, vidina nějaké budoucnosti zmizela. Pořád jsem měl spoustu práce do školy, už jsem ani nehrál na počítači, ale nezbyl ani čas na jiné činnosti.
Už od střední školy jsem se věnoval jisté aktivitě, přes kterou jsem se seznámil s různými lidmi, kteří více či méně ovlivnili můj život a později přes ni i poznal svou první velkou malou lásku. Začal jsem pomalu dohánět, o co jsem v dětství přišel. Budovat cenná přátelství, nevyhýbat se společnosti, "rozšiřovat komfortní zónu". Se samostatností už jsem problém neměl, se svou uzavřeností však stále ano.
Ve věku 19 - 20 už začalo být zvláštní, že se mi líbí mladší dívky, pořád jsem to ale nějak přehlížel (nepřipouštěl si) s tím, že patnáctileté se přece můžou líbit každému.
Zajímavé bylo, že třeba i pornografii jsem postupně přestával sledovat, protože jsem jednoduše nenacházel nic, co by se mi opravdu líbilo.
Myslím, že se mi podařilo vzpomenout si přesně na okamžik, kdy jsem začal přemýšlet o pedofilii.
Asi tak před rokem a půl, dvěma jsem nějakým způsobem narazil na zmínku o loliconu - kreslené pornografii, ve které vystupují děti. Tenkrát jsem už vyhledával pornografii s velmi mladými dívkami (ale dospělými, i když za dospělou bych považoval i patnáctiletou). Zaujalo mě to a něco jsem si vyhledal - v té době byla u nás ještě kreslená dětská pornografie plně legální (a tu skutečnou jsem nikdy nevyhledával).
Podobným způsobem jsem se asi vloni v červnu náhodně dostal na různé blogy a fóra pedofilů. Nevím už, co přesně bylo to první, nejvíc mě ale tenkrát ovlivnilo fórum Pedodaktyl. Zůstal jsem vzhůru dlouho do noci a se zájmem si přečetl víceméně celé fórum. Když mi došlo, že snad budu taky pedofil, hrozně to se mnou zamávalo a nějakou dobu jsem nad ničím jiným nepřemýšlel a vůbec jsem měl co dělat, abych se s tím vyrovnal. Byly to zvláštní smíšené pocity, takové prozření, úleva, radost z toho poznání a zoufalství zároveň. Některé věci začínaly dávat smysl.
Pomalu jsem se s tím srovnával a mezitím pročítal různé blogy, fórum Pedodaktyl (CZGL fórum už myslím nefungovalo) a poznával komunitu. Zjišťoval jsem, jak je pedofilie častá a jak se s ní dá žít.
Zrovna v té době se ale na Pedodaktylu přestaly objevovat nové příspěvky, jako když utne. Říkal jsem si, že tyhle fóra asi opravdu budou na hranici legality a někdo se je snaží zlikvidovat.
Přestal jsem dění na internetu sledovat a místo toho sledoval, jak se pedofilie projevuje u mě, když tomu nechám volný průběh. Věděl jsem už na základě své povahy, že bych nikdy nikomu neublížil, takže tohle mě ani netrápilo. Zjišťoval jsem, že se mi líbí holčičky, a to tím víc, čím víc je pozoruju. Začal jsem si to opravdu užívat, konečně jsem našel něco, co se mi líbí a činí mě šťastným. I taková drobnost, že jsem na pár vteřin spatřil nějakou krásnou holčičku mi dokázala zvednout náladu na celý den.
Pedofilii jsem si tedy uvědomil a připustil, stále jsem v tom však měl hrozný zmatek a vůbec si nebyl jistý, zda jsem skutečný pedofil, nebo se mi jen mladé dívky líbí víc než starší, nebo je to nějaké zvláštní poblouznění.
Udělat si v tom jasno mi pomohlo, když jsem se asi před rokem zamiloval do dvanáctileté dívky, což jsem popisoval v prvním příspěvku. Bylo mi už jasné, že holky do dvanácti let mě prostě přitahují daleko víc, než jiné.
Fórum jsem sledoval jen příležitostně, třeba jednou za několik měsíců. Po čase se objevila zpráva o Kubově zadržení. Že by to s těmi nevinnými pedofily nebylo až tak slavné? Nějaký čas jsem hledal informace opravdu jen o jeho kauze, jednoduše mě zajímalo, jak to dopadne s tím člověkem, který všem radil a zdál se být vzorem pro ostatní pedofily. Jak mohl takový člověk selhat? Nakonec jsem se to dozvěděl - nejprve z popisu soudního procesu a dalších bližších informací a později i z jeho vlastních příspěvků. Chtěl bych jen dodat, že Kuba u mě nijak neklesl, zneužíval někdy v minulosti před svými aktivitami na fórech, vše dostatečně vysvětlil a byl potrestán, dál už bych to nerozebíral.
Co jsem ale chtěl říct - díky vyhledávání těchto informací jsem narazil na web a fórum ČEPEK, které jsem letos v létě se zájmem pročítal a víceméně se vyrovnal se svou pedofilií.
Po nějakém rozmýšlení, kdy jsem usoudil, že při anonymním vystupování mi snad žádná rizika nehrozí, jsem se nakonec i zaregistroval a začal přispívat. Jednak proto, abych znal vaše názory, protože jsem si ze začátku přeci jen nebyl ještě úplně jistý na čem jsem, jak je ostatně vidět z mých prvních příspěvků. Potom také proto, abych se mohl někomu svěřit alespoň takto anonymně, když už se nemůžu jen tak někomu svěřit normálně. Jako taková forma terapie - nálady se u mě střídají ze dne na den a tohle mi pomáhá. Vy mi pomáháte, za což jsem vám vděčný.
V současnosti mám svůj volný čas vyplněn nejrůznějšími zájmy a aktivitami, ani nestíhám dělat všechno, co bych chtěl. Překonávám svou uzavřenost, doháním, co jsem zameškal. Cestuji, poznávám nové lidi. Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv.
Bojuju, přežívám, mám své problémy jako každý jiný. Snažím se žít se svou pedofilií, nic neskrývat sám před sebou a hledat způsob, jak být v kontaktu s dětmi (který mi zatím celkem chybí a který my mě tak nějak vnitřně naplňoval) a vůbec být nějak prospěšný.
Rodina, kamarádi, spolužáci, spolubydlící o mně vědí, že jsem nikdy neměl holku, působí to tím divněji, čím jsem starší, ale raději ať na mě koukají jako na zoufalce, než jako na úchyla. Nerad o tomhle tématu s někým mluvím a snažím se vyhýbat zbytečným otázkám.
Vztah se starší dívkou bych si dokázal představit, některé se mi i docela líbí, ale nijak aktivně ho nevyhledávám. Se staršími, dospělými dívkami se často cítím vyloženě nepříjemně. Čas strávený s holčičkou by mi byl daleko příjemnější. S dětmi se dokážu bavit naprosto přirozeně, bez rozpaků. Nezajímají mě dospělácké zábavy jako vysedávání v hospodě nebo baru a podobně. Nedokážu se zapojovat do častých debat o ničem. Nelíbí se mi, když dvacetiletí kluci nemluví o "holkách", ale o "ženách" a když o nich mluví bez trošky úcty. Jsou to drobnosti, kterými se liším, ale dohromady je to hodně.
Myslím, že by o mě dost lidí řeklo, že jsem docela v pohodě, jenom takovej divnej. A víte co? Mně už to ani nevadí.
V tomto příspěvku bych chtěl uceleně sepsat své dospívání a postupné uvědomnění si své odlišnosti. Nebude to ničím zvláštní příběh a spousta dalších to asi prožívala a prožívá podobně, přesto si myslím, že bych to napsat měl.
Nejstarší vzpomínku, kterou si vybavuju, mám asi ze dvou let a už tenkrát mi šlo skoro o život (je to spíš taková sranda, ale psát ji sem nebudu, pár lidí ji zná).
Rodiče se na mně odmalička učili, jak vlastně vychovávat děti. Jsem přesvědčený, že to silně ovlivnilo mou osobnost na celý život. Kdybych se mohl vrátit v čase, zejména matce bych poradil, aby mě alespoň trochu vedla k samostatnosti a nedělala za mě doslova vše. Tenkrát jsem si to nijak neuvědomoval, ale později už jsem měl problémy to nějak dohánět.
V útlém věku jsem prakticky nepřišel do kontaktu s jinými dětmi, protože sám jsem nikam nechodil a rodiče nikdy neměli přátele, se kterými by se pravidelně stýkali. Byl jsem tedy doma a hrál si sám, s rodiči, nebo sledoval televizi. Táta hodně pracoval, ať už v zaměstnání, nebo na baráku a mámu už jsem zmiňoval. Na babičku s dědou si nemůžu ztěžovat, byl jsem u nich často a rád. Hlavně děda byl hodný, za celé dětství si ho pamatuji jen jednou opravdu rozzlobeného (o to víc mě to tenkrát vyděsilo). Byl pro každou legraci, vymýšlel pohádky, hrál si, uměl to s dětmi a bavilo ho to (a ne, nemám důvod si myslet, že byl pedofil).
Do školky jsem chodil jen necelý rok před nástupem do školy. Máma mě tam ráno vodila a zase si mě odváděla snad už před obědem, ale i tak jsem tam chodil s hrůzou. Byla to nejhorší školka v okolí a dodnes je, každý vám to potvrdí. Chodil jsem do nějaké smíšené třídy (děti snad od tří do pěti let, což je docela rozdíl). Tady už si pamatuju na víc věcí, třeba jak jsem od jednoho kluka dostal pěstí do břicha, nebo na společné záchody, kde se jedna holka svlékla a předváděla ostatním most (to už je docela anarchie, nevím co by na to říkala učitelka, kdyby to viděla ). Se zájmem jsem její výstup pozoroval a nějaké vzrušení jsem určitě cítil, i když jsem o sexu neměl ani páru.
Jinak byl pro mě ale pobyt ve školce stresující, do kolektivu jsem nedokázal zapadnout, uzavíral jsem se do sebe.
Ve škole to bylo podobné, jako tichý samotář jsem rychle našel smysl ve vynikající prospěchu, což, jak jistě uznáte, nijak nepřispělo k mým vztahům se spolužáky. Až do osmé třídy jsem se kamarádil jen s několika podobnými outsidery.
Ve volném čase jsem párkrát s nevalným úspěchem navštěvoval různé zájmové kroužky, ale jinak jsem byl skoro pořád doma, žádní kamarádi, blbnutí venku a podobně (a ano, takové zážitky mi teď chybí...). Asi tak na prvním stupni základky jsem doma trávil až nechutně mnoho času u televize (dnes už nesleduji skoro vůbec) a později se přidaly i počítačové hry, které mě držely až do střední školy. Utíkal jsem do lepší reality, místo abych čelil té skutečné, bylo pro mě snazší schovat se ve hře, místo abych si našel cenná přátelství a udržoval společenské vztahy. Nejhorší na tom je, že když jsem si to konečně uvědomil, bylo už pozdě. Za některé hry jsem rád, některé hry se uměleckým zážitkem vyrovnají dobré knize, ale často to byl jen zabiják času.
Jediná věc, kterou si můžu přičíst k dobru je to, že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory. Ze začátku to pro mě jako nesamostatného asociála bylo docela peklo, navíc jsem patřil k nejmladším dětem na táboře (asi 10 let), ale aspoň jsem se trochu otrkal a i když už si na spoustu věcí nevzpomínám, mám parádní zážitky na celý život. Mohlo jich být ale víc. Později už jsem naopak patřil ke starším mazákům, mohl si víc dovolit a vůbec, krásně si to užil. Hned bych jel zase
Kromě toho, že jsem na táborech pozoroval holky třeba na záchodech, si vzpomínám na jednu konkrétní, která se mi docela líbila. Byla celá taková drobná, roztomilá, s jemnými rysy a i když jí mohlo být sotva dvanáct, nebyla o moc mladší než já. Měla takový zvláštní pohled, jako kdyby trošku šilhala, nebo měla trochu šikmé oči, nebo jako když se na sebe hodně zblízka podíváte do zrcadla. To si pamatuju a líbilo se mi to na ní, ale jinak jsem se s ní nijak nesblížil.
V deváté třídě přišel takový zlom, kdy jsem se začal víc zajímat o holky, o to, jak vypadám (i když to moc platné nebylo ), nebo kdy jsem třeba teprve začal pravidelně masturbovat (asi jsem opravdu dospíval pomaleji?). To ale nic neměnilo na tom, že moje společenské aktivity začínaly a končily se školou. Ve volném čase jsem většinou stále seděl doma a hrál na počítači...
Ze spolužaček se mi líbila jen jedna, o které jsem už psal a nevzpomínám si, že bych nějak pokukoval po výrazně mladších. Přeci jen, pořád to byly vrstevnice.
Střední škola asi nebyla dobrá volba (i když kdoví, co by bylo, kdybych volil jinak). Odborná škola, kde byli samí kluci, kteří dokázali řešit jen holky nebo chlastání. A počítače, aspoň tam jsem se mohl zapojit. Neměl jsem s nimi moc o čem mluvit, protože jsem s holkama žádné zkušenosti neměl - kvůli své povaze jsem jejich společnost nevyhledával, ale to vlastně obecně jakoukoliv společnost. Do hospody po škole mě to netáhlo, alkohol mě nelákal, mám prostě nějak zafixované "napiješ se - bude ti špatně" (ani dnes moc nepiju, jen příležitostně; nikdo z rodiny také moc nepije). Takže kluci se o víkendech opíjeli, potom to ve škole celý týden rozebírali, já mezitím dostával výborné známky a vadilo mi, že nezapadám, že nemám holku jako ostatní a vůbec. Navíc se mi v té době přidaly i jisté zdravotní potíže, které tomu také moc nepomohly. Po škole jsem hrál na počítači, nikam jsem nechodil, protože jsem neměl kam, nebo přesněji s kým a neměl jsem s kým, protože jsem nikam nechodil. Někomu se to může zdát k smíchu, ale pro takového introverta to není snadné. Nedokázal jsem se z toho začarovaného kruhu dostat, i když jsem si problém uvědomoval.
Ve věku 16 - 18 už se asi začínala projevovat pedofilie, i když tenkrát bych to tak ještě nepojmenoval. Věděl jsem, že se mi nelíbí to, co ostatním, nebo to, co se obvykle považuje za ideál krásy. Věděl jsem, že se mi odjakživa líbí mladší (přesněji, nedokázal jsem ani pomyslet na starší, ale tahle hranice se posouvala s tím, jak jsem stárnul já) a patnáctileté se přece můžou líbit každému, no ne?
Střední školu jsem dokončil s vynikajícími výsledky a bez přijímaček nastoupil na vysokou. Pokračoval jsem v oboru, takže opět 99% kluků. Říkal jsem si, že to bude problém (kde jinde bych se já dokázal seznámit, než ve škole?), ale není to už vlastně jedno? Pozadu už jsem, tak nezáleží na tom o kolik. A stejně mi ty holky z nějakého důvodu většinou nic neříkají...
Začal jsem úspěšně studovat na náročné škole, ale už ne s vynikajícími výsledky. Motivace opadla, vidina nějaké budoucnosti zmizela. Pořád jsem měl spoustu práce do školy, už jsem ani nehrál na počítači, ale nezbyl ani čas na jiné činnosti.
Už od střední školy jsem se věnoval jisté aktivitě, přes kterou jsem se seznámil s různými lidmi, kteří více či méně ovlivnili můj život a později přes ni i poznal svou první velkou malou lásku. Začal jsem pomalu dohánět, o co jsem v dětství přišel. Budovat cenná přátelství, nevyhýbat se společnosti, "rozšiřovat komfortní zónu". Se samostatností už jsem problém neměl, se svou uzavřeností však stále ano.
Ve věku 19 - 20 už začalo být zvláštní, že se mi líbí mladší dívky, pořád jsem to ale nějak přehlížel (nepřipouštěl si) s tím, že patnáctileté se přece můžou líbit každému.
Zajímavé bylo, že třeba i pornografii jsem postupně přestával sledovat, protože jsem jednoduše nenacházel nic, co by se mi opravdu líbilo.
Myslím, že se mi podařilo vzpomenout si přesně na okamžik, kdy jsem začal přemýšlet o pedofilii.
Asi tak před rokem a půl, dvěma jsem nějakým způsobem narazil na zmínku o loliconu - kreslené pornografii, ve které vystupují děti. Tenkrát jsem už vyhledával pornografii s velmi mladými dívkami (ale dospělými, i když za dospělou bych považoval i patnáctiletou). Zaujalo mě to a něco jsem si vyhledal - v té době byla u nás ještě kreslená dětská pornografie plně legální (a tu skutečnou jsem nikdy nevyhledával).
Podobným způsobem jsem se asi vloni v červnu náhodně dostal na různé blogy a fóra pedofilů. Nevím už, co přesně bylo to první, nejvíc mě ale tenkrát ovlivnilo fórum Pedodaktyl. Zůstal jsem vzhůru dlouho do noci a se zájmem si přečetl víceméně celé fórum. Když mi došlo, že snad budu taky pedofil, hrozně to se mnou zamávalo a nějakou dobu jsem nad ničím jiným nepřemýšlel a vůbec jsem měl co dělat, abych se s tím vyrovnal. Byly to zvláštní smíšené pocity, takové prozření, úleva, radost z toho poznání a zoufalství zároveň. Některé věci začínaly dávat smysl.
Pomalu jsem se s tím srovnával a mezitím pročítal různé blogy, fórum Pedodaktyl (CZGL fórum už myslím nefungovalo) a poznával komunitu. Zjišťoval jsem, jak je pedofilie častá a jak se s ní dá žít.
Zrovna v té době se ale na Pedodaktylu přestaly objevovat nové příspěvky, jako když utne. Říkal jsem si, že tyhle fóra asi opravdu budou na hranici legality a někdo se je snaží zlikvidovat.
Přestal jsem dění na internetu sledovat a místo toho sledoval, jak se pedofilie projevuje u mě, když tomu nechám volný průběh. Věděl jsem už na základě své povahy, že bych nikdy nikomu neublížil, takže tohle mě ani netrápilo. Zjišťoval jsem, že se mi líbí holčičky, a to tím víc, čím víc je pozoruju. Začal jsem si to opravdu užívat, konečně jsem našel něco, co se mi líbí a činí mě šťastným. I taková drobnost, že jsem na pár vteřin spatřil nějakou krásnou holčičku mi dokázala zvednout náladu na celý den.
Pedofilii jsem si tedy uvědomil a připustil, stále jsem v tom však měl hrozný zmatek a vůbec si nebyl jistý, zda jsem skutečný pedofil, nebo se mi jen mladé dívky líbí víc než starší, nebo je to nějaké zvláštní poblouznění.
Udělat si v tom jasno mi pomohlo, když jsem se asi před rokem zamiloval do dvanáctileté dívky, což jsem popisoval v prvním příspěvku. Bylo mi už jasné, že holky do dvanácti let mě prostě přitahují daleko víc, než jiné.
Fórum jsem sledoval jen příležitostně, třeba jednou za několik měsíců. Po čase se objevila zpráva o Kubově zadržení. Že by to s těmi nevinnými pedofily nebylo až tak slavné? Nějaký čas jsem hledal informace opravdu jen o jeho kauze, jednoduše mě zajímalo, jak to dopadne s tím člověkem, který všem radil a zdál se být vzorem pro ostatní pedofily. Jak mohl takový člověk selhat? Nakonec jsem se to dozvěděl - nejprve z popisu soudního procesu a dalších bližších informací a později i z jeho vlastních příspěvků. Chtěl bych jen dodat, že Kuba u mě nijak neklesl, zneužíval někdy v minulosti před svými aktivitami na fórech, vše dostatečně vysvětlil a byl potrestán, dál už bych to nerozebíral.
Co jsem ale chtěl říct - díky vyhledávání těchto informací jsem narazil na web a fórum ČEPEK, které jsem letos v létě se zájmem pročítal a víceméně se vyrovnal se svou pedofilií.
Po nějakém rozmýšlení, kdy jsem usoudil, že při anonymním vystupování mi snad žádná rizika nehrozí, jsem se nakonec i zaregistroval a začal přispívat. Jednak proto, abych znal vaše názory, protože jsem si ze začátku přeci jen nebyl ještě úplně jistý na čem jsem, jak je ostatně vidět z mých prvních příspěvků. Potom také proto, abych se mohl někomu svěřit alespoň takto anonymně, když už se nemůžu jen tak někomu svěřit normálně. Jako taková forma terapie - nálady se u mě střídají ze dne na den a tohle mi pomáhá. Vy mi pomáháte, za což jsem vám vděčný.
V současnosti mám svůj volný čas vyplněn nejrůznějšími zájmy a aktivitami, ani nestíhám dělat všechno, co bych chtěl. Překonávám svou uzavřenost, doháním, co jsem zameškal. Cestuji, poznávám nové lidi. Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv.
Bojuju, přežívám, mám své problémy jako každý jiný. Snažím se žít se svou pedofilií, nic neskrývat sám před sebou a hledat způsob, jak být v kontaktu s dětmi (který mi zatím celkem chybí a který my mě tak nějak vnitřně naplňoval) a vůbec být nějak prospěšný.
Rodina, kamarádi, spolužáci, spolubydlící o mně vědí, že jsem nikdy neměl holku, působí to tím divněji, čím jsem starší, ale raději ať na mě koukají jako na zoufalce, než jako na úchyla. Nerad o tomhle tématu s někým mluvím a snažím se vyhýbat zbytečným otázkám.
Vztah se starší dívkou bych si dokázal představit, některé se mi i docela líbí, ale nijak aktivně ho nevyhledávám. Se staršími, dospělými dívkami se často cítím vyloženě nepříjemně. Čas strávený s holčičkou by mi byl daleko příjemnější. S dětmi se dokážu bavit naprosto přirozeně, bez rozpaků. Nezajímají mě dospělácké zábavy jako vysedávání v hospodě nebo baru a podobně. Nedokážu se zapojovat do častých debat o ničem. Nelíbí se mi, když dvacetiletí kluci nemluví o "holkách", ale o "ženách" a když o nich mluví bez trošky úcty. Jsou to drobnosti, kterými se liším, ale dohromady je to hodně.
Myslím, že by o mě dost lidí řeklo, že jsem docela v pohodě, jenom takovej divnej. A víte co? Mně už to ani nevadí.
-
- Administrátor
- Bydliště: ČR
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 3
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: yeelow (10.05.2010 22:04): njn, ty jsi ten dentální úchyl :D
- Příspěvky: 1085
- Dal: 408 poděkování
- Dostal: 748 poděkování
Re: Tony - o mně
Někteří lidé ale potřebují svou odlišnost nějak pojmenovat, já bych ty škatulky zase tak nezamítal. Sám jsem sice pedofil s občasnými sadistickými sklony a mé zaměření prolíná i do infantofilie, ale považuji se spíš jen za pedofila. Smutné je, že zrovna tuto škatulku, nebo spíše její název, společnost tak zdémonizovala, ale i tak jsem rád za to, že mohu svou vlastnost pojmenovat a říct, že někam patřím.Tony píše:Nepovažuju za nutné každého škatulkovat podle nějakých definic, zvlášť když se to prolíná a sám v tom nemám úplně jasno.
Pedofilie mi něco vzala, ale mnohem více dala. To, co mi vzala, bez toho se obejdu. To, co mi dala, už bych nikdy nechtěl ztratit.
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
Jasně, když jsem se nakonec dostal k pojmenování pedofilie, taky mi to pomohlo. Pedofilie je závažný pojem a hodně toho sděluje, ale to další dělení podle různých věkových hranic už mi tak důležité nepřipadá. Je i trochu subjektivní, pevné hranice stejně neexistují.
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Doma
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 13
- ve věku do: 26
- Příspěvky: 1484
- Dal: 360 poděkování
- Dostal: 289 poděkování
Re: Tony - o mně
Tony, tvé příspěvky jsou naprosto excelentní; upřímné, poutavé, skvěle napsané. Jen výjimečně se mi stává, že se mi něco na fóru čte tak dobře a tolik mě upoutá. Navíc vidím, že máme i leccos společného. :-)
Děkuji ti i za tvé zmínky o Pedodaktylu. Vždy mě potěší zmínka, že moje předchozí působení na internetu mělo na někoho pozitivní efekt. Proto jsem se do toho pustil a jsem rád, že jsou lidé, kterým to pomohlo.
Z té hromady zážitků a myšlenek, které jsi napsal, bych chtěl ještě vypíchnout a reagovat na jednu. Píšeš: „Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv,“ nebo „...že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory,“ celkově jsem z toho měl pocit, jako bys hodně litoval, že jsi takové kamarádství nezažil.
Chci tě povzbudit, jsi mladý a věřím, že se ještě dočkáš. Však já jsem se v tomhle ohledu dočkal až teprve před několika měsíci – ve svých pětadvaceti letech. :-) Už předtím jsem některé lidi považoval za své „nejlepší kamarády“, ale nikdy tomu tak opravdu nebylo, chyběla pevná vazba, upřímnost, nesobecký přístup, soulad povah nebo třeba bydlel ten kamarád moc daleko na to, abych se s ním viděl víc než párkrát do roka. Prostě, nebylo to to pravé a pomalu jsem přestával věřit, že něco jako dokonalé kamarádství může existovat i jinde, než v knížkách a ve filmech.
A najednou někoho takového vedle sebe mám a den co den s ním trávím většinu času. Absolutně mu věřím, svěřil jsem se mu s věcmi, které jsem v životě neřekl nikomu jinému, nikdy mi neodmítl pomoci a vždy mi pozvedne náladu – už jenom tím, že ho vidím. Takhle skvěle a uvolněně jsem se v životě cítil jen ve společnosti svých nejmilejších dětí, jenže s nimi jsem nemohl rozebírat své problémy a starosti tak jako mohu s vrstevníkem. Můžeme se spolu donekonečna bavit na všemožná témata – ať už naprosto vážná či bláznivě absurdní - stejně tak ale dovedeme blbnout jako malé děti (viz můj současný „výkřik do tmy“ v profilu). A blbneme spolu hodně často, až se potom dusíme smíchy. Hned na sobě poznáme, když je druhému zle, doříkáváme za sebe věty, napadají nás totožné věci a lidi se nás občas ptají, zda nejsme bratři. Nejdůležitější ale stejně je, že se vždy zastaneme jeden druhého, nikdy se nehádáme, spoléháme na sebe a máme v sobě vzájemně oporu. Taková pohádka. :-)
Hodně ti ale chci napsat o tom, že jsem přesvědčen, že pokud bychom se poznali třeba o deset let dříve – v patnácti letech, podle mě by náš vztah nebyl zdaleka tak idylický. Protože na to je třeba i dost rozumu a tolerance a to člověk získává postupně s nabitými zkušenostmi. Oba jsme toho i přes stále relativně mladý věk mnoho prožili, oba jsme se ohromně zklamali v některých lidech, které jsme dříve považovali za své nejlepší kamarády, oba jsme v jistém smyslu tak trochu outsideři, oba jsme často mívali tendence izolovat se před lidmi, nikomu nevěřit, báli jsme se dalších zklamání… Asi také proto si nyní našeho kamarádství tolik vážíme.
Takže nezoufej, že jsi ještě na žádnou spřízněnou duši nenarazil. Podle mě se nakonec dočkáš. A některé věci mohou být lepší, když k nim dojde až později.
Děkuji ti i za tvé zmínky o Pedodaktylu. Vždy mě potěší zmínka, že moje předchozí působení na internetu mělo na někoho pozitivní efekt. Proto jsem se do toho pustil a jsem rád, že jsou lidé, kterým to pomohlo.
Z té hromady zážitků a myšlenek, které jsi napsal, bych chtěl ještě vypíchnout a reagovat na jednu. Píšeš: „Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv,“ nebo „...že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory,“ celkově jsem z toho měl pocit, jako bys hodně litoval, že jsi takové kamarádství nezažil.
Chci tě povzbudit, jsi mladý a věřím, že se ještě dočkáš. Však já jsem se v tomhle ohledu dočkal až teprve před několika měsíci – ve svých pětadvaceti letech. :-) Už předtím jsem některé lidi považoval za své „nejlepší kamarády“, ale nikdy tomu tak opravdu nebylo, chyběla pevná vazba, upřímnost, nesobecký přístup, soulad povah nebo třeba bydlel ten kamarád moc daleko na to, abych se s ním viděl víc než párkrát do roka. Prostě, nebylo to to pravé a pomalu jsem přestával věřit, že něco jako dokonalé kamarádství může existovat i jinde, než v knížkách a ve filmech.
A najednou někoho takového vedle sebe mám a den co den s ním trávím většinu času. Absolutně mu věřím, svěřil jsem se mu s věcmi, které jsem v životě neřekl nikomu jinému, nikdy mi neodmítl pomoci a vždy mi pozvedne náladu – už jenom tím, že ho vidím. Takhle skvěle a uvolněně jsem se v životě cítil jen ve společnosti svých nejmilejších dětí, jenže s nimi jsem nemohl rozebírat své problémy a starosti tak jako mohu s vrstevníkem. Můžeme se spolu donekonečna bavit na všemožná témata – ať už naprosto vážná či bláznivě absurdní - stejně tak ale dovedeme blbnout jako malé děti (viz můj současný „výkřik do tmy“ v profilu). A blbneme spolu hodně často, až se potom dusíme smíchy. Hned na sobě poznáme, když je druhému zle, doříkáváme za sebe věty, napadají nás totožné věci a lidi se nás občas ptají, zda nejsme bratři. Nejdůležitější ale stejně je, že se vždy zastaneme jeden druhého, nikdy se nehádáme, spoléháme na sebe a máme v sobě vzájemně oporu. Taková pohádka. :-)
Hodně ti ale chci napsat o tom, že jsem přesvědčen, že pokud bychom se poznali třeba o deset let dříve – v patnácti letech, podle mě by náš vztah nebyl zdaleka tak idylický. Protože na to je třeba i dost rozumu a tolerance a to člověk získává postupně s nabitými zkušenostmi. Oba jsme toho i přes stále relativně mladý věk mnoho prožili, oba jsme se ohromně zklamali v některých lidech, které jsme dříve považovali za své nejlepší kamarády, oba jsme v jistém smyslu tak trochu outsideři, oba jsme často mívali tendence izolovat se před lidmi, nikomu nevěřit, báli jsme se dalších zklamání… Asi také proto si nyní našeho kamarádství tolik vážíme.
Takže nezoufej, že jsi ještě na žádnou spřízněnou duši nenarazil. Podle mě se nakonec dočkáš. A některé věci mohou být lepší, když k nim dojde až později.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Praha
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 205
- Dal: 53 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Tony - o mně
Díky moc za povzbudivý příspěvek.
Ano, to máš asi pravdu. Jak už jsem psal - snažím se teď dohánět, co jsem nezvládl v dětství...Kuba píše:Z té hromady zážitků a myšlenek, které jsi napsal, bych chtěl ještě vypíchnout a reagovat na jednu. Píšeš: „Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv,“ nebo „...že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory,“ celkově jsem z toho měl pocit, jako bys hodně litoval, že jsi takové kamarádství nezažil.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 8
- ve věku do: 13
- Příspěvky: 989
- Dal: 313 poděkování
- Dostal: 259 poděkování
Re: Tony - o mně
opatrně s tim dohanenim :-)Tony píše:Díky moc za povzbudivý příspěvek.Ano, to máš asi pravdu. Jak už jsem psal - snažím se teď dohánět, co jsem nezvládl v dětství...Kuba píše:Z té hromady zážitků a myšlenek, které jsi napsal, bych chtěl ještě vypíchnout a reagovat na jednu. Píšeš: „Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u "ahoj, jak se máš"), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv,“ nebo „...že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory,“ celkově jsem z toho měl pocit, jako bys hodně litoval, že jsi takové kamarádství nezažil.
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Doma
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 13
- ve věku do: 26
- Příspěvky: 1484
- Dal: 360 poděkování
- Dostal: 289 poděkování
Re: Tony - o mně
Tak já taky doháním leccos, co jsem nestihl dřív. A ten můj kamarád taky, nedávno jsme o tom spolu mluvili. Takže jsme minimálně tři.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)