Avatar
Tak jsem zemřel. Nevím už, ani jak se to stalo, asi je ta informace pro mne nepotřebná. Po přijímacích formalitách se mi velice ulevilo. Štvanice pozemského života skončila a já věděl, že jsem bojoval na správné straně.
Nebe.
Bylo mi naznačeno, abych vešel do jedné z mnoha branek. Prošel jsem a tam se rozprostírala velká, úpravná zahrada, opodál byl vidět břeh jezera a ještě dál nějaké lesy. Vzduch byl příjemně teplý a slunce svítilo. K mému překvapení jsem tam spatřil množství dvojic. Vždy to ale bylo dítě s dospělým. Muži, ženy, děvčátka a chlapci v nejrůznějších kombinacích. Někteří si spolu hráli, jiní se jen tak vedli za ruku a další seděli a povídali si.
Koukal jsem a nestačil se divit. Připadalo mi, že to má souvislost s mou sexuální orientací. Ano, byl jsem heterosexuální pedofil. Sice se v mém životě nikdy neobjevila žádná malá slečna, které bych mohl prokázat, ve vší slušnosti, svou lásku. Jen náhodná setkání vzcházely v mém životě jako hvězdy a zase pohasínaly. Ale já je miloval, pro jejich zářivé úsměvy, hebkost a nevinnost.
Zatímco jsem tam stál a zíral, přišla ke mně asi devítiletá dívenka. Měla na sobě světle žlutý trikot a bílé punčocháče. Překvapilo mě to, ostatní tu byli nazí. Dívka měla velice tmavé vlasy, stejně temné, velké oči a naprosto kouzelný úsměv. Vlásky měla do dvou culíků. Byla mi povědomá, i když jsem nevěděl odkud.
„Ahoj, Leonide,“ oslovila mě.
„A-ahoj,“ vykoktal jsem.
„Vítej, už na tebe čekám,“ usmála se znovu a natáhla ke mně ruku. Všiml jsem si, jaké má půvabné a ladné pohyby.
„Kdo jsi, holčičko?“
„Já jsem tvůj avatar, přece, copak si nevzpomínáš?“
V té chvíli mi to došlo. Tahle tvář se na mě usmívala pokaždé, když jsem se přihlásil na diskusní fórum pedodaktyl.cz. Byla to ona. Jakási dívenka odněkud z Ruska, malá baletka, která pózovala pro jedno japonské vydavatelství. Vždycky se mi moc líbila, a proto jsem si ji vybral za svého avatara.
„Laura?“
„Klidně mi tak můžeš říkat, jestli chceš. Ale tak se nejmenovala.“
„A jak?“
„Máša.“
„Máša se mi líbí víc, Mášenko,“ usmál jsem se na ni, „ale, když ji tu pro mne, nemusela jsi, tam dole, to… umřít?“ promluvila nakonec ze mne obava.
„Ale prosím tě!“ zasmála se, nahlas a zvonivě, „já jsem avatar, já nejsem skutečná Máša. Prosím tě, skutečná Máša už je velká paní, a je to slavná baletka. A sama má malou holčičku.“
„A jak to víš?“
„Mám v sobě kousíček její duše. A pro tebe budu pořád ta devítiletá, kterou sis vybral za nejkrásnější. Já si toho moc vážím. Vždyť tvůj harddisk byl plný krásných děvčátek.“
Začervenal jsem se. To bylo to poslední, co bych chtěl, aby se v nebi přetřásal obsah mého harddisku.
„Neboj, vždyť se tam žádné holčičce neubližovalo. A bylo to fajn. Když jsi vypnul počítač, tak jsme si spolu hrály. Nikdy tam nebyla nuda. A četly jsme tvoje povídky. Ale já byla královna,“ zvedne nosík nahoru, „mě sis vybral. Já tě mohla vidět každý den, protože jsi mě měl na ploše.“
Představil jsem si tu armádu holčiček, která obývala můj počítač. „A co budeme dělat tady?“
„Budeme spolu. Budeme kamarádi. A budeme si spolu hrát.“
„A jak?“
„Jak budeme chtít. Ale nikdy nesmíš zapomenout, kolik mi je.“
„A kolik tedy?“
„Devět.“
„Takže budu dělat to, co ti bude dělat dobře. Budu s tebou kamarádit, jako ty se mnou. Nic víc.“
„Správně. Pochopil jsi to úplně správně,“ zatleskala.
„Ale stejně mi připadáš, že mluvíš moc dospěle.“
„To pro tuhle chvíli, abych tě zasvětila.“
„A kdy to skončí?“
„Později,“ usmála se koketně.
„Díky. A teď pojď ke mně,“ pokynul jsem jí.
Přistoupila těsně ke mně.
„A pověz mi, tady jsou všichni pedofilové?“
„Ne, jenom ti, kteří dětem nikdy neublížili a ani potom toho nelitovali.“
„A ti jsou kde?“
„Nevím, ale prý nás vidí.“
„To musí být peklo,“ zachvěl jsem se.
„To jsi řekl správně. Tady jsou vteřiny štěstí nekonečné, kdežto tam každá vteřina samoty tíží jako závaží.“
„A končíme s filozofií!“ zasmál jsem se a stáhl jí punčocháče. Oblečení okamžitě zmizelo. A něco v jejím výrazu taky, co tam bylo kapku cizorodé.
„Ahoj,“ oslovila mě, tentokrát opravdu holčičím způsobem.
„Ahoj, Mášenko,“ usmál jsem se.
„Pojď si hrát!“ popadla mě za ruku.
Uchopil jsem její ručku, vpil se do jejích velikých, čokoládových očí a rozběhli jsme se.
Kam? Za naší láskou.
