My takové lidi taky odsuzujeme.
K tomu řeknu asi tohle: Jako učitel si všímám různých nálad u dětí, i ve třídě v rámci kolektivu. A když vidím, že něco není v pořádku (a myslím si, že prostě můj větší zájem o děti vede k většímu všímání si jejich signálů, které nonverbálně vysílají), přemýšlím o tom, někdy i s kolegy nebo kolegyněmi, a situaci řešíme. Tím se třeba dobře předchází šikaně - je třeba si všímat, a když je někdo "slabší", tak toho "silnějšího" stopnout, když člověk vidí, že si zkouší vyskakovat. Nikdo z nás nechce, aby děti trpěly.
Mé mamce to trvalo 7 let, než se s tím plně srovnala, od té doby však vše chápe a její postoj bych vyjádřil asi nejlépe slovy "je zcela na mé straně". Svěřit se rodičům je asi to nejtěžší, protože kamarády, kterým se svěříme, si můžeme vybrat, ale rodiče ne. Myslím si, že když je člověk otevřený novým informacím a zároveň dokáže intuitivně rozpoznat lásku v jakékoliv podobě, neodsoudí. To je možná důležitější než plné pochopení.
Lidé nás odsuzují, přitom nás mají mezi kamarády, jsme jejich známými, příbuznými, učíme jejich děti ve školách, v kroužcích, ve volnočasových aktivitách, do kterých jednak se jejich děti těší a jednak jsou tito lidé dost často přesvědčeni o kvalitách (jiných, než je sexuální orientace, ta totiž není podstatná) daného člověka. Podstatné je pro ně to, jak se ten člověk k lidem a k dětem chová, ne jakou má sexuální orientaci.
Jenže žít ve světě, kde člověk nemůže nikomu říct, co cítí, a ve kterém cítí (a poté, co by se o něm rozneslo, že se mu líbí děti, tak s největší pravděpodobností i zažije) jen odsouzení, je dost psychicky náročné. Jsem moc rád, že jsem se mohl svěřit mnoha lidem, kteří mě neodsoudili. Je to značně ulevující pocit, když víte, že Vás aspoň někteří lidé přijímají takového, jaký jsem. A taky je to pro mě značný závdavek do budoucna ty lidi nijak nezklamat. Neboť jak jsem již psal:
Je to hrozně důležité. Lidé si neuvědomují, že odsouzením pedofily staví na okraj společnosti přesně tam, kde jim pak skutečně může být jedno, jestli něco udělají nebo ne. Samozřejmě takto to úplně nefunguje, ale z logiky věci - já jako člověk, o kterém mnoho lidí ví a který se mnoha lidem svěřil, mám mnohem větší motivaci těmto i všem ostatním lidem dokázat, že to, co jsem jim říkal, je pravda. Kdybych "sáhl na dítě", způsobím mnoho škod. Ne jenom na tom dítěti, ale na všech frontách - zklamu lidi ze svého okolí, zklamu lidi, kteří mi věřili, zklamu lidi z tohodle webu i lidi, kteří sem přišli jen nakouknout, třeba jako Vy. Pohřbil bych tím vše, co tady "hlásám", a mohl by si jít hodit mašli. Když si jen zkusím představit část těch následků, které by mohly nastat - ne děkuji, nemám o ně zájem. Naopak mě nesmírně těší, že můžu mít s mnoha lidmi dobré vztahy a před kterými se nemusím "přetvařovat", těší mě, když vidím, že mě děti mají rády, když v jejich vztahu ke mně je prostě vidět určitý pozitivní element. A o toto vše bych jen nerad přišel.
