Ačkoliv jsem nikdy přehnaně netrpěla infantilností při pohledech do dětských kočárků a sama po dítěti netoužila (biologické hodiny se zastavily, asi došly baterie), dítě jsem vždy brala jako někoho, koho musíme chránit, nejen kvůli jeho fyzické nedostatečnosti, ale především psychické nevyzrálosti. Jednoduše, dítě je někdo slabší a zranitelnější než já ve všech směrech, tudíž mu NESMÍM vědomě ublížit a způsobovat něco, proti čemu není schopno se nijak bránit.
Nakonec dítě mám, holčičku. Vidím, jak roste, vnímám, jak myslí, jaká je...stále prožívá věci skrze svou dětskou naivní dušičku, tak nevinná a nepoznamenaná možnou krutostí světa. I když nad věcmi uvažuje, ptá se, chápe, že je někdo zlý a že se nedějí jen hezké věci...pořád si užívá své bezstarostné dětství a užívá si radost ze života, na kterou jednou bude vzpomínat jako na to krásné z dětství – stejně jako na to vzpomínám já.
A není právě ta dětskost a naivita, ta čistota dětské duše a roztomilost, právě to nejlepší na dětech?
Proč tedy musí někdo dítěti ublížit tím, že neovládne svoje pudy a násilně či nenásilně si vezme to, co chce? (Ačkoliv pro jisté "úlety" mám pochopení, nikoliv však pro soustavné zneužívání).
Násilí je úplně to nejhorší...když někdo dítě sexuálně zneužije, silně zasahuje do jeho tělesné integrity a využívá jeho absolutní bezmoci, čím mu způsobí většinou závažné psychické problémy do budoucna. Zde cituji privátního psychologa Miroslava Piňose:
„Setkání s lidskou krutostí a brutalitou zasahuje často základní důvěru člověka v dobro a smysluplnost okolního světa, prožitá bezmocnost je hlubokým zásahem do jeho psychiky.“
Znám lidi (jeden je dokonce můj kamarád), kteří byli jako děti zneužití. Většina z nich o tom ani nechce mluvit, protože pak zažívají tzv. „flash backy“, které jsou pro ně velice nepříjemné, mimo to trpí závažnou posttraumatickou stresovou poruchou a jiným duševním onemocněním. Násilným trestným činem na dětech se jasně dopouštíme degradace jejich následného života, a kdo má na to právo? Kdo má právo někomu zničit život na základě svých vlastních sobeckých pohnutek? Stejně jako šikana, psychický nebo fyzický teror doma, zanedbávání péče, tak i sexuální nátlak a zneužití umí člověka dostat v pozdějším čase pěkně do úzkých.
Dobře, ale co když někdo vyznává myšlenku, že když dítě souhlasí se sexuální aktivitou s dospělým, tak je to vlastně v pořádku a nejedná se tudíž o násilí? S touto teorií jsem se již také setkala.
A rozhodně s ní nesouhlasím. Jasně, děti nejsou úplně asexuální bytosti, ale jejich sexualita je ve vývoji a nemyslím si, že je vhodné ji jakkoliv urychlovat a udávat ji nesprávný směr, protože dle mého názoru, když dítě začne příliš brzy žít sexuálním životem, hrozí mu do budoucna promiskuita a celkově je ohrožen jeho morální vývoj. Takové děti se snad mohou i brzy cítit dospělé a oprávněné dělat věci, které nejsou v souladu s morálkou a to nemluvím už o faktu, že i taková 13ti letá dívka nakonec přijde domů těhotná a samozřejmě absolutně nevyzrálá a neschopná dítě vychovat a zabezpečit. Ne, není dobré děti učit předčasnému sexuálnímu životu.
Další podstatná věc je, že děti nejsou dostatečně psychicky vyzrálé (hlavně menší děti), aby skutečně samy za sebe udělily souhlas s jakoukoliv sexuální aktivitou, spíše bývají vmanipulované do jednání dospělého, kterému mohou jako autoritě důvěřovat. Důvěřovat tomu, že se vlastně neděje nic špatného, že je v pořádku, aby hodný strýček sahal šestileté Aničce do rozkroku a případně ji učil, co je to masturbace a další a další věci, se kterými ona možná naoko souhlasí, ale uvnitř své dětské duše může vést spor, který se vyjeví až o mnoho let později, kdy si jako dospělá uvědomí, že byla zneužita. Že bylo zneužito její dětské naivity, čistoty a důvěry v dospělé osoby. Může dojít také k zásadnímu narušení sebeúcty a k dalším problémům, plynoucích z uvědomění si toho, co se vlastně stalo, a to mluvím jen o případě, kdy se nic neprovalí a nenastanou oplétačky kolem policie a soudů, které pro dítě jsou jistě velmi stresující a ponižující.
Samozřejmě, že ne všechny případy „dobrovolného“ zneužití skončí jednou tragicky, ale pravděpodobnost je velká. Je také rozdíl nějaké jednorázové „sáhnutí“, kdy si dotyčný ihned uvědomí, co dělá, nebo skutečné sexuální aktivity, v horším případě ještě dlouhodobé.
Není fér někomu zničit život, připravit ho o sebedůvěru, sebeúctu, zničit mu bezstarostnost dětství, kdy nemusel řešit sex a reálné vztahy, netížilo ho žádné tajemství větší než zatajená pětka ve škole nebo koberec politý kakaem. Proč brát dětem jejich iluze o neskonalé kráse života, pokud je mají? A pokud je nemají, proč jim ještě potvrzovat, že to může být všechno daleko horší? Protože i takové dítě ze špatných poměrů jednou uvidí, jak byl jeho život celý na nic a ještě ke všemu ho někdo zneužíval, jako kdyby snad nemělo nárok na nic, co by ho v jeho vlastních očích učinilo plnohodnotnou lidskou bytostí, která má právo na slušné zacházení.
Neničte dětem jejich svět, je to možná jediné období, kdy mohou být bezprostředně šťastné a je to hlavně období, které rozhoduje o jejich budoucím prožívání.
Jednoduše, nesouhlasím se zneužíváním dětí, ani když k tomu dají samy souhlas. Právě dospělí by měli být ti rozumní, kteří povedou děti k morálce a nějakým pravidlům. Právě dospělí by měli jíti příkladem a ukázat těm mladším, že existuje něco jako charakter, zásady a morální hodnoty, které není možno překročit. Aby si z nás děti brali příklad, protože děti napodobují dospělé ve svém okolí.
Tento web by měl pedofilům ukázat, že zneužívání není dobrá cesta a hlavně, že pedofil nerovná se ihned zneužívač, proto byla bych ráda, aby se ozvali lidé s podobným názorem, a kdo má názor jiný, nechť ho také objasní...
Na závěr jen podotknu, že si velmi vážím těch z vás, kteří, i vzhledem ke svému pedofilnímu zaměření, ctí morálku a zdravý rozum, obzvláště pokud máte přístup k dětem a zvládáte případné pokušení bez jakéhokoliv reálného selhání.

Na druhou stranu určitou míru selhání dovedu chápat, nicméně by ten člověk dle mého názoru neměl zastávat postoj, že se přece nic neděje a je všechno v naprostém pořádku. Ne, sexuální aktivity s dětmi nejsou v pořádku. Navíc obdivuji lidi se sebereflexí, kteří jsou schopni uvědomit si své chyby a jednat tak, aby je neopakovali.
Toť můj pohled na věc.