Kamarád neví, že jsem pedofil. Co mám dělat?

[Tim]

svěřit svému kamarádovi, ale bojím se jeho reakce, bojím se, že se se mnou přestane bavit nebo to naše přátelsví nějak poznamená.

Mel jsem to stejne... Nakonec jsem se ale rozhodl ze uz se nechci bat. Porad jsem byl ale trochu srab tak jsem to vyresil statusem na FB. Bylo to nejdesivejsich par hodin v zivote cekat do rana na reakce ale na druhou stranu jsem byl rad ze sem se toho sutru na krku zbavil a bud to prijmou nebo ne ale nemusim se uz bat.

To uz je ale samozrejmne na kazdem z nas.

ale i tak mám nějakou nevysvětlitelnou potřebu být upřímný.

Tak vysvetlujes to sam, na pratelstvi ti zalezi a nikomu normalnimu neni prijemne mit pred nekym blizkym tajemstvi a pretvarovat se.

[Mathias8]

Porad jsem byl ale trochu srab tak jsem to vyresil statusem na FB. Bylo to nejdesivejsich par hodin v zivote cekat do rana na reakce ale na druhou stranu jsem byl rad ze sem se toho sutru na krku zbavil a bud to prijmou nebo ne ale nemusim se uz bat.

Tiez som v minulosti rozmyslal, ze napisem status na fb. Potom som si vsak uvedomil, ze je ine, ak by som napisal som gay ako to, ze som pedofil. Nevedel som ako to aj napisat a tak som od tejto myslienky upustil.

Kedze tebe sa pacia chlapci urcite si to mal o dost tazsie v rozhodovani ako ja a tak by som sa chcel spytat ci mozem vediet ako si to napisal a ake boli reakcie? Nemusis presne ale aspon priblizne.

Taketo rozhodnutie je podla mna dobre ked clovek nema co stratit. Tak myslim, kamaratstvo ci kontakt s detmi. Pretoze ak urobis taketo rozhodnutie, ze sa priznas na fb moze sa stat, ze niektori rodicia ak si to precitaju alebo sa to dozvedia ti mozu branit v kontakte snimi. Ale ak si to riskoval toto vsetko a napriek tomu si to tam napisal tak klobuk dolu.

Uz by som asi ale neurobil to, ze by som napisal na fb to kto som. Prave naopak ak by to prasklo, ze som (nejakym sposobom) a zacalo by sa to tu sirit napisal by som na fb ze som gay.

[Tim]

Kedze tebe sa pacia chlapci urcite si to mal o dost tazsie v rozhodovani ako ja a tak by som sa chcel spytat ci mozem vediet ako si to napisal a ake boli reakcie? Nemusis presne ale aspon priblizne.

Já to měl v tomhle o něco jednodušší protože jsem si už jednou coming outem prošel v 15ti. Od jedenácti let jsem sám sebe identifikoval jako gaye a i když se mi líbili v nácti kluci mladší, vždy jsem se chlácholil tím že to jsou jen pubertální hormony a přejde to. Když jsem si sobě přiznal že skutečnost je trochu jiná a rozhodl jsem se s tím jít ven, už jsem přecejen trochu tušil jaké budou reakce, jejich rámec mezi homosexualitou a pedofilií mi nepřišel tolik odlišný... aspoň to byla tedy moje teorie. Registroval jsem se zde (na základě letáčku co mi na pride dal Myš - za to díky) a když jsem si to zde pročetl z čeho mají lidi obavy, strach z přijetí a podobně tak cca po půl roce jsem si řekl že to nechci vnímat stejně zbytek života a napsal jsem příspěvěk na FB ve znění "Co by asi říkali moji kamarádi když by věděli že jejich přítel je pedofil...". Nemám rád nějaké proslovy na způsob prezidentské kanditatury a tohle mi přišlo nejvíce nenásilná forma. Stejně jsem to zbaběle napsal večer, opil se a šel spát abych si reakce mohl přečíst až druhý den. Tehdy jsem měl ve friend listu asi 70 lidí kteří si to přečetli a to i rodiče (s těmi se od18ti ale stejně již nebavím).

Reakce mne poměrně překvapili. Pár lidí napsalo pod příspěvek ale většina spíš psala soukromé zprávy. Docela jsem byl překvapen že nepadaly žádné fráze typu "tak to je drsný" nebo třeba "seš si tím jistý?". Převládaly reakce podoby kde mi lidé psali že se nic nemění jelikož nevěří že bych nějakému dítěti někdy ublížil. V práci jsem třeba narazil na kolegu který se mi svěřil že je na tom vlastně stejně (s tím rozdílem že on byl GLko s preferáčem někde v rozmezí 3-7 let), což mne dost pobavilo vzhledem k tomu že to byl nasvalený kulturista co zápasil v MMA a živil se jako vyhazovač . Našel se třeba i kamarád co mne od té doby zásobuje fotkami pěkných kutíků i když mu to nic neříká ale vždy ho napadne že je to můj typ. Další se mi od té doby chlubí tím jak pěkné kutíky má jako vedoucí v oddíle Našli se i tací které jsem nepřekvapil vůbec. S jednou kamarádkou jsme se pravidelně dívali u ní na filmy a popíjeli a ta říkala že už to odhadla z toho jak vřdy ožiju když tam jsou nějací pěkní kutíci. Další kamarád si to myslel delší dobu na základě toho že viděl po kom se otáčím když jdeme třeba městem na pivko do baru.

Vlastně vrchol nějaké negativní reakce na coming out bylo přání některých jedinců že ač to na vztahu ke mne nic nemění, tak by jim nebylo komfortní se o tom bavit což se dá pochopit a pořád jsem to bral za výhru. Asi až teď v nedávné době se mnou jeden kamarád přerušil na rok kontakt a ten se k mému překvapení pak ozval, omluvil se mi že reagoval až takto příkře a teď už zase vše jede ve starých kolejích.

Obecně asi mohu říct že jsem měl velké štěstí, mám a vždy jsem měl kolem sebe mladé lidi kteří jen minimálně byli zatíženi nějakými předsudky, navíc byli mnohdy také z relativně alternativních skupin jako larpaři, metaláci, fetišisti, militaristi nebo hipsteři - obecně lidi zvyklí se na věci dívat často trochu jinak. Společně mne ale hodnotili podle toho jaký jsem než podle toho kdo mne přitahuje.

Taketo rozhodnutie je podla mna dobre ked clovek nema co stratit. Tak myslim, kamaratstvo ci kontakt s detmi. Pretoze ak urobis taketo rozhodnutie, ze sa priznas na fb moze sa stat, ze niektori rodicia ak si to precitaju alebo sa to dozvedia ti mozu branit v kontakte snimi. Ale ak si to riskoval toto vsetko a napriek tomu si to tam napisal tak klobuk dolu.

Já se kvůli kamarádům nebo zaměstnání hodně stěhoval. Žil jsem v Olomouci, Praze, České Lípě, Hradci Králové, Plzni a teď v Brně... člověk všude začíná s čistým štítem takže když bych přišel o zaměstnání, nemohl se kvůli tomu vídat s dětmi (dělal jsem na táborech a asi deset let se angažuji v organizaci festivalů pro mládež) šel bych o dům dál a poučil se třeba z chyb.

S přáteli je to stejné, přicházejí a zase odcházejí. Málo kdo se bude celý život bavit s kamarády ze střední nebo základky a často se i přátelé získaní v dospělosti odcizí podle toho jak se jedinec vyvíjí nebo mění okruh lidí v rámci práce a podobně. Takže jsem tohle vnímal hodně pragmaticky. Samozřejmně každý má i nějaké kamarády o které nechce přijít protože mu jsou hodně blízcí ale těm se pak zase nechtěl lhát. Ale zaměstnání nebo možnost vídat se a pracovat s dětmi, v tomto směru se dá vždy začít znovu.

Jediné kdy mne to reálně postihlo je až teď a to díky Tunovi kdy mne to stálo peníze z bývalé práce a přítelkyně spolubydlícího k nám odmítá chodit.
Zatím to vnímám tak že jsem měl pořádnou porci štěstí a asi i působím na lidi poměrně pozitivně. Aktuálně pozitiva převyšují.

Doufám že jsem ti odpověděl na to co tě zajímalo, ležím doma s chřipkou a přemýšlením nad psaním se teĎ asi neřadím mezi nejostřejší tužky v penále.

[301]

Máš Time zajímavé příběhy. Ano comming out nemusí být vždy špatná věc, ale je třeba zvážit komu to říct. Ono třeba není ideální to říct někomu kdo je třeba cholerik a řekne: okey tak jsi jinej no třeba to budu tolerovat. A o pár dní později třeba na ulici nebo v obchodě mezi lidma: Ty deb..e ! proč jsi tohle udělal blbě ? Nebo proč jsi to neudělal podle mě ? A vykřikne to nahlas a k tomu zařve před ostatními: Hlavně že jsi pedofil a líbí se ti děti a máš potřebu líbat malé kluky a holky !!!

Něktří lidi to o sobě řeknou každému i když takových lidí je minimum a pro některé se přiznat je totálně trapné.

Říct to manželce taky nemusí byt vždy ideální. Může se stát že se rozvedu a pak bejvalá manželka o které jsem si myslel že k ní mám během svatby největší důvěru tak mi začne škodit jako jed v těle. Třeba se bude znát s rodinou dítka se ketrým se bavím a vše špatné o pedofílii jim vykváká.

[Tim]

Máš Time zajímavé příběhy.

Jsem rád že mám pestrý život, jednou napíšu paměti a třeba podle toho Netflix natočí seriál.

Ano comming out nemusí být vždy špatná věc, ale je třeba zvážit komu to říct. Ono třeba není ideální to říct někomu kdo je třeba cholerik a řekne: okey tak jsi jinej no třeba to budu tolerovat. A o pár dní později třeba na ulici nebo v obchodě mezi lidma: Ty deb..e ! proč jsi tohle udělal blbě ? Nebo proč jsi to neudělal podle mě ? A vykřikne to nahlas a k tomu zařve před ostatními: Hlavně že jsi pedofil a líbí se ti děti a máš potřebu líbat malé kluky a holky !!!

Ovykle se dá říct že vrána k vráně sedá, řekl bych že takový cholerický dement bude mít kamarády podobného ražení Kiiax podle mne není. Ale pokud to vezmeme v rovině obecné a někdo to poslal do světa takhle nahlas, třeba i někdo nomální kdo není cholerik bere to v pohodě jen by byl v baru po pár drincích hlasitější, proč bych se měl o tom co si myslí cizí lidé? Vždyť na jejich názorech nezáleží. Někdo natolik cizí že do našeho života ani nevstoupí jelikož se prostě jen náhodou pohybuje ve stejném prostoru... trápit se něčím takovým je v podstatě nesmysl. Není to docela často i poučka co se říká dětem kterým se na škole smějí? Neznají tě a ty je tak nezáleží co si myslí.

Něktří lidi to o sobě řeknou každému i když takových lidí je minimum a pro některé se přiznat je totálně trapné.

Trapné? To asi není ten správný výraz pro danou situaci, trapně je dítěti které jde oznámit mamce že se počůralo v posteli... Tohle je spíš děsivé.

Říct to manželce taky nemusí byt vždy ideální.

Pochopím to ženě neříct když na to člověk přijde během nějakého dlouhého manželství kdy jsou spolu hlouho a mají děti velké nebo z domu. Pochopím ale neschvaluji. Pokud je manželství krátké tak to vnímám asi stejně jako před svatbou - musí to vědět protože tady už se nehraje o to co by to mohlo udělat mě, jde o to že ta žena by mohla žít spokojenější život s někým jiným a ve výsledku by to bylo vmanipulování ji do manželstvé k jehož adekvátnímu zvážení neměla všechny podklady. To nakolik je pedofilie partnera pro ženu důležitá a nakolik je schopna to akceptovat je rozhodnutí které musí být na ni. Ty a Hebeš mluvíte o tom že vědomí téhle skutečnosti by mohlo rozbítn rodinu. Ta žena má vše podstatné vědět než se ji rozhodne založit.

Může se stát že se rozvedu a pak bejvalá manželka o které jsem si myslel že k ní mám během svatby největší důvěru tak mi začne škodit jako jed v těle. Třeba se bude znát s rodinou dítka se ketrým se bavím a vše špatné o pedofílii jim vykváká.

Pokud by jí to nebylo řečeno před svatbou tak její vztek chápu a pomstu považuji v takovém případě za zcela legitimní. Pořád lepší tohle než aby ex rozmašírovala kebuli pálkou. Člověk vždy sklidí co zasel.

Není ve svatebním slibu něco o lásce k partnerovi (miluješ-li holčičky tak si neumím představit i slibovat to dospělé zralé ženě) a o tom že ho člověk ctít? Lhát a zatajovat něco nutné pro zvážení svatby má k úctě a slušnosti daleko.

[Marco Freeman]

Ono třeba není ideální to říct někomu kdo je třeba cholerik a řekne: okey tak jsi jinej no třeba to budu tolerovat. A o pár dní později třeba na ulici nebo v obchodě mezi lidma: Ty deb..e ! proč jsi tohle udělal blbě ? Nebo proč jsi to neudělal podle mě ? A vykřikne to nahlas a k tomu zařve před ostatními: Hlavně že jsi pedofil a líbí se ti děti a máš potřebu líbat malé kluky a holky !!!

Dovolím si nesouhlasit s tím, že tohle má co dočinění vyloženě s tím, že je někdo cholerik. Cholerici mají všeobecně v povaze, že se nechávají velmi unést city. Rychle se naštvou, na druhou stranu se ale velice rychle i uklidní. V určitém slova smyslu je pro mě jednodušší jednat s cholerikem, který se naštve, vybublá to v něm a už druhý den s ním je rozumná řeč, než s některými klidnějšími lidmi, kteří nedají najevo nespokojenost, ale naopak to v sobě dusí, načež to může vyvolat dlouhodobé a hlubší rozkoly. Každý temperament má své a jen to, že je někdo cholerik, neznamená, že ve vypjaté chvíli prozradí něco, co mu bylo důvěrně řečeno. Tady nejde o nějaký temperament, ale o důvěru, kterou můžu mít k člověku s různým temperamentem. Mám cholerického kamaráda, s nímž se častokrát poštěkám, což ale nemění nic na tom, že důvěrné věci mu řečené u něj vždy zůstávaly. Než o temperamentu je to o celkovém působení člověka. Pokud mě má dotyčný rád a já jeho, pokud mi věří a já věřím jemu, pokud k sobě navzájem máme úctu a pochopení, potom je pro mě ideálním člověkem na to, abych se mu svěřil.

U kamarádů nicméně nepovažuji za tak důležité svěření. Stejně jako se svým letmým kamarádům, s nimiž občas někde posedím či si vyměníme pár slov, když se potkáme, nesvěřuji s detaily o mém životě, stejně tak pro mě není podstatné, aby věděli takové důvěrné informace, jako je sexuální orientace. Ale ve chvíli, kdy někoho považuji za přítele, mám i přirozenou touhu mu říct, jak to mám, právě proto, že to s ním chci mimo jiné probírat. A taky by mi přišlo krajně blbé, kdyby on se mi svěřoval s důvěrnými trably ze svého života, a já mu zamlčoval informaci, co je mou součástí. Ale i u blízkých přátel dokážu pochopit, že to někdo neřekne, i když podle mě pak toto přátelství bude vždy podmíněné, neb nikdy nebude z jedné strany úplně otevřené a upřímné.

Co ale velmi nemám rád, tak pokud někdo takovou zásadní věc neřekne, když vstupuje do nějakého oficiálního svazku, v současné době u nás manželství, anebo registrované partnerství. V první řadě - partner má mít právo vědět o důležitých aspektech toho druhého člověka dřív, než se k němu "přiváže". Je to pro mě stejné, jako kdyby jeden manžel tomu druhému před svatbou nesdělil, že má dluhy, anebo že je nemocný nějakou vážnou nemocí. Ano, můžete namítat, že pedofilie je přece něco jiného, ale i pedofilie do vztahu přináší rizika. Protože pokud se o manželi provalí, že je pedofil, může to mít negativní důsledek nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu, i pro jeho manželku. A proto by tato manželka měla mít právo se předem rozhodnout, zda do manželství s pedofilem půjde a zda přijme všechna (případná) negativa, která z toho mohou vyplynout. Je vůbec otázka, zda by bylo uzavření manželství platné, pokud by jeden z manželů tomu druhému zamlčel tak podstatnou věc, jakou pedofilie dozajista je.

Druhá věc je, že manželství má být určitým důvěrným svazkem, kdy si ti dva (v ideálním případě) věří a mohou spolu mluvit téměř o všem. Obzvláště pokud by jeden z manželů nebyl tím druhým přitahovaný či by ho celkově nemiloval, ale vzal by si jej jen za účelem založení rodiny, přišlo by mi to jen jako využívání. Ano, mohou se najít dva lidé, kteří nestojí o citové svazky, ale chtěli by rodinu, a tak se dohodnou. Sice toto rozhodnutí nechápu, ale je oboustranně vědomé a dobrovolné. Zatímco doslova "využití" partnera pro založení rodiny není. Manželství má být i o úctě jednoho člověka k druhému. A využívání někoho pro stvoření dětí rozhodně úctě neodpovídá.

Jednoduše - podle mě je velmi nezodpovědné a morálně závadné, pokud si pedofil (který o sobě ví, že je pedofilem) vezme partnera za manžela (registrovaného partnera), aniž by mu o sobě sdělil, že je pedofil. A co se týče rodiny, v níž jsou děti, velice rád bych zde citoval jeden důležitý citát: "To nejdůležitější, co může otec udělat pro své děti, je milovat jejich matku." Zdravý vztah mezi dvěma rodiči totiž základem zdravých vztahů v celé rodině.

[Mathias8]

Ono třeba není ideální to říct někomu kdo je třeba cholerik a řekne: okey tak jsi jinej no třeba to budu tolerovat. A o pár dní později třeba na ulici nebo v obchodě mezi lidma: Ty deb..e ! proč jsi tohle udělal blbě ? Nebo proč jsi to neudělal podle mě ? A vykřikne to nahlas a k tomu zařve před ostatními: Hlavně že jsi pedofil a líbí se ti děti a máš potřebu líbat malé kluky a holky !!!

Dovolím si nesouhlasit s tím, že tohle má co dočinění vyloženě s tím, že je někdo cholerik.

A ja mozem potvrdit, ze ma. Neviem ci vylozene ale ma. Takymto spravanim som si presiel ako dieta a mozem potvrdit, ze takemuto cloveku by som sa nikdy v zivote nezdoveril aj keby ma mucili. Oni to mozno zoberu zo zaciatku v pohode ale ked sa nastvu tak to vykvakaju presne takymto alebo podobnym stylom a je im uplne jedno ci ich niekto pocuje alebo nie. Castokrat staci uplna malickost, ktora ich neskutocne vytoci do agresivity a vtedy im je jedno co povedia.

Priklad. Zdoveris sa takemu cloveku ze sa ti pacia chlapci ze si homosexual iba ako priklad uvadzam. Skor ti znada do debilou ako by to zobral v pohode ale dajme tomu ze ti na to nepovie nic. Alebo ti ustipacne povie na to nieco a ti mas pocit ze to zobral v pohode. O dva dni neskor sedis v restauracii s nim na obede. Ty mu povies, ze to co drzi v ruke je tyzdenne obedove menu. Myslis, ze ta nepocul tak to zopakujes a on nahlas "naco mi to rozpravas dvakrat ti debil ved to vidim niesom slepi do p***. Ja som bol v tolkych restauraciach ty si nebol este na svete. A drz ten pohar normalne nie ako buzerant. Vlastne ty si tak naco sa vobec rozculujem."

A je mu jedno ze vedla sedia ludia, ktory to poculi a ty tam sedis a citis sa na prasky. Radsej by si sa zahrabal pod zem.
A on potom pokracuje v rozhovore akokeby sa nic nestalo. V druhej teme myslim nie o tomto uz miernym, kludnym hlasom.

Viem o com rozpravam. Poznam to a je to prejav cholerika

[Kasz]

Svěřit se někomu je vždy riziko. Ale jak se říká - risk je zisk. Přesnější by bylo "risk může být zisk". Myslím si, že temperament člověka příliš roli nehraje. Ono nikdy nevíte, co se stane, člověk, kterému se svěříte, onemocní nějakou psychickou nemocí a může tu informaci prostě vypustit. Nebo se nepohodnete s někým, s kým jste byli dobří přátelé… Prostě se to stává, je to život. Život je jedna velká nejistota. Jediná lidská jistota, která nikoho z nás nemine, je smrt. A i u té nikdo předem neví, kdy přijde.

[Kiiax]

Svěřit se někomu je vždy riziko. Ale jak se říká - risk je zisk. Přesnější by bylo "risk může být zisk". Myslím si, že temperament člověka příliš roli nehraje. Ono nikdy nevíte, co se stane, člověk, kterému se svěříte, onemocní nějakou psychickou nemocí a může tu informaci prostě vypustit. Nebo se nepohodnete s někým, s kým jste byli dobří přátelé… Prostě se to stává, je to život. Život je jedna velká nejistota. Jediná lidská jistota, která nikoho z nás nemine, je smrt. A i u té nikdo předem neví, kdy přijde.

Máš pravdu. Ale poté, co se má orientace probírala v práci mi bylo několikrát řečeno, že o tomhle mám držet hubu. Ale já jsem to nerozkřikoval. Jen jsem se svěřil dvěma kamarádkám, které o tom mlčely, v tom jim věřím. Pokud se to pak někdo jiný dozvěděl třeba z FB, pak nechápu, proč to tahá do práce a řeší to tímto způsobem. Ale hlavně jsem měl o tom mlčet já. Ale mě už to prostě nebaví.

[301]

No jo no. Když se člověk svěří tak to nese rizika a když ne tak to nese spíš pohodu

[Tim]

No jo no. Když se člověk svěří tak to nese rizika a když ne tak to nese spíš pohodu

Pokud pohoda znamena lhat vsem kolem sebe... Takovy clovek je ale spis nez cokoliv jineho jen kus egoisty. Jeste nikdy sem uziti toho oznaceni neslysel v pozitivni rovine, je to asi o moralce...

A znovu opakuji ze netvrdim ze se vsichni hned a vsem musi priznat ale jestli mne neco desi tak lidi co lhani netrapi a nebo to nazyvaji pohodou...

[Kasz]

Já si nemyslím, že by to mělo být sobectví, ale - pokud chci mít s někým upřímné vztahy, tak prostě svěření je na místě.

Chuť se svěřit jsem vždy pocítil v momentě, kdy se mi ten druhý člověk začal svěřovat se svými životními trablemi. Cítil jsem onu nevyváženost - že on se mi svěřuje se vším a já mu něco tajím. Když jsem se pak svěřil, přátelství a hluboké vztahy jsem tím vždy pouze utužil. Jemu se ulevilo, že se mohl se svými problémy, a mně se zase ulevilo, že se před ním nemusím přetvařovat.

Nesvěřit se by určitě přineslo různé věci, ale moji vnitřní pohodu určitě ne.

[Vofs]

svěřit svému kamarádovi, ale bojím se jeho reakce, bojím se, že se se mnou přestane bavit nebo to naše přátelsví nějak poznamená.

Mel jsem to stejne... Nakonec jsem se ale rozhodl ze uz se nechci bat. Porad jsem byl ale trochu srab tak jsem to vyresil statusem na FB. ...

To je zajímavé řešení, alespoň se to těm lidem kteří to viděli mohlo rozležet v hlavě, než jste se znovu střetli. V mé situaci si toto nedokážu představit, protože pak by se to dozvěděla rodina (a další lidé, kterým se svěřit nechci) a svěření rodičům zatím neplánuji. Ale toto řešení mě přivedlo k nápadu poslat soukromou zprávu např. přes IG nebo FB. Na druhou stranu mi to přijde takové "neosobní", je to jako vyznat lásku přes zprávu v mobilu (nesoudím nikoho, kdo to dělá, ale není to "můj styl"). Prědstavoval jsem si to tak, že bych se s ním sešel někde venku a tam bych mu řekl, o mé orientaci (parafilii) a o tom, co cítím k holčičkám.

Zatím ale nad potřebou svěřit se a být upřímný převládá strach...

Ale ve chvíli, kdy někoho považuji za přítele, mám i přirozenou touhu mu říct, jak to mám, právě proto, že to s ním chci mimo jiné probírat. A taky by mi přišlo krajně blbé, kdyby on se mi svěřoval s důvěrnými trably ze svého života, a já mu zamlčoval informaci, co je mou součástí. Ale i u blízkých přátel dokážu pochopit, že to někdo neřekne, i když podle mě pak toto přátelství bude vždy podmíněné, neb nikdy nebude z jedné strany úplně otevřené a upřímné.

Přesně proto se chci svěřit, on mi říká holce, do které je zamilovaný atd. a já si připadám hrozně blbě, když se mi svěřuje, ale já ne. On mi o tom co cítí říká, ale já ne. Sice je mi přijde jako velký rozdíl svěřit se, že se vám líbí stejně stará holka a mezi tím, že jste pedofil, ale i tak mě to trápí. Už mě prostě nebaví hrát si na největšího gynekofila.

[Tim]

Na druhou stranu mi to přijde takové "neosobní",

Taky jsem z toho nebyl nadseny ale nez obejit desitky lidi a resit i to ze si to vykecaji mezi s sebou...