Prosíme pedofilně orientované osoby, aby vyplnily dotazník od projektu Národního ústavu duševního zdraví PARAFILIK.CZ:
https://www.pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?f=115&t=7943

Děkujeme! - Tým ČEPEK

Psycholog: Čelíme nezdravému tlaku být stále lepší. Našemu sebevědomí to škodí (Aktuálně.cz)

Diskuze o problematice dětí.
Uživatelský avatar
Cykle02
Člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 701
Dal: 243 poděkování
Dostal: 495 poděkování

Psycholog: Čelíme nezdravému tlaku být stále lepší. Našemu sebevědomí to škodí (Aktuálně.cz)

Nový příspěvek od Cykle02 »


Lidé, kteří vyzařují přílišným sebevědomím, mohou mít nečekaně mnoho společného s těmi, co působí nejistě. Podle psychologa Zdeňka Krpouna se oběma těmto skupinám nedaří střízlivě vyhodnotit vlastní schopnosti a předstíraná sebedůvěra může být i způsob, jak zakrýt hluboké pochybnosti. O tom, jak lidské sebevědomí utváří výchova rodičů nebo přijetí ze strany vrstevníků, terapeut mluví v rozhovoru.

Kdy můžeme o člověku říct, že má přehnané sebevědomí, a kdy můžeme naopak mluvit o sebevědomí nedostatečném?

V obou případech se člověk chová nepřirozeně. Když například ženy mluví o tom, jací muži se jim líbí, tak často slyšíme, že nechtějí ani machra, ani podpantofláka. Sebevědomí tedy souvisí s autenticitou, s opravdovostí, s něčím, čemu my, psychologové, říkáme kongruence. Kongruentně se člověk chová tehdy, když jedná v souladu s tím, jaký uvnitř skutečně je. V takovém případě můžeme mluvit o zdravém sebevědomí, ale pokud člověk sám ze sebe dělá víc, nebo naopak míň, než je, hovoříme o sebevědomí přehnaném, či v opačném případě nízkém.

Sebevědomí tím pádem není jen míra toho, jak moc sami sobě věříme. Je to tak?


Ano, sebevědomí ukazuje, do jaké míry člověk sám sebe zná. Pokud o sobě člověk se zdravým sebevědomím ví, že je pomalý běžec, nebude se hlásit do vrcholových běžeckých soutěží. Člověk s nezdravým sebevědomím naopak není soudný, takže se například klidně přihlásí do SuperStar, i když neumí zpívat, protože nedokáže střízlivě vnímat vlastní schopnosti. Sebevědomí se tedy liší od sebedůvěry. Ta se projevuje třeba ve chvíli, kdy sedíte večer na baru a věříte si, že sbalíte holku u vedlejšího stolu.

Kde se u člověka sebevědomí bere?

Naše sebevědomí závisí na tom, jak se lidi, které máme denně na očích, chovají k nám i na tom, jak se chovají mezi sebou. Sebevědomí se utváří od nejútlejšího věku, přičemž naše nejranější zkušenosti nás do budoucna ovlivňují nejvýrazněji. Když jako dítě pozorujete, jak váš rodič, prarodič, sourozenec, nebo kdokoli jiný, kdo vás hlídá, reaguje na svůj vlastní výkon, zpravidla jeho reakci berete za svou. Sebevědomí tedy vzniká za prvé prostřednictvím zástupného učení, kdy se začínáme sami chovat tak, jak se chovají naši nejbližší.

V další fázi se pochopitelně utváří i na základě zkušeností, které už jsou naše vlastní. Kdykoli něco uděláme, záleží na tom, jak na to zareagují druzí. Každý z nás asi zažil moment, kdy jsme se o něco snažili, úplně se nám to nepovedlo a například rodiče nebo spolužáci se nám kvůli tomu smáli. Pokud se takových situací v našem životě nahromadí hodně, může to našemu sebevědomí uškodit. Dochází pak k takzvané kompenzaci, která se může projevovat buď přemrštěným sebevědomím, kdy se chováme, jako bychom byli něco víc, než jsme, nebo naopak příliš nízkým sebevědomím, kdy sami sebe shazujeme. Nedostatek sebevědomí tudíž můžeme kompenzovat i tím, že se tváříme, jako bychom ho měli přebytek.

Odvíjí se míra sebevědomí i od našich vrozených osobnostních rysů?

Určitě. Naše sebevědomí určuje třeba míra extroverze a introverze. Obecně můžeme říct, že lidé s extrovertními rysy si více věří a i v očích ostatních budí dojem, že mají vyšší sebedůvěru. Na naše sebevědomí má vliv také emoční stabilita, nebo labilita, tedy zjednodušeně řečeno to, jestli jsme spíš pohodáři, nebo nerváci. Pohodáři mívají vyšší sebevědomí a nerváci, kterým se emoce často prudce střídají, zažívají podobné výkyvy i v tom, jak se sami k sobě vztahují. V jednu chvíli se sami ve své kůži mohou cítit velmi dobře a pak najednou může přijít moment, kdy si připadají dost špatně. U pohodářů můžeme vidět, že ať už se jim něco povede, nebo naopak nepovede, jejich sebevědomí zůstává pořád relativně neměnné. Nervákům sebevědomí v závislosti na úspěchu či neúspěchu hodně lítá.

Zmiňoval jste ale, že klíčovou stopu na našem sebevědomí zanechává socializace. Jak tedy ke zdravému sebevědomí napomáhá, či naopak nenapomáhá to, jak nás vychovávají rodiče?

Nejlepší dopad má na sebevědomí lidí demokratický výchovný přístup, kdy si rodiče s dětmi svobodně vyměňují názory a hledají kompromisy. Liberální výchova totiž funguje tak, že dítě má volnou ruku dělat cokoli, co ho zrovna napadne, což ke zdravému sebevědomí nepřispívá. Dítě takhle může nasekat velké množství chyb, jelikož s nikým nediskutuje o tom, co je dobré a co špatné. Skáčete rovnou do vody, i když jste neplavec, a to většině lidí sebevědomí spíš vezme. Autokratický přístup, kdy rodič dítě nepochválí, jenom nařizuje, není ochotný přistoupit na kompromis a nikdy se neomlouvá, potom sebevědomí taky zašlapává do země.

Jak důležité pro sebevědomí dospívajícího člověka je, jestli ho přijímají jeho vrstevníci ve škole?

To je velmi důležité. Zejména na prvním stupni základní školy je člověk pořád natolik otevřená, nepopsaná duše, že cokoli zakouší, to se do něj silně otiskne. Ať už máte ve škole pozici leadera, běžného žáka, který je někde uprostřed, nebo outsidera, lze předpokládat, že stejnou roli budete mít v pozdějších fázích života v jiných školních kolektivech nebo v zaměstnání. Při začleňování mezi vrstevníky ale vstupuje do hry řada proměnných - chování učitelů nebo třeba trenérů ve sportovních kroužcích, ekonomické a kulturní zázemí rodiny, které určuje, s jakým ošacením, ale třeba i naladěním dítě mezi spolužáky přichází, a koneckonců i to, jak člověk vypadá.

Jak míra sebevědomí souvisí se šikanou? Bývají sebevědomější jedinci častěji agresory, nebo je to mýtus?

Mnoho psychologů dřív předpokládalo, že ti, co si víc věří, častěji zneužívají svou převahu k tomu, aby šikanovali ty slabé. I na základě zkušeností ze své praxe vám ale můžu říct, že agresorem se stejně tak může stát člověk, který se ve skutečnosti cítí nejistý a svoje nízké sebevědomí si šikanou druhých kompenzuje. V obou případech si agresoři budou vybírat oběti, které se něčím liší od nich samotných.

Co se se sebevědomím děje v pubertě, která bývá obdobím strmých emočních výkyvů?

V období puberty svůj pohled na to, kým jsme, daleko více odvozujeme od svých vrstevníků. Než totiž přijde puberta, mají pořád dominantní vliv na to, jak se cítíme a co si o sobě myslíme, naši rodiče. Z hlediska sebevědomí může být puberta stejně tak obdobím hlubokých pádů, jako velkého zadostiučinění. Všichni se během ní stáváme těmi nerváky, o kterých už jsem mluvil. Jsme velmi zranitelní a citliví na to, jak nás hodnotí naše okolí, takže radost z úspěchu, kterou prožíváme jeden den, může být rychle přebitá smutkem z prohry, co se nám přihodí den nato.

Právě kvůli této křehkosti potřebuje mít člověk v době puberty za zády fungující rodinné zázemí, k němuž se může vracet a kde se cítí dobře. Pokud takovou kotvu máte, může vám sloužit jako ochranný štít proti tomu, aby vám sebevědomí přeskakovalo z jednoho pólu k druhému. Taky vás může chránit, abyste třeba tolik neexperimentovali s návykovými látkami nebo s jiným rizikovým chováním. Když vyrůstáte s rodiči, kteří jsou buď příliš liberální, takže vám dovolí všechno, nebo až moc autokratičtí, takže nesmíte bez jejich souhlasu udělat nic, nejste vychovávaní k tomu, abyste si v konfrontaci s jinými názory vytvářeli vlastní pohled na věc. V důsledku toho pak můžete být v době puberty snadněji ovlivnitelní, může se vám stát, že se do někoho nepřiměřeně zamilujete, nebo naopak můžete být nepřiměřeně autoritativní a hrát si na siláky.


Zdeněk Krpoun
  • Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a první praktické zkušenosti získával v Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty v Brně-Bohunicích.
  • Tam později také vyučoval, přednášel i humanitní a seberozvojové předměty na Vysokém učení technickém a v neurologické laboratoři Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích působil jako vědecký pracovník.
  • Soukromou praxi psychologa, terapeuta a mentálního a rozvojového kouče provozuje od roku 2012, absolvoval i tříletý psychoterapeutický výcvik ve Vídni a nejraději se věnuje dětem, rodičům a pedagogům ve školství.
Když už jste zmínil to nepřiměřené zamilovávání, jak důležitou roli hraje míra našeho sebevědomí v tom, jak jsme schopní fungovat v partnerských vztazích?

Zásadní. Člověk se zdravým sebevědomím, který jedná v souladu s tím, jaký je uvnitř, je pro svého partnera či partnerku dobře čitelný. Vztah s ním je otevřenější a sdílnější, o většině věcí se v něm mluví na rovinu. S člověkem, který má sebevědomí nízké či naopak přehnané, se na druhou stranu žije dost těžko. Většinou totiž na problémy reaguje jinak, než jak to ve skutečnosti cítí, a jeho protějšek pak má neustále pocit, že ho vůbec nezná.

Pokud si na druhou stranu najdeme partnera, k němuž máme takovou důvěru, že s ním dokážeme otevřeně mluvit i o věcech, které před jinými lidmi skrýváme, může nám to pomoci ke zdravějšímu sebevědomí?

Pro každého člověka je obrovským přínosem, když má vedle sebe někoho, komu může prozradit skoro všechno. Lidi jsou totiž trochu jako kontejnery. Když ze sebe některé věci nedostanou ven, tak v nich zůstávají a hnijí. To nás pochopitelně ničí, takže pokud máme někoho, na koho můžeme ten odpad, ale pochopitelně i ty hezké věci, vyhodit, tak to výrazně ulehčuje naší existenci a posiluje to i naše sebevědomí, protože díky tomu poznáváme, kým jsme.

Z pracovních inzerátů i nejrůznějších motivačních příruček se může zdát, že současná doba přeje jen lidem, kteří na první dojem působí silně, kteří si věří. Je tenhle tlak na sebejisté, ambiciózní chování z vašeho pohledu prospěšný?

Každý pochopitelně potřebuje, aby ho něco nějak nasměrovalo, vystavilo nějaké výzvě. I první den ve škole je koneckonců výzva, která s sebou přináší určitý tlak. Musí ale jít o tlak, který je přirozený a únosný. Dnes bohužel často čelíme tlaku nezdravému. Je totiž moderní lidi přesvědčovat, že mohou být stále lepší, že přece nesmí zůstat průměrní, když se mohou aspoň trochu přiblížit Billu Gatesovi, o kterém včera mluvili v televizi. To je velký problém, protože lidi pak mají tendenci srovnávat se s těmi, kteří mají úplně jiné podmínky a život než oni. U nás psychologů pak mnohdy končí lidi, kteří by podle různých knížek, internetových videí nebo koučů měli být silní, ale sami se tak necítí, ve skutečnosti si třeba tolik nevěří, jenomže cítí obrovský tlak na to, aby takoví byli.

Jak už jsem zmiňoval, cesta ke zdravému sebevědomí vede skrz poznávání sebe sama. Člověk, který ví, v čem se cítí dobře a v čem ne, tomu podřizuje své další kroky. Vybírá si profesi, která je v souladu s tím, jaký je a co mu svědčí. Pokud se totiž například introvert, který by měl předpoklady k tomu stát se skvělým spisovatelem, nechá zaměstnat ve velké korporaci a pracuje tam s desítkami dalších lidí v otevřené kanceláři, může mít klidně dobré peníze, postavení i oblek, ale stejně žije ve strašném presu. Dělá totiž něco, v čem není sám sebou.

Do jakého věku může člověk se svým sebevědomím pracovat? Dá se tvarovat po celý život?

Ano, což je dobrá zpráva. Špatná zpráva je ale ta, že se přirozeným způsobem nejintenzivněji formuje v prvních šesti letech dětství. Zbývající roky už nám slouží spíš jako taková vědomá korekce našeho sebevědomí, jako cílená snaha, abychom se cítili jinak, než se cítíme, abychom si o sobě mysleli něco jiného, než si myslíme, a abychom měli větší odvahu, než jakou máme. Typickými formativními zážitky, které naše sebevědomí ještě mohou posunout, jsou zkoušky ve škole, vážné vztahy a cestování.