Milý a drahocenný,
slyším zvenčí kapky deště dopadat do korun stromů, jsou v té noční tmě stejně neviditelné jako myšlenky, které se mi honí hlavou. Ale mé ucho pojme šelestivý zvuk padající vody, jako má mysl pojímá každou mou úvahu nad Tebou. Je snad trochu možné, ač třeba stokrát nepravděpodobné, že muž a žena mohou vytvořit pevné přátelství, ačkoliv se nepřitahují a nezaplane mezi nimi vášnivá láska? Je možné navázat vztah na základě ryze lidského zájmu o druhého, vykřesat v muži jiný cit než lásku založenou na chtíči po ženině těle?
Já doufám v naději, že je tomu tak. Protože ani jeden z nás nedokáže zaplanout láskou spalující hranice ostychu a intimity. Já ne, protože mi tělesné potěšení nic neříká, je mi cizí a odpudivé, a Ty...Ty ne, protože miluješ dívky pod hranicí dospělosti. Ale přeci, láska má mnoho podob. Jednou z těch nejmilejších nazýváme přátelství. Nesobecké, obětavé, podporující přátelství, snad zájem jeden o druhého jen pro lidské kvality a čisté úmysly duše.
A to Ti, drahý, nabízím, se zájmem o Tvou osobitost a vážením Tvého drahocenného času, směřovaného k mé osobě. Odpusť mi mou troufalou otevřenost a nemístnou odvahu psát tento dopis, ale velmi si cením neobyčejných lidí v mém životě a mám-li možnost je oslovit, udělám to. Nedokáži čekat, až vyprší můj čas a já s politováním hořce zapláču nad životem, který jsem promarnila ostychem a bázlivostí. Tolik lidí mi vstoupilo do života a udělalo ho šťastnějším! Tolik lidí mi ukázalo jinou cestu a naučili mě radovat se z každé trpké zkoušky, neboť na konci se nachází velká zkušenost a oni mi dodali sílu k ní dojít.
A vím, že i Ty mi máš co nabídnout už jen tím, že jsi, a snad i já Tobě mohu něco předat. Netoužím po lásce, kterou beztak nemám právo požadovat, netoužím vlastnit, neboť nesvoboda se mi příčí. Za to toužím stát po Tvém boku jako přítel, který porozumí Tvé odlišnosti a neodsoudí Tě, protože Ty si jakékoliv odsouzení nezasluhuješ. Věřím ve Tvé vysoké morální hodnoty a čistotu úmyslů. A chci Ti dát jen další důvod nesejít z cesty, když se venku sbíhají temná mračna a žití nezdá se být procházkou růžovým sadem. Nenabízím své tělo, nabízím svou duši a své rámě, které pojme všechny Tvé slzy a nenechá Tě upadnout, když zakopneš. Některým lidem je v životě přece jen naložen těžší kříž než jiným...
A věř, že každý Tvůj pozdrav a každé Tvé slovo je pro mě právě jako ten déšť, který zavlaží suché půdy a řekám vdechne vůli žít. Nachází se snad krása v dokonalosti? Myslím, že nikoliv. Ale dokonalost v kráse jistě. V kráse lidskosti, něžnosti, citlivosti a ochotě někomu věnovat čas. Já věnuji kus svého času ráda Tobě, protože to je čas patřící Tvé kráse.
A Tobě z hloubi srdce děkuji za každou myšlenku, kterou Ti snad uzmu a za každou minutu, kterou strávíš čtením mého dopisu. Však víme, že kdo čte Tvé dopisy, dává Ti naději...
V odpověď snad ani nedoufám, netroufám si.
S úctou
M.
V okně první blesk se mihl osiřelý,
a moje oko za hory, až v dál se dívá,
a Ty kdes tam, však pro jiné jsi bdělý,
míhá se i stesk i láska pomíjivá.
Zahřmělo se, a hromy jak Tvá trýzeň znějí,
tak hrozivé a mocné ve svém zvuku,
mysl Tvá černá tak kloní se k beznaději,
stejně jak já hledám ve tmě Tvou ruku.
Kapky mi bubnují v průhled mých okenic,
v horách se blýská jak v duši Tvé splín,
až lásko nevidím, nevidím vůbec nic,
jen pouhý naděje šedavý stín.